Starcova vyprávění - Kniha první Tirno I. Smutný král

Za dlouhých večerů na cestách, muži velmi rádi vzpomínali a vyprávěli historky, které prožili. Když oheň pomalu dohoříval a zvláštní ticho se pomalu snášelo mezi ospalé bojovníky, nejraději Tirno vyprávěl příběhy o vzniku jejich družiny, a protože členové přicházeli postupně, každý měl svůj vlastní úvodní příběh. Princ však úplně nejraději vyprávěl historii počátku pouta s Brestem. Možná proto, že se s ním, nejmohutnějším a zároveň výškou nejmenším ze sedmy, princ znal nejdelší čas, možná, protože tato historie měla nejnebezpečnější okolnosti ze všech počátků přátelství, která vznikla. Nebo jej princ měl nejraději, kdo ví.
Tenkrát bylo Tirnovi přesně na den dvanáct let, za kloboukem trčelo několik per prvních koroptví, které ulovil sám a za koženým opaskem se houpal jeho první meč Thrainuil, na který byl patřičně pyšný a s výrazem dospělých hrdopýšsky zvedal bradičku, když jej ukazoval ostatním.
To dopoledne, kdy začalo dobrodružství se spoustou následků, běhal po nádvoří hradu s ostatními dětmi a zdálky byl naprosto k nerozeznání. Všechny děti zůstaly, úžasem němé, stát, když náhle dorazil posel ze země Alcarnan, který vprostřed nádvoří zastavil svého bělostného koně a ladně seskočil na zem. Byl vyšší než jakýkoliv muž, kterého kdy spatřily, jeho plášť ušitý z těžkého tmavozeleného sametu byl stříbrnou nití pošit starodávnými runami a znaky, které vrhaly odlesky po okolí při sebemenším pohybu. Tvář mu kryla široká kápě, z které probleskovaly jen ledově modré oči. Muž pokleknul, ve chvíli kdy spatřil přicházejícího krále, a natáhl pravou ruku s poselstvím pečetěným třemi růžemi v kruhu. Demian II., v té době ještě bez přízviska, si přečetl přinesený svitek a pravil:
„Povstaň synu a odhal svou tvář, ať můj lid má tu čest pohlédnout na pravého muže, na ztělesnění odvahy, spravedlnosti a cti.“
Kdyby Tirno tenkrát věděl, že touto frází se vítají všichni vysoko postavení lidé z ostatních království, asi by nebyl tak omámen, když muž povstal, shodil kápi a na hrdě vypjatou hruď spadaly prameny vlasů plavých a rovných jako provazce deště. Tirno přemýšleje, že spatřil muže, který roven je bohům, musel zaklonit hlavu do úhlu, který mu málem vylomil vaz, aby poslovi mohl Tirno pohlédnout do tváře. A čas jakoby se zastavil v té dokonalé kráse, která jako skvoucí se démant zasáhla a oslepila vše v okolí. Když se Tirno pokoušel odvrátit zrak, jeho pozornosti však neušla ještě jedna věc a to skvostný kožešinový límec z bílé lišky.
Poté co král odvedl hosta dovnitř hradu, děti zůstaly ještě chvíli jako opařené, ale nakonec se navrátily ke hře. Jen následovník zadumaně stál a ani se nepohnul. Tirno totiž tiše zvažoval své možnosti. Tak vysoký jako ten muž nikdy nebude, ledově chladný pohled mu byl též upřen, díky jeho tmavým horkým očím a plavé vlasy? Kéž by jeho lokny v barvě havraního pera změnily barvu. Jedinou cestou tedy je, získat kožešinu bílé lišky.
Král věnoval Tirnovi stejný díl pozornosti jako obvykle – žádný. Dnes byl však zaneprázdněný více než obvykle. To, že nevěnoval pozornost svému dědici a nepohlédl z okna, si starý král vyčítal mnohokrát. To odpoledne by totiž viděl, jak mladý Tirno vzpurně dupl nohou a odhodlaným hlasem se pokusil zahřmět:
„Získám bílou lišku!“
Hlas jej trochu zradil, zadoufal, však že zaváhaní nikdo nepostřehl a výjimečně měl štěstí. Mezi dětmi to totiž začalo šumět:
„… bílé lišky přece žijí na území vlků, tam se bez povolení nemůžou dostat ani největší hrdinové, povalují se tam lidské kosti…“
Tirno pyšně shlédl na vystrašené děti, jeho chvíli vítězství však přerušil nejodvážnější z chlapců po jeho boku, obyčejný pastýřský synek Brest.
„To chci vidět! Jen se chvástáš Tirno!“
Tirno se zarazil, moc dobře věděl, že umlčet křiklouna může jedinou větou o jeho původu, ale na to se cítil moc hrdý, to přece nemá zapotřebí. Aby však ukázal svou povýšenost, vystrčil bradu ještě výše než obvykle a pouze tiše odvětil:
„ Breste, synu rolníkův, až ulovím to divé zvíře, kožešinu položím před tvé nohy darem, a ty ji nosit budeš každý den jako připomínku, tvé nedůvěry, ve svého prince.“
Pak svižně švihl světle zeleným pláštěm, a po vzoru vznešených pánů dlouhými kroky odkráčel.
Děti na chvíli ztuhly, překvapeny princovým neobvyklým chováním a poté, protože již neměly náladu na hry (a také je čekaly povinnosti), se rozprchly během okamžiku. Jen Brest zůstal stát, většina ostatních se domnívala, že studem a vztekem. Bresta sice pokoření tížilo jako těžký balvan nad žaludkem, spíše však přemýšlel, je-li Tirno vážně tak zbrklý, nerozvážný a pyšný, aby svůj plán uskutečnil. S pocitem viny, že následovníka popichoval, se Brest rozhodl ohlídat stáje – pro jistotu.
Když chlapec doběhl ke stájím, uviděl jen plavý zadek a bělostný ohon vzdalující se Tirnovy klisny Fortune. Brest se zděsil, jeho již obyčejně velké modré oči strachem zdvojnásobily velikost a dětské ruce se roztřásly, když rychle sedlal jednoho z nejrychlejších koní Rufuse. Totiž Rufus, nádherně rostlý ryzák, odchycený teprve před dvěma měsíci, byl velmi mladý, dost svéhlavý a divoký hřebec. Byl postrachem nejen pro většinu obyvatelstva hradu, ale i pro všechny zaříkávače koní.
Brest tiše šeptal prosby, pokud by se někdo dostal blíže, snad zaslyšel by tichou ukolébavku, kterou Brestovi zpívávala matka. Kůň jakoby porozuměl naléhavosti a vypjatosti situace, zklidnil dech, uvolnil svaly, a snad dokonce i jeho vzdorné plamínky v čokoládových očích jakoby pohasly. Ale to už jeho dlouhé nohy unášely Bresta skrze hlavní bránu.