14. kapitola - Pouštní démon (Návrat do Nekonečna)

Další Samuelův přítel. Další ze Strážců, ale tento nebyl jako ti, co nás pronásledují. Cabriel byl vyhnanec. A z nějakého důvodu nás vyhledal. Moje poplašné zařízení blikalo na poplach. I když.... poslední dobou vlastně ani moc blikat nepřestávalo.
„Černá křídla?“ podivil se Samuel a vypadal zmateně.
Cabriel přikývl: „Ano. Černá křídla – znak zatracení, nejvyššího ponížení, ...“
„Ale jak to?“
„Protože jsem poznal pravdu,“ odpověděl. Zbystřila jsem. O čem sakra mluví? „Rada říká, že je nejvyšším a jediným dobrem. Ale co když to není pravda? Přemýšlel jsi o tom někdy?“ Podívala jsem se na Samuela očekávajíc jeho reakci. Nedočkala jsem se a tak Cabriel pokračoval: „Nejsme tu odjakživa. Stínové tu byly dřív. A pak přišla Rada a prohlásila se nejvyšším dobrem. Vše, co řeknou je zákon. Dogma, o kterém se nepřemýšlí. A všechny, co se opováží narušit jejich neomezenou vládu se snaží odstranit.“
„To jsou nebezpečné myšlenky, Cabrieli,....“ začal namítat Samuel, ale Cabriel pokračoval.
„Proč. Proč bych si nemohl říkat nebo myslet co chci. Proč bych měl celý život zasvětit hlídání tak bezmocných tvorů, jako jsou lidé, když nesouhlasím s jejich světem, s jejich myšlenkami a ničím, co dělají?“
„Je to naše poslání!“ vykřikl Samuel. „Proto jsme byli stvořeni, měl bys to vědět!“
„Ano. To nám říkávali. Nesvobodní zabijáci bez vlastních názorů nebo cílů, připoutáni ke svému člověku. Muset chránit ty slabé lidi a ve dne v noci bojovat s démony... to není život.“
„Nevíš, co říkáš! Zlo ti zatemnilo mysl!“
Cabriel se ušklíbl: „Hm...možná. Ale alespoň vím, co chci.“ Podíval se na mě. Samuel si toho všiml a věnoval mi zoufalý a zároveň omluvný pohled. „Zlo je relativní pojem, příteli. Jen jsem se oprostil od nadvlády. I ty to začínáš cítit, že? Za pár dní pochopíš, co říkám. Až prohlédneš, přidáš se ke mně. Až budeš jako já. “
„Jak to myslíš, až budu jako ty?“ Samuel byl celý napnutý a pustina kolem nás se pomalu začínala měnit v bojiště. Neodvážila jsem se ani mrknout. Cabriel nenáviděl lidi. Měl je za červy, které je nucen chránit proti své vůli.
„Jdeš cestou svobody, Samueli,“ řekl a usmál se. Byl to úsměv šelmy. Samuel sevřel meč.
„Nebudu to poslouchat. Byl jsi můj přítel, teď jsi démon. Kliď se, nebo tě budu muset zabít.“
„Drahý Samueli,“ zasmál se Cabriel blahosklonně, „kdy to konečně pochopíš? Ty už nejsi Strážce. Jsi trestanec a já ti nabízím spojenectví. Společně osvobodíme všechny Strážce!“ V očích měl šílenství a zlost.
„Víš, že tě vždycky porazím,“ varoval ho znovu Samuel.
„Tím bych si nebyl tak jistý...“ z Cabrielova stínu se oddělilo šest černých chapadel a v zápětí nás obklíčilo dalších šest postav. Vynořili se ze stínu jako tenkrát – šest Stínů, převozníků duší. Byli to ti sami jako v chodbách. Ale tentokrát stáli proti nám. „Odpusť, Same, ale nemůžu si dovolit komplikace. Jsem posel svobody. Musím přežít.“
„Nemáš žádnou čest.“ štěkl Samuel.
„A ty snad ano?“ Cabriel se ušklíbl a Samuel se zamračil. Zásah do živého.
Pak jsem něco ucítila. Byla to těžká, nasládlá vůně. Hledala jsem očima její původ. Jeden ze Stínů držel v rukou hliněnou misku, ve které plápolaly plameny a nažloutlý dým se líně snášel k zemi. Musela hořet nějaká hodně aromatická rostlina.
Samuel to cítil také. Střelil pohledem po hořící misce a pak nevěřícně po Cabrielovi. „Pouštní démon!Tahle bylina je zakázaná!“ vyhrkl.
„Ano, to je. Ale nechápu proč. Je to moc užitečná rostlinka. Kromě toho, že může růst prakticky v písku a dá se z ní vyrábět spoustu věcí, má také neuvěřitelně silný paralytický vliv na většinu živých bytostí. Pokud nejsi Stín, nebo nemáš protilátky jako já.“
Vylekaně jsem začala couvat, ale jeden ze stínů se náhle vynořil přímo mě za zády a chytil mě zezadu na krk.
„Srovnej si toho svýho člověka, nebo ho podřízneme.“ Stín mi zlehka nařízl kůži na krku a pod tričko mi stekla tenoučká stružka krve. Samuel sykl bolestí a také se chytil za krk. Když se podíval na své ruce, měl na nich krev. Krvácel na stejném místě jako já. Zřejmě jsme byli propojeni víc, než jsem si myslela.
„Vidíš?“ vykřikl Cabriel, „Skrz své svěřence jsme zranitelní. Musíme chránit je, abychom byly v bezpečí i my. Nemáme na výběr. Ale já našel řešení, jak se od toho oprostit.“
Samuel se mračil a vrtěl nesouhlasně hlavou. I když mu z rány tekla krev a kolem dokola byl obklíčen, stále pevně svíral meč, připraven se bránit. Cabriel ale nechtěl otevřený boj.
„Nemůžeš se oprostit. Když někdo zraní tvého svěřence, zraní i tebe. Když tvůj člověk zemře, zemřeš i ty.“ Samuel byl zadýchaný a na čele se mu leskl pot. Všimla jsem si, že i mě se začíná těžko dýchat. Sladká vůně mi dráždila hrtan a zatěžkávala plíce.
„Ano, máš pravdu. Ale já stále žiji.“ Nasadil spiklenecký výraz. „Je rozdíl, když člověka zabije někdo, nebo když se oprostíš sám...“
Jeho slova zůstala hrozivě viset ve vzduchu. „Zabil jsi svého svěřence,“ mluvil ztěžka a začínal kašlat. Jako by mu někdo vysával vzduch z plic.
„Ano. A jsem svobodný,“ vítězoslavně vyhrkl Cabriel.
„Chceš ... chceš přinutit všechny Strá... stážce, aby zabili svoje svěřence.“ Rozkašlal se. „Jsi šílenec. To se ti nikdy nepovede. Nemůžeš zni....čit řád světa.“
Začínaly se mi dělat mžitka před očima. Točila se mi hlava a tušila jsem, že nohy mě dlouho neunesou. Ta kytka – Pouštní démon, nebo jak se jmenuje – mi začínala oblbovat mozek. Zalehli mi uši a podlomili se mi nohy. Stín mě pustil a já se sesunula na zem. Bylo mi neuvěřitelně špatně, jako po několika jízdách na kolotoči.
„Sáro...,“ vyhrkl Samuel a těžce dopal na kolena vedle mě. Mžourala jsem do místa, odkud přicházel hlas. Viděla jsem jen obrysy jeho postavy, jako by byla tma. Skláněl se nade mnou a lapal po dechu. Pak se svalil vedle mě na zem. Omdlel, nebo byl natolik omámený, že ztratil vědomí.
Cabriel k němu přistoupil. Nejdřív po mně střelil nenávistným pohledem a pak se sklonil k Samuelovi. Chytil ho za tvář a otočil ho čelem k sobě, jako by chtěl, aby mu viděl do očí. Samuel byl ale v bezvědomí. „Je mi to líto, příteli, ale kdo nejde se mnou, jde proti mně.“