Realita a něco takového-kapitola I. realita a něco takového

Sny! Sny jsou něco tak neuvěřitelného jsou jakousi bránou mezi realitou a něčím co samy nechápeme, nebo nechceme chápat. Dostávají nás na místa, kde bychom chtěli být, nebo na místa jako z největších nočních můr. Ale jak poznáme, že sníme, když i sama realita může být něco tak neuvěřitelně neuvěřitelného a tak křehkého, že sebemenší náraz nás z ní může dostat…

___Vesnicí se ozval vyděšený dívčí výkřik. Pomalu otevřel oči, bolela ho hlava, zrak měl rozostřený a dusot nohou, který třásl zemí a zněl, jako silné údery do bubnu, jako na těch fotbalových utkáních kam dřív tak rád chodil, mu vrtal hluboko do hlavy a způsoboval velké bolesti.
Všichni utíkali k místu, odkud se výkřik ozval. Šel pomaleji než dav, nikdo si ho nevšímal i přesto jak měl roztrhané oblečení, vlasy slepené blátem a krví a jakou měl hlubokou sečnou ránu v boku. Pořád do něj někdo vrážel, a párkrát ho i shodili na zem, ale i přesto a přesto že byl tak strašně unavený a všechno ho bolelo, s námahou vstal a šel dál.
Další výkřik! Tentokrát jako umlčený v půli...
Dav stál kolem jednoho obrovského stromu. Od něj se ozývaly jakési hlasy, nerozuměl jim, zněli, jako když na vás někdo volá z dálky a ještě za vichřice. Pak se ozval velmi nepříjemný dunivý zvuk a pár lidí přímo před ním vzlétlo a se silným bouchnutím dopadlo na zem.
„Ale no tak vždyť tohle představení je pro něj, tak ho nechte přistoupit blíže“ usmál se odporný muž v černém plášti „takže jak se říká: ´tram ta da dá´“řekl a v kouři dýmu zmizel.
Za ním ležela zkroucená postava rusovlasé dívky, byla mrtvá…___

James se s trhnutím probral na posteli. Rukou si otřel pot z čela a zhluboka dýchal. Byl vyděšený, ale nebylo to poprvé, co se mu podobný sen zdál. Podíval se na hodiny, v čele pokoje, „do hajzlu“ pronesl, rychle vyskočil z postele a začal se oblékat. Párkrát sice zakopl o své kalhoty, ale vše zvládl docela rychle, popadl tašku, seběhl schody a vyběhl ven. Autobus, kterým jezdil každé ráno do školy, právě zastavoval. Ještě přidal, aby autobus stihl, ale těsně před ním řidič zavřel dveře a James, který s tím nepočítal, se o ně rozmlátil. Všichni v autobuse se začali hlasitě smát, James zrovna nepatřil k těm nejoblíbenějším lidem ze školy. Vstal a čekal že se mu dveře otevřou, ale autobus se rozjel. „ty hajzle! Tvá matka byla tříhlavá slepice!“ křičel za ním „ Do háje! Můžeš mi říct, co proti mně máš??“roztáhl ruce k nebi, ale místo odpovědi se spustil siný déšť „jasně chápu.“ Řekl sklesle a vydal se směrem do školy…

„Pane Thorne, můžete mi vysvětlit jak to že si vaše nuzná existence dovoluje přijít opět pozdě?“křičela na něj jeho učitelka literatury: slečna Hilová. Byla to stará pana, která žila akorát s odporným pudlem kterého oblékala do ještě odpornějšího oblečení. Všichni jí říkaly Hitler v sukni pro její časté narážky na to, že ona je bůh a oni jsou ještě níž než plankton.
„Ujel mi autobus.“
„Aha. A to proto, že jste natolik hloupí, abyste si uměl nařídit budík na správný čas, či jste tento osmí div světa ještě nepotkal nebo jste trávil tolik času v koupelně, abyste mě a zde přítomné dámy mohl okouzlit vzhledem alá bezdomovec??“
„To ne. víte v poslední době se mi špatně spí a tentokrát jsem ho skoro stihl ale...“
„Víte co? Radši nechci to slyšet. Už mne nebaví tu s vámi vysedávat po škole. proto mi napíšete velice, velice dlouhou slohovou práci. Nebudu váš slepičí mozeček omezovat tématem, prostě to napište tak abych se nepozvracela hned po první větě. sednout!“
„Nic si z toho nedělej v jejím věku máš velkou naději na to že dostane infarkt“ usmál se Jonathan (upozorňuji není to Jonatán! Je to anglicky –Džounetn-). Byl to jeho jediný opravdoví přítel, znal ho už od školky a jedině s ním se mohl bavit o čemkoli, třeba i o tom že se z něj možní stává blázen. „Tak co to bylo tentokrát?“
„Pán Bubupán.“ Pán Bubupán bylo označení pro tu odpornou postavu v černém která se zatím objevovala v každém snu. „ ale tentokrát tam byl i někdo jiný někdo kdo tam...“
„...a co udělal Othello??“
„eee...no on..“James se podíval zoufalým pohledem na Jonathana aby mu pomohl.
„Othello uvěřil zprávám od jeho rádce a svou ženu Desdemonu uškrtil.“
„vás jsem se neptala pane Wallisi! A pokud jde o vás pane Thorne za 5!“pronesla slečna Hilová a vykládala dál.
„ta infarkt nedostane. Čarodějnice jsou snad nesmrtelné!?“

___V lese bylo ticho a tvář měl položenou v blátě. Ozval se výkřik a kdosi na něj volal: „Jamesi , Jamesi probuď se!“...___

„no tak Jamesi! Ty spíš už i v jídle.“
„ty sny jsou na přeskáčku.“
„cože??“
„že nejdou po sobě. Teď se mi zdálo něco, co mělo být před tím co bylo dnes ráno“
„fajn. Rozuměl jsem ti sice tak polovinu slov ale dejme tomu. Hele mám skvělej nápad. Poskládej ty sny dohromady a máš slohovku pro Hitlera“
„mám to brát jako že si ze mě utahuješ?“ usmál se James „ale to bych tomu nejdřív měl rozumět“

___Silnice po které každý den chodil domů byla pokrytá loužemi. Spoustu aut považovalo za ohromnou zábavu do nich najíždět velkou rychlostí aby Jamese ohodily spoustou vody. James byl na to zvyklý. Zlomyslnost lidí se ukázala s prvním deštěm.
Pak se ze zatáčky vyjel kamion. Blížil se velmi rychle a nevypadalo to na to že by se mu hodlal vyhnout. James se rozhlížel do všech stran a přemýšlel kam uskočit ale z jedné stany byla auta a z druhé byla vysoká zeď, která měla zabránit dětem lézt na smetiště. Rozeběhl se tedy podél zdi v doufání že se snad objeví místo kde by se dalo kamionu uhnout z cesty. Po několika metrech byla ve stěně díra ve které se dalo schovat. I když si jí nikdy za celé ty roky co kolem zdi chodil nevšiml, vběhl dovnitř. Nebylo slyšet žádná auta a velmi se ochladilo. Otevřel oči ale nevěřil tomu co viděl.
Za zády se mu ozvalo křupání sněhu jak se jím někdo k němu přibližoval....___

„pane Thorne neblábolil jste náhodou něco o tom že poslední dobou špatně spíte?“
„mno víte mívám noční můry a...“
„řekněme že jste vypadal jako spící prase a nikoli vyděšené. A k té slohové práci si rovnou napíšete úvahu!“
„Jamesi začínám mít o tebe strach. Pořád usínáš, většinou se budíš vyděšený k smrti a ještě přihráváš Hitlerovi na smeč“
„neměj strach už my to začíná dávat smysl. Jsou to jenom sny který dohromady dávaj příběh.“
„na tenhle smysl jsem přišel už před měsícem!“ odsekl Jonathan „prostě je to divné!“

___Byla tma ,sníh neustále padal a jediný zvuk který byl slyšet byl jeho vlastní dech, který se měnil obláčky páry. Byl zoufalí a unavený přemýšlením nad tím co se to vlastně dnes stalo. Jak to mohl dopustit jak jen mohl nechat ho umřít!!…____

Hlasité zvonění oznamující konec hodiny ho probudilo. Byl vyděšený než kdykoli jindy. Zhluboka dýchal a jenom se díval do prázdna.
„Jamesi jsi v pohodě??“zeptal se ho vystrašeně Jonathan.
„no..abych pravdu řek nevim.“

O tomhle snu se jako o jediném Jonathanovi nesvěřil byl až moc reálně bolestný.
„Jamesi bude to dobré.“
„co?....jo, asi máš pravdu“ usmál se ale stále mu to vrtalo hlavou. Jeho myšlenky přerušilo až zatroubení kamionu který právě vyjel velkou rychlostí ze zatáčky. Ten sen !!! „Jonathane utíkej!“
Běžely jak jim jen nohy stačily, ale kamion nezpomaloval spíš ještě přidal.
„Jamesi támhle je mezera.“
„né Jonathane!“ ale bylo pozdě Jonathan už zmizel za zdí a Jamesovi nezbylo nic jiného než vběhnout za ním.

V lese bylo ticho a padal sníh.