16. kapitola - Pomoc(Návrat do Nekonečna)

"Sáro?"
Seděla jsem schoulená u skály a ospale jsem mžourala do tmy. Pochodeň v chodbě už dávno dohořela a nebylo vůbec nic vidět. Absolutní tma.
"Sáro, jsi v pořádku?" Zavřená ve vězení psychopatickým andělem, v naprosté tmě, beze spánku. Navíc se mi žaludek hladem převracel naruby.
"Žiju," řekla jsem, když mi v břiše zaškrundalo tak hlasitě, že to muselo být slyšet po celé věži. "V rámci možností."
Zaslechla jsem trpký povzdech. "Omlouvám se. Ani ve snu by mě nenapadlo to, co se tady teď děje. Byl jsem moc nadšený představou, že všechno bude jako dřív."
"Jo, to já taky…" zabrblala jsem tiše. "Odtud se nedostaneme, že?"
Chvíli bylo ticho a pak Samuel opatrně promluvil: "Nebudu ti lhát." Hm, začal optimisticky… "Kdyby široko daleko byl jen Cabriel a ten jeho, první zachráněný', měli bychom alespoň nějakou šanci. Ale věž je plná Stínů a s těmi není chytré si zahrávat." Nesnažil se mě nijak uklidnit nebo mi dávat plané naděje. Mluvil na rovinu a otevřeně. "Nechápu, proč se ale Stínové k němu přidali. Vždycky byli neutrální a nezajímaly je problémy Strážců. Jsou to převozníci duší a starali se jen o to, aby se všichni mrtví dostali bezpečně na Druhou stranu. Možná jim za to Cabriel něco slíbil… nevím, to je teď jedno. "
Představa Stínů jako průvodců na cestě do záhrobí by se mi za normálních okolností zdála víc než zajímavá, ale teď jsem nedokázala myslet.
"Takže budeme čekat, zavření v úplné tmě, dokud tě Cabriel nepřinutí mě zabít a osvobodit tě tak z povinnosti chránit mě."
Ze tmy se ozvalo slabé zachrastění řetězu. "To bych nikdy neudělal. Sáro,..." Vždycky, když mě oslovil jménem, zvláštně mi zamrazilo v zádech. "...ty jsi smysl mého života. Důvod, proč tu jsem a chránit tě je pro mě čest, chápeš? I když už oficiálně nejsem tvůj Strážce, pořád jsme propojeni. Cabriel si myslí, že se každý dobrovolně a s radostí vzdá svého člověka, ale bez nich bychom nebyli nic."
Možná bych měla jásat, když mi řekl, že jsem smysl jeho života, ale věděla jsem, že to myslel jinak. Mlčela jsem a on také nic neříkal, až jsem samým vyčerpáním usnula opřená o mříže.
Vzbudil mě až jemný dotek něčeho studeného na chodidle. Trhla jsem sebou a instinktivně si obě nohy přitáhla k tělu. "Samueli!" doslova jsem jeho jméno vykvikla. Neměla jsem žádné fobie z myší nebo pavouků, ale něco mi říkalo, že tady žádné myši ani pavouky nenajdu, ani kdybych prolezla celé Nekonečno, ať je jakkoliv velké. "Same!"
"Co se děje?" Samuel se nesnažil být potichu.
"Něco se mě dotklo!"
"Co! Co se tě dotklo!" neviděla jsem ho, ale z jeho hlasu jsem poznala, že je celý napjatý a nejraději vy ty řetězy roztrhal. Věděl, že tady se nic nemůže brát na lehkou váhu.
Uslyšela jsem tiché zašustění někde napravo ode mě. "Něco tu je! U mě v cele!"
Než ale stačil cokoliv říct, někdo mě popadl za ruku, vytáhl na nohy a rukou mi zakryl pusu.
"Sáro!" Živě jsem viděla, jak visí na řetězech a zoufale se snaží vyprostit. Nebyla jsem ohrožená jen já, ale i on.
Ten, kdo mě držel, měl neuvěřitelnou sílu, ať jsem se zmítala sebe víc, ani se nepohnul. O to děsivější to bylo, že se dokázal naprosto neslyšně nějak dostat ke mně do cely. Cítila jsem, že kůže na rukou má ledově studenou a jak mě svíral studil mě i do zad.
"Tiššššše..." zašeptal mi do ucha. Zkameněla jsem. Ten syčivý hlasy jsem znala. Byl to Stín. Stínové se dokázali pohybovat ve tmě a tam, kam nedopadalo slunce, se mohli libovolně zhmotňovat. Fungovalo to jako teleport. Ale teď mě jedna z těch zvláštních bytostí držela a já proti němu neměla jakoukoliv šanci.
"Je pod mou ochranou. Opovaž se jí ublížit!" Samuel doslova řval.
"Buď tiššše, Sssstrážce. Teď nemůžešššš dělat nic." Stínův hlas zněl zvláštně. Tak nějak...žensky.
Samuelovi bylo mu jasné, že teď je naprosto bezmocný. Sám nemůže dělat nic a Stín mě měl v hrsti (doslova) a jediným pohybem mi mohl zlomit vaz a tak vyřídit i Samuela. Když moje říznutí se objevilo i na Samuelovi, tak kdyby někdo zabil mě, zabil by tím i Samuela. Vlastně jsem byla jeho největší slabina.
Pak se rozhořela pochodeň. Nechápu jak, sama od sebe, ale pomalu jsem se učila ničemu se nedivit. Nedělala bych tu totiž nic jiného. Rázem jsem uviděla kamenné stěny, mříže i Samuela špinavého, zpoceného a s nepříčetným výrazem v očích. Když mě uviděl, trochu se uklidnil, což mě překvapilo. Dneska nejspíš z údivu nevyjdu.
"Az'ra!" řekl tvrdě.
"Sssamuel..." opakovala Stína, která mě teď držela pod krkem. Ti dva se znali?
"Neměla bys ubližovat mému člověku, je to proti vašim pravidlům."
"My nemáme žádná pravidla jako vy. Je to našššše přirozenosst a přesssvědčení. A ssstaráme se jen o duši na její cessstě ke věčnému životu. Tělesssná schránka násss nezajímá." Pak mě pustila a strčila do mě, takže jsem se svalila na zem. Prohmatala jsem si krční kosti, jestli mi je svým pevným stiskem nepochroumala.
"Kdysi jsem ti zachránil život, doufám, že si to pamatuješ. Ten démon byl neuvěřitelně divoký." Už vypadal uvolněněji, když jsem nebyla v přímém ohrožení. Při pohledu na Stínu jsem si ale byla téměř jistá, že by mě byla schopná zabít jednou ranou hned teď.
Byla vysoká, vyšší než já. Šedá kůže se ve světle pochodně jemně kovově leskla. Velké žluté hadí (nebo spíš kočičí) oči si Samuela měřily zvláštním kritickým pohledem. Její oblečení (pokud se tomu nic vůbec dalo říkat oblečení) bylo z nějaké světlé látky a zvláštní tlusté kůže. Na krku měla náhrdelník z proděravěných kamenů a na záda jí splývala hustá lví hříva žíhaných vlasů. Největší respekt ale budila dlouhá tyč z neznámého bílého kovu s nebezpečně vyhlížejícími bodci na obou koncích.
Když Samuel viděl, že na jeho poznámku odpovídat nebude, zeptal se: "Proč se Stínové přidali ke Cabrielovi? Vždy jste byli neutrální, tak proč teď tohle?"
Az'ra odpověděla nepřirozeně oficiálním tónem: "Tento sssvět byl náš. Pak teprve jssste přišli vy - Ssstrážci. Po dlouhých bojích jsme konečně uzavřeli mírovou dohodu."
"To mi nemusíš říkat. Ví to každý Strážce," zavrčel podrážděně Samuel, jako by si to bral osobně.
"Uklidni ssse," zasyčela na něj káravě, a pak opět nasadila neutrální tón: "Říkám to proto, že někteří z násss ssse nechtějí o Nekonečno dělit. Chtějí abyssste odešli. Cabriela chtějí využít k presssvědčení Ssstážců. Myssslí sssi, že když budete ossslabeni, odejdete."
"Cabriel je šílenec. Nikdy se mu to nemůže povést."
"Pak máme ssstejný názor."
Překvapeně jsem zamrkala.
"Jak to myslíš?" zeptal se nedůvěřivě Samuel. Nejspíš byl stejně překvapený jako já.
"Ssstínů je málo. Kdyby opět došlo k otevřenému boji, nemáme šanci. Navíc sssi já a někteří další myssslíme, že sssymbióza Ssstrážců a Stínů je velice užitečná. Vy chráníte lidi během života, my po sssmrti. To nemluvím o démonech, kterým ssse lépe ubráníme ssspolečně."
Samuel si dal s odpovědí načas, ale nakonec pokýval hlavou. "To zní rozumě, ale proč mi to nevykládáš ostatním Stínům?"
"Protože mě nebudou poslouchat. Potřebujeme, abysss varoval Radu a přesssvědčil ji, aby na nás neútočili. Jde jen o hrssstku poblázněných. Nechceme problémy."
"Což znamená?"
Az'ra odněkud vytáhla svazek klíčů: "To znamená, že vásss musssím pustit."