Starcova vyprávění (Pracovní název) - Úvod

Lenivě odehnal rukou mouchu, která mu bzučela u ucha, a pohlédl na zvědavé tváře svých posluchačů. V dětských očích spatřil odlesky zvědavosti a tu proklatou duhu nevinnosti, která jej na chvíli zarazila. Je vážně ten správný čas? Náhle jako by ji viděl znova před sebou, ještě mladou, plnou sil, divoce a arogantně pohazujíc hlavou, až její kaštanové vlasy házely plamenné odlesky. Tenkrát věděl, že slib, má býti pouze důkazem její chvilkové převahy, pohlazením ega a přesto si byl jist, že jej dodrží. „Přísahej, teď a tady, pro teď i navždy, že nikdy nebudu zapomenuta, že navždy s úctou každý vysloví jméno mé.“
„No tak strýčku vyprávějte“ dětský hlásek patřící nejmladšímu chlapci, jej vytrhl z chvilkového zasnění.
„To ale není vůbec jednoduché Samueli“ roztržitě pohladil chlapce po medových vlasech „příběh, který Vám povím dnes je delší a složitější než všechny ostatní, které jsem vám vyprávěl a má stará hlava si to musí zprvu roztřídit.“
Dětem toto vysvětlení naprosto postačilo a vrátily se k požďuchování, jen ta nejstarší, skoro desetiletá Elena, si jej přeměřila přimhouřenýma levandulovýma očima, které zdědila po své prababičce. Muž se v duchu pousmál. Ne nadarmo nosíš její jméno.
Ještě chvíli nepohnutě a soustředěně zíral do prázdna, jeho pomněnkové oči jakoby dostaly mléčný nádech husté mlhy, a poté tiše začal. Děti zpozorněly a usedly do půl kruhu kolem zvláštního starce, který jim již několik let pravidelně dělával společnost.

„Náš příběh začíná v království jménem Tylia, nejrozlehlejší zemi té doby. Země to byla díky své velikosti velmi bohatá a mocná a obyvatelstvo, které si časem zvyklo na občasné války a zvláštní podivnosti své země, si zde žilo velmi spokojeně.
Jižní hranice tohoto království byla lemována Tvaldskými lesy, které ukrývaly v hustém a různorodém porostu zázračné rostliny a vzácné bylinky, prudké vodopády i klidná jezera, rozvaliny porostlé mechem i podzemní jeskyně a doupata. V tomto hvozdu se ukrývala spousta tvorů, obyčejných i zvláštních, mírumilovných i děsivých, spousta národů známých a ještě větší spousta neznámých. Obyčejní lidé chodili pouze na okraj těchto lesů a jedině za dne, přesto byli vystrašení, toto místo bylo posvátné a děsivé zároveň.
Pokud byste od hradu vyrazili, směrem k tváři vycházejícího slunce, v koňském sedle, po stodvacetin dnech rychlé jízdy byste se ocitli na pobřeží moře jménem Atropa. Po stodvacet dnů Vaší cesty byste sledovali jak se země pod vašima nohama mění z měkké poddajné hnědozemě, na které jste běhali bosí, na tvrdou písčitou a vyprahlou planinu. Spolu s vegetací, která by byla stále častěji méně k vidění, zmizí i vše živé, od ptáků počínaje, lidmi konče. Před koncem cesty, každý musí pocítit pelyňkovou hořkost smutku ve vyprahlých ústech, kterou vyvolá jen beznadějně nekonečná samota tohoto kousku země.
To bych raději skončil na severu země ve vysokých a ledových horách, které jsou domovem pro barbary a skřety. Těm zdejší tundra a nedostatek světla velmi vyhovovaly. Kromě toho průsmyk v Garbatských horách byl jediným spojením s ostatními říšemi. Tedy, aspoň každý obyvatel Tylie v to doufal. Protože co se skrývá na západě netušil nikdo z nich, každý kdo se tam kdy vydal, již nikdy se nevrátil.
Ale abych se vrátil k našemu příběhu. Ten začíná v době již patnáctého krále z rodu d´Ylpea, vladaře Tirna. Celé jméno krále znělo Tirno I. d´Ylpea, však časem, pro jeho osud mu lidem vymyslel přízvisko Smutný. Tirno se vždy tvářil, že o svém přízvisku nemá ani potuchy, skrýval hořký úsměv nad tím, jakou to má jeho lid pravdu. Dobu, ve které tomu bylo jinak si pamatoval pouze Tirno a jeho tři rádcové, proto než Vám vypovím příběh hlavní, se na chviličku se zastavíme v dobách, kdy Tirno byl ještě princem. V čase kdy vše bylo úplně jinak.