Kruh - kapitola devatenáctá

Jen s obtížemi otevřel oči. Měl pocit, jako kdyby mu někdo zlámal všechny kosti v těle, pak je znovu jednu po druhé skládal dohromady a on byl u toho. Několik vteřin trvalo, než jeho oči zaostřili a on si uvědomil, na co se právě dívá.
Téměř instinktivně mu vystřelila levá ruka sevřená v pěst a udeřila démona sklánějícího se nad ním. Brzy toho však začal litovat.
Bolest, jenž stále byla přítomná snad všude v jeho unaveném těle, se po příliš rychlém pohybu ozvala ještě s větší intenzitou. S útrpným zasténáním se znovu svalil na záda a neohrabaným šoupáním nohou se alespoň snažil odsunout co nejdál z dosahu démona.

Čekala vše. Dokonce i od Ravena, nebo možná právě proto, že to byl Raven, očekávala cokoliv. Tedy, téměř cokoliv. Úder sevřenou rukou, který zamířil přímo do obličeje, dívku povalil na zem. V zápětí se do už tak dost zakrváceného prostředí přidalo pár dalších kapek z její vlastní rudé zásoby.
Nevykřikla, nezasténala, jen otřeseně zamrkala.
„Myslí si, že jsme démon.“ Promluvila její ústa sama od sebe, hlasem, který skoro nepoznávala. Byl hlubší, melodický, podivně zabarvený.
Věděla, že se to stane, ale stejně… ´jsme´.
Zapřela se zašpiněnýma rukama o zem a váhavě se postavila na roztřesené nohy.
Pole, nebo snad louka, jenž se zde ještě donedávna rozpínala, byla nyní hřbitovem, možná spíše jatky. Všude kolem viděla mrtvá těla nebo jejich části. V některých z nich jen stěží dokázala identifikovat lidi, možná elfy nebo zplozence, kterými kdysi byly.
Raven se stále snažil dostat co nejdál od ní, do zářivých očí jí to vehnalo slzy.

Christianne vyskočil na nohy a rozeběhl se k černovlásce, po tom co ji ten zmetek uhodil… Amawel. Novou Amawel.

„Táhni, démone!“ řval Raven, mezi čímž se snažil vyškrábat na nohy. Elfka udělala pár dalších drobných kroků směrem k němu.
„Už ani krok! Věděl jsem, že jsi krvavý mág!“ křičel dál barbar s odporem a hrůzou ve tváři.
Dívce poklesla čelist
„Krvavou magii používají démoni, jak ty je nazýváš a tím my nejsme.“ pronesla klidně dívka opět tím podivným hlasem. Když sama sebe uslyšela, zděšené si přitiskla dlaň na ústa, jako kdyby ze strachu, že se Slitování uvnitř ní rozhodne pokračovat „v rozhovoru“.
Nenávist, kterou viděla v jeho očích, jí působila neuvěřitelnou bolest.

„Vždyť ona není ohavnost!“ volal Chris ještě za běhu. Jak by taky něco tak krásného mohlo být, pomyslel si.
Raven po něm střelil opovržlivým pohledem. „Co ty o tom víš!“
Mladík se rozhodl jeho jedovatost ignorovat a postavil se mezi něj a vzlykající čarodějku.
„Zachránila ti život, vlastně nám všem.“ pokračoval zadýchaně „Viděl jsem to. Viděl jsem jak nás… uzdravila.“
Zdálo se, že to Ravena docela uklidnilo, jeho zaťaté svaly na pažích se pomalu uvolnily, z tváře mu však nezmizel rezervovaný výraz.
Chris se teď také otočil k Amawel a soucitně jí sledoval. Dívka mu nedokázala pohled opětovat.
„Já…“ špitla tentokrát svým, zcela normálním, známým hlasem a sklopila hlavu. „Potřebuju… chci být sama.“ Zavrtěla hlavou a rozběhla se kolem Chrise, až do něj neúmyslně strčila. Dlouhé, lesklé, černé vlasy za ní vlály jako chapadélka. Netrvalou dlouho a dívka zmizela mezi ohořelými stromy. Ještě dlouho se za ní oba muži mlčky dívali.

Po té, co se probral Arthur s Gabriell, se Chris rozhodl, že jim osvětlí situaci, dříve než stihne Raven navykládat Stvořitel ví co.
Všiml si, že na kavalíra i jeho společnici udělaly dívčiny skutky opravdu dojem.
„V jeden moment jsem si vážně myslel, že už to máme za sebou, mládeži.“ Pronesl pobaveně kavalír, pak ale opět zvážněl. „Škoda jen, že Rion…“
Gabriell se zadívala do země, Arthur jí jemně poplácal po rameni.
„A kde vlastně máme slečnu čarodějku? Chci jí poděkovat… už zase.“ Opět se usmíval rytíř.
„Ona…“ začal pozvolna Chris „chtěla být na chvilku sama, je v lese, myslím.“ Dodal mladík a ukázal k hranicím ohořelého lesa. „Vypadá teď… trochu jinak.“
Všiml si, jak ho oba pozorují.
„Jinak?“ kavalír si ho měřil zvědavým pohledem.
„Změnila se, myslím. Až jí uvidíte, hned vám to… dojde.“
Uběhla chvilka rozpačitého ticha.
„Myslím, že by si za ní měl jít, chlapče.“ promluvil nakonec válečník.
„Ale…“ chystal se namítnout Chris.
Muž v pošramocené zbroji ho rázně umlčel mávnutím ruky. Pousmál se na Gabriell a vzal si mladíka stranou. Vražedkyně se pomalu přesunula k opodál stojícímu barbarovi.
„Víš, Chrisi…“ začal otcovským tónem „dívky a ženy obecně jsou zvláštní stvoření. Ať je to elfka, nebo třeba trpaslice. Na to…“ zasněně si povzdechl „přijdeš časem sám.“
„Nějak nevím, jestli vás dobře chápu.“
„Říkal jsi, že chce být sama. Ne?“
Mladík přikývl
„Ve skutečnosti je dost velká šance, že potřebuje někoho, kdo jí vyslechne… myslím si, že by si to měl být ty.“
Pousmál se a postrčil mladíka směrem k lesu. „Tak běž.“
Tak šel…

Procházel kolem ohořelých stromů, kolem viděl pozůstatky ohořelých, zplozeneckých zbrojí, někdy i ostatky samotných netvorů. Nemusel chodit ani moc daleko, když uslyšel vzlyky. Nemusel být zrovna První čaroděj, aby mu došlo, kdo je jejich zdrojem. Opatrně vykoukl zpoza ohořelého stromu a uviděl ji. Seděla zády k němu, naprosto zhroucená. Její tělo se pod nápory dalších a dalších vzlyků chvělo.
„Amawel…?“ řekl opatrně, aby jí nevyděsil.
„Jdi pryč.“ zašeptala
„Já jen…“
„Jdi pryč!“ zaječela dívka, mávla rukou, z které se zaprskáním vystřelil proud jisker a narazil do stromu, za kterým se ukrýval mladík. Chrisovi se hrůzou rozšířily oči a zavrávoral několik kroků nazpět.
Amawel se zděšeně zadívala na svou ruku a znovu propukla v pláč.
„Promiň, promiň…. Promiň.“ Opakovala stále dokola. „Já, já… nechtěla.“
Chris těžce polknul, sebral všechnu odvahu a trhaně zavrtěl hlavou.
„T-to nevadí, Amy.“ Snažil se přinutit pusu k úsměvu, přičemž docílil šklebu. Udělal několik kroků směrem k ní. „Já…“ podrbal se na hlavě „My…“
Tázavě k němu vzhlédla.
„My… jsme ti chtěli poděkovat. Za záchranu… a tak.“
„Vy?“
„Já, Arthur, Gab…“
„A Raven?“ doslova ho probodávala pohledem plným očekávání.
Má zalhat? Říct raději milosrdnou lež?
Horlivě kývnul „I Raven.“
„Nikdy…“ dívka se hořce usmála. Z azurových, zářících očí jí stekla další, nepřirozená, taktéž zářivá slza. „Nikdy jsi neuměl moc dobře lhát, Christianne.“
Už stál téměř u ní, nastalo ticho, nevěděl co říct, nakonec z něj vypadla první věc, která ho napadla.
„Jak jsi to… udělala?“
Hned po vyslovení této otázky by si nejraději nafackoval. Zrovna o tomhle a zrovna s tebou o tom bude chtít mluvit. Hlupáku! Vynadal si tiše sám sobě. K jeho překvapení se však dívka nadechla, setřela si slzy z tváří a začala vyprávět.

Rozhodla se, že mu řekne vše. Tedy skoro vše, jednu věc si přece jen nechá pro sebe.

„Takže…“ zkoumavě se na ní zadíval. „Je v tobě?“
Kývla.
„Jak si říkala, že se jmenuje? Milost?“ pokračoval mladík v kladení otázek.
Elfka se za celou dobu poprvé od srdce usmála „Slitování.“
„To je… divné jméno, pro ducha.“
„On tě slyší.“
Mladík sebou vyděšeně trhl, když si ale všiml, že se Amawel pořád usmívá, uklidnil se.
„Jak to?“
„Je to jednoduché. Jsme dvě bytosti, sdílející jedno tělo. Dvě mysli, v jedné nádobě.“
Všimla si jeho výrazu, asi mu to příliš neulehčila.
„Chápu.“ odvětil zamyšleně Chris.
Opět lhal.
„Ovládáš ho?“
„Nevím, řekla bych, že ne. Když chce mluvit on, mluví on. Když já… tak prostě já.“
„A co když budete chtít zrovna mluvit oba najednou?“ opáčil zvědavě.
„To nevím…. Možná…“ dívka se na chvíli odmlčela. „Říká mi, že nikdy nebude omezovat mou vůli.“
„Říká? Jako právě teď?“ mladík se zdál docela vyvedený z míry.
„Ano.“
„Jak to? Neslyšel jsem tě mluvit tím ´strašidelným´ hlasem.“
Kouzelnice se opět pousmála. „Cítím jeho myšlenky, stejně jako on moje.“
„Všechny?“
„Myslím, že ne.“
„A to je… napořád?“
„Co?“
„ To budeš pořád vypadat… takhle?“
Vzala do ruky pramínek černých vlasů a smutně se na něj zadívala, pak prostě kývla.
„J-já…“ Chris se zakoktal, nemohla si nevšimnout, že zčervenal.
„Udělala jsem to pro něj…“ vyhrkla ještě před tím, než mladík stačil dokončit svou větu. „A on… mě má za zrůdu. Je mu jedno, co cítím, co si myslím, nezáleží mu na mně.“
Ty slova z ní prostě samy vyskočily.
Zahlédla snad v hnědo-zelených očích na okamžik zklamání?
„Já to chápu.“ Odpověděl více méně klidně Chris. „Chápu to až moc dobře. Až tak, že mě to bolí. Věř mi.“
Teď to byla ona, kdo byl zmatený.
Mladík se najednou zvedl, otočil se a vydal se na odchod. Mezi stromy se ještě zastavil, ale neohlédl se.
„Amy, nezůstávej tu moc dlouho, myslím, že Arthur chce postavit hranici, aby se… abychom se mohli rozloučit s Rionem. Měla by si u toho být.“

Arthur se od několika přeživších vojáků, kteří příslušeli jednomu z místních Bannů jak zjistil později, na které narazil při průzkumu, teď již klidného bojiště dozvěděl, že byli svědky menší občanské války, tedy jedné z jejích bitev. Také byli seznámeni s údajnou zradou Šedých strážců a verzí, kterou Teyrn Loghain rozšiřoval. Také však vyslechli pravdu, že to on byl tím, kdo mohl za smrt jejich krále Cailana a že se chystá skrz svou dceru, královnu Anoru, Cailanovu manželu, ovládnout Ferelden. Několik Bannů se tedy rozhodlo, že mu v tom zabrání, bohužel však proti královským vojskům moc úspěšní dosud nebyli.
Kavalír se tedy rozhodl, že potom co dorazí do Denerimu bude lepší počkat, než se situace uklidní a až poté doručit dopis od nejjasnější císařovny Celene I., do aktuálních královských rukou.

Teď byl však čas, rozloučit se s přítelem.

Amawel nejistě vyšla z uhelného lesíku, kápi staženou hluboko do obličeje. K bojišti zamířili první mrchožrouti, slunce začalo zapadat. První, co upoutalo její pozornost, byla jednoduchá hranice, sestavená z ne moc ohořelých kousků dřeva, uprostřed ní ležel Rion, orlesiánský bard a její… přítel. Směla ho tak vůbec nazývat? Těch pár týdnů co s ním strávila… přála si, aby jich bylo víc, mnohem víc. Byl jako bratr, starší bratr, kterého nikdy neměla a jako mladší bratr, kterého ztratila. Teď ztratila i jeho.
Prsty, pokrytými hlínou pomalu přejela po stále křišťálově průzračné dýce, kterou jí věnoval, než zemřel. Bylo to teprve před pár hodinami, a přesto jí to připadalo jako věčnost.
Když se blížila k dřevěnému monumentu, ucítila, jak na ní dopadli pohledy ostatních.
„Čekali jsme na tebe, děvče.“ pronesl vděčně Arthur.
Neodpověděla.
Kavalír přistoupil ke hranici, zašátral v jednom záhybu zbroje, pak se bezradně otočil ke Gabriell. Ta mu hodila dva podivné kameny. Několikrát s nimi trhnul o sebe, dokud je nepřinutil vyloudit spršku jisker. Nebylo to nic snadného, dřevo, bez dostatku chrastí chytlo až na několikátý pokus. Nakonec však plameny vzplály a pohltili elfovo tělo.
Gabriell sklopila hlavu a pomalu začala šeptat modlitbu v Orlesiánštině, Arthur následoval jejího příkladu.
Modlící se vražedkyně… Amawel se byla ochotná vsadit, že Stvořitel má „náramný“ smysl pro humor.
Nemohla se dívat na planoucí Rionovo tělo, jen stěží ovládala znovu přicházející pláč. Skrz kápi neměla nejlepší výhled do stran, neviděla proto, jaký výraz se usadil na tváře jejím společníkům.

„Nemá smysl zadržovat pláč, když se jedná o ztrátu milovaných…“ ozvalo se jí v hlavě.
„Kdybych byla silnější…“ zašeptala sama pro sebe.
„Nebyla to tvá vina, byl jeho čas.“
„Čas…“ opakovala „příště budu.“
Po tváři jí steklo několik svítivých slz.

Pět postav v téměř naprostém tichu, které přerušovalo jen občasné krákání havranů a tichá modlitba, sledovalo za zapadajícího slunce rudé plameny. Než nastala noc, oheň vyhasl, postavy zmizely…