Saskie - pozemští andělé (díl 7.)

7.

„Můžu s tebou mluvit?!“ Odvleču Máru stranou ode všech, když jsme my, kdo byli v ten osudný okamžik na chodbě, propuštěni z ředitelny.
„Pokud nehodláš zničit další věci, tak jo.“ Pokrčí rameny.
„Jak víš, že jsem to byla já?!“
„Kdo jinej.“
„Ha, ha.“
„Cos mi chtěla?“
„Něco ti ukázat.“ Vytáhnu z kapsy papír s obrázkem.
„Co to je?“ Přejede to očima Marek.
„Nepříde ti to povědomé?“
„Možná..trochu..“
„Já vim, kde jsem to viděla. Já totiž jsem našla takový kamínky.“ Zahrabám v batohu a ukážu mu je.
„Pořád to nějak nechápu.“
„Vždyť jsou stejný!Ty kresby!“
„A..?“
„Nepřijde ti to divný?“
„Asi nechapu co.“
„Že ta holka měla vytetovaný stejný obrázek na ruce!“ Já z něj asi zešílím.
„Tak to řeknu hned, ne? O tý holce jsi se zapomněla zmínit.“ Setře mě. „Ukaž.“ Vezme mi z ruky doličný předměty a sedne si s nima na lavičku.
„Co to může být?“ Zeptám se.
„Nemám tušení.“
„Myslíš, že to nějak může souviset s..tou..tim duchem?“ Otřesu se při vzpomínce.
„Je to možný.“
„Máárků?“ Ozve se za námi přesládlý dívčí hlas. Frajírek na mě hodí úsměv a zmizí za zrzkou.

Jdu ulicí. Jediným světlem mi je blikající lampa. Mám strach. A pak ucítím známý, nepříjemný chlad. Naskočí mi hroší kůže. Uvidím bílou zář. A pak se tam objeví tvář Tada a já se celá zpocená probudim. Budík ukazuje tři hodiny ráno. Copak mě musí jedno nebo dvě setkání s duchem strašit i ve snech? Po zbytek noci neusnu.
„Dobré ráno, milí studenti. Bohužel musím vyhlásit dnešní den volna, jelikož je třeba vyměnit okna v chodbě v druhém patře...“ Ozve se u snídaně z rozhlasu a celá škola vybuchne v ohromný jekot, takže další slova ředitelky už neslyšíme.
„To je bomba!“ Obejme mě Cilka.
„Hm.“
„Letim zavolat našim, ať pro mě přijedou už dneska. Prodloužený víkend se hodí!“ Zmizí z jídelny.
„Blázen.“ Usoudí Lucka.
„Asi jo. Taky bych jim mohla zavolat, že přijedu.“
„Hm.“
„Ty nepojedeš dom?“
„Nevim. Moc se mi tam nechce.“ Přizná.
„Já taky neskákám zrovna nadšením.“ Ujistím ji a dodám: „Tak se měj.“
Zabalim si všechno, co je třeba přeprat a s celou velkou taškou se odvleču až na vlakáč. Najdu si příslušný vlak a nasednu. Nejsem jediná ze školy, kdo se chystá jet právě tímto vlakem. Vlezu do volné kabinky a posadim se k oknu.
„Můžu.?“ Objeví se v kupé Monika – spolužačka.
„No jasně.“ Přikejvnu, i když zrovna nadšená nejsem. Monča se posadí na proti mně a hodí po mně nejistej úsměv. Pak se ozve druhý zaklepání a dovnitř vleze zrzka.
„Ehm..ahoj.“ Přejede nás pohledem a pak utkví na mně.
„Jen jsem ti chtěla říct, abys nechala mýho kluka na pokoji.“ Povytáhne obočí a odejde.
„To bylo celkem drsný.“ Žasne Monika.
„Taky čumim.“ Otočim zrak ven z okna. Vlak zapíská k odjezdu a my se pomalu začnem rozjíždět. A pak si všimnu, že na nádraží se o zeď opírá Tad! A jsem si skoro jistá, že kouká na mě. Vypadá tak zamyšleně. Sleduju ho, dokud nezmizíme v zatáčce.
„Kdo je její kluk?“ Vrátí se Monika k předešlému temátu.
„Ani se neptej.“
„Počkat. Není to náhodou Berka?“ Rozsvítí se jí oči.
„Jo.“
„Co s ním máš? Takže to nebyly jen drby?“
„Říkám, že nic.“
„Fajn. A proč teda po tobě tak vyjela?“
„Protože je blbá.“ Ukončim hovor. Monika vytáhne knížku a začne si číst. Tak si nasadim sluchátka a vyťukám taťkovi smsku, v kolik má pro mě dorazit na nádraží.

„Ty nám ale rosteš do krásy!“ Přivítá mě táta se svojí oblíbenou hláškou a vezme mi zavazadlo, aby ho naložil do kufru. Posadím se na přední sedadlo, zapnu pás a vyjedem.
„Tak jak je?“
„Dobrý.“ Stručná konverzace. Naštěstí náš domek není moc daleko.
„Konečně jsi tady.“ Vrhne se mi mamka kolem krku.
„Něco jsem ti upekla.“ Ukáže mi stůl s bublaninou.
„Díky.“ Sednu si a hned se zakousnu.
„A kde je Majka?“ Zeptám se na svojí mladší sestru.
„Šla ven s chlapcem.“ Řekne jakoby nic mamka.
„Aha.“ Co? Moje mladší ségra má rande? To je teda spravedlnost.
„Co mám zítra udělat k obědu?“
„To je jedno.“
„Tak si něco řekni.“ Pobídne mě.
„Fajn. Třeba rajskou?“
„Může být.“ Odpoví mamka a hned si začne zapisovat seznam věcí, co je třeba nakoupit. Během chvíle se ozve rachot v chodbě a do místnosti vejde můj o rok mladší sourozenec.
„Ahoj.“ Koukne na mě a usměje se.
„Čau.“ Řeknu a nestačím se divit, jak vypadá dospěle nebo co. Majka vyběhne schodiště, aby si něco vzala v pokojíku.
„Kam zas letíš?“ Zeptá se jí mamča.
„No za Tomem. Čeká venku.“ Mávne nám, ale vzápětí ještě nakoukne dovnitř.
„Jo potkala jsem Sandru a ptala se na tebe. Takže myslim, že se tu dneska staví.“ Sandra? Moje kamarádka ze základky? Ehm. Tak to fakt nevim. Od tý doby, co jsem na střední, jsme se neviděly. Teda vlastně náš poslední společný okamžik byl 30. června. Pak odjela na celý prázdniny s rodičema do Itálie. Moje tichá, děsně milá, správňácká kamarádka. Když se ozve zvonek, jdu samozřejmě otevřít, protože si myslím, že je to ona.
„Ahoj Saskie.“
„Ehm..ahoj.“ Chvíle trapného ticha. Co si říct? Celou základku jsme byly neodlučitelné kamarádky a najednou je mezi námi hluboká propast.
„Jak se máš?“
„Jo dobrý. A ty?“
„Taky to jde.“
„Co škola?“
„Hrůza. A ty?“
„Nápodobně.“ Přikývnu.
„Nevyrazíme někam večer..?“ Navrhne.
„No, proč ne.“ Souhlasim.
„Fajn.“ Usměje se.
„V kolik?“
„V půl osmý se stavim, jo?“
„Dobře. A kam vlastně půjdem?“
„Do kina třeba, pak na kafčo?“
„Tak jo.“
„Už musim. Mamka mě čeká..“ Rozloučí se.
„Čau.“
„Ahoj.“ Zavřu dveře. To jsem zvědavá, jaký bude večer.
Sestra se vrátí během chvíle a celá září.
„Jak bylo?“ Zeptám se jí jen tak mimochodem.
„Super.“ Ušklíbne se ještě víc a chce odejít, pak se ale otočí a řekne: „Nevíš, co před naším domem dělá takovej pěknej týpek s obrovskýma sluchátkama na uších?“ Okamžitě se zarazim.
„Marek?!“
„Já si řikala, proč tam je, když ho neznám.“ Usoudí chytře. Přezuju si boty a vyjdu ven z domu. Oběhnu ho do kolečka, vyjdu i kus za roh ulice, abych zjistila, že tu Marek nikde není.
„Příště si vtípky dělej z někoho jinýho!“ Bouchnu ségře s dvěřmi a naštvaně se usadim do křesla. Jo, mladší sourozenci jsou prostě super.