Kronika Keronie 34. kapitola

Když se opět probudila, bylo ráno. Okny do pokoje pronikalo jemné sluneční světlo a v jeho paprscích šlo vidět prach poletující ve vzduchu.
Chtěla se přetočit na levý bok, ale zabánila jí v tom zátěž, kterou měla na pravé ruce. Tou tíhou byl obvaz, jehož barva byla zelenější, než když ho viděla prvně.
Vzdala se snahy jakkoliv se pohybovat a rozhlédla se po pokoji. Vše vypadalo stejně, jak si to pamatovala. Jen svícnů zde bylo o trochu více, onen narozeninový dort to však už naštěstí nepřipomínalo. U postele z její pravé strany stálo prázdné křeslo, ale osoba, která tam zřejmě vždy sedávala, v pokoji nebyla.
Otevřely se dveře a dovnitř vešla Anabel nesoucí tác s jídlem. Za ní šly dvě služky - jedna se džbánem a druhá s kupou ručníků a několika plátěnými pytlíky.
Všechny se jí poklonily. Obě služky poté, co vše položily na komody, odešly.
„Dobré jitro, má paní,“ pozdravila ji Anabel a otevírala okno, aby se v pokoji mohlo vyvětrat.
„Dobré,“ chtěla odpovědět Veronika, ale jen něco zachraptěla, jak měla sucho v ústech.
Anabel jí ihned přinesla pohár a ona ho celý žíznivě vypila. Opět to byla ta nasládlá voda a ona se po ní okamžitě cítila lépe.
Potom jí pomohla na posteli se posadit a upravila polštáře. Na nohy jí pak položila tác se snídaní. Byla tam miska naloupaného a nakrájeného ovoce a v druhé byly malé světlé placičky pšeničného chleba. Nic co by musela jíst příborem. Stačila k tomu levá ruka.
Jak tak chroupala svou snídani, pozorovala Anabel při práci. Ta pobíhala po pokoji a dávala svícny na jednu stranu pod jedno z oken, aby bylo v pokojí více místa. Pak se zastavila u jedné komody, na které stála velká mísa a nalila do ní mírně kouřící vodu ze džbánu. Poté si do malé mističky nasypala prášek z bylinek snad ze všech pytlíčku a zalila to trochou vody, až se vytvořila pastovitá hmota.
Když pak zapíjela svou velmi zdravou snídani trochou zředěného vína, cítila se celkem dobře na to, že proležela prakticky tři dny v posteli.
Anabel odložila tác na jednu z truhlic a pomohla jí vstát.
Stojíc mírně v předklonu, si totiž Veronika plně uvědomovala své nejisté nohy a potřebovala pomoci.
Přehodila jí přes ramena plášť a vyšla s ní z pokoje a doprovodila ji až do převlékárny, aby si mohla ulehčit.
Během cesty tam a zpátky doufala, že nikoho nepotkají. Sice se neviděla v zrcadle, ale uměla si dost dobře představit, jak musela vypadat. Neučesané zplihlé mastné vlasy, lepkavá kůže a ne zrovna voňavé tělo. Prostě chuťovka. Byla ráda, když poté opět ležela v posteli. Sice to byla jen malá procházka, kupodivu ji však docela vyčerpala.
Komorná zajistila dveře závorou a přinesla k posteli onu mísu s vodou a jeden z ručníků. Veronika si všimla, že ve vodě plavou nějaké okvětní lístky. Voněly celkem příjemně.
Poté jí pomohla svléknout noční košili a jala se ji omývat. Veronika už ani moc neprotestovala. Byla si vědoma toho, že jednou rukou by se celá umýt nedokázala. Proto trpělivě snášela její péči. Věděla, že je červená jak rajče a neuměla tomu zabránit. Říkala si, že o nic nejde, ale moc to nepomáhalo. Když skončila, oblékla jí Anabel novou noční košili, tentokrát v zelené barvě. Ihned se cítila lépe.
Vzápětí se ozvalo zaklepání na dveře. Komorná odstranila závoru a otevřela je. Do pokoje vstoupil Artur a jen co uviděl Veroniku, zeširoka se na ni uculil. Ona mu úsměv oplatila.
„Jakpak se ti spalo?“ optal se starostlivě.
„Překvapivě dobře.“
Sedl si do prázdného křesla a prohlížel si její pravou paži. Veronika nedokázala mlčet.
„Kdy se toho zbavím?“
„Podle toho, jak se ti rána bude hojit. Dnes ti ten obvaz vyměním, abych zkontroloval ránu pod ním.“
Jen co to dořekl, zamumlal jedno slovíčko a po celé délce „sádry“ se objevila puklina.
Mág chytil oba její konce u ramene a začal je mírným tahem od sebe vzdalovat. Pozvolna se podvolovala jeho tlaku a za chvíli už byla celá pravá ruka venku.
Sklonil se nad ránu, až měla pocit, že se svým nosem dotkne i její pokožky a zkoumal ji svým zeleným pohledem mrmlaje si pod nosem něco, čemuž Veronika absolutně nerozuměla a to byla jen pár centimetrů od něho.
Rána nebyla příliš široká a délkou dosahovala asi pěti centimetrů. Začínal se na ní dělat strup, jak se pomalu zatahovala. Měla nehezkou zelenou barvu.
Na chvíli ucítila mírné pálení, poté chlad, až nakonec vyjekla, když v ráně pocítila i krátkou řezavou bolest.
Mág se pak narovnal a klidným hlasem jí sdělil: „Rána ještě není pořádně vyléčena. Obávám se, že tam po infekci zůstaly ještě nějaké pozůstatky. To byla ta bolest, kterou jsi cítila, má paní.“
Sledovala, jak jí malým hadříkem omýval celou ruku, a nevydržela nezeptat se.
„Jak se to bude léčit?“
„Směs bylin, kterou ti tam nanesu, by měla infekci z rány vytáhnout. Jistě sis všimla, že obvaz měl nazelenalou barvu. To bylo ono.“
Přestal mluvit a soustředil se na práci.
Bedlivě ho pozorovala, jak nanášel onu hmotu a zavazoval ruku, tentokrát jen od ramene až po loket. Obvaz jí nepřipadal tak těžký jako minule. Ovšem jen co Mág zamumlal dvě slovíčka, stala se z něj opět ona „sádra“. Takže i když byl poloviční, pořád nebyl dost lehký.
,Mohlo mě hned napadnout, že za tím bude magie,‘ pomyslela si a divila se, proč jí to hned nedošlo.
Artur se na ni upřeně zadíval a ona ihned věděla, že je zle. Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla na jejich odloženou debatu. Zřejmě nadešel čas, aby si pár věcí ujasnili. Vůbec z toho nebyla nadšená.
Anabel byla poslána pryč s kupou špinavého prádla a bylo jí řečeno, aby se vrátila přibližně za hodinu. Ona však nerozhodně postávala u dveří a koukala na svou paní. Chtěla uposlechnout Mágův rozkaz, ale zároveň toužila být své paní po boku a nenechávat ji samotnou.
„Klidně běž, Anabel, potřebuji si s Arturem jen o něčem pohovořit,“ pronesla klidným hlasem Veronika a doufala, že ji komorná poslechne.
Ta se ještě jednou nerozhodně podívala na Mága, poté však se sklopenou hlavou odešla a tiše za sebou zavřela dveře.
Artur na nic nečekaje ihned pravil: „Doneslo se mi, že jsi měla další dostaveníčko s Marcusem.“
„To žádné dostaveníčko nebylo!“ začala se rozčilovat a vůbec nepomyslela na to, že by měla klamat a říci, že o ničem nevěděla.
„Vážně? A jak bys to tedy nazvala?“ ironie v jeho hlase opravdu nešla přeslechnout.
Zahanbeně klopila oči na přikrývku a cítila se nepříjemně. Byl velký rozdíl v tom, když se hádala s Richardem, než s Arturem. Připadala si, jakoby ji káral její vlastní otec či děda. O to to bylo horší.
„No, řekni! Nebo jsi najednou ztratila řeč?“ zvyšoval dále hlas a ona si připadala ještě malinkatější.
„Neztratila, jen…“ odmlčela se, protože nevěděla, co odpovědět, aby se nenaštval ještě víc.
„Jen co?“ nenechal se odbýt a nebral v potaz její krčící se postavu a nervózně zatnuté pěsti.
„Já-já… Já jen… Jen jsem si chtěla něco najít v knihovně,“ vykoktala ze sebe velmi tichým hlasem.
Neodvažovala se mu podívat do tváře.
„Kvůli tvé posedlosti informacemi jsi setkání s Marcusem nemusela přežít ve zdraví. Víš, co by ti udělal? Tak víš to?!“ nebral v potaz její mírně se třesoucí tělo a zarudlé oči, jak zadržovala pláč.
Byla schopna jen zakývat hlavou. Věděla, co by se jí stalo. Sariel jí to už několikrát vysvětloval.
Během jejich rozmluvy nevydržel Artur sedět klidně v křesle a začal pochodovat po pokoji. Veronika ho teď zpod mokrých řas tiše sledovala. Mlčel a tvářil se velmi přísně.
„Doufám, že jsi dostala lekci a už se to nebude opakovat,“ pokračoval nesmlouvavě dál a probodl ji pohledem.
„Rozuměla jsi?!“ zvýšil opět hlas, když neodpovídala.
„Ano, Arture,“ řekla a přála si, aby svou touhu po vědomostech uměla příště lépe kontrolovat.
„Mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco stát, když jsem ta vaše královna,“ nedokázala si nerýpnout.
Mág se bleskově otočil jejím směrem, až mu hábit divoce zavířil kolem nohou a upřel na ni svůj, najednou nebezpečný, pohled a přísahala by, že mu jeho zelené oči zajiskřily.
Ucítila menší tlakovou vlnu, která se prohnala pokojem. Vstávaly jí z toho vlasy hrůzou na hlavě, zvlášť když se pořádně zadívala na Artura.
Ten stál v místě, kde končila postel a díval se na ni znenadání velmi divokýma očima. Všimla si, že se mu jeho dlouhý oranžový hábit mírně pohybuje, jako by byl v pokoji vánek. Věděla, že Anabel okno zavřela ještě před tím, než ji začala umývat.
Byla to magie, jež se shromažďovala kolem Mága a Veronika doufala, že ji bude umět udržet na uzdě. Netoužila vědět, jak to vypadá, když jeden z nejsilnějších Mágů ztratí nad svými schopnostmi kontrolu.
Sledovala ho mírně přikrčená, s koleny přitisknutými k hrudi. Klidně by si přetáhla přes hlavu přikrývku, ale to jí připadalo až moc dětinské.
,Stejně, jak by mě to tak asi mohlo ochránit?‘
Artur postupně přebíral vládu nad svou magií a za chvíli už měl opět vše pod kontrolou. Poodešel k oknu a opřel se dlaněmi o zděný parapet. Jeho následný povzdech byl jediným zvukem v místnosti.
Veronika se neodvažovala pomalu ani dýchat, natož se pohybovat. Seděla ztuhle na posteli a horečně uvažovala, proč ho to tak vše vytočilo. Věděla, že někdy uměla být nepříjemná, či sarkastická, ale nikdy by ji nenapadlo, že by dokázala rozčílit skoro do nepříčetnosti zrovna Artura. Doufala, že už nikdy nebude svědkem této jeho povahové stránky.
Po chvilce nepříjemného ticha se Mág narovnal a opět se na ni otočil. Jeho oči a celé jeho vzezření už naštěstí vypadalo celkem normálně a Veronika se začínala uklidňovat a pomaleji zhluboka dýchat. Neodvážila se od něho odtrhnout zrak. Už opět působil jako nějaký dědeček, ona však věděla, co číhalo v jeho nitru, pokud ho někdo rozzlobil. Jen doufala, že už nikdy nebude muset na ni takto křičet.
„Nechtěl jsem tě vyděsit, ale tvá nezodpovědnost mě pořádně rozhněvala,“ řekl normálním hlasem a ona se trochu uvolnila a dokázala se posadit na posteli rovněji, ale nohy nechávala dál skrčené.
„Máš pravdu. Má snaha vše vždy vědět mě jednou přivede do hrobu - to mi stále říkal můj táta,“ pokusila se trochu odlehčit situaci.
Napětí bylo sice ve vzduchu stále cítit, ale už bylo celkem přijatelné. Artur se navíc po jejím prohlášení malinko pousmál jedním koutkem úst a Veronika to brala tak, že s hádkou skončili.
Měla sto chutí si nahlas oddechnout. Spokojila se však s tím, že natáhla své nohy rovně a pohodlně se opřela o polštáře.
„Víš, kdybyste mi o zdejší situaci pověděli hned od začátku, jistě by k dnešnímu rozhovoru nemuselo vůbec dojít,“ povzdechla si a uhladila záhyby na přikrývce.
„V tomhle se neshodneme, má paní,“ promluvil klidně Mág, v jehož hlase nebyla ani stopa po jakémkoliv rozhořčení.
„Řekni, co bys asi tak udělala, kdybychom ti to opravdu řekli? Jistě bys brala naše varování za bezpředmětná a myslela si, že ti zde nic nehrozí, protože jsi ta naše vytoužená královna. Až setkání s hrozbou by tě přesvědčilo o opaku.“
„Takže to vše mělo znamenat, že na zdejší nebezpečenství mám přijít sama? Tím, že mě jim přímo vystavíte a ohrozíte?“ nevycházela z údivu.
„Vystihla jsi to přesně, má paní,“ řekl a spokojeně se uvelebil v křesle a hleděl na ni.
„Ale vždyť jsem mohla přijít k úrazu!“ rozhořčeně prohlásila a divila se jejich laxnímu přístupu.
,Co by si pak počali, kdyby se mi něco stalo? Kdyby mě to třeba stálo život? Vždyť jsem tak malinkatá vedle těch pořízků, a kdybych se chtěla bránit, jim by stačilo jen trochu přitlačit a hned by mi zlomili kosti v těle. Kdo ví, co by mi udělal Marcus, kdyby ho včas nezadržel Sariel.‘
„Bylo to nezbytné. Člověk se přece nejlépe poučí ze svých vlastních chyb, nemám pravdu?“
Mlčela. Rozhořčením ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Jen na něj zírala a doufala, že se přeslechla.
Všiml si jejích rudých tváří od těžko zadržovaného vzteku a pocítil osten viny, nedal to však na sobě znát.
„Mělo ti to dát také lekci v tom, komu můžeš věřit a komu ne,“ pokračoval. „Je důležité, aby sis uvědomila, že ne všichni s tebou budou v budoucnu jednat jako s královnou a sobě rovnou. Budou zde tací, kteří využijí první příležitosti, aby tě něčím ohrozili. Ať už pošlapáním tvé pověsti nebo cti. Nesmíš jim to dovolit, nesmíš jim ukázat tvou slabost a své slabiny. Musíš být silná a nekompromisní. Je třeba se toho ještě mnoho naučit, než budeš schopna obstát v tomto světě a vést náš lid.“
Veronika se nedokázala na něj příliš dlouho zlobit. Její racionální část osobnosti totiž v jeho chování a jednání viděla smysl. Uvědomovala si, že jedině takto by ji přinutil mít se na pozoru.
Jak by to dopadlo, kdyby se už od počátku musela spoléhat na to, že ji obklopují strážci a bez nich by se pak bála udělat jediný svobodný krok? Co by ji to dalo, kdyby na vlastní kůži neokusila bezpráví páchané na ženách? Byla by jen loutkou, která by se o tom možná ani nedoslechla a důvěřovala by potom nesprávným lidem a věřila, že všichni mají na srdci jen její dobro.
Přes všechny výhrady, jež měla k jednání Rady, byla Arturovi vděčná. Opravdu jí otevřel oči. Během těch necelých tří týdnů se její důvěřivá a naivní stránka osobnosti začínala pomalu vytrácet. Už nevěřila všem úplně všechno a dávala si pozor na své okolí - většinou. Jen její nezdravá touha po informacích jí komplikovala život. Bude se muset spokojit s tím, že své okolí bude bedlivě pozorovat a bude muset být stále ve střehu.
Na dveře se ozvalo váhavé zaklepání a poté se mírně pootevřely, jakoby se člověk, co za nimi stál, bál vstoupit do místnosti.
Jen co Veronika zahlédla sklopenou blonďatou hlavu své komorné, úlevou vydechla. Ani si neuvědomovala, že hodina už dávno uplynula. Připadalo jí, že byla s Arturem o samotě jen pár desítek minut.
„Pojď dál, Anabel. S Arturem jsme už v rozhovoru skončili, že ano?“ koukla se na něj a shledala, že si to myslel také a povolila mírně zaťaté prsty, kterými nervózně mačkala okraj přikrývky.
„Nezapomeň, že s tou rukou nesmíš moc hýbat. Jen velmi mírně, ano?“ nabádal ji Mág, než za sebou po odchodu zavřel dveře.
Anabel zkontrolovala stav ohniště a poté přistoupila k jejímu lůžku.
„Potřebujete něco, má paní? Mám vám něco donést?“
„Na stolku u ohně by měla být rulička pergamenů, mohla bys mi ji přinést, prosím? A také bych potřebovala, abys zapálila pár svícnů a přenesla mi je k posteli. Mám v plánu si něco přečíst a obávám se, že k tomu nebudu mít dostatek světla.“
Jestli to v duchu počítala správně, překlad dokončila už před pěti dny, ale zatím neměla čas si ho v klidu znovu celý přečíst. Vždy ji od toho něco vyrušilo. Když překládala, celkový obsah všech příběhů moc nevnímala. Těšila se, až si je konečně v klidu přečte.
Po chvíli už bylo vše přichystáno a ona mohla začít. Anabel s ní v pokoji zůstala, jen si přenesla křeslo k jednomu z oken a usadila se do něj. Měla sebou nějaký kus látky, který zdobila malinkatými stehy, a když se jí Veronika optala, proč to dělá, jen se záhadně usmála, ale nic jí neřekla.
Pohodlněji se tedy na posteli uvelebila a začala levou rukou rozmotávat pergamen. Mělo jí dojít, že tak snadné to nebude. List se všelijak kroutil a ona ho jednou rukou prostě neodkázala narovnat.
Její hlasitý povzdech přivolal Anabel, která jí pak pomohla všechny pergameny narovnat a úhledně je na sebe uspořádat. Poté se vrátila ke svému vyšívání.
Veronika vzala do ruky první list. Jelikož to byla legenda o Prokleté louce a tu už předtím četla, odložila ji vedle a vzala si další.
Na tento si pamatovala jen matně, neboť byl jedním z prvních, které překládala. Byl to příběh o dívce Adrianě, jež uměla ovládat magické síly a všechna zvěř ji na slovo poslouchala, a jejím zvířecím kamarádovi Weylinovi. Připomnělo jí to, co jí vyprávěl Mág Artur o dívce jménem Adria. O první mytické Ochránkyni, co byla vyobrazena na jednom z gobelínů umístěných v jeho laboratoři. Tato hrdinka jí bude zřejmě velmi podobná.



Legenda o Adrianě a Weylinovi

Tehdy, když magie byla ještě v počátcích svého zrodu, se po lesích a loukách nespoutaně proháněla bájná stvoření. Nikdo z lidí se k nim nedokázal na malou vzdálenost přiblížit, či je ochočit. Byla velmi plachá a k lidem nedůvěřivá.
V jedné malé vísce žilo děvčátko, jež se od ostatních dětí velmi lišilo. Narodilo se totiž s chromou nožičkou. Děti si s ní nechtěly hrát, dospělí se na ni dívali skrze prsty a považovali ji za přítěž pro celou ves.
V té době, když někdo nebyl stejný jako ostatní a něčím se lišil, neměl na růžích ustláno. Jistě by měla ještě nešťastnější dětství, ale kvůli svému postižení, jí všichni nechávali na pokoji a ona se tak mohla toulat, kam až se jí zachtělo a také tam, kam ji bolavá noha donesla.
Mnohdy se tak stalo, že se ocitla v místech, na něž se lidé báli vstoupit. Ona však nikoliv. Procházela se po loukách, lesích, vřesovištích, po březích rybníků a malých jezírek a pokaždé objevila další nová místa.
Zrovna v době, kdy oslavila své patnácté narozeniny, nalezla za vodopádem nevelikou jeskyňku, v níž se krčilo malé tělíčko jednoho z bájných zvířat, které bylo lidmi nazýváno Černý ďábel.
Toto stvoření pomalu zvedlo svou hlavičku na svém vratkém krčku a pohlédlo na ni svýma rudýma očima. Vydalo přitom ze své malé tlamičky nářek tak nešťastný, že i kdyby se ho dívenka bála, její laskavé srdce by ho tam nemohlo nechat samotného na pospas svému osudu.
Opatrně se k němu přiblížila, dávajíce pozor na kluzkou podlahu. Přiklekla k němu, kam až jí to její chromá noha dovolila, a jemně ho vzala do náruče. Byl tak malinkatý, že se jí tam bez problémů celý vešel. Tiskl se k ní a jeho tenký ocásek se jí obmotal kolem pravé paže.
Vyšla zpoza vodopádu po úzké kamenné římse, až se dostala na travnatý břeh. Tam se usadila a jala si prohlížet toho malého tvorečka.
Svými ostrými drápky se jí zachytával v tunice a na odhalené kůži jí zanechával malé škrábance. Sykala bolestí pokaždé, když jí způsobil novou ranku. Snažila se ho položit na zem vedle sebe, ale držel se jí velmi pevně a jeho drápky se zatínaly ještě více do její kůže, až se přestala snažit a nechala ho ve svém náručí.
Po několika minutách se jeho sevření trošinku uvolnilo a dovolil jí, aby ho pohladila na vrcholku hlavy. Z jeho krku vycházely tlumené zvuky, které nejvíce připomínaly předení kočky. Za chvíli ho hladila i po celé délce páteře. Měl přivřená víčka a užíval si její pozornosti.
Využila toho a opatrně ho položila na zem. Ani moc neprotestoval, protože už skoro usínal. Jen zvedl jedno oční víčko, aby se ujistil, že ona zůstává na svém místě, pak ho opět zavřel a usnul.
Uvažovala o tom, co dál podnikne. Rozhodně by ho nemohla vzít sebou do vesnice. Věděla, že lidé se Černého ďábla bojí a ji by určitě ztrestali. Musela vymyslet něco jiného.
Začala jí být zima a poplašeně si uvědomila, že mezitím, co bloudila v myšlenkách, nastal večer a slunce brzo zapadne. Musela se vrátit zpátky, než se vytratí i ten zbytek světla.
Zvedla se na nohy a nejrychlejším korkem, jakým dokázala jít, opustila vodopád i Černého ďábla. Nemohla pro něj nic udělat.
Když od něj byla vzdálena několik stovek metrů a k vesnici jí ještě pořádný kus chyběl, uslyšela žalostný nářek malého tvorečka, jehož nechala na břehu, a srdce se jí bolestivě zachvělo. Nemohla se ovšem vrátit.
A tak postupovala dál, prodírajíc se větvemi stromů a překračujíc spadlé kmeny. V dálce slyšela postupně slábnoucí nářek, který následně ustal a nahradilo ho hrobové ticho.
Musela se na chvíli zastavit, aby si otřela oči zalité slzami. Neměla radost z toho, co udělala, ale bylo to nezbytné. Zkusí se k němu vrátit zítra.
Jak tak později ležela schumlaná pod svou tenkou přikrývkou v rohu místnosti na kupě slámy, a poslouchala oddychování svým sourozenců, nedokázala usnout. Pořád musela myslet na to malé stvoření.
Jakmile zavřela oči, její bujná fantazie jí vykreslovala hrůzné scénáře toho, co se s ním asi dělo. Nejen že si představovala, jak tam naříká a chvěje se chladem, ale i to, jak ho nějaké velké obludné zvíře rozsápává a pojídá k pozdní večeři. Bylo jí špatně od žaludku, když si vzpomněla, co mu udělala – že ho tam nechala.
Odhodlaně se posadila a ve svitu dohořívajícího ohně v ohništi posbírala své svršky a rychle se oblékla. Vzala malý vak, který visel na stěně nad její hlavou a uložila do něj svou přikrývku, náhradní halenu, malý nožík, kousek malého už trochu okoralého bochníku a čtvereček tvrdého sýra.
Na chvíli se zastavila a uvažovala, zda jedná správně. Věděla, že zde ji moc dobrý život nečeká, ale aspoň měla celkem pravidelný přísun jídla a střechu nad hlavou.
Postrádala zde však něco jiného – lásku a přátelství. Ani její rodiče či sourozenci ji neměli rádi, stranili se jí a ona toho už měla dost. Chtěla něco víc.
Proto se rozhodla odejít a hledat lásku a přátele ve světě, kam se ostatní lidé báli vstoupit a žili v úzkých komunitách své vesnice či malého městečka. Nikdo z nich nevěděl, jaký svět se nachází za pásmem hor, které obklopovaly nevelké území, kde žili.
Nejistě přešlápla, ale poté, co si opět vybavila tělíčko Černého ďábla, se rozhodla odejít. Byla si jistá, že nikdo ve vsi ji nebude postrádat, ani její příbuzní. Nebylo jí líto, že je opouští.
Jakmile se ocitla v lese, který celou ves obklopoval, vydala se neochvějně stejným směrem, jakým před několika hodinami přišla. Značila si totiž cestu nalomenými větvičkami a v měsíčním světle, jež sem dopadalo skrze koruny stromů, je viděla celkem jasně. Chromá noha ji docela dost pobolívala a tak musela postupovat pomalu.
K břehu malého jezírka, do něhož ústil vodopád, došla, když měsíc už pořádně postoupil ve své cestě po nočním nebi.
Musela si sednout na nevelký balvan a pomalu se vydýchat a ulevit svým nohám. Byla hodně vyčerpaná a chtělo se jí velice spát. Víčka se jí námahou sama zavírala. Sesunula se z kamene na travnatou zem a opřela se o něj zády. Za malou chviličku usnula.
Ráno jí probudilo něco teplého a těžkého, co jí bránilo se pořádně nadechnout. Zkusila se otočit na bok, ale ihned ucítila malá bodnutí, jak se jí něco ostrého zarývalo do kůže.
Otevřela oči a překvapením zamrkala. Na jejím břiše ležel Černý ďábel a poulil na ni svá rudá očka. Z hrdla se mu ozval zvuk, který připomínal zavrnění a hlavičku si položil na její hrudní kost a mírně se zavrtěl, jak se snažil uvelebit co nejpohodlněji.
Promluvila na něj konejšivým hlasem, neustále ho hladila a díky tomu se jí podařilo ho ze sebe sundat a položit vedle na zem. Ihned se k ní opět přitulil, ale už na ní aspoň neležel.
Byla z toho překvapená, protože žádné jiné zvíře se k ní takto nechovalo. Jistě, dokázala je přivolat a sem tam i pohladit, nikdy se k ní však netulili jako novorozeňata ke svým matkám.
Zalovila ve svém vaku a vytáhla bochník a kousek z něho uždibla. Zatímco co žvýkala tuhý kus, Černý ďábel zavětřil svými nozdrami a otočil hlavičkou k ruce, v níž držela zbytek chleba. Ihned ulomila další kousek a přistrčila ho jeho směrem. Kdyby rychle s rukou zase neuhnula, s chlebem by v jeho tlamičce jisto jistě skončil i její prst.
Nervózně se zasmála a ulomila mu další kousíček, který ihned zmizel v jeho malé, ale výkonné tlamičce.
Postupně spořádali půlku bochníku a poté se osvěžili vodou z jezírka. Slunce mezitím ušlo na obloze další kus ze své cesty a několik jeho paprsků zasvítilo i na místo, kde oba seděli.
Adriana věděla, že je čas vydat se na cestu. Ve vesnici už museli zjistit, že zmizela, ale nedělala si obavy.
Vyskočila na nohy, přehodila si přes rameno vak a s Černým ďáblem v patách opustila vodopád a po pár dnech i údolí, v němž se pohybovala svůj celý dosavadní život a nic jiného předtím neznala.
Svého malého společníka začala nazývat Weylin.
Postupem měsíců a následně i let oba vyrostli ze své dětské postavy. Z Adriany se stala sličná, vysoká a nebojácná dívka, jejímž jediným nedostatkem byla chromá noha.
Z Weylina vyrostl velký černý tvor, jehož se každý bál, sotva ho v dáli uviděl. Měl mohutnou kostru, silné svalnaté tělo a velká křídla. Už jen zřídkakdy se pohybovali pěšky, protože převážnou dobu byli oba v oblacích a vznášeli se nad dalekými krajinami. Adrianě se totiž povedlo svého přítele osedlat a naučit se na něm létat.
Díky Weylinově síle, obratnosti a skoro nezranitelné šupinaté kůži a dívčiných rostoucích magických schopností, se jim mnohokrát podařilo zahnat, či zničit obávané bytosti, které sužovaly vesnice nebo města, která míjeli, jako byli - ghůlové, démoni, trollové, skřeti a jiní.
Zanedlouho se o jejich skutcích povídalo v krčmách a u večerních ohňů. Matky strašily své děti tím, že pokud nebudou poslouchat, Weylin si pro ně přijde a ztrestá je.
Ovšem nic netrvá věčně a každé dobré skutky mají svůj konec. Stejně tak i přátelství mezi Adrianou a Weylinem.
Jednoho dne měli za úkol zbavit vesničany velmi nebezpečného jednorožce. Každý, kdo se mu do té doby postavil, skončil probodnutý jeho rohem.
Adriana ho chtěla nejdříve sama uklidnit, jak to už mnohokrát předtím dělala s divokými tvory. Ovšem tento černý jednorožec byl velmi vznětlivý, nedůvěřivý a neustále ji napadal.
Weylin se ho snažil zaměstnat, aby se k němu mohla přiblížit ze zadu a dotknout se ho, neboť svým dotykem by ho mohla uspat. Když však už byla skoro u něj, všiml si jí a prudce otočil svou hlavou jejím směrem.
Prostranstvím se ozval bolestivý výkřik - jednorožec svým rohem probodnul Adrianino srdce.
Tvor svým výpadem Weylina zaskočil a než stačil jakkoliv zareagovat, byl jeho protivník pryč.
Weylin přiběhl k ležící Adrianě a neklidně zakňučel. Ona z posledních sil otevřela oči, dlaní ho pohladila po hlavě a z úst, z nichž vytékal tenký rudý pramínek, zašeptala jeho jméno. Potom zavřela své oči a naposledy vydechla.
Weylin zaskučel z plna hrdla a svou tlamou drcnul do Adrianina těla. Ona však oči neotevřela.
Ležel u ní několik hodin a ze svého hrdla vydával teskné tóny. Poté se prudkým zavířeným svých dlouhých křídel vznesl k obloze a jeho řev byl slyšet na míle daleko.
Tak skončil příběh jednoho neobyčejného přátelství a vzájemné oddanosti.
Od této doby byl Weylin jeden z nejnebezpečnějších Černých ďáblů, jimž se v dnešní době říká Noční běs. Bezdůvodně napadal lidi, lesní zvířata a další bájná stvoření. Zatvrdil své srdce, které bylo zanedlouho černé jako jeho tělo. Ostatní Černí ďábli se začali chovat jako on.
Zato onen černý jednorožec už nebyl černý, nýbrž krásně bílý. Mohlo za to Adrianino čisté srdce, které ho změnilo z nebezpečného tvora na bytost klidnou a nekonfliktní. Byl prvním bílým jednorožcem svého druhu a brzy se jeho potomci usadili po celé zemi, až počtem převýšili své černé nebezpečné příbuzné.
Nepřátelství mezi Nočním běsem a bílým jednorožcem trvá dodnes. Za jeho počátek je považována tato legenda.


Legenda byla objevena mnou, Morcantem Velesem, v bývalé královské knihovně ve městě Zorina, která se od začátku Gudrunova panování přestala používat a dnes slouží jako sklad přebytečných písemností.



Už během posledních odstavců jí tekly slzy, a když dočetla poslední větu, rozplakala se naplno.
Odložila pergamen na postel a zakryla si tvář dlaní. Celé tělo se jí otřásalo pod náporem tichých vzlyků. S vypětím všech sil zadržela nástup sklíčenosti a smutku, které se jí hodlaly usídlit v nitru a vytlačila je pryč.
Sundala dlaň z obličeje a snažila si otřít mokré tváře, když se jí v zorném poli objevila bílá látka. Byl to kapesník, který jí Anabel podávala. Ani nepostřehla, kdy se vedle ní objevila.
S vděčností ho přijala a osušila si tváře i oči.
„Děkuji,“ usmála se na svou komornou srdečně.
Stále však měla před očima nehybné Adrianino tělo s velkou krvavou skvrnou na hrudi.
Zatřepala hlavou, aby se této představy zbavila. Zároveň proklínala svou bohatou fantasii. Byly věci, které opravdu nechtěla znovu vidět.
Naštěstí se jí Anabel na nic nevyptávala, jen ji pozorovala, jak se pohodlně uvelebovala na posteli a zavřela oči.
Za chvíli Veronika klidně oddychovala a její mysl se toulala v barvitých snech.



Děkuji mému andělovi za pomoc s opravami!