Saskie - pozemští andělé (6.díl)

6.
Natáhnu si svoje oblíbené džíny, přes triko obleču mikinu, zavážu botasky a můžu vyrazit.
„Kam se chystáš?“ Odtrhne Judita oči od slovníku cizích slov.
„Neboj, vycházky jsou povoleny až do půl jedenáctý v pátek a v sobotu.“
„To vim. Ale kam jdeš?“ Vyzvídá.
„Ven.“ Otevřu dveře našeho „bytečku“.
„Tak přijď včas.“ Houkne na mě ještě.
„Jasně mami!“ Projdu chodbou, nahlásím u vrátnice svůj odchod a stoupnu si na smluvené místo. Mark se objeví v zápětí. Oblečen jako vždy, ale pozor – velká změna – nemá sluchátka! Nestačím žasnout.
„Čus,“ pozdraví mě.
„Nazdar. Tak co se bude dít? Zas lov nějakých zdivočelých duchů?“ Popíchnu ho.
„Možná.“ Pokrčí rameny a posadí se ne obrbuník.
„Víc mi k tomu neřekneš..?“ Povytáhnu překvapeně obočí.
„Třeba to ani nebude třeba.“
„Aha.“
„Nechceš se posadit? Nechci ti do toho kecat, ale možná to bude na delší dobu.“ Navrhne mi.
„Hm.“ Sednu si k němu a koukám do tmy přede mnou. Nohou kopu do kamínku a popravdě se fakt hodně nudim. Na protější straně sedí černá kočka a vrhá na mě upřímný pohled. Takovej ten hypnotizující. Její oči jsou fakt zvláštní, takový, zelený. Pravdivý a hrozně inteligentní. Nebo jsou červený? Mívají vůbec kočky červený oči? A co ty zuby? Takhle velký.
„Saskie!“ Zatřese se mnou Mark.
„Co..co se děje?“ Nechápu zprvu.
„Usnulas.“ Objasní mi situaci. Co když jsem chrápala? Nebo mi tekla od pusy slina?
„Ehm.“ Zrudnu.
„Pššt. Něco jsem zaslechl.“
„A co?“
„Ticho.“ Zvedne se a naznačí mi, ať ho následuju. Opatrně se postavím., abych se zaposlouchala do divných zvuků.
„Co to je?“
„Nevim. Počkej tady, jo?“ Řekne Mark a odběhne do tmy. To uhád. Si myslí, že tu jen tak zůstanu stát? Chci se rozeběhnout za nim, ale v ten okamžik ucítím nějaký chlad. Na rukou mi naskočí husina a po zádech přejede mráz a pak se skácím na zem.
„Jsi v pořádku?“ Do očí mi zasvítí prudký bílý světlo a pak z něj vykoukne nade mnou se sklánějící hlava kluka. Anděl. To je první, co mě napadne.
„Kde to jsem?“ Nechápu.
„Na silnici.“ Odpoví a podá mi ruku, aby mi pomohl vstát na nohy.
„Co se stalo?“
„Nemám ponětí. Našel jsem tě tu takhle ležet.“
„Aha.“ Inteligentní věta před takhle krásným klukem.
„Není ti nic?“ Zahledí se mi starostlivě do tváře.
„Ne, asi jsem v poho.“
„To jsem rád.“ Taky jsem ráda, že je rád.
„Díky.“ Poděkuju mu.
„Za co?“
„Žes mě tu nenechal na pospas noční ulici.“
„To je samozřejmost. Jinak já jsem Tadeáš.“
„Saskie!“ Přiřítí se na místo Marek. „ Sorry, trochu jsem se...“ A teprve potom si všimne Tada.
„Čau.“ Kývne hlavou Tadeáš a nejspíš to znamená jak pozdrav, tak i rozloučení, protože než naděju, zmizí někam do tmy.
„Jseš skvělej.“ Pochválim ironicky Marečka.
„Kdo to byl?“
„Co je ti do toho? Kdes trčel?!“ Jsem navztekaná.
„Já?! Jsem něco asi řešil, ne, třeba jistý problém.“
„A to jsem ti jako nemohla pomoct nebo co?!“
„To jsem neřek.“
„Vždyť si mi určil, ať tam zůstanu.“
„Chtěl jsem omrknout situaci a pak se pro tebe vrátit.“
„Hm, díky. V pravej čas.“ Zakabonim se.
„Víš, co by mě fakt zajímalo? Jestli Tě štve víc, že jsem Ti řek, ať počkáš a nebo že jsem ti překazil tady schůzku s hezounem.“ Dostane mě a já s ním celou cestu nepromluvim ani slovo.

Další den se snažím ignorovat skutečnost, že nějaký Marek vůbec existuje. Což jde poměrně špatně. Nejenže při obědě holky zas drbou školní párečky, přičemž slyším i o Berkovi, že ho někdo viděl s nějakou holkou, ale pak mě překvapí Monika, když plácne: „Ale Saskie by o tom mohla něco vědět.“
„Já?!“ Vytrhne mě z myšlenek o krásným Tadovi.
„Se s ním znáš, ne?“
„Jednou jsem mu dávala nějaký referát.“
„Aha.“ Mrknou na sebe Cilka a Lucka, které o tom vědí své, že. Naznačím jim na bramboře, jak dopadnout, jestli hodlají vyslovit, své milné myšlenky. Obě se jen líbezně usmějí, ale nic nepoví.
„Všimli jste si toho?“ Zamyslí se Lucka, když vrátíme tácy a vypravíme se ven na deku.
„Čeho?“
„Nějak se tu rozjímá tetování.“
„To je snad normální.“
„No jasný. Jenže ta holka, co dávala tác vedle mě, ho měla vytetovaný u zápěstí. Ale víte, co je na tom nejdivnější?“
„Ne.“
„Že jsem stejný viděla už u dvou jiných lidí.“
„Asi nějaká pošahaná partička.“ Usoudí Cilka a pak s sebou plácnem na zem.
„Jak vypadla ta holka?“ Napadne mě.
„Takový černý vlasy, řekla bych spíš obarvený. Vysoká asi jako Cilka..“ Popíše Lucka holku, která si tu před nedávnem hrála s tou bílou zářící koulí.
„A Luc? Mohla bys mi nakreslit to tetování?“ Poprosim kamarádku. Ta sice nechápe proč, ale udělá to. Když mi podá papír do ruky, spatřím obrázek. Nějakou runu nebo co. A jsem si stoprocentně jistá, že jsem jí už někde viděla.
„Holky, můžete momentík počkat? Musim si něco zařídit.“ Omluvim se a vypálim hledat toho namyšleného frajírka z druháku. Jo mám štěstí. Stojí na chodbě s nějakou zrzkou a že by si povídali se říct nedá. Hluboce se zamyslim, co teď. Přece k nim nemůžu přijít, poklepat Markovi na rameno, říct zrzce, že si ho na chvíli vypůjčím a jít, ne? Jenže já s ním musím nutně mluvit. A tak se zkusim zaměřit na jeho mysl. Ještě jsem to nikdy nedělala. Jako přenos myšlenek. Cítím napětí ve spáncích, ale myslím, že se mi daří k němu vyslat nějaký signál. Ehm, tedy do chvíle než všem oknům v chodbě popraskají skleněný tabule. Ups. To nevím, jak vysvětlím. Ale splnilo to svůj účel – Mark se na mě otočí.