Starcova vyprávění - Kniha první Tirno I. Smutný král

Matně se pokusil rozpomenout, co mu o vlčím jednání říkal otec, ale jeho roztěkanost při tatínkových učitelských pokusech mu vzpomínku zamlžila. Ano ten den přivedli Rufuse, všichni se běželi podívat na nádvoří, když toho krasavce sir Alasseon vedl. Vzteklé podupávání kopyt a rozhořčené ržání se ozývalo až k Brestově rodné chalupě. Chlapce v duchu rozzuřeně spílal zásadovému otci, všichni se můžou podívat, jenom já tady musím sedět a poslouchat nějaké žvásty o…
„Hierarchie“ náhle zamumlal chlapec, jehož až bělostně plavé vlasy příšerně kontrastovaly s temným příšeřím hustého lesu. Poté ihned padl na kolena a sklonil hlavu před Fenerirem. Brest se ještě více přikrčil, když vůdce smečky vyrazil jistým krokem blíže k němu. Vlk se nesl se zdviženou hlavou a chlapec se třásl, zběsile přemýšlel jak uchránit svého prince, vždyť nestvůra už je dosah ruky. Teda vlastně chlapci již jsou na dosah vlkovy tlamy. Pak najednou Alfa rodu Vznešených, položil tlapu na Brestovy záda a přijal jeho podřízenost. Celá smečka, čítající 23 členů, strnula v očekávání, když Fenerir pozvedl k chlapci svůj hlas v jemném zavrčení:
„Rozumíš mi, chlapče?“
Brest vykulil své modré oči, až jejich velikost působila jaksi nepatřičně v poměru s jeho tváří. Je možné, aby vlci mluvili? Dlouho váhal nad odpovědí, chtěl, aby vyzněla co nejuctivěji. Po chvíli čekání vlk netrpělivě otočil svůj pohled na zbytek smečky, jako by potvrdil marný pokus. Brest se zalekl a váhavě vyřkl:
„R-rozumím vce-celku dobře, Vznešený.“
Chlapec vůbec netušil, že trefil hřebíček na hlavičku. Zato Fenerirovo překvapení bylo neskonalé. To, že chlapec je výjimečný to pocítil z pachu aury, které se kolem něj nesla, takže ovládání prastarého jazyka Vznešených tak trochu předpokládal, ale to, že znal jméno jejich rodu, Fenerira přinejmenším udivilo. Pomalu se otočil zpět k chlapci.
„Vyznáš se, jak je vidno, tak mi tedy můžeš zajisté vysvětlit, co zde pohledáváš, mládě.“ Zavrčel.
Při vymýšlení odpovědi, Brest s podivem dumal nad vyzněním věty tohoto obrovského vlka - nikdy nenapadlo, že vlci mohou být sarkastičtí, přísahal by totiž, že při pokládání otázky zahlédl v jantarových očích pobavené jiskry.
Kolem zavládlo ticho, když smečka,( jejíž jméno se obávali vyslovit všichni tvorové ve Tvaldských lesech, ta pověstná a obávaná Fenerirova smečka Ragnarók) jakoby se zastavila v napjatém očekávání odpovědi chrabrého lidského mláděte.
Brest byl vyděšený, naprosto neměl potuchy jak se dostat z této šlamastyky se zdravou kůží, každá výmluva mu připadala chabá a ubohá. Ve chvíli kdy vůdce smečky vyštěkl:
„Proč mlčíš?!“
dítěti nezbylo nic jiného než povědět pravdu.
„V-v-vznešení, nebudu urážet Váš int-intelekt, směšnými výmluvami či dokonce lžemi. Skláním hlavu před Vámi Ctnostní, nad svou hloupostí a zlomyslností, n-nastálá situace padá na má bedra. Svými posměšky a nedůvěrou ve svého budoucího vládce, jsem jej dovedl na scestí. Aby mohl udržet své postavení mezi ostatními, chtě-nechtě byl přinucen přijmout výzvu A tak se vydal na V-vaše posvátné území Velební, aby získal kožešinu z Bílé lišky. J-já jsem se okamžitě zděsil svého činu a vydal se za ním, ale nedostihl jsem jej včas. Tak na kolena padám před Vámi Velkolepí, hrdlo Vám rád nabídnu k prokousnutí, jen umírajíce úzkostí o svého panovníka, úpěnlivě prosím: ušetřete život mému princi.“
Když utichlo Brestovo kňučení, vyděsilo jej nastalé ticho. Kolem se ozývalo pouze šumění prastarých stromů a zlověstné krákání havranů. I celý Ragnarók včele s Fenerirem si uvědomoval zlověstný pokoj jejich mlčení, ale ohromení nedovolilo nikomu vydat jedinou hlásku. Jako první zareagovala Nannina, ne nadarmo byla Alfa samicí a její připojení se po bok svého druha, Fenerira probudilo.
Alfa samec přemýšlel jak zareagovat. Věděl, že chlapec mluvil pravdu, ale přesto se mu jeho příběh tak úplně nezdál, veškeré vina nemohla ležet na hrudi tak bezelstného chlapce, tím si byl jist. Pod tmavočernou kšticí prince Tirna byly nečisté úmysly, pýcha a ješitnost, v okamžiku kdy vstupoval na jejich území, proto jej hned vycítili. Zatímco Brestova vědomí ani pachu si vůbec nevšiml, jeho pokora, čistota a věrnost „nepáchly lidstvím“. Navíc Člověka s darem Vlčí řeči nepotkal již několik staletí. Do mysli se vetřela poznámka, která vyvolala v tváři posměšný škleb. Možná to jednoduše bude tím, že jsem po staletí žádného neviděl déle než 5 minut, zatímco jej ohlodávali mí druzi. Vrať se zpátky k situaci, upozornil se sám, když si všimnul úsečného pohledu své družky Nanniny.
Brest netušil co se děje, když se vůdce smečky, jak se chlapec s platinovými loknami dovtípil, otočil a poodešel vstříc své smečce. Chlapec se pokoušel zaslechnout cokoliv z jeho monologu, však byl mu dopřán pouze obdivuhodný výhled na hrdý postoj a přísnou tvář autoritativního vládce. Zatajil dech, když se Alfa vrátil na své předchozí místo, vypjal majestátní hruď a hromovým hlasem zaduněl:
„Jaké je Tvé jméno člověče?“
„B-brest“ zaznělo váhavě v odpověď.
„Breste, synu člověka, dostalo se ti milosti díky tvé vlčí duši. Vděčný buď své věrnosti, odhodlání a neposkvrněnosti. Jen tyto vlastnosti zaručily Tobě a tvému princi možnost odsloužit si vaše prohřešení. Stanete se chvostem Ragnaróku, ale protože nejste vlky a těžko byste zvládali dané povinnosti, zadané úkoly pro Omega samce si můžete rozdělit mezi sebe. Vaše služba skončí v moment kdy uznám, že jste se něčemu naučili.“