15. kapitola - Mesiáš (Návrat do Nekonečna)

Otevřela jsem oči. Obraz byl zamlžený a divně nestálý. Zamrkala jsem nepřirozeně těžkými víčky a posadila se. Točila se mi hlava, jako bych se předešlý den opila do bezvědomí… vlastně to není tak daleko od pravdy. Žaludek jsem měla jako na vodě a kvůli nepříjemně kyselé pachuti v puse i neuvěřitelnou žízeň.
Po prozkoumání svých tělesných pocitů a potřeb jsem se začala rozpomínat, co se stalo. Rychle jsem se rozhlédla. Z jedné strany kamenný masiv, z druhé mříže. Byla jsem v nějaké cele. Ve vězení… já? Jako dcera policistky jsem většinou stála na druhé straně barikády.
Pak jsem si uvědomila, že nikde nevidím Samuela. Vlastně jsem neviděla skoro nic. Kromě malého kruhu světla kolem pochodně tu byla téměř tma. Mžourala jsem do tmy a hledala známou siluetu, ale nic jsem neviděla.
"Same?" zkusila jsem zašeptat do tmy kolem mě. Nikdo se neozval. "Samueli, jsi tady? Jsi v pořádku?" tentokrát jsem se odvážila hlasitěji. Nevím, jestli přišla odpověď, protože pokud ano, přehlušilo ji prásknutí dveřmi a hlasy přicházejících. Schovala jsem se do tmy, kam nedopadalo světlo, a doufala jsem, že si nejdou pro mě.
Z chodby se vynořilo pět postav s pochodněmi. Cabriel šel první, za ním nějaký muž, oblečený do podobných tmavých šatů jako Cabriel a za nimi nesli dva stínové velký jutový pytel a jeden vědro s vodou.
Světlo se přibližovalo a osvětlovalo postupně celé vězení. Moje cela byla jedna z mnoha malých "kotců", ale všechny ostatní byly prázdné. Samuel v nich nebyl. Nakonec se světlo pochodní rozlilo po celém prostoru a já ho konečně uviděla.
Seděl u stěny na lavici, asi čtyři metry ode mě. Ruce měl v okovech přikované ke zdi a hlava mu padala na nahou hruď. Byl stále v bezvědomí. Po krku se mu táhl pruh rezavé zaschlé krve. Došli až k němu a mě si nikdo ani nevšiml.
"Prober se, Samueli," houkl na něj Cabriel a jeden ze Stínů chrstl vědro Samuelovi přímo do obličeje. Samuel se rozkašlal a lapal po dechu. Otřepal se a vyhrkl: "Jsi blázen! Šílenec, když si myslíš, že to, co říkáš, někomu pomůže."
"A ty jsi jen otrok. Bez svobodné vůle, citů, bez svobody… Já to chci změnit, jasné?"
Samuel se nevěřícně zasmál, ale pak se zamračil: "Kde to vůbec jsme?"
Cabriel roztáhl vítězoslavně ruce a řekl, jako by vítal turisty: "Věž Midra, jedna z deseti starých strážných věží kdysi patřící Chrámu. Teď slouží jako útočiště pro mě a ty, co chtějí žít svobodně." Mrkl na muže po svém boku: "Tady Morael je můj první zachráněný."
Samuel povytáhl obočí: "Zachráněný…"
"Ano. Ale ne všichni jsou tak ochotní spolupracovat. Někteří jsou dokonce tak zkažení Radou, že raději zemřou, než aby poznali pravdu."
"Ne…"
Stínové hodili pytel na zem. Cabriel vytasil dýku a pytel podélně rozřízl. Natáhla jsem krk, abych viděla, co v něm je. Zastavil se mi dech. Leželo tam tělo. Tělo Strážce. Tmavé rovné vlasy měl slepené krví a prachem. Mrtvolně bledá tvář byla kdysi zřejmě stejně krásná jako Samuelova nebo Cabrielova, teď ale vypadala děsivě. Šupinovou zbrojí prošel nějaký ostrý předmět, který Strážce zabil.
Samuel odvrátil pohled a zavřel oči. Břicho se mu rozechvělo rozrušením. Stiskl rty, jak se snažil zadržet vzlyk.
"Ale no tak, Same," Cabriel nasadil utěšující tón, "chtěl to tak. Řekl mi: Radši mě zabij, nezradím svého člověka, ani své přátele. Vyhověl jsem mu."

--------------------------------------------------------------------------------

"Azariel si tohle nezasloužil…" prudce se nadechl. Nevěděla jsem, jestli mu po tváři stékají kapky vody z vlasů, nebo to jsou skutečně slzy.
"Nechtěl být spasen, pak ale není rozdíl mezi smrtí nebo doživotním otroctvím."
"Chránit lidi je čest! Nemůžeš srovnávat sebe s ostatními! Balaam ti zatemnil rozum. Využívá tě, tak se mu vzepři!"
Balaam? Azariel? Moc jmen a moc věcí, které jsem nechápala. Samuel vypadal vyčerpaně, poraženě a zoufale. Visela jsem na mřížích a sledovala veškeré dění. Cabriel se ke mně najednou otočil. Než jsem stačila uskočit, chytil mě za zápěstí a přitáhl zpět k mříži.
"Řekni mi, příteli, jak je možné, že tahle malá je ti tak oddaná?" Mluvil k Samuelovi, ale díval se mi přímo do očí s neskrývaným opovržením. "Chtěla jsi zpátky svůj starý život a zjistila jsi, že to už není možné. Nebudeš na něj chtít zapomenout, že? Ale Strážce nesmí milovat. Nedokáže to."
Snažila jsem se mu jeho pohled oplatit s co největší nenávistí, ale jeho poslední slova mě přinutila podívat se na Samuela. Na okamžik mi oplatil pohled nešťastnýma slzavýma očima, pak sklonil zrak. Začínala jsem cítit, že moje slzy také nejsou daleko.
Cabriel byl očividně spokojen se svým výstupem, mávl na Moraela a Stíny a odešel.
Zůstala jsem stát, hlavu opřenou o kovovou tyč mříží. Pohled mi padl na pytel s mrtvým Strážcem. Nechali ho tu schválně?
Samuel měl skloněnou hlavu a zavřené oči a křečovitě zaťaté pěsti. Dívala jsem se omámeně do země, když zachrastil řetězy, jak jimi vztekle trhl. Nepřetrhl by je. Jen se pokusil ventilovat zoufalství.
"Kdo to je?" zeptala jsem se.
"Cože...?" překvapeně si mě měřil.
"Ten, co tu leží. Kdo to je?" Nechtěla jsem říct "Kdo je ta mrtvola", to mi přišlo moc neslušné,… vůči mrtvému Strážci, i když jemu to už stejně bylo jedno. Ale Samuelovi na něm zřejmě záleželo, nechtěla jsem situaci ještě víc zhoršovat.
"Azariel... můj nejlepší přítel." Nechtěl se na něj podívat, ale udělal to. A hned se zase odvrátil. "Nepotkal jsem nikoho víc nesobeckého, čestnějšího a spravedlivějšího než byl on. Uměl vidět to dobré tam, kde ostatní viděli jen to špatné." Mlčela jsem. Co jsem měla říkat.
"Byli jsme čtyři. Já, Gradiel, Azariel a Cabriel. Nejlepší přátelé, společníci ve zbrani. Azariel veselý, Gradiel moudrý, Já silný (nebo to o mně alespoň říkali) a Cabriel byl stratég a řečník. Vždycky svobodomyslný a nedodržoval zákony, ale nikdy by nezradil přátele. Těsně před tím, než jsem se stal vyhnancem, měl nějaký rozpor s radou. Vypadalo to, že ho zavrhnou a nejspíš se tak stalo." Vzdychl. "Možná kdybych tu byl, mohl bych ho zachránit."
Nevěřila jsem svým uším. On ho lituje? Po tom všem? Ale když jsem viděla Samuelův výraz, poznala jsem, že tohle já nemůžu soudit.
"Kdo je v tom případě Balaam?" Nevím, jestli byla nejvhodnější chvíle, ale chtěla jsem mít jasno.
"Démon lakoty a chamtivosti. Zdá se mi, že to on takhle zblbnul Cabriela a udělal z něj tohohle Mesiáše, nebo co si to myslí, že je."
"Samueli..."
"Ano?"
Chtěla jsem mu se ho zeptat, jestli to co říkal Cabriel je pravda. Jestli opravdu nesmí milovat, ale pak jsem si to rozmyslela. Byl to nesmysl. To že se mi splašili hormony je teď naprosto vedlejší, a tak jsem řekla jen: "Je mi to líto."


Pokračování příště ;o)