Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 1, část první

Stává se vám, že si občas připadáte, jako byste nepatřili do našeho obyčejného světa? Vidíte v sobě něco mnohem většího než ostatní? Pravdou je, že každý z nás občas touží být něčím zvláštní. Nespokojí se jen s tím, být normální a zapadat mezi obyčejné lidi. Tak přesně taková Kristin Jonesová nebyla.

Jedinou snahou této mladé šestnáctileté dívky bylo to, aby přežila svá středoškolská léta bez úhony. Nikdy nestála o přílišnou pozornost a už vůbec ve svém životě nepotřebovala dobrodružství. Kdyby jí někdo tehdy řekl, čím vším si bude muset projít, nejspíš by utekla někam hodně daleko. Problém byl ale v tom, že ji nikdo nepřipravil na události následujících dnů.

Za okny se rozzářené slunce staralo o to, aby každý pocítil jeho hřejivé teplo navzdory tomu, že léto skončilo a jeho místo zaujal podzim. Spousta lidí brala takové dny s povděkem. Pořád bylo lepší, topit se ve sluneční záři, než se bránit chladnému útoku podzimního počasí. Ne všichni ale dokázali ocenit teplotní výkyvy. Obzvláště nespokojeni pak byli téměř všichni studenti v celém Londýně.

Stejně tomu tak bylo i v Partleyho střední škole, ve které měla tu smůlu studovat i Kristin. Ale zatímco její spolužáci toužebně vyhlíželi z oken a pokoušeli se silou vůle rozdrnčet školní zvonek a ukončit tak probíhající hodinu literatury, Kristin si s tím hlavu nelámala. Byla totiž plně zabraná do svého podřimování. Nevnímala tak své spolužáky a už vůbec ne svou učitelku paní Millsovou.

Ochladilo se. Kristin se ocitla uprostřed nějakého lesa. Všude kolem ní se rozprostíralo nepříjemné šero a podivné ticho. To místo bylo něčím zvláštní. Kristin ale neprojevovala žádné překvapení.

Začala pomalu kráčet kupředu. Nerozhlížela se kolem sebe. Nepotřebovala to. Jakoby znala každý hrbol na své cestě, každičký kousek půdy pod svýma nohama.

To ticho bylo nepříjemné. Celý les díky tomu působil jakýmsi mystickým dojmem. Kristin ale nejevila žádné známky strachu. To místo velice dobře znala. Každý den se sem vracela ve svých snech. A pokaždé to bylo stejné. Začala kráčet, aniž by věděla, kam by měla jít. A vždy došla na stejné místo.

„Slečno Jonesová?“

Stromy se rozestoupily kolem malé kamenné studánky. Kristin do té křišťálově čisté vody hleděla již nesčetněkrát. A pokaždé se jí dostalo stejného odrazu. Spatřila mladou dívku s lehce opálenou pletí, úzkým malým nosem a zelenýma očima. Viděla sama sebe.

„Slečno Jonesová?“

A pak se voda náhle zakalila. Přes její odraz se roztáhla temná skvrna. Pomalu pohlcovala Kristinin obličej, až z něj nezbyl ani malinký kousíček. A stejně jako vždy se po její pravé straně něco pohnulo. Kristin se odvrátila od znečištěné vody a spatřila mezi stromy nějakou vysokou postavu skrytou ve stínech. Pokaždé ta postava jen tak nehybně postávala. Tentokrát to ale bylo jiné. Osoba ve stínech k ní natahovala ruku. Kristin ji instinktivně natáhla také. Pokoušela se uchopit nabízenou ruku, ale nedosáhla na ni. Chyběl jen malý kousek, aby na ni dosáhla. Stačilo se jen o něco víc natáhnout.

„Slečno Jonesová!“

Kristin sebou poplašeně trhla. Uvědomovala si na sobě pohledy celé třídy v čele s paní Millsovou. Spousta jejích spolužáků se pobaveně šklebila. Jiní se od ní zase znechuceně obraceli. Kristin sklopila pohled a v tom si toho všimla. Téměř polovina stránky v jejím poznámkovém bloku byla promočená. Do Kristin jako by udeřil blesk. Ve spánku se musela poslintat a teď to viděli i všichni ve třídě. A aby toho nebylo málo, s pobaveným úšklebkem se na ni díval i Matt Holes.

Matt byl jeden z nejhezčích kluků na škole a navíc to byl fotbalista. Nebylo divu, že o něm snila snad každá Kristinina spolužačka včetně Kristin samotné. A teď se před ním pořádně ztrapnila. Cítila, jak začíná rudnout, a nejraději by se v tu chvíli propadla do země.

Kristin silou vůle od Matta odvrátila pohled a snažila se předstírat, jakoby se nic nestalo. A pak si všimla nakvašeného výrazu paní Millsové.

„Vidím, že jste hluboce přemýšlela o naší dnešní látce, slečno Jonesová,“ pronesla paní Millsová. „Nebude vám tedy vadit, když se o své myšlenky podělíte se zbytkem třídy?“

Kristin mlčela, zatímco její spolužáci zadržovali smích. Paní Millsová stála před tabulí a měřila si Kristin pohledem. Už od první hodiny se paní Millsová netajila tím, že jí Kristin není moc po chuti, ale jenom to jí nestačilo. Kristinina učitelka literatury si na ni prostě zasedla. Využívala každé příležitosti k tomu, aby mohla Kristin ztrapnit před celou třídou. A nutno dodat, že jí to Kristin sama mnohokrát usnadňovala. V poslední době měla problémy udržet pozornost a dlouhé vysedávání ve škole tomu moc nepomohlo.

„Snad jste neoněměla, slečno Jonesová,“ zapitvořila se paní Millsová, teatrálně si přiložila ruku k pravému uchu a naklonila se, jako by byla nedoslýchavá. A aby toho nebylo málo, Kristin rozbolela hlava. Už od svého dětství trpěla silnými migrénami, které se projevovaly nejsilněji, kdykoli byla ve stresu.

Ve své zoufalosti se Kristin rozhlédla po svých spolužácích v naději, že jí někdo pomůže. Ale jediné, čeho si u nich všimla, byla rudá barva jejich obličejů, která byla následkem namáhavého zadržování smíchu.

„Tak o čem je dnešní hodina, slečno?“ dožadovala se paní Millsová. I její tlustý obličej začínal pomalu brunátnět, protože jí očividně docházela trpělivost. Kristin se zahleděla na robustní postavu paní Millsové, která byla napěchovaná do příšerných kytičkovaných šatů. Chyběl jí už jen slaměný klobouk. Na širokém nose měla posazené brýle a na čele se jí lesknul pot. A přesto všechno jí na rtech pohrával zlomyslný úšklebek. Kohokoli jiného by ta babizna jen napomenula, ale u Kristin to bylo vždy jiné a nepříjemně zdlouhavé.

Na poslední chvíli si Kristin vzpomněla na to, že paní Millsová pokaždé téma hodiny napíše na střed tabule. Nadějně tedy pohlédla na tabuli, ale opět pocítila zklamání. Téma tam sice napsané bylo, ale paní Millsová ho svou postavou dokonale překryla. Kristin v duchu proklela tloušťku své učitelky.

Bolest hlavy ještě zesílila. Kristin sklopila hlavu a začala si mnout spánky. Měla co dělat, aby jí od té bolesti do očí nevhrkly slzy. To by jí ještě tak scházelo, aby se před ostatními rozbrečela. Potřásla hlavou a znovu se upřeně zahleděla na tabuli. A v tu chvíli se stalo něco divného.

Ačkoli téma hodiny bylo napsáno za rozměrnými zády paní Millsové, náhle se písmena začala sama od sebe přemisťovat na pravou stranu tabule. Kristin se zarazila. Vypadlo to, jako by jednotlivá písmenka přemisťoval jakýsi neviditelný šotek a umožnil jí tak přečíst dvě slova: WILLIAM SHAKESPEARE.

Celá zmatená ta slova z tabule přečetla nahlas: „William Shakespeare.“

Paní Millsová se zatvářila překvapeně, ale poté se obrátila čelem k tabuli a pochopila Kristinino náhlé prozření. „Jsem ráda, že jste se za ta léta strávená ve škole alespoň naučila číst, slečno Jonesová.“

Tentokrát už celá třída vyprskla smíchy. Kristin zrudla, ale zároveň nechápala, co se to před chvílí stalo. Ještě divnější ale bylo, že si toho nikdo jiný nevšiml. Znovu pohlédla na tabuli a zarazila se. Ještě před malou chvílí se všechna písmena přesunula na pravou stranu, teď však byl celý nápis znovu na svém místě uprostřed tabule.

„A teď byste nám mohla o panu Shakespearovi něco málo povědět, slečno Jonesová,“ pobízela jí paní Millsová a očividně si to celé náležitě užívala. Samolibý úsměv jí ale povadl ve chvíli, kdy se konečně rozdrnčel školní zvonek oznamující konec hodiny.

Studenti se začali hromadně hrnout ze třídy, zatímco paní Millsová se vrátila ke katedře a sbírala si svoje věci. Kristin si hodila poslintaný blok do batohu a chystala se chvatně odejít, protože zjistila, že zůstala s paní Millsovou ve třídě úplně sama.

Byla už téměř u dveří, když se za jejími zády ozval učitelčin hlas: „Slečno Jonesová?“ Kristin sama sebe proklela za to, že nebyla rychlejší.

„Ano, paní učitelko?“ otázala se a otočila se čelem k paní Millsové. Vzápětí ustoupila o krok dozadu, protože paní Millsová stála nebezpečně blízko a Kristin na tváři cítila její horký dech.

„Nemyslete si, že z toho vyváznete tak snadno, slečno Jonesová. Děláte naší škole jen samou ostudu, ale já vám to tolerovat nebudu. Možná si na Williama Shakespeara vzpomenete, až dnes budete po škole.“

Kristin se chystala odporovat, ale paní Millsová ji umlčela vztyčeným ukazováčkem. „Budu vás zde očekávat v půl čtvrté. Doufám, že se neopozdíte, jinak se vám to tu protáhne. Budu se těšit.“ A s těmito slovy se protáhla kolem ní a odešla ze třídy. Kristin zůstala stát jako opařená. Vůbec nechápala, čím si to vysloužila. Takový trest by jí nevadil, kdyby ovšem nemusela být sama s paní Millsovou zavřená v jedné místnosti. Nezbývalo jí nic jiného, než doufat, že si ještě někdo jiný vykoleduje ten samý trest. Jindy sice Kristin škodolibá nebyla, ale tentokrát to vyžadovala situace. A s touto novou nadějí vyrazila z prázdné učebny do víru rušného života na chodbě.