Starcova vyprávění - Kniha první Tirno I. Smutný král

Mezitím se Tirno již dostal ke hranicím území vlků. Tiše slezl ze hřbetu Fortune, dokonce i Tirnova neúcta a zpupnost byla zasažena posvátností a hrůzostrašnosti tohoto místa. Hranice území vlků se totiž nacházely přímo uprostřed Tvaldských lesů a označený byly velmi svérázným způsobem. Hlavní linii tvořily balvany vysoké mladému princi skoro až k hrudi, zarostlé šedivějícím mechem, k nim však byly dovléknuty do bíla ohlodané lidské kosti opovážlivců, kteří se pokusili narušit klid těchto posvátných stvoření. Tirno velmi dobře znal vlky z pověstí, které se tradovaly mezi lidmi již od nepaměti, legendy, které vyprávěly o dobách, kdy lidé a vlci žili společně jako bratři, o jejich přátelství i o jejich konečném rozbratření. Tyto pověsti jej po několik zim uspávaly místo ukolébavek. Díky tomu si princ stejně jako jeho opatrovník Alasseon vlků velmi vážil a jeho úcta a respekt se taktéž mísily s posvátnou bázní. Když však Tirna z myšlenek probudil dusot kopyt, rychle se rozhodl dostát svému slovu. Uvázal Fortune k nejbližší větvi a vkročil do míst, kde není zván.
„Tirno!“
Zakřičel Brest z plných plic, však odpovědí mu byly pouze záda mizející v houštinách. Seskočil z Rufuse který ještě ani nezastavil a vrhl se do zapovězených míst za svým princem. Bohužel mu to nebylo platné vůbec nic, již v dětství byl Brest totiž mnohem mohutnější než ostatní děti, což bylo výhodou až do chvíle, kdy před ním někdo utíkal. Menší a tím samozřejmě také mrštnější děti mu vždy utekly. Takže ve chvíli kdy Brest překročil hranice území vlků, měl už následovník svůj cíl před svými zraky. Mlčky schován v borůvčí, odhadoval vzdálenost mezi bílou liškou a vlastní pozicí. Jeho já se euforicky zatřepalo nad snadným vítězstvím, když zaslyšel za sebou šelest. Nenápadně se ohlédl a to co spatřil, jej vyděsilo tak, až upustil napnutou tětivu luku a šíp vyletěl vysoko do větvoví borovice, pod níž bílá liška ukrývala svá mláďata. Tirno hleděl do jantarových očí vlka z blízkosti dvaceti centimetrů, poznal dotek jeho teplého dechu na své tváři, když za temného vrčení cenil tesáky. Chlapec cítil hukot vlastního srdce ve spáncích, zorničky se mu rozšířily úzkostí, pootevřené rty rozpraskaly, když se vysušily zrychleným dechem, roztřesenými prsty si v obranném gestu zakryl tvář, v momentě kdy vlčí čelist náhle vystřelila kupředu.
Brest se plížil, strach o prince jej sice neustále nutil zrychlovat, však dobře se pamatujíce na nebezpečí, snažil být se co nejnápadnější. Tedy až do chvíle kdy uviděl Tirnovo bezvládné tělo, které v zubech vláčel obrovský vlk. V ten okamžik Brest zapomněl na veškeré nebezpečí a veškerý vlastní strach a jedním skokem se vrhnul k princovu tělu. Fenerir, jenž zahlédl podivnou letící věc přímo na něj, leknutím uskočil dobré dva metry dozadu mezi své vlky. Chlapec, těžce dopadl na v té době už velmi široké rameno se sice bolestivě, ale okamžitě zvedl a pomalu sklonil ke svému princi. Přiložil ucho k jeho hrudi. Ještě dýchá, pomyslel si s úlevou. V momentě, kdy nepříjemný pocit jej donutil zvednout zraky, kámen co mu spadl ze srdce, nahradil jiný balvan. Přibližovalo se k nim asi deset vlků, s temným výhružným vrčením. Brest jako rolníkův syn se s vlky již setkal, ale tato stvoření byla jiná než ty šelmy, které odháněli s otcem od ovcí. Tito vlci byli mnohem větší, jejich srst byla leskle stříbrná, a ikdyž z jeho tlama skrývala řadu obrovských tesáků a po pyscích stékal potůček slin jako nějaké běsnící bestii, inteligentní výraz očí dodával jejich tvářím až lidský ráz. Pod návalem úzkosti a strachu chlapec omdlel.

Vůdce smečky Fenerir udiveně stočil hlavu na stranu. Byl si velmi dobře vědom, že první chlapec je Demianův syn, kterého respektoval za jeho velmi vstřícný přístup k národu vlků. Ale to přece neznamená žádné výjimky. Nemůže jen tak omluvit porušení tisíce let staré dohody, podle které národy cizí území navštěvují až po uctivé žádosti. Fenerir původně zamýšlel Tirna exemplárně před celou smečkou potrestat, aby potvrdil svou pozici, nesmlouvavého a tvrdého vůdce. Poslední dobou mu někteří jedinci přerůstali přes hlavu. Chování druhého chlapce však Fenerira podivilo, jeho čisté úmysly, které čišely z každého jeho gesta a ochota obětovat se pro druhého, byla vlastnost blízká spíše vlkům než lidem. Proto se také Fenerir, Alfa nejpočetnější a nejvlivnější smečky starodávného rodu vznešených vlků, rozhodl dát dětem šanci. Otočil se ke svým druhům a pronesl:
„Protože toto lidské mládě projevilo vlčí vytrvalost, odvahu a věrnost, které jsou nám Alfou i Omegou, ze svého práva dávám mu šanci obhájit své činy před smečkou.“
Skupinkou vlků projelo zachvění, sem tam i překvapivé vyjeknutí. Je tomu již spousta let, co člověk dostal takovou šanci. Navíc, na to aby to dítě rozumělo jejich řeči je pramalá šance. Všichni přítomní se však okamžitě podřídili rozhodnutí Alfy a odtáhli dvě bezvládná těla před rodnou jeskyni do středu smečky. Jen dva vlci zůstali kratičkou chvíli zaraženě stát, oba však z jiných pohnutek. Forset a Desir. Desir, Beta samec smečky, vlk na vrcholu mladistvé síly a rozkvětu, zacítil možnost svrhnout Fenerira z jeho postavení, již poněkolikáté za poslední rok. Ikdyž se jeho poslední pokus o převzetí nadvlády nezdařil,(vzpomínky na pokus získat jeho družku se odvíjely jako tragikomicky film před jeho očima, Nannina, dokonalý exemplář a výtvor magie přírody, tak věrná, tak ctnostná, že bude vůdci stát po boku až do soudného dne smečky, jej ponížila před celým společenstvím až na hranici jeho skluzu z pozice Beta) Desir se svých nadějí nikdy nevzdal a Alfa samec mu poslední časem jen utvrzoval svou vlastní slabost.
Naopak Forset byl ohromen moudrostí a spravedlností Alfy. Nejvíce jej však překvapilo přirovnání, které vůdce použil. Alfa a Omega, vše, první a poslední. Přísahal by, že na něj Fenerir potajmu mrknul, když to vyslovil. Forset touto dobou byl Omega vlkem, tím, který by byl obětován, když by bylo třeba, tím, který se nažral, pouze když bylo všeho pro všechny dost (ne, že by to Forsetovi příliš vadilo, ale o tom až časem), Omega vlk byl prostě nejposlednějším z posledních, jen poskokem a služebníkem. Ve chvíli přemítání nad svou pozicí občas se hořce pousmál nad vlastními myšlenkami. Jak jednoduše se z vlka stane pes.
V tu chvíli si uvědomili přítomnost toho druhého navzájem, věrný a úslužný Forset se střetl s pohledem ctižádostivého a žárlivého Desira. Záblesk ve dvou párech šedých očí byl jasnou známkou toho, že oba dokázali odhadnout své myšlenky navzájem. Jako na povel se otočili a rozeběhli se dohnat skupinku.

Mezitím byli chlapci dovlečeni před zbytek smečky, která se s očekáváním rozmístila do půl kruhu na vydusaném plácku temně červené hlíny. Fenerir jemně dloubal do plavovlasého chlapce čenichem. Když se Brest z ničeho nic rychle posadil, musel vůdce skrýt své leknutí s vypětím všech svalů.
Brest, který zacítil něco mokrého a studeného na tváři, málem vyletěl z kůže, když otevřel své pomněnkové oči a spatřil před sebou stát obrovského vlka, kterému hrály všechny napjaté svaly v podivném rytmu. Chvíli potřásal hlavou, jakoby se chtěl zbavit noční můry, zmateně se rozhlížel, než si uvědomil kde a s kým to vlastně je. Zavrtal do vlka svůj pohled, který sice ještě nesl nevinnost dětství, ale lesk odhodlání jej na chvíli zastínil. Musí z toho ven, ale jak?