Starcova vyprávění - Kniha I. Tirno smutný král

Jako mladíkovi Tirnovi všechen lid, šlechta i jeho otec Demian II., nesoucí přízvisko Krutý, předpovídal slavnou budoucnost. Tirno byl statečný a vytrvalý, v boji a pohybu nadaný, ctižádostivý a sebevědomý jak se na budoucího krále patří a přesto v něm lidé mohli nalézt i jistou čestnost, ušlechtilost a dobrosrdečnost, která je tak vzácná aristokratům. Možná jej tolik poznamenalo dětství bez matky, která zemřela ještě předtím, než chlapec dosáhl čtyř let. Tirnovi mateřská láska samozřejmě chyběla a zkostnatělá aristokracie otcova srdce mu ji nemohla vynahradit ani z jedné padesátiny. Tak se ji snažil hledat všude možně a s největším úspěchem se setkal samozřejmě v podhradí. Jak rád se vrhal do náručí pradlen, kuchařek, děveček a dalších žen vyskytujícím v jeho blízkosti. Většina obyvatelstva právě tomuto faktu přisuzovala původ jeho rovného přístupu ke všem lidem. Pokud byste se však zeptali těch několika málo lidí, kterým se dostalo potěšení poznat královskou rodinu ještě úplnou, slyšeli byste, že následovník je více synem matky než otce a tu jeho pověstnou laskavost a hřejivý úsměv zdědil právě po ní.
Mladík časem rostl a sílil, a protože dělal svému přísnému otci radost ve většině ohledů, starý král mu toleroval i pro něj tak zvláštní tužby, jako třeba hraní na varhany, či dokonce trénování spolu s vojáky. Svými nočními skladbami přirostl k srdci veškerému obyvatelstvu hradu ještě blíže a tréninkem? Tím si získal své budoucí muže.
Ačkoliv se na všechny vždy snažil pohlížet rovně a stejným způsobem, ať se již jednalo o velitele z šlechtických stavů, či rolníky, učící se bránit svou zem a svůj majetek, přeci jen mu někteří válečníci přirostli k srdci více. Přesněji řečeno to byla šestice mužů, kteří princi byli přáteli a skutečnou rodinou. Po čase prince s jeho družinou šesti nejvěrnějších počal lid nazývat „Zázračnou sedmou“. Muži se při zaslechnutí tohoto jména vždy jen jemně usmívali, ale pohled jejich očí, ten se velmi radoval.

Po princově boku se jako první ze členů zázračné sedmy objevil sir Alasseon, nejvěrnější z otcových strážců a skutečný mistr meče, který Tirnovi po celý život byl vychovatelem, učitelem a možná více otcem než Demian. Byla to vždy jeho široká hruď, jen o něco málo starší než Demianova, která vždy zaštítila prince Tirna. Alasseon, kterému Tirno rozverně říkal Lassi. V temně zelených očích sira Alasseona se odrážela láska až otcovská, i přesto, že se úpěnlivě snažil dodržet etiketu. K princi se vždy choval s úctou, jakou se poddaný k panovníku chovat má, ale mladý Tirno mu nahradil syna, kterého nikdy neměl. Přestože se Alasseona mladík několikrát tázal, proč vlastně nemá rodinu, nikdy mu neodpověděl, jen potřásl temně hnědou kšticí a vrásky v jeho opálené tváři vypadaly unavenější. Vždy následovníka odbyl stejnou větou:
„Drahý princi, ten příběh je dlouhý a zbytečný, pojďte se raději věnovat, tomu co je před námi a nechme minulost spát.“
A pokaždé, když Lassi spatřil zklamání v následovníkově chlapecké tváři, kterou hyzdil jen velký orlí nos, tiše dodal:
„Ale slibuji, přijde čas kdy, vzpomínky společně oživíme.“