Fantasy world - 23. kapitola

„Po let mnoho já coby kapitán gondolinský věrně Turgonovi sloužil jsem. Jméno mé s úctou vyslovováno bylo a já šťasten zcela byl. Taktéž paláce ohromného vlastnil jsem a v pokladnici mé poklady nevídané byly. Však ku spokojenosti úplné mi čehosi chybělo. Domov a žena, která by mne po návratu domů s náručí otevřenou očekávala. Taktéž syna ze srdce celého přál jsem si, jehož mečem vládnouti naučil bych. Tedy po dívce z rodu ctného poohlížeti začal jsem se. Doneslo se mi, že dcera lorda Marigolda vhodnou chotí býti mohla by. Tedy párkráte s ní setkal jsem se a zanedlouho ji za choť svoji pojmouti rozhodl jsem se. Krále o svolení ku sňatku požádal jsem a on námitek neměl. Pak za lordem Marigoldem vypravil jsem se, bych o ruku dcery jeho nejmladší požádal. On rád převelice souhlasil a sňatek náš rychle dohodnut byl.

Den náš svatební vskutku slavným byl. Mnoho hostí vážených sešlo se, by svědky uzavření svazku našeho stali se. Já oděn v barvách našich rodových byl, taktéž snoubenka má oděvu slavnostního oblékla. Vlasy své ona pečlivě učesány měla a stříbrný diadém zdobil je. Z něho závoj lehounký splýval, by všichni věděli, že ona nedotčenou zcela jest. V šatu bílém oblečena byla a já pýchou dmul jsem se, neboť jsem při pohledu na ni nadmíru spokojen byl. Požehnání od krále i od rodičů jejích nám dostalo se a my povstali. S uspokojením jsem si prohlédl svoji choť. Ve tváři pobledlou velmi byla a zrak svůj cudně k zemi upírala. Hostina ku konci dospěla, my hosty naše vyprovodili a noc naše svatební nastala. Žena má nezkušenou byla, však já váhání jejího nedbal a to, čehož mi po právu náleželo, noci té vzal jsem si. Rána dalšího ona zamlklou byla, však já nijak zdržovati nechtěl jsem se, neb práci své věnovati musel jsem se. Tedy po snídani ihned s jednotkou svojí odjel jsem, řka by o dům můj postarala se a řádně po dobu nepřítomnosti mé správala se, sic hněvu mého okusí.


Když opět domů navrátil jsem se, ona koupel mi připraviti nechala, taktéž večeři do komnat našich donésti nechala a večera toho zcela v loži manželském k službám mi byla. Já znaven tak byl, že po milováním našem odchodu jejího jen uvítal jsem. A tak tohoto zvykem mezi námi stalo se. Pro práci samou nevšiml jsem si, že ona ložnici svoji vlastní zříditi nechala si, kam často uchylovala se. Jelikož však povinností svých bez výhrad plnila, já spokojen byl. Domácnost moje spořádaně vedena byla, choť moje schopnou velmi v ohledu tomto ukázala se. Nikterak o věci tyto starati nemusel jsem se, čehož cenil jsem si, však za cosi zcela normálního považoval a nikdy poděkování či pochvaly jí neřekl jsem. Času svého převážně v paláci králově trávil jsem, vojáky jeho v boji tužil, nebo na hlídky s muži svými častokráte vyjížděl. Žena má ni slůvkem nepřítomnost moji mi vyčítati nedovolila si. Vlastně jedenkráte toho zkusila, však se zlou potázala se.


Za let pár mi oznámila, že pod srdcem dítě nosí. A já potěšen zprávou touto velmi byl. Však zdůrazniti neopomněl jsem, že syna upřednostnil bych. V očích jejích zklamání mihlo se, však se mnou nepřela se. Pokorně hlavu svou sklonila se slovy, že v to také doufá. Přání mého však nevyplnilo se a za měsíců několik dcera narodila se. Zklamán byl jsem a sděliti toho jí neváhal jsem, byť žena má ještě po porodu zemdlena byla. Valar však za toto potrestali mne a dcera má po dnech několika zemřela. Prý novorozencům tohoto státi může se, léčitelé sdělili nám. Choť moje smrt její těžce velmi nesla, však já smutku jejího nevšímal si. Jakmile ona opět plniti povinností svých manželských schopna byla, přítomnosti její v ložnici své večera každého vyžadoval jsem. Nikterak neprotestovala … Zanedlouho opět v očekávání byla. Tentokráte vše zdařilo se a syn se narodil. Na oslavu tohoto slavnost uspořádati nechal jsem, by všichni věděli, že otcem hrdým jsem. Však choti své nijak nepoděkoval jsem. Přec to povinností její bylo, dědice mi dáti, či snad nikoliv?


Syn náš jako z vody rostl a já brzy učiti mečem vládnouti ho počal. Však on nadšen tímto příliš nebyl. Raději dny své v knihovně studiem spisů starých trávil. Dokonce výmluv hledal, by se mnou cvičiti nemusel. Vždy, když toho zjistil jsem, tak rukou pádnou ho ztrestal jsem. Choť má vždy ho se hájiti pokoušela, čehož mne více ještě rozlítilo, takže často i ona cílem slov mých nevybíravých stala se.


Dne jednoho rozhodl jsem se, že syna svého na hlídku sebou vezmu.Špatně toho dopadlo. My znenadání napadeni byli a on šípy několika zasažen k zemi padl. Skorem mrtvého ho zpět dovezl jsem, však jen utrpení jeho léčitelé naši zmírniti schopni byli. On za dnů několik skonal. Já pocitu měl, jako by Valar srdce mé z těla mi vyrvali. Choť má smrtí jeho zcela zdrcena byla. Chovala se, jako by rozumu pozbyla. Do pracovny mé vtrhla a zle lála mi. Z neštěstí onoho mne vinila … Já pochopení pražádného pro ni neměl! Ona pak v zoufalstvím svém z hradeb vrhla se a já v boji nastalém s přisluhovači zla též život svůj ztratil jsem.
Valar však šanci druhou dali mi a znovu na Ardu mne poslali. Kterak s Elrondem setkal jsem se, tobě známo jest! Stejně jako zbytek příběhu mého.“


Elanor mu naslouchala bez dechu. Některým částem nemohla uvěřit! Prostě si ho nedovedla představit tak chladného a tvrdého. Na chvíli ho podezírala z toho, že úmyslně přeháněl, ale pak si uvědomila, že by tím nic nezískal. „Proč jsi mi to všechno řekl?“ otázala se ho zaraženě. Sdělení, že už byl ženatý, ji po někudy zaskočilo. Ale patřilo to k jeho minulému životu, tak se tím rozhodla nijak nezabývat. „Neb chtěl jsem, bys věděla, že toho se mnou nikterak snadným míti nebudeš! Jen obávám se, že tohoto tobě dřívě sděliti měl jsem, bys možnosti odmítnouti mne měla jsi!“ Zhluboka se nadechla. „Nech toho, ano? Neodmítla bych tě a ty to dobře víš! Mám tě ráda a nechci být bez tebe! A vím, že jsi přísný, ale když si uvědomíš, že nejsem tvůj voják, ale žena tak nám spolu bude dobře! Tím jsem si jistá!“ Glorfindel se trochu hořce pousmál. „Tohoto rozdílu vědom jsem si, aier, však veleti zvyklým jsem a občas podle toho jednati budu. Trpěliva tedy buď, ano?“ Myslela, že ji šálí sluch. On ji žádal, aby s ním byla trpělivá? „Jen mě nebij, slibuješ?“ Toho se opravdu bála. „Elanor!“ vydechl zhrozeně a pevně ji objal. „Přec víš, že tobě nijak neublížil bych?“ Přitiskla se k němu. „Vím! I to, že tě dokážu pěkně rozčílit! Ale mám tě ráda!“ přiznala upřímně. „I já tebe, aier! Více než život svůj vlastní!“ Glorfindel ji vzal jemně za bradu, trochu ji zvrátil hlavu dozadu a začal ji líbat. Elanor se neubránila tichému zasténání. Nemohla si pomoci. Rukama hladila jeho široká ramena a veškeré její obavy se rozplynuly jako by nějakým kouzlem. Myslela jen na to, jak krásné bude jejich milování … A, jak zanedlouho zjistila, tak se nemýlila.


Elrond seděl u stolu v soukromé jídelně své rodiny a snídal, když dovnitř vstoupil Erestor. Popřál mu dobrého jitra a posadil se na své místo. „Kde ostatní jsou?“ Erestor si nalil šálek lipového čaje, který patřil k jeho oblíbeným. Elrond v údivu pozvedl obočí. „Tohoto vážně nemyslíš, meldir, či snad ano? Noc tato jejich svatební byla, přec po nich chtíti nemůžeš, by na druhý den čiperní byli!“ Erestor pokrčil rameny. „Nerad tebe dotkl bych se, však nikdo z nich na noc onu nepočkal!“ sdělil suše svému vládci. Ten se zvesela zasmál. „Pravdu díš, však přesto s účastí jejich nepočítal bych!“ V tom se ale zmýlil. Jako na zavolanou se otevřely dveře a vešel Elrohir s Aredhel, která se právě něčemu smála. „Dobrého rána všem!“ zahlaholil elfský princ, zatímco jeho žena pozdravila mnohem jemněji. „I vám!“ odvětil Erestor a vítězoslavně loupl okem po Elrondovi. Chvíli po nich dorazili i ostatní. Usadili se na svá místa a mezi muži se rozproudila živá zábava. Elladan s Elrohirem se dohadovali, zda se zúčastní odpoledního turnaje. Mladší z bratrů byl proti, starší naopak pro. Varianta, že by bojoval pouze jeden z nich, byla zřejmě nemyslitelná … Elrond se pohodlně opřel v křesle, pomalu upíjel vlažný čaj a potěšeně si prohlížel své nejbližší. Jeho synové vypadali spokojeně a Elanor přímo zářila štěstím. Na okamžik zalitoval, že tu není jeho milovaná Celebrían. Kterak den tento tobě líbil by se! pomyslel si smutně. „ … jistě, tororamin, však již plánů jiných mám!“ Elladan klidně, leč nekompromisně, sdělil svému bratrovi. „Snad již tak stár jsi?!“ Elrohir se odmítal vzdát tak lehce. „Nikolivěk, však den tento zájmem mým bojovati není!“ Elladan se usmál na svoji ženu.


Dny rychle plynuly a život v Imladris se vrátil do svých obvyklých kolejí. Její vládce však byl čím dál tím zasmušilejším. Bylo zjevné, že mu na duši leží nějaký stín a stále více se rozrůstá. Jednoho večera si Elrond zavolal všechny své blízké do knihovny. Počkal, až se usadili, a pak vážně promluvil. „Brzy odejeti hodlám!“ Okamžitě se na něho upřelo několik nevěřícných pohledů. „Čehos to řekl, meldir?“ Glorfindel se vzpamatoval jako první. „Na cestu do Valinoru vbrzku vydám se!“ „Mankoi (Proč), Ada?“ otázal se Elladan tiše. „Čas můj již naplnil se, nin-ion (synu můj)! Srdce mé však klidu nalézti nemůže! Matka vaše chybí mi!“ přiznal rozpačitě. „Velmi toužím ji opět spatřiti!“


Elanor cítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Tohle nemůže být pravda! Copak nemůže být aspoň chvíli šťastná?! „Ada ata, zůstaň tu, saes!“ vstala a přešla k jeho křeslu. Klekla si vedle něj a vzala ho za ruku. „Teď přeci nesmíš odejít! Potřebuju tě!“ Nedovedla si představit, že by ho měla ztratit. Jemně ji pohladil po tváři. „Tinu en´tinuamin (dcero dcery mé), ty již dospělou jsi! Manžel tvůj po boku tvém státi bude a toho samého o strýcích tvých a švagrových platiti bude! Sama tedy nebudeš!“ pravil laskavě. „Ada ata …“ odmítala se s tím s tím smířit, ale na rameni ucítila čísi ruku. „Elanor, důvodů Elrondových vyslechni a pochopiti jich snaž se!“ Glorfindel ji usadil do křesla a konejšivě sevřel její dlaň svými prsty.


Elrond mu poděkoval pokývnutím hlavy. Věděl, že to nebude snadné a pohled na posmutnělou Elanor mu to nijak neulehčoval. „Všeho, čeho dosáhnouti mohl jsem, již dosáhl jsem! Děti své stvrditi sliby jejich svatební viděl jsem, některé z nich však již pohřbil jsem a vnučka má konečně šťastna jest! Čehož více přáti bych mohl si?“


Erestor mlčky naslouchal slovům svého vládce. Elrondovo oznámení, že opouští Imladris a Ardu vůbec, pro něho nebylo až tak překvapující. Dokonce to čekal mnohem dříve. Znal svého přítele dost dobře na to, aby věděl, že ho něco trápí. A už dlouho tušil i co. Celebrían … Elrond se nikdy z jejího odjezdu plně nevzpamatoval. Teď, když jeho synové s konečnou platností završili jednu etapu svých životů, a vstupovali do další, si Elrond zřejmě uvědomil, že už konečně může také myslet sám na sebe. Na své rány, které se zde nemohly zhojit. „Kdy odejeti v plánu máš?“ otázal se nakonec věcně. „Nikoliv hned, však v době dohledné jistě tak stane se! Věcí mnoho však ještě nutno učiniti jest!“ Elrond se mu zadíval do tváře. „Elrohir vlády ujmouti se musí a po pravdě já rád bych ještě chvíli štěstím dětí svých těšiti se chtěl!“

Aredhel vzhlédla od knihy, kterou četla, a usmála se na Elrohira, který vešel do jejich komnat. „Znaveně vypadáš, choti můj!“ Její manžel se usadil na pohovku a zašklebil se na ni. „Ada vskutku doby vhodnější vybrati si nemohl!“ posteskl si. „Cožpak ještě tisíciletí pár posečkati nemohl?!“ Světlovláska se polohlasně zasmála. „Toho tobě dozajistě líbilo by se! Povinností žádných, jen požitků užívati by sis mohl!“ poškádlila ho, ale přistoupila k němu, a jemně mu začala masírovat ztuhlé krční svaly. „Hmm, …“ Elrohir přivřel oči a poddal se jejím dotekům. „Prstů šikovných vskutku máš!“ zamumlal spokojeně. „Však mýlíš se! Povinností svých tak jako tak měl bych, jen papírování kolem nich méně bylo by!“ Aredhel se sklonila a políbila ho na špičku ucha. „Chudáčku můj …“ zašeptala. Její manžel ji bez varování chytil za zápěstí a strhl si ji na klín. „Soucit svůj nechej si!“ zavrčel na ni výhružně, ale v očích mu hrály veselé ohníčky. „Amin hiraetha (Omlouvám se), Elrohir!“ omluvila se s předstíranou pokorou. „Kterak slov svých neuvážených odčiniti mohla bych?“ Z jeho upřeného pohledu ji příjemně mrazilo v zádech. Jak jen tohoto činiti mohu? ptala se již poněkolikáté sama sebe v duchu. Cožpak toho dosti nezažila jsem s Ecthelionem?


Elrohir si všiml nepatrného zaváhání své ženy. „Mani marte (Čehož stalo se), Aredhel?“ zeptal se okamžitě. Potřásla hlavou. „Jen vzpomínky na věci dávno minulé!“ plaše se na něho usmála. Jemně ji políbil na rty. „Projíti pojďme se!“ Vytáhl ji na nohy. „Něčehož tobě bych ukázati chtěl!“ Vedl ji do imladrijských zahrad. Věděl, že si je zamilovala. Pomalu se procházeli pod hvězdami. Elrohir najednou zastavil a zabořil ruce do vlasů své ženy. „Amin mela lle (Tebe miluji), Aredhel!“ zašeptal zastřeně a podnikl sladký útok na její ústa. Nebránila se, ba právě naopak. Víc než ochotně mu vyšla vstříc …


Glorfindela vyrušilo zaklepání na dveře. Překvapeně zvedl hlavu a spatřil Elanor. Jako vždy ho napadlo, že prosté šaty jen zdůrazňují její krásu. „Potřebuješ něčehož?“ otázal se zvědavě. Málokdy za ním chodila do pracovny. „Ano, svého muže!“ sdělila mu vesele a sedla si na okraj stolu. „Aha …“ odložil pergamen, který studoval a přistoupil k ní. Položil jí ruce na boky a přitáhl si ji trochu blíže. „A k čemupak, aier?“ s přimhouřenýma očima si ji prohlížel. „Jsme svoji, tak bychom spolu měli trávit víc času, ne?“ svádivě se na něj usmála. „Tak jest!“ Sklonil se k ní a zlehka ji políbil. A pak ještě jednou … „Neměli bychom jít někam jinam?“ navrhla nejistě. „Nikoliv, aier!“ zamítavě potřásl hlavou. Chtěl ji, tady a teď! Hbitě rozvázal tkanici jejího živůtku a stáhl jemnou látku z jejích ramen. „Hmm, nádhernou jsi …“ Začal palci laskat její bradavky. „Glorfindele …“ Způsob, jakým vyslovila jeho jméno, mu málem vyrazil dech. „Čehož přeješ si?“ Jen stěží poznával svůj hlas. Jak možno jest, že takto mocně na mne působíš? Přes svůj věk a zkušenosti na to nedokázal najít odpověď. A v duchu prosil Valar, aby ani nikdy nenalezl. Zatímco plundroval její ústa, tak rukou vklouzl pod její sukni. Zaznamenal, že pod ní je úplně nahá. „Elanor!“ Tohle byla jasná výzva a on by nesměl být muž, aby jí odolal. „Miluj mě …“ Žádostivě se proti němu vzepjala. Byla vlhká a zcela schopná ho přijmout. Neváhal ani okamžik. Rozvázal si šněrování nohavic a bez okolků do ní vstoupil.


Erestor si zamyšleně prohlížel šachovnici. „Toť vskutku tah záludný velmi byl, meldir!“ Nakonec posunul střelce o dvě pole a doufal, že tak odvrátí Elrondův útok. Tmavovlasý lord se zachmuřil. „Proč vždy čehosi nečekaného učiníš?“ postěžoval si naoko rozčileně. Erestor se zasmál a lokl si vína. „Kterak Elrohir vede si?“ Elrond jen obrátil oči v sloup. „Nevím, zda nezkušenost svoji jen předstírá či takovým vskutku jest!“ pronesl otráveně. „Času dopřej mu! Práce tvá jemu zcela cizí jest, však on se snaží či nikoliv?“ Elrond si povzdechl. „Toť právě problém onen jest! Snaží se, nicméně válečníkem lepším než diplomatem jest!“ Tmavovlasý rádce jen stěží skryl úsměv. „Elladan zcela jistě v budoucnu nápomocen mu bude!“ podotkl věcně.


Elrond se zarazil „Ty zde setrvati nehodláš, meldir?“ Erestor se zvedl a přešel k oknu. Hodnou dobu vyhlížel ven a mlčel. „Jist zcela nejsem si, meldir!“ přiznal váhavě. „Myšlenka na Valinor vskutku lákavou jest, avšak též zůstati zde nápadem špatným není! I já však rád Celebrían zas zřel bych!“ Elrond se zarazil. Když přemýšlel o svém odjezdu, tak byl klidný, protože si byl jist, že jeho synům budou Erestor s Glorfindelem stát po boku. Představa, že by jeden z jeho rádců měl odjet s ním, mu nikdy ani na okamžik na mysl nepřišla. „Toť sdělení závažné jest, Erestore!“


Artanis pozorovala svého muže. Stál jen kousek od ní a ladným pohybem napínal tětivu luku. Oh, Valar! On úchvatným zcela jest! pomyslela si. Milovala ho od prvního okamžiku, kdy ho spatřila. Pamatovala si to jako dnes. Byla pozdní noc a ona měla službu v kuchyni. Zadělávala těsto na ranní chléb, když se rozlétly dveře a dovnitř vešel on. Podle jeho oděvu to vypadalo, že se právě vrátil z cest. Unaveně ji požádal o něco k snědku. Vyhověla mu a on jí za to věnoval nádherný úsměv. A v té chvíli byla naprosto ztracená … „Něčehož tebe trápí, lirimaer (milovaná má)?“ Elladanův tichý dotaz ji vytrhl ze vzpomínek. „Jen na setkání naše první myslela jsem!“ odvětila měkce. Její manžel se posadil na trávu vedle ní a objal ji kolem ramen. „Nejsi unavena?“ zeptal se láskyplně. „Nikterak, Elladane, vždyť dny celé jen lelkuji!“ vyčetla mu lehce. Když Elladanovi sdělila, že je v naději, tak ten okamžitě trval na tom, aby se co nejvíce šetřila. A lord Elrond se postavil na jeho stranu. Proti těm dvěma neměla šanci, ale vymínila si, že až se to malé narodí, tak se ona vrátí ke svým povinnostem.


Rozednívalo se a Elrohir stál na nádvoří. Čekal na svého bratra. „Pozdě jdeš, gwenneth (bratříčku)!“ Elladan jen mávl rukou. „Artanis nevolnost ranní postihla, tak čaje léčivého jí připraviti chtěl jsem!“ Jeho bratr chápavě přikývl. „Kdy tohoto pomine?“ otázal se se zájmem. „Toho netuším! Snad brzy, však také ji dobu celou provázeti může!“ Bratři zamířili k aréně. Tasili své zbraně a začali kolem sebe kroužit … Výpad stíhal výpad a souboj byl dlouhou dobu vyrovnaný. Nakonec to byl Elladan, který vyrazil svému bratru zbraň z ruky. „Jsi stále dobrý, tororamin (bratře můj)!“ pronesl Elrohir uznale. „Uznání tvé těší mě!“ pousmál se Elladan a oba bratři skryli své zbraně. „Jak daleko s přebíráním vlády jsi?“ zeptal se mladší z princů cestou do paláce. Elrohir se polohlasně zasmál. „Ku otcově lítosti se mi toho moc nedaří!“ šibalsky mrkl na svého bratra. Elladan nespokojeně potřásl hlavou. „Tohoto dělati neměl bys, tororamin! Ada po setkání s nanneth převelice touží! Utrpení jeho prodlužovati neměl bys!“ napomenul ho káravě. „Ty tedy souhlasíš, by odjel?“ Elrohir se zastavil a upřeně se zadíval do Elladanova obličeje. „Pražádné potěšení ni radosti z toho nemám, však ho zde zbytečně zdržovati neměli bychom!“


Bylo chladné ráno a nad hladinou řeky se zvedala mlha. Obyvatelé Imladris se shromáždili na břehu, aby se rozloučili se svým dlouholetým vládcem. Pro mnoho z nich však byl mnohem více než jen to. Přítele, rádcem i učitelem. Elanor si přitáhla plášť k tělu a zoufale se snažila zadržet slzy, které se jí draly do očí. Tohle se nemělo stát! Pozorovala, jak její dědeček přistoupil k Artanis, která měla v náručí malý uzlíček. „Opatruj vnučku moji i syna mého!“ láskyplně položil dlaň na hlavičku dítěte. „Obav nemějte!“ slíbila mu Elfka bez váhání. Elfský lord pak přešel k Aredhel a pohladil ji po tváři. „S Elrohirem trpělivosti měj! Podporu tvoji on velmi potřebovati bude, však paličatým příliš jest, by tobě toho prozradil!“ požádal ji tiše. „Životem svým ho chrániti budu!“ Aredhel uctivě sklonila hlavu. Elanor neřekl nic, jen ji pevně sevřel v náručí. „Šťastnou cestu, ada ata, a pozdravuj babičku!“ zašeptala Elanor do tuniky na jeho hrudi. „Pozdravů tvých jí vyřídím! Tím jista buď si!“


Jeho synové čekali opodál, až se k nim dostane. Tváře měli bez výrazu a oči nezvykle vážné. Přešel k nim a upřeně se na ně zadíval. „Láska mocí obrovskou vládne! V srdci svém chováte-li ji, příkoří nejnemožnějších překonati vám umožní! Však postrádáte-li toho, kohož milujete, též zabíti dovede vás!“ Rozuměli mu. Omlouval se tím za to, že odjížděl. „Dne jednoho za vámi přijedeme, ada!“ Elrohir mu stiskl pravici. „Však zatím dnů svých na Ardě užívejte!“ Elladan mu také sevřel ruku. „O to strachovati nemusíš se, ada!“ Tmavovlasý lord jednoho po druhém objal.


Elrond si nakonec nechal Erestora a Glorfindela. „Smuten jsem, přátelé, že na cestu se vydávám, však déle zde setrvati nemohu! Rád jsem, že ty nakonec zůstati rozhodl ses, meldir!“ Zlatovlasý kapitán jen překvapeně mrkl. Neměl ani tušení, že jeho přítel také zvažoval opuštění Ardy! „Neb zvědav velmi jsem, kterak děti tvé povedou si!“ pravil Erestor měkce. „Dávejte mi na ně pozor!“ požádal je Elrond s pohnutím. „To nepochybně!“ Glorfindel mu položil ruku na rameno. „Jako o své vlastní, meldir!“ dodal Erestor s úsměvem.


Elrond nastoupil na palubu lodi, jež ho doveze za Celebrían. Naposledy se zadíval na shromážděné Elfy. „Kéž Valar kroky vaše střeží!“ zvolal hlasitě a odpovědí mu byla přání štěstí a sliby, že se jednoho dne opět setkají. Cítil, jak se loď dala do pohybu. Pomalu se vzdalovala od břehu, on ale stál na zádi a mával, dokud mu Imladris nezmizela z očí …


Stála na břehu a upírala zrak do modravé dáli. Na obzoru se objevila maličká plachta, která se ale rychle zvětšovala. Konečně! Plavně se rozběhla k molu a s bušícím srdcem čekala na jejich příjezd. Loď zakotvila a on vystoupil. Sledovala, jak se zvědavě rozhlíží. Jeho pátravý pohled se zastavil na ní. Šťastně se usmála. Rozpřáhl náruč a ona se mu do ní bez váhání vrhla. „Lirimaer (Milovaný můj)!“ vydechla, než se jejich rty spojily v něžném polibku. „Amin mela lle, Celebrían!“