Realita a něco takového-kapitola II. mé jméno je, zřejmě, snověštec.

James škobrtl, udělal neopatrný krok vzad a narazil do stromu, z něhož se sesunula vrstva sněhu, která se mu naštěstí jen svezla po zádech. Začal si oprašovat sníh z ramen a rozhlížel se po lese, otočil se a spatřil dívku, která už tu asi notnou chvíli stála, zpod ohromného bílého pláště, který ji dobře maskoval, jí koukal pouze růžový dětsky kulatý obličej, jemuž dominovaly dvě, momentálně velice vykulené, modré oči, tak modré oči předtím James nikdy nespatřil, v ruce měla nasbírané dříví a ruce, které ho třímaly, byly bledé a vyhublé s výraznými otlučenými klouby.
„Emm…Ahoj“ vydal ze sebe James a udělal rukou půlkruh, jako to dělali indiáni ve westernech.
Dívenka se začala klepat, ucouvla, pustila dřevo, a to se s klokotavým zvukem rozsypalo do sněhu, a pak si strhla kapuci z hlavy „nepokoušej se hýbat stromy, nebo tě spálím na uhel!“ vykřikla jako by si myslela, že se zalekne jejích zlatavých kudrnatých vlasů, dlouhých po ramena.
„ne, já…počkej, co prosím?“ nechápal James, protože nerozuměl jedinému slovu co na něj vyjekla.
„ty jsi…bezgaviec?“ zeptala se dívka již klidnějším hlasem, ale skoro jako by se mu vysmívala.
„cože?“ James si skoro myslel, že je blázen.
Dívce zatuhl úsměv a začala pomalu couvat. „ty..ty jsi…jeden z Morgotových poskoků?“
„co?...ne žádného Morgota neznám. Já jen…počkat kde je Jonathan?...neviděla jsi tu dalšího kluka? Je o něco vyšší než já a má…“
„ono je vás tu víc?“
„jo snad, ale neboj…“
„Kath!! KATH!!“ zakřičela dívka a dala se na útěk.
James jí po chvíli dohnal, protože jí v běhu překážel její ohromný plášť, srazil jí k zemi a zacpal pusu. „neječ a neboj se já ti nic nechci udělat.“
Dívka ho však kousla do dlaně, vyskočila na nohy a chtěla znovu utéct, James jí ale držel za plášť „prosím…opravdu ti nechci nic udělat, potřebuju jen pomoc“ dívka si, ale plášť rozepnula, znovu vykřikla „KAAATTH!“
James vstal a chtěl ještě běžet za ní, ale po pár krocích ho něco přetáhlo po hrdle a on upadl na zem a ztěžka chrchlal.



Jonathan padl do sněhu jak se říká „přímo na hubu“ a hned mu ho spoustu zapadlo za tenké letní oblečení. „do prdele!“ vyjekl, vyskočil na nohy a snažil se sníh vyklepat. „no do prdele“ ulevil si ještě jednou, když se rozhlédl kde je.
„Kruci“ ozvalo se o kousek dál, a trochu sněhu se sesypalo ze stromu.
„Jamesi jsi to ty?“ zeptal se Jonathan, ale to něco mu neodpovídalo „Jamesi?“ nic. Jonathan znejistěl, rozhlédl se kolem. A jako jediná úniková cesta, mu přišla větev stromu, která byla přímo nad ním. Vyskočil, za chvíli se na ni vyškrábal a vyšplhal o něco výš aby se ukryl v koruně stromu.
Notnou chvíli se nic nedělo a Jonathan si už myslel, že ta osoba/ věc/ zvíře již odešlo, ale za chvíli se ozvalo křupání sněhu jak někdo pomalu kráčel směrem k němu, až se to zastavilo pod ním.
Přes větve stromů toho moc neviděl a tak se o kousek posunul.
Stála tam osoba zahalená v tmavě zeleném plášti a jediné co z pod něj bylo vidět byla ruka třímající meč. Jonathan se znovu o kousek posunul, v doufání, že zahlédne obličej té záhadné osoby, ale po vrstvě sněhu se mu svezla ruka a zřítil se k zemi, čímž srazil osobu na zem a vyrazil jí meč z ruky.
Osoba, které kapuce padla přes obličej, praštila pěstí do prázdna v doufání že Jonathana uhodí, ten jí ,ale pěst uchopil a přišpendlil do sněhu. Osoba se ho pokusila udeřit druhou rukou, tu Jonathan znovu zastavil ale tentokrát jí do země zarazil kolenem, aby mohl osobě strhnout kapuci z obličeje. Moc si tím ale nepomohl protože, osoba měla přes obličej hozené jasně zrzavé vlnité vlasy, osoba zakroutila hlavou a tak jí přes bledý obličej leželo už jen několik pramenů. Jonathanovi se zatajil dech byla to opravdu pohledná dívka, dalo by se říct až krásná. Obličej sice měla dosti pobledlý a jemně popráškován pihami, ale to naopak kontrastovalo s jasně zbarvenými vlasy, tmavými řasami, rty a jasně olivově zelenými duhovkami. „pokud ze mě okamžitě neslezeš, budeš toho litovat!“ její hlas byl sebevědomí a razantní, nikoli pyšný a zároveň žensky jemný.
„nevím, ale myslím si, že ve výhodě jsem tu já.“
„jedna…“ odsekla dívka
„počkej chci se jen dozvědět co se to tu kruci děje“
„…dva…“ přidala na razanci.
„neviděla si tu mého přítele?“
„tři…“procedila a kopla Jonathana kolenem přímo do rozkroku, ten se svalil do sněhu a v tuto chvíli mu myslím bylo jedno, že mu zapadá sníh za oblečení. Dívka hbitě vstala, popadla svůj meč a napřáhla ho směrem k Jonathanovi. „co ode mne chceš?“
„vždyť jsem se ti to snažil říct“ skučel Jonathan.
„já jsem ti říkala aby si ze mne slezl!“
„KAAATH!“ozvalo a z hlouby lesa, dívka se na Jonathana už jen letmo podívala a uháněla za hlasem.
Jonathana nenapadlo nic jiného než běžet za ní, přece jenom to bylo jeho jediné pojítko s civilizací.

James se chytil za hrdlo ke kterému někdo přiložil meč, dívka s tvářemi zarudlému od běhu, v ruce třímající velký klacek, kterým ho jako odhadoval srazila k zemi a za ní se schovávala ta zděšená blonďatá dívka.
„Jamesi!“ vykřikl nadšeně Jonathan když dorazil.
„co tu chcete!“okřikla je rusovlasá dívka.
„sami nevíme, prostě jsme se tu ocitli“ snažil se bránit zadušeným hlasem James.
„on neví co je Gavi“ pípla blondýnka.
„ani kdo je nějakej Marot, či co…prostě, jak bych to řekl aniž by jste mě měly za cvoka…o tomhle místě se mi zdálo, a abych byl upřímný ani nevím jestli se mi nezdáte ani teď, ale…“
„zdálo?“ zeptala se rusovláska udiveně a sundala Jamesovi meč z krku.
„co?...jo zdálo jako, když jdeš spát a promítá se ti takový…“
„já vím co to slovo znamená!“
„samozřejmě…ale, no…abych byl upřímný zdálo se mi i o tobě a tomhle lese a tom pitomim náklaďáku…“
„ty jsi snověštec?“ vyjekla blondýnka a vylezla zpoza rusovlásčina ramena
„co prosím?“
Obě padly na zem a uklonili se mu.
„Jonathane co se to děje?“ zeptal se podezřívavě James.
„jsi asi snověštec.“
„a ty víš co to má být?“ dívky měly stále obličej u země.
„nemám sebemenší ponětí, je to jako bychom se ocitli v tví pošahaný palici“
„když dovolíte…“ozvala se znovu rusovláska „můžete jít s námi…domů, je tam teplo a jídlo a budeme vám vše moci v klidu vysvětlit.“
James pomalu vstal a podíval se na Jonathana, ten jen pokrčil rameny „tak… v tom případě nám bude ctí.“
Blondýnka se tázavě podívala na rusovlásku a obě vstaly. Nastala trapná chvíle ticha, všichni na sebe střídavě koukali a doufali, že už někdo něco řekne.
Rusovláska si prohlédla Jamese od hlavy až k patě, jak tam stál v kraťasech tretrách a triku s krátkým rukávem a klepal se zimou. Rozepla si proto svůj zelený plášť a přes Jamese ho přehodila. „ehm a omlouvám se za tu…“poklepala se na krku.
James nebyl schopný cokoli říct, byla přesně taková jakou by si jí vysnil, byla na dívku docela vysoká, honosné blankytně modré šaty jí kopírovaly již dospělé ženské tvary kterým dominoval útlý pas. „ehm…děkuji“ vyrazil ze sebe a rusovláska se nepatrně usmála.
„nerad ruším, ale já tu stále stojím v pláťákách a už se docela těším na to slibované teplo“ vmísil se Jamesovi do myšlenek Jonathan.
„samozřejmě“ řekla rusovláska jako by úplně zapomněla.
Blondýnka si znovu oblékla svůj plášť a společně se vydaly pryč z lesa.

Když došly na jeho okraj spatřily, krásnou zasněženou hornatou krajinu, z několika míst stoupal temný kouř páleného dřeva, celá krajina vytvářela klidný ospalý dojem a houpavě se snášející vločky skoro hypnotizovali.
Rusovláska schovala meč do dutého stromu na okraji lesa. „budu vám vděčná když o tomto před otcem pomlčíte.“ Bylo to skoro děsivé osoba, která byla před chvílí schopna bojovat s celím světem, aby bránila osobu jí drahou a teď zmizel jakýkoli žár v jejích očích a veškeré sebevědomí se změnilo v naškrobený až vyumělkovaný výraz naprosté pokory.

„já jsem James a to je můj přítel Jonathan.“ Řekl james když po kamenné cestě pomalu kráčely do kopce. Rusovláska mlčela. James zvýšil hlas „já jsem James a to je můj přítel J…“
„Kathleen a to je má sestra Madelaien“ („Kathlín, Madelajn“)
„tak Katharine? Hezké jméno.“
„Kathleen“
„Ka...tleen?“
„Ka…t H…leen“ usmála se „ale raději mi říkej Kath.“
Šli ještě docela dlouho, Jonathan už přestával cítit prsty na nohou a celý se třásl. Madelaien se třásla taky, ale strachy čím víc se blížili ke svému cíli tím víc se k Kath tiskla. „Medelin. Ná bíodh imní ort, a luaithe is aisling againn, a chur in iúl dúinn.” Uklidňovala jí Kath v nějakém jazyce kterému James ani Jonathan nerozuměli. Prošli bránou do města, lidé tam byly už od pohledu unavení a promrzlí. Všichni zůstaly stát a podezřívavě se dívali na cizince.
Jonathan se pokusil o úsměv, ale o to víc ho lidé propichovali pohledem.
Kath se zastavila před vysokým schodištěm mířícím k paláci. „ehm…ještě než vstoupíme, musím vás o něco požádat, až se vám něco nebude zdát, či zamlouvat a nebude se to týkat vás, nechte to být a nevšímejte si toho. Prosím.“ Jamesovi i Jonathanovi tato žádost přišla nad míru podivná, ale raději se nevyptávali.
Stoupali po kamenném schodišti Madelaien se pevně držela Kathleen za ruku, ale její krok byl nejistý. Dva vojáci otevřely dvoukřídlovou kovanou bránu a oběma dívkám se uklonily.
Vstoupili do dlouhého sloupového sálu, měl vysoký strop a i klenbu jako gotické budovy. Každý sloup měl zdobenou patku i hlavici, jako v antickém Řecku, okna byla vysoká a zdobená jemnými liniemi jako v secesi, podlaha byla dokonale zdobená různorodými dlaždicemi které vytvářely složité obrazce, jako v renesanci, na konci sálu seděl muž na vyvýšeném trůně zdobném jako v baroku. Byla to zvláštní slátanina všech uměleckých stylů na které si jen James vzpomněl, ale v žádném případě to nepůsobilo kýčovitě naopak to bylo velice pěkné až mystické. Každý jejich krok klapal a poté hlasitě rezonoval sálem.
Muž zhroucený na trůně, zvedl chladně modrošedivé oči. Všem přeběhl mráz po zádech. Přimhouřil oči do úzké štěrbiny, přes několik pramenů mastných šedých vlasů vypadal jeho tmavý vrásčitý obličej o to děsivější. Kathleen a Madelaien padly na kolena a Jonathan s Jamesem raději udělali to samé. Muž kladívkovými dlouhými prsty obkroužil vyřezávanou hůl, vstal, trůn zapraskal a pomalím kulhavým krokem scházel krátké schodiště, které vedlo k trůnu.
Zdálo se že Madelaien začala vzlykat…Klapnutí hole a krok…Kath se zhluboka nadechla…klapnutí hole a krok…sevření jejich dlaní zesílilo…klapnutí hole a krok… „Kathleen, neříkal jsem ti už snad stokrát,…“ začal chladným až děsivým hlasem „…že máš ty svoje neřestné vlasy, schovávat?!“ zvýšil hlas popadl Kathleen za vlasy a prudce jí trhl hlavou. „jsi nenapravitelná hanebnice…bastard! Hned bych ti je ustřihl..nebo lépe vyrval, kdyby to neznamenalo, že mi zůstaneš na krku! Nastav ruce!“ pustil jí vlasy a uchopil zdobenou hlavici hole. Kath pustila Madelaien, sundala si vlněné rukavice a nastavila dlaně. Byly bledé, úzké a táhlo se jí přes ně spoustu zarudlých jizev z nichž nebyly některé ještě zhojené.
„bratře zadrž! Víš že ti doktor řekl, že se nesmíš rozčilovat“ do místnosti vstoupil postarší muž s již trochu prošedivělými mastnými kudrnatými černými vlasy a byl trochu zadýchaný jako by sem běžel.
„Gannone! Tohle je moje starost, je to moje dcera a já jí mohu trestat jak uznám za VHODNÉ!!“
„klid, samozřejmě toto právo ti nikdo neupírá, jen myslím na tvé zdraví…“ podsouval se Gannon „a slibuji ti Fearghusi že je obě řádně potrestám.“
Fearghus se posměšně zasmál „to ti mám věřit…jsi slaboch!! Klidně by jsi ji nechal teď hned nastoupit na trůn místo mne…“
„to by mě nen…“
„JE to m o j e KORUNA!! Moje ničí jiná a určitě ne poběhlici s neřestným Gavi či slaboduché kňíkalky která to své neumí požívat!“ otočil se na Madelaien a té se začala klepat brada. „jak to že zase sněží?“sehnul se k ní a zeptal se klidně.
Madelaien vydala několik vzlykavých zvuků.
„JAK TO ŽE ZASE SNĚŽÍ ?!?!“zakřičel a uhodil jí do hlavy.
„otče prosím Medelin za to nemůže“ zarazila ho před druhým úderem Kath.
„je to Madelaien!! Zakázal jsem ti používat jména jakými vás oslovovala ta bezbožná děvka!“ Fearghus zatáhl za zdobnou hlavici hole, vytáhl úzký prut na kterém byla zaschlá krev, napřáhl se a chystal se udeřit, Medelin si zacpala uši, zavřela oči a cela se stočila do klubíčka, Kath zaťala zuby, ale Jonathan toho už měl tak akorát vyskočil a vytrhl mu prut z ruky. Všichni zatajili dech v očekávání reakce.
Fearghus se zatvářil jako by si chlapců teprve teď všiml. „ co… co si to dovoluješ?!“ zalapal po dechu „ to je napadení krále…zrada, za to budeš vyset!“ otočil se zpět k dívkám, zamířil si to k Medelin a dvěmi ráznými kroky se ocitl vedle ní. Popadl jí za vlasy a vytáhl na nohy „jakou chamraď jste mi to sem dovedly?!“
Gannon i Jonathan udělali k Fearghusovi krok a už se chystali Medelin silou bránit. Ale když ze sebe Medelin pískavým a uplakaným hlasem dostala „protože je to snověštec.“ Jí Fearghus pustil zpět na zem a před Jonathanem se uklonil.
„ale…“chtěl se bránit Jonathan, že on snověštec není, ale pak mu došlo, že by tím situaci moc nepomohl. „ano…nech už ty dívky být!“
„ale, na jejich trestání mám plné právo a to mi ani snověštec nemůže odebrat.“ Nasadil znovu svůj útočný postoj. „teď když dovolíte, nechám vám zařídit nejlepší pokoj“ řekl a začal couvat z místnosti „pak za mnou přijď…ještě jsme neskončili!“zašeptal Kath těsně vedle hlavy a odešel.
Kath se ihned sesunula k zemi a zatřásla s Medelin, která ležela zkroucená na zemi. Gannon se k nim hned rozeběhl „jste v pořádku?“ strachoval se. Medelin se mu vrhla na rameno a začala usedavě plakat. Kath jí hladil po vlasech „nevím jak dlouho to ještě vydrží, než se úplně zhroutí“ pošeptala mu svou obavu. „vezmi si, že už dva měsíce nesvítila.“
Gannon jen soucitně sklopil oči a zakýval hlavou.
Jonathan vzal prut a zlomil ho přes koleno.
„to je síla.“ nevěřil James.
Kath se na oba otočila, vstala a rázným krokem k nim štrádovala. „idiote, žádala jsem vás aby jste nic nedělali! Ty sis musel hrát na hrdinu co?!“
„chtěl jsem jen pomoc.“ Snažil se bránil Jonathan který takovouto reakci neočekával.
„akorát jsi to zhoršil! Potrestal by mě, takhle napadl Medelin! Možná jsi mě zachránil teď, ale když ani nevíte jakým způsobem mého otce může James ovládat, tak nás neubráníte.“