Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 1, část druhá

Zbytek školního dne utekl nebývale rychle. Kristin po celou dobu téměř s nikým nepromluvila. Nebylo to proto, že by byla nějakým společenským vyvržencem, ale protože se sama s nikým bavit nechtěla. Její nálada se nacházela někde pod bodem mrazu a k tomu všemu se do toho přidávala ta zpropadená migréna.

Obvykle Kristin přestávky trávila se svou nejlepší kamarádkou Allison, ale ta už celý týden ležela doma nemocná. Zpočátku byla Kristin naštvaná, že si její nejlepší kamarádka klidně onemocněla a nechala ji, aby se s paní Millsovou popasovala sama. Potom se jí ale po ní začalo stýskat, protože to byla jediná osoba, se kterou si rozuměla. Před Allison nemusela nic skrývat a jedině s ní si dokázala pořádně popovídat. Protentokrát na to ale byla sama.

Chodba zela prázdnotou, když jí Kristin neochotně kráčela k učebně. Pořád doufala, že nebude po škole sama. Ale ve chvíli, kdy otevřela dveře učebny, se její naděje rozplynula. Paní Millsová seděla za svým stolem a něco si zapisovala. Jakmile zaslechla vrznutí dveří, podívala se na hodinky a poté vzhlédla. „Vidím, že jdete přesně, slečno Jonesová. Vy mě překvapujete.“

Kristin na to nic neřekla. Přesunula se do lavice na samém konci učebny a čekala. Paní Millsová vstala a nasadila zlomyslný škleb. Ze stolu popadla prázdný list papíru a zamířila za Kristin. „Napíšete mi kratší esej o Williamu Shakespearovi, slečno. Možná, že vás pak přejde chuť spát na mých hodinách,“ řekla a položila papír na stůl. Poté se otočila na podpatku a vrátila se zpět ke svému stolu. Posadila se a třídou zaznělo tiché zapraskání namáhané židle.
Kristin si povzdechla. Vytáhla z batohu propisku a přiložila její hrot na papír. V tom si ale uvědomila, že o Williamu Shakespearovi skoro nic neví. Jak by také mohla, když o hodině, na které ho paní Millsová probírala, spala.

Uběhlo dobrých pět minut a Kristin byla stále stejně bezradná. Vzhlédla ke stolu paní Millsové, kde její neoblíbená učitelka něco zuřivě škrtala a tvářila se přitom velice škodolibě. Zřejmě opravovala nějaké důležité písemky. Ta stará škatule byla ve svém živlu, když mohla škodit studentům. Už jí jenom chybělo, aby samou blažeností zachrochtala.

Paní Millsová ale po chvíli přestala být zajímavá, a tak se Kristin zase vrátila k ukázkově prázdnému papíru. Silou vůle se pokoušela něco vymyslet, ale bylo to k ničemu. Navíc to pro Kristin postrádalo jakýkoli smysl. Proč by měla zabíjet svůj čas tím, že se bude učit o dávno zesnulých lidech?

Minuty se neskutečně vlekly. Kristin se znovu začala cítit unaveně. Mermomocí se snažila udržet svoje oči otevřené, ale víčka jí pořádně ztěžkla. Ještě předtím, než usnula, si stačila prohlédnout jedinou větu, kterou do té doby napsala.

Staré Millsové tečou nudle z nosu.

A pak ten souboj se svými víčky vzdala a nechala je klesnout. Všude kolem ní se rozprostřela tma.

Znovu kráčela potemnělým lesem. Znovu neměla nejmenší tušení, kam vlastně jde. Opět kolem ní panovalo nepřirozené ticho a ten tísnivý pocit samoty a strachu.

Ocitla se u studánky. Nevěděla, jak tam došla, ale přece tam byla. Spatřila svůj odraz, který byl opět pohlcen temnotou. A nedaleko od ní stála postava ve stínech, která k ní natahovala ruku. I ona natáhla ruku a pokoušela se toho neznámého zachytit.

Chyběl jen malinkatý kousíček. Kdyby se více natáhla…

Někdo s ní zatřásl.

Les se rozplynul a Kristin překvapeně otevřela oči. Hlava jí bolela víc, než kdy jindy. V tu chvíli byla naštvaná sama na sebe, že se lépe nenatáhla a zároveň pociťovala vztek k té osobě, která ji ze snu vytrhla.

Rozhlédla se kolem sebe a zrak ji padl na paní Millsovou, jejíž obličej ošklivě zbrunátněl. Učitelka stála nebezpečně blízko a očividně měla vztek. „DĚLÁTE SI ZE MĚ LEGRACI?“ zaječela až jí z úst vylétly kapičky slin. Kristin ztuhla. Ještě nikdy neviděla paní Millsovou takhle rozzlobenou. Obvykle jí jen cukalo v pravém oku, ale tentokrát byla rozlícená mnohem víc.

„NEJDŘÍV SPÍTE O HODINĚ A TEĎ I TADY? DĚLÁTE MI TO SNAD NASCHVÁL?“ znovu zaječela paní Millsová a na lavici přistála další sprška slin. Kristin byla stále ještě trochu otupělá a tak jen přikyvovala, čímž paní Millsovou rozpálila do běla. Sama ale stejně nechápala, proč se paní Millsová tak rozčílila. Stačilo by, kdyby ji jen pokárala a nemusela by si vykřičet hlasivky.
Jenomže paní Millsová byla v ráži a nehodlala jen tak přestat. Nakonec jí ale stejně došel dech a učebnou se rozhostilo ticho. Toho vzácného okamžiku využila Kristin k tomu, že rukávem setřela sliny z poloviny lavice. Paní Millsová se mezitím pokoušela nadechnout. Její obličej nabyl tak sytě rudé barvy, že by popudil nejednoho býka.

Paní Millsová se narovnala, jak jen jí to její neforemná postava dovolovala. V tu chvíli připomínala hada, který se připravuje k útoku na bezbrannou kořist. A v tom jí pohled padl na list papíru, na který Kristin zaznamenala jen jedinou větu: Staré Millsové tečou nudle z nosu. Kristinina učitelka se zarazila. Na kratičký okamžik si Kristin bláhově pomyslela, že se paní Millsová rozesměje, ale mýlila se. Překvapený pohled paní Millsové se změnil na vražedný.

„Myslím, že vás začínám chápat, slečno Jonesová,“ řekla ledově klidným hlasem, který k ní ale vůbec nepasoval. Kristin očekávala to nejhorší. Bohužel pro ni ve třídě nebyl nikdo jiný, kdo by se jí mohl zastat. Byla tak vydána na milost paní Millsové a to se jí ani trochu nelíbilo. Její učitelka velice pečlivě volila svá slova.

„Vy jste jen obyčejný sobecký spratek, který si myslí, že si může dovolit cokoli a pokaždé mu to projde. Moji kolegové si myslí, že jste bezproblémová studentka, ale já vím, co jste skutečně zač. Až příliš dlouho jsem vám tolerovala vaší drzost, ale už toho mám dost.“

Bolest hlavy se Kristin zhoršila natolik, že musela zavřít oči, aby jí do nich nevhrkly slzy. Cítila se, jakoby jí někdo uvnitř lebky zatloukal hřebíky. Paní Millsová si toho ale nevšímala. Byla zřejmě přesvědčená, že se z toho Kristin akorát snaží vykroutit.

„Nehrajte to na mě!“ vyštěkla, obrátila se ke Kristin zády a zamířila ke katedře. „Váš otec je možná vlivný podnikatel, ale tady vám nepomůže,“ prohlásila, když se posadila na svou židli. Kristin si stále svírala hlavu v dlaních a doufala, že ta nesnesitelná bolest odezní.

„Ani se nedivím, že od vás vaše matka utekla. Pravděpodobně tušila, jaký se z vás stane zmetek a raději vzala nohy na ramena,“ pronesla paní Millsová a sledovala, jak sebou Kristin trhla. Toto bylo velice citlivé téma, kterému se Kristin snažila vyhýbat. Její matka skutečně zmizela jen tři měsíce po jejím narození. Kristin se tak snažil vychovávat její otec David, který ale vedl prosperující podnik a často létal na různé služební cesty. Neměl tak na svou dceru čas.

Kristin se samozřejmě na svou matku zlobila. Netušila, proč od nich utekla a nikdy neměla tu možnost se jí na to zeptat. Jediné, co o matce věděla s jistotou, bylo její jméno- Sarah. Kristin velice toužila po tom, aby se mohla s matkou setkat tváří v tvář. Stále totiž doufala, že Sarah měla pro svůj útěk zatraceně dobrý důvod. Nechtěla si připustit, že by ji matka jen tak bezdůvodně opustila.

David o Sarah téměř vůbec nemluvil. On vlastně s Kristin nemluvil o žádném důležitém tématu. O těch vzácných chvílích, kdy byl doma, se zavíral ve své pracovně a vycházel odtamtud jen zřídka. Občas působil dojmem, že se Kristin záměrně vyhýbá. Jakoby se bál, že v modrých očích své dcery spatří odraz ženy, kterou miloval a ona ho opustila.

Pro Davida bylo obtížné vychovávat svou dceru, která mu tak moc připomínala Sarah. Kristin byla stejně jako ona vysoké postavy, dlouhé havraní vlasy jí splývaly až na ramena, měla stejnou lehce opálenou pleť, úzký nos a výrazné lícní kosti. Nakonec ho napadl jediný způsob, jak se vyhnout smutným vzpomínkám. Začal se vyhýbat osobě, která mu ty vzpomínky vracela. Sám si ale neuvědomoval, že se jeho dcera cítí jako sirotek.

„Nevychovaná, rozmazlená, neužitečná…,“ paní Millsová vyjmenovávala všechny Kristininy vlastnosti, na které si jen dokázala vzpomenout. Ale Kristin už toho měla dost. Už ji nebavilo snášet všechny ty urážky od staré zahořklé ženské.

„DOST!“ zaječela a střelila po paní Millsové rozzuřeným pohledem. Zlost jí dokonce na chvíli pomohla překonat bolest hlavy.

„Co jste to říkala?“ pronesla paní Millsová s medovým úsměvem. Konečně se jí podařilo Kristin vyprovokovat. Stačilo už jen, aby jí začala nadávat a vyloučení na sebe nenechá dlouho čekat.

„Řekla jsem dost!“ zopakovala Kristin a postavila se. Paní Millsová nezůstala pozadu a i ona zvedla své mohutné pozadí ze židle. Obešla svůj stůl a pomalým krokem se blížila ke Kristin. Čekala jen na to jediné urážlivé slovíčko, které by jí nad Kristin dávalo moc.

Prásk!

Paní Millsová se místo urážky dočkala něčeho úplně jiného. Okno u katedry se znenadání roztříštilo a střepy pokropili podlahu učebny. Paní Millsová se překvapeně otočila a v tu samou chvíli explodovala i ostatní okna. Celou třídou létaly střepy jako šrapnely ve válečné zóně. Paní Millsová se s křikem vrhla na podlahu a přitom si oběma rukama chránila obličej.

A zatímco paní Millsová ležela rozplácnutá na podlaze a jen vylekaně ječela, Kristin seděla v lavici s obličejem schovaným do dlaní, aby ji střepy neporanily. Namáhala se ale úplně zbytečně, protože se jí nedotkl ani jediný střípek z rozbitých oken. Paní Millsová byla celá pokrytá skleněnými úlomky, ale ty samé střepy se Kristin úplně vyhýbaly.

Jakmile poslední střípek dopadl na podlahu, učebnou se rozlehlo ticho. Kristin se ohromeně postavila na nohy a rozhlédla se po té spoušti. Téměř každičký milimetr učebny byl zasypán sprškou střípků. Jen kolem Kristin bylo čisto. Všechna okna byla bez vyjímky roztříštěna.

„Jste v pořádku, paní učitelko?“ zeptala se Kristin paní Millsové, která stále ležela obličejem k zemi. Ta ale zřejmě nebyla schopna slova, protože se zmohla jen na zvuk, který nejvíce připomínal unikající vzduch z pneumatiky.

Kristin využila nepozornosti paní Millsové a rychle zmačkala papír ze své lavice a vyhodila ho ven rozbitým oknem. Najednou se cítila mnohem lépe. Bolest hlavy postupně odezněla a ona sama byla mnohem klidnější. Mezitím se paní Millsová pomalu otočila na záda a poté se posadila. Ihned se začala poohlížet po tom, co rozbilo ta okna. Pátrala pohledem po celé třídě a nejspíše byla přesvědčená, že se někde na podlaze musí povalovat nějaký kámen.

„Tohle už ta zatracená děcka přehnala,“ zamumlala si sama pro sebe a setřásla střepy z ramen. Očividně si myslela, že rozbití oken způsobil nějaký chuligán. Následně si uvědomila, že ve třídě není sama a obrátila svou pozornost na Kristin.

„Jste v pořádku?“ zopakovala Kristin svou otázku a sledovala paní Millsovou, jak se pracně škrábe na nohy.

„Nic mi není,“ vypravila ze sebe a snažila se setřást zbytek střepů. „Až se mi ten chuligán dostane do rukou…,“ zabručela a zamířila ke katedře. S každým jejím krokem se ozývalo praskání skla. Zastavila se u katedry a roztržitě se poškrábala na čele. „Budu to muset ohlásit řediteli Frostovi. Ten z toho nebude mít velkou radost. Jako by nestačilo, že nám pořád snižují rozpočet. Zajímalo by mě, jak škola zaplatí za nová okna.“

Kristin jen tiše přešlapovala na místě. Po chvíli se k ní paní Millsová obrátila. „Asi byste měla jít, slečno Jonesová. Tady už toho moc nenapíšete.“

Paní Millsová ji nemusela dvakrát pobízet. Rychlostí blesku popadla svůj batoh a zamířila ke dveřím. Snažila se přitom vyhýbat střepům, což bylo velice obtížné, protože ty byly rozesety po celé podlaze. Už se chystala otevřít dveře, když se znovu ozvala paní Millsová: „Tu práci mi napíšete doma a zítra ji budu očekávat na svém stole.“ Její slova doprovázelo cinkání skla, které prozrazovalo, že z katedry smetla vrstvu střepů.

„Ano, paní učitelko,“ pronesla Kristin a vyrazila ze dveří.

Jediné, po čem v té chvíli toužila, byla její útulná postel.