Saskie - pozemští andělé (díl 5.)

5.
Potichu našlapuju krok za krokem temnou chodbou. Ticho, že by člověk slyšel i špendlík spadnout. A taky tma. Držím se radši u stěny, abych náhodou do něčeho nenarazila. Což se mi zatím daří. Ale je tu jeden malej problém. Já vůbec netušim, kam mám jít a co jdu vlastně dělat! Je už pět minut po půlnoci, ale nikde žádní lidi ani něco podobného. Když se přece něco (což já vůbec netušim co) chystá, tak snad musí někde být nějací lidi, ne? Hm, ale evidentně nemusí. Vypadá to, že celá škola spí. Sakra! Narazim omylem nohou do květináče. Pekelně to bolí. Sednu si na zem a mám chuť se na všechno vykašlat. V tu chvíli se chodbou ozve ohromně vysokej ječák, až si musim zacpat uši, abych náhodou neohluchla. Mám pocit, že to snad musí vzbudit každého. Ale jen co ta hysterická ženská (myslim, že je to ženská) přestane řvát, rozhostí se opět ticho. Teda kromě těch jedněch kroků. Rychle se pro jistotu postavim na nohy. Už jsou blízko, ale v absolutní tmě nemám ponětí, kdo to je. Teda do doby, než se mě dotknou dvě ruce a člověk přede mnou prohodí něco ve smyslu, že fakt není nadšený, že mě vidí. Né, že by to řek přímo takhle, to ne, ale minimálně to tak vyzní.
„Marku?“ Vydechnu vyjeveně. Jako nemyslete si, že by tohle byl kluk, kterého bych tu očekávala ze všech nejmíň, to spíš naopak.
„Přesně. Asi se Tě nemusím ptát, co tu děláš, co?“ Podotkne.
„A ty ses tu vzal kde?“ Odpovím otázkou.
„Hele, teď nemám čas na vysvětlování. Musím jít.“
„Kam asi potřebuješ jít v půl jedný v noci?“
„Slyšelas ten řev? Tak mě nezdržuj.“ Dořekne a začne se ode mě vzdalovat. Snažim se ho následovat.
„Počkej. Slyšela. Ale přišlo mi, že ostatní ne.“ Doběhnu ho.
„Dobrý postřeh,“ usoudí. „To bude tím, že to ostatní ani nemohli slyšet.“
„Cože? Jakto?“ Nechápu a klušu vedle něj.
„Tak fajn.“ Zastaví se a nejspíš mi pohlídne do tváře, ale to v tý tmě nerozeznávám.
„Pochopil jsem, že nejspíš nebudeš úplně normální.“ On mě uráží!
„Tak hele,“ chci mu začít vysvětlovat něco pěkného, ale nenechá mě domluvit.
„Jestli jdeš se mnou, tak musíme pohnout, ok?“ Němě přikejvnu, pak mě čapne za rukáv a rozeběhne se. Přijdeme až na to míst, kde jsem minule omdlela. Oknem sem lehce prosvicuje zář měsíce.
„Už jsme tady..?“ Zeptám se. Marek se zastaví a asi se rozhlíží kolem.
„Jo,. Pšt..“
„Proč? Co tu je..?“ Mark mi položí ruku na pusu a já se zaposlouchám do ticha. Jo, do úplného ticha. Hodim po něm nechápavý pohled a pak mnou projede divně mrazivý pocit. Husina mi naskočí snad po celým těle.
„Je tu…“ Zašeptá můj společník.
„Kdo..?“
„No přece ona.“ Kouknu se směrem, kam se dívá, ale vůbec nic tam není. Mám jen ten divný pocit.
„Marku, kdo..??“
„Ty jí nevidíš?“ Zaslechnu údiv v jeho hlasu. „Pozor!“ Křikne a strhne mě k zemi. Těsně nad námi proletí něco, co bych typovala nejspíše na květináč, a narazí to přímo do zdi.
„Můžeš mi říct, co se to děje?“
„Ty jí fakt..vopravdu..nevidíš?“
„Ale koho?!“
„No toho ducha! Tý ženský.“
„Ne.“
„Sakra. To teď, ale nemám čas řešit.“ Uhne před další podezřelou věcí ve vzduchu.
„Musíme se jí zbavit, jasný? Doufám, že mi hodláš pomoct.“ Dořekne a vtiskne mi do ruky nějakou věc.
„Musíme to kolem ní rozestavit. Chápeš?“ Přikývnu.
„Kolem mě se nic dávat nebude!“ Rozkřičí se ječivý hlas tý osoby. Pardon, toho ducha. Fajn. Ale jak to kolem ní mám rozestavit, když jí nevidím? A pak to zas ucejtim. Ten mrazivý pocit. A jsem si stoprocentně jistá, že stojím jen kousek od ní. A tak položím jeden kus na zem. A ta mrcha se ke mně přiblíží a zacpe mi ústa i nos. A já začnu poblázněně máchat rukama a narážet do ní, ačkoliv jí vůbec nevidím. Před očima se mi začnou mihotat hvězdičky. Naštěstí se tam objeví Marek, chytne jí pod krkem, což vypadá docela komicky, když si představíte, že vlastně vidim jen jeho, a šoupne jí mezi ty rozestavěný kameny. A tam ji konečně uvidim. Je oblečená v něčem, co by se dalo považovat za nóbl šaty. Nejdřív se ta ženská zlostně rozhlídne a rozhodne se opět se na nás vrhnout, ale jak chce překročit pomyslnou dráhu mezi kameny, jakoby tam byla neviditelná zeď a ona si jen natluče nos. Postavíme se oba na nohy a za chvíli se rozzáří světlo a ona zmizí i s těmi kameny. Pak se zas rozprostře ticho a tma.
„Je..je úplně pryč?“ Zkusím promluvit.
„Nejspíš.“
„Nejspíš?!“ Vyděsím se. Představa, že bych se s tou fůrií měla znovu setkat, mě vůbec neláká.
„Asi. Já se v tom zas tak úplně nevyznám. Ale vypadá to, že to zabralo.“
S tim musim souhlasit.

„Na chodbě před tělocvičnou, tam dole, víš ne, je rozházeno a vysypáno několik kytek z květináčů, jo a někdo tam pěkně zdevastoval omítku.“ Přivítá mě Cilka hned u snídaně.
„Fakt?“ Podivím se a napíchnu na vidličku kus okurky. „Ví se, kdo to, ehm, udělal?“
„Neví.“ Pokrčí Cilka rameny.
„Ví.“ Přisedne si k nám Judita, která nejspíš zaslechla poslední část rozhovoru.
„A kdo..?“
„Skupinka třeťáků. Včera měli na pokoji, no, menší pařbičku. A měli tu smůlu, že to lehce protáhli a navíc se zřídili do takového stavu, že jeden z nich poblil část chodby a nějakej učitel ho přistihnul.“
„Aha, a co dělali tam dole?“
„Nejspíš noční bojovka, ne?“
„Možná.“
Po snídani se já, Cilka a Lucka natáhneme před školu. Čtvrteční odpoledne volný, tak proč si neužít posledního sluníčka?
„Tady je krásně.“ Ustele si Lucka vedle mě.
„Jo paráda.“ Ozve se Cilka z druhý strany deky. Chci se k ní natočit, abych jí líp slyšela, ale všimnu si, že se o zeď školy opírá Marek a kouká na mě. Fakt. Jeho pohled skoro jistě upírá na mě. A v uších má sluchátka. Pro jistotu se otočím, jestli za mnou nestojí nějaká sexy kočka, co by upoutala jeho pozornost, ale k mému překvapení nestojí.
„Hele, není to Berka?“ Zbystří Lucka.
„Vypadá to tak.“ Přidá se k ní Cilka.
„A von čumí přímo sem!“ Jo čumí! Fajn. Zvednu se z deky, omluvim se holkám a vydám se k němu. Nevim, co mě to popadlo, ale jdu tam. Áááá, mám pocit, že se mi každou chvíli stane něco hroznýho. Například zakobrtnu a natáhnu se mu k nohám.
„Em, ahoj..?“ Pozdravim ho.
„Čau.“ Stáhne si z uší sluchátka a pak mlčí. Že by tu nečekal na mě?!Bože trapas!
„Tak já asi zas půjdu.“ Zablekotám a chci se otočit. Marek mě chytne za rukáv, jako večer, a hned zas pustí a začne mluvit.
„Víš, já, totiž… Nedáme mír? Hele, mám problém, nevim, proč Tě sem poslali, fakt netušim, já bych to zvládnul sám, ale když už jseš tu, tak bys mi relativně mohla pomoc, ne?“ Proč mám pocit, že ze sebe dostal tu nejdelší větu za život?
„O čem to mluvíš? Kdo mě sem poslal?“ Nechápu jeho slova.
„Ty jseš tu sama vod sebe?“ Upřímně se podiví.
„Ehm, jo.“
„Er..tak fajn, to je teď fuk. Večer potřebuju něco zjistit. Jdeš se mnou?“
„Co potřebuješ zjistit?“
„Jdeš?“
„V kolik?“
„V devět.“
„Tak jo. A kde?“
„Tam v tý ulici.“ Je mi jasný jakou ulici má na mysli.
„Fajn. A co to bude?“ Jsem děsně zvědavá.
„Nic moc. Jenom si vem, ehm, přívěsek.“
„Dobře, tak čau.“
„Čus..teda počkej. Jak se vlastně jmenuješ..?“
„Saskie.“ Odpovim, on pokývne hlavou, vrazí sluchátka a odejde pryč. Tak nějak mimo se vrátím k holkám.
„To si s nim probírala světový dějiny, že Ti to tak dlouho trvalo?“
„Ne.“ Usměju se.
„Kde jsi k němu přišla?“
„Já, jenom od něj potřebuji půjčit nějaký referát.“ Plácnu.
„Tak to jo.“ Mrknou na sebe holky, ale je mi jasný, že mi moc nevěřej. Ať si myslejí, co chtěj. No aspoň, že nevědí, co se chystám večer s Markem podniknout. Vlastně, já to tak úplně taky nevim. Ale předpokládám, že rande to rozhodně nebude.