Kruh - kapitola dvacátá

Dotěrný kašel jí přinutil opět se zastavit. Znovu a znovu se jí stahovalo hrdlo a bodavá bolest v hrudi jí držela několik vteřin v šachu.
Zalapala po dechu.
Když odtáhla dlaň od úst, opět se jí naskytl pohled na několik kapek její krve. Netečně jí otřela o lem zašpiněného pláště.
Nebála se, že by si toho někdo z jejích společníků všiml, byli totiž několik desítek stop před ní. Měla pocit, že se jí doslova štítí, všichni. Dokonce i Chris… byl jiný. Nepobíhal splašeně kolem, nedožadoval se její ani jiné pozornosti a vůbec, byl zamlklý a tvářil se vážně, možná dokonce smutně. Nebyla si příliš jistá, vždycky když si všiml, že ho sleduje, tak uhnul pohledem. Vlastně to tak za poslední dva dny dělali všichni, jen Arthur se pokaždé nejistě usmál.
Konečně se jí podařilo dotáhnout jejich náskok.
Denerim, hlavní město Fereldenu, její „domov“ už byl na dohled. Z kopce, na kterém právě stáli, měla docela dobrý výhled. Viděla lodě připlouvající po moři z Antivy, Rivainu a jiných zemí, dokonce rozeznávala některé části města, včetně Odluky.
„Tak, mládeži.“ zavelel k zastavení Arthur. „Z nedávných událostí jsem vyrozuměl, že bude lepší, když rovnou nenapochodujeme do paláce a místo toho se někde ukryjeme. Naštěstí moje drahá sestřička má v Denerimu dům. Myslím si, že po dlouhé době ráda uvidí svého bratříčka a jeho přátele.“ srdečně se zasmál kavalír a zadíval se na Ravena s Chrisem.
„Pro vás pozvání platí samozřejmě také, měli byste si odpočinout, než začnete pátrat po svých blízkých.“
Amawel mlčela.
Kavalír si odkašlal a skoro zahanbeně se otočil k elfce. „I ty jsi vítaná, děvče.“

Stála před podlouhlým zrcadlem a nehnutě sledovala svůj odraz.
Město se vůbec nezměnilo i přes všechny události posledních týdnů, měsíců a v jejím případě roků. Pořád bylo takové, jaké si ho pamatovala. Nízké i vysoké kamenné budovy s květinami za okny a vývěsními štíty, obchodníci, řemeslníci, šlechtici, templáři, kněžky sluhové-elfové, velká i malá náměstí, stánky trhovců s nejrůznějším tuzemským i zahraničním zbožím, včetně exotických papoušků z Rivainu nebo pověstným orlesiánským hedvábím, či nejlepší ocelí z Nevarry. Už skoro zapomněla, jak může být ruch města příjemný, bylo tak obrovské…
Teď jí ale pozoroval pár azurových očí, jejichž světlo už pomalu pohasínalo. Odepnula sponu pláště a nechala ho volně dopadnout na zem, odhalila tak lesklé, černé kadeře, z kterých jen jako růžky po stranách vykukovaly elfí uši a levou paži, v níž byly zřetelně vypálené tajemné obrazce. Stěží dokázala rukou pohnout, natož jí zvednout víš jak k pasu.
Pokoj, který jí přidělila kavalírova sestra Fleur byl docela prostorný, přepychově, ale přesto vkusně a jednoduše zařízený. Doslova se v něm prolínala honosnost Orlais s nekompromisní fereldenskou účelností. Jak se dozvěděla, kdysi v něm pobývala její dcera, která je v současnosti ve službách „nejjasnější“ císařovny jako vyslanec v Anderfelu, ne že by to Amawel nějak zvlášť zajímalo.
Prsty pravé ruky se snažila už několik chvil odepnout poslední cvoček kožené kazajky, mezi čímž nepřestávala sledovat obraz, který jí zrcadlo ukazovalo. Brzy i vesta dopadla na parkety s kovovým zachřestěním cvočků. Za moment se zbavila i krátké, přiléhavé suknice a vysokých bot z pevné kůže. Rionovu dýku zabalila do pláště, stejně jako Chrisův prsten.
Dívala se na tu nahou postavu na druhé straně pozlaceného rámu, neschopna pohybu, slova, ani hlesnutí. Hubená, k smrti bledá, ušmudlaná dívka se zplihlými, lesklými vlasy a matně svítivýma očima jí pohled stejně ztuhle opětovala. Na různých částech její kůže se pomalu začaly objevovat stejné vypálené kresby, jaké nesla levá paže.
Konečně se nadechla jen proto, aby jí v zápětí schvátil další příval trýznivého kašle. Dokud kašlala, runy na jejím těle zázračně svítily azurovou modří. Když poslední záchvěvy odezněly, roztřeseně se opět zahleděla do zrcadla. Popáleniny se znovu o malý kousek zvětšily.
Dívka pomalu stiskla kovovou kliku a pootevřela dveře. Jakmile se ujistila, že v místnosti s velkou, dubovou kádí, dvěma dalšími zrcadly a velkým množstvím poliček naplněnými nejrůznějšími vonnými oleji, ručníky a podivně vyhlížejícími žínkami není, vešla dovnitř. Stáhla z jedné police sněhobílý ručník a položila ho na stoleček vedle kádě naplněné vodou, po jejíž hladině plavalo několik květů jasmínu. Služebná, mimochodem člověk, což dívku trochu zarazilo, byla docela překvapená, když Amawel na dotaz „ jakou by si přála koupel“ odpověděla, že vlažnou.
Elfka se pomalu ponořila do příjemně vlažné, chladivé vody a zavřela oči. Voda poskytovala jejímu tělu vytoužený odpočinek a klid.

Uběhlo sotva deset minut, když Amawel uslyšela klepání na dveře.
„Amawel?“
Hlas patřil Chrisovi.
„Hm?“ zamručela dívka a přitáhla si kolena blíž k tělu. Mladík však dovnitř nevstoupil, jak očekávala.
„Jen jsem ti chtěl říct…“ na chvilku se odmlčel „prostě přijď dolů, Arthurova sestra nechala připravit nějakou hostinu na počest… něčeho, nebo tak něco. Prostě přijď.“ Opět bylo na chvíli ticho. „Přijdeš?“ otázal se mladík nakonec.
„Už jdu.“ Odpověděla dívka a pomalu se zvedla z květinové lázně. Zabalila se do ručníku a postavila se před to větší ze dvou zrcadel. Napadlo ji, že vlastně každá místnost, kterou zatím v domě navštívila, měla alespoň jedno, proč asi?
Byla překvapená, jaký účinek na ní koupel měla. Kromě toho, že ze sebe smyla prach a pot z cest, do tváří se jí částečně navrátila barva. Jen vypálené runy, havraní vlasy a částečná neschopnost pohnout levou rukou připomínaly poslední dny.
Prošla do sousedící místnosti, „svého pokoje“, a oblékla si světlounce modré, prostě vyhlížející, přesto na dotek hebké šaty, jenž jí služebná spolu s lázní předtím nachystala. Naposled věnovala zrcadlu se zlatým rámem pohled a odhrnula si stále ještě trochu vlhké vlasy z obličeje.
Bezmyšlenkovitě otevřela dveře a spatřila Chrise, jak ukazováčkem stírá prach z rámu jednoho z visících obrazů. Chvíli tam jen tak stála mezi dveřmi a čekala, dokud si jí nevšimne. Měl na sobě volnou, bílou košili a světlé, lněné kalhoty. Na boty asi nějak pozapomněl, pomyslela si. Jeho krátké, pískové vlasy byly jako vždycky rozježené na všechny strany. Dokonce si teď všimla světlého strniště na jeho bradě.
„Nemusel jsi na mě čekat.“ upozornila Amawel na svou přítomnost, až se Christianne vyděšeně ohlédl.
„J-já…“ vykoktal „chtěl jsem. Půjdeme?“
Kývla.
Chodba, kterou procházeli, jí připomínala Chrisův domov, sídlo Khanů. Na stěnách vyvěšené obrazy vzpomínající předchozí generace, pozlacené svícny… Schody vedly do podlouhlé místnosti, zřejmě jídelny, podle masivního, obdélníkového stolu. V čele již seděla hostitelka, Fleur de Noir. Po její pravici Arthur, naproti němu Gabriell. U stolu, prostřeného k večeři, bylo pak ještě pět volných židlí. Raven se nečinně opíral o krbovou římsu, nacházející se za hostitelkou, v krbu s občasným zapraskáním plál oheň.
„Tak a můžeme večeřet!“ vypískla štíhlá žena v přiléhavých, bohatě vyšívaných blankytných šatech s ebenově hnědými vlasy spletenými do složitého, módního účesu, sedící v čele stolu. Mohla být snad jen o málo mladší, než její bratr. Jak se už předtím Amawel od Arthura dozvěděla, byla dlouho vdovou, její manžel zemřel už dávno a tak je ráda za každou společnost, protože její děti, syn i dcera cestují pořád někde po světě.
Elfka se usadila vedle kavalíra, Chris nalevo od ní.
Hostitelka luskla prsty, na což okamžitě zareagovala služebná a vyřítila se ze dveří na kraji místnosti s lesklou porcelánovou mísou horké polévky.
Raven se také konečně rozhodl posadit, naproti Amawel.
Služka postavila mísu s polévkou doprostřed stolu a začala rozlévat hostům.
Amawel se cítila nesvá, cítila na sobě pohledy ostatních přísedících. Jakmile nečekaně zvedla hlavu, všimla si, jak jí všichni ostatní urychleně sklopili.
„Doufám, že vám bude chutnat!“ přerušila pro dívku tak trýznivé ticho hostitelka „Marlen totiž vaří opravdu delikátní zeleninový vývar, že ano?“ zamrkala na služebnou.
„Oui madame.“ pípla služka a s úklonou vycouvala zpátky do kuchyně.
Amawel se chopila stříbrné lžíce a ochutnala trochu horké polévky. Byla výborná, prakticky se nedala srovnat s ničím, co za posledních pár let jedla.
„Jak je ve Val Royeaux, drahý bratříčku?“ otázala se Fleur na svého bratra a usrkla trochu polévky, přičemž ihned poté si jemně otřela ústa přichystaným ubrouskem.
„Krásně, sestřičko, vždyť víš.“ usmál se na ní, pak se ale na moment zamračil. „Proč se vlastně nevrátíš domů?“
„Ále…“ mávla žena teatrálně rukou a povzdechla si „myslím, že na Velkou hru jsem už moc stará.“
„Vůbec ne! Jsi ještě krásnější, než když jsem tě viděl naposled!“ kroutil hlavou Arthur.
„I ty jeden lichotníku!“ zachichotala se Fleur a plácla ho jemně po ruce.
Amawel je neposlouchala a i kdyby ano, asi by stejně nechápala, o čem se sourozenci baví, místo toho se raději naplno soustředila na svůj talíř a výborný Marlenin zeleninový vývar…

Druhého chodu se dívka nezúčastnila a s omluvou se odebrala do svého pokoje, nechtěla totiž, aby kdokoliv z nich viděl její zohyzděnou kůži na levé ruce, stejně by se díky skoro téměř úplné neschopnosti s ní pohnout moc nenajedla. Akorát když došla k posteli s nebesy ve své místnosti, zastihl jí další záchvat kašle. Přinutil jí klesnout na kolena, dávila se. Ruce zoufale zabořila do nadýchaných polštářů a stáhla je s sebou na zem. Znovu zakašlala, na zem před ní dopadl chuchvalec tmavé krve. Přerývavě dýchala, zapřela se o okraj postele a postavila se na roztřesené nohy, po čele jí stekla krůpěj potu. Došla k zrcadlu se zlatým rámem a sebrala ze země svůj již docela opotřebený plášť, dýku i prsten a pomalu se vydala ke dveřím. Byla ráda, že ještě uvidí svou rodinu…