Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 2, část čtvrtá

Kristin se podívala na Matta, který ji ještě před chvílí ujišťoval, že ta stará paní jim nebude překážet. Teď už ale Matt nevypadal moc sebejistě. Očima sledoval blížící se stařenu a zřejmě očekával, že kolem nich jen projde a nebude je nijak obtěžovat. Jaké ale bylo jeho překvapení, když ta dáma došla až k jejich lavičce a obrátila se na ně. Pohledem stále propalovala Kristin, které to začínalo být nepříjemné.

„Co chcete?“ zeptal se neomaleně Matt. Nejspíš si všechno představoval úplně jinak a rozhodně neočekával, že ho někdo bude rušit. Stará dáma se na něj jen usmála.

Poté pronesla medovým hlasem, který připomínal ty hodné babičky z televizních reklam: „Promiňte, chlapče. Já jsem si jen říkala, že vás určitě znám. A teď vidím, že jsem měla pravdu. Vídám vás tu každičkou noc.“ Nečekala na žádnou odpověď a ihned obrátila svou pozornost na Kristin. Stále se přitom usmívala, zatímco Matt vypadal, jako by mu někdo právě uštědřil políček. „Ale vás jsem tady ještě neviděla. Hádám, že jste jedna z těch slečen, které si sem mladý pán vodí.“

A pak to Kristin pochopila. Téměř každý den se ve škole vyskytly minimálně dvě dívky, které se hádaly o Matta. Každá z nich tvrdila, že chodí jen a pouze s ní a ani jedna si nechtěla připustit, že by je Matt podváděl. A přesto to byla pravda. Kristin se začala stydět za to, že vůbec stála o Mattovu pozornost. Nikdy nevěřila těm řečem o tom, že Matt je sukničkář. Sama si ho vykreslovala, jako toho nejmilejšího kluka pod sluncem a teď ji tvrdě udeřila skutečnost.

„T-to není pravda. Jenom si to vymýšlí, Katherine,“ vykoktal ze sebe Matt a to byla poslední kapka. Ani si nedokázal zapamatovat její jméno. Všechen ten vztek, který ji toho dne zahltil, když se paní Millsová dosti nevybíravě zmínila o Kristinině matce, začal znovu bublat na povrch. Dlouho se neostýchala a vlepila Mattovi takovou facku, až málem spadl z lavičky. Vůbec nelitovala toho, že ji potom silně svrběla dlaň. Nejraději by mu dala ještě jednu pořádnou facku, ale snažila se uklidnit. Přeci se nebude rozčilovat kvůli takovému floutkovi.

Kristinina facka byla natolik silná a nečekaná, že Mattovi málem vhrkly slzy do očí. Rychle vyskočil z lavičky a přitom si sáhl na zasažené místo, které začínalo rudnout. „Zbláznila ses?“ vyjekl na Kristin, ale přitom od ní poodstoupil. „Jsi úplně padlá na hlavu, Jonesová!“ zvolal, načež se rychle otočil a rychlým krokem zamířil pryč. Pak raději začal utíkat, kdyby ho Kristin náhodou chtěla udeřit ještě jednou.

Celý park náhle působil ještě temněji než předtím. Kristin měla nepříjemný pocit z toho, že zůstala sama s tou stařenou. Chtěla odtamtud co nejrychleji odejít a vrátit se domů. Potřebovala se vzpamatovat z toho, že ji její vysněný kluk bral jen jako jednu z mnoha. Připadala si jako žvýkačka, kterou si někdo vezme jenom proto, že vyplivl tu starou.

1.Ale v momentě, kdy se chystala zvednout, zjistila, že se nemůže hýbat. Seděla na té lavičce jako přikovaná.
Stařena se zašklebila. „Musím přiznat, že jsem ještě nepotkala tak nevychovaného kluka. Ani ubohé staré ženě neuvolnil místo k sezení. Kdyby jenom tušil, jak moc mě bolí nohy.“ Posadila se vedle Kristin a znovu se na ni zahleděla. Kristin by ji možná i pohled oplatila, ale protože se nemohla hýbat, jen strnule seděla a zírala před sebe. Vztek na Matta ji rychle přešel, protože ho nahradil strach. Neměla nejmenší tušení, proč ji její tělo přestalo poslouchat. A navíc ji děsila ta stařena, která se chovala čím dál tím více podivněji.

Kristin se pokusila promluvit a ke své úlevě zjistila, že rty stále ještě hýbat může. „Co se semnou děje? Proč se nemůžu hýbat? Co ode mě chcete?“

Stařena se chrčivě zasmála. „Na někoho tak mladého máš spoustu otázek, Kristin Jonesová.“

To, že se Kristin nemohla hýbat, ji zabránilo v panikaření. „Jak může ta ženská znát moje jméno?“ pomyslela si. Celá ta situace jí připomínala scénu z kdejakého starého hororu. Už jenom zbývalo, aby ta stařena vytáhla zpod svých šatů sekáček. Nic takového se ale nestalo.

„Asi se teď ptáš, jak mohu znát tvé jméno, že?“ zeptala se stařena, jako by četla Kristininy myšlenky. „Znám ho, protože na tebe čekám už hodně dlouho, děvče. Ani si neumíš představit, jak moc dlouhá doba to je. Každou noc tu sedím a čekám na tvůj příchod. Pevně jsem věřila, že se objevíš ještě před tím, než vyprší můj čas. A dnes jsi konečně tady. Dopřeješ staré ženské poslední okamžik velkoleposti.“

Kristin, která byla stále neschopna pohybu, pozorně poslouchala a přitom jí bušilo srdce jako o závod. Měla poslouchat nesčetné výzvy policistů z různých zpravodajství, aby lidé po setmění raději nevycházeli do ulic, protože nikdy nevíte, na kterém rohu číhá nebezpečí. Ale ona neposlechla a teď nehybně sedí na lavičce v parku s nějakou pomatenou stařenou.

„Tak pozor, mladá dámo! Jsem ledacos, ale rozhodně nejsem pomatená!“

Kristin byla stále zmatenější. Opravdu to vypadalo, jako by jí ta stařena četla myšlenky. „J-j-jak to děláte? Jak můžete vědět, co si myslím?“ zeptala se roztřeseným hlasem.

Stařena se smutně usmála. „To je můj dar a zároveň i prokletí. Myslíš si, že mě těší každý den poslouchat zmatené lidské myšlenky? To už bych se raději škvařila v Gornatských ohních. Jenomže tohle je můj osud. Nedá se mu vyhnout, stejně jako ty se nedokážeš vyhnout tomu svému. I když ti to tedy trvalo, to ti povím. Jsem poslední ze tří sester. Čekáme tu už nespočet let a pomáháme vám lidem plnit váš osud. Já měla to štěstí, že jsem vydržela déle než mé ubohé sestry. Odešly na věčnost a mě tu nechaly samotnou.“ Kdyby Kristin mohla pohnout hlavou, určitě by spatřila slzy, které stékaly po stařeniných tvářích.

„To je mi líto,“ řekla Kristin, zatímco se snažila přijít na to, co jí to ta stařena vykládá za nesmysly. Vůbec by se nedivila, kdyby ta stařena utekla z blázince.

„Ale na tom nesejde,“ mávla rukou stařena a znovu se na Kristin usmála. „Pokud mi slíbíš, že se nebudeš pokoušet utéct, uvolním tě z toho sevření.“

Kristin chtěla přikývnout na znamení souhlasu, ale zapomněla na to, že se nemůže hýbat. Místo toho tedy jen pronesla stručné: „Slibuju.“ A než se nadála, sevření pominulo a ona se mohla zase hýbat. Spokojeně se protáhla, jako to dělávají kočky. Byla to pro ni velká úleva moci se zase volně pohybovat. A i když by mohla vzít nohy na ramena, neudělala to. Tak nějak ji připadalo zbytečné pokoušet se utéct, když věděla, že by ji stařena mohla znovu lehce znehybnět. Raději se obrátila stařeně tváří v tvář a podívala se jí do očí. Už na první pohled bylo poznat, že stařeniny oči toho na světě spoustu viděly.

„Co jste vůbec zač?“ zeptala se. Rozum jí sice říkal, že všechny ty věci, které jí stařena napovídala jsou jen řeči zmatené paní, v hloubi duše cítila, že na tom něco pravdy možná bude.

„Mám mnoho jmen, ale nejčastěji mi říkají Převaděčka. A nemusíš se bát, protože nejsem ten typ převaděčky, který by pomáhal duším na druhý břeh. Ty nemají takový vkus na oblečení, jako mám já.“ Při těch slovech se stařena zasmála a dokonce i Kristin zacukaly koutky úst.

„Ale co chcete ode mě? Nic jsem neprovedla a jestli jo, tak za to nemůžu,“ pronesla Kristin naučeným způsobem. Stejně totiž zdůvodňovala i různé průšvihy, ze kterých ji obviňovala paní Millsová.

Stařena se znovu zasmála. Na to, kolik měla let, byla hodně veselá. Kristin ještě nikdy neviděla žádnou starou paní, která by se pořád smála. Většinou byly všechny zachmuřené a přihrbené. „Nic jsi neprovedla, děvče. Naše setkání bylo předurčeno již dávno. Mohla jsi ho oddálit, ale nikdy jsi se tomu nemohla vyhnout. A i kdybych už nebyla mezi živými, přišla by sem nová generace Převaděček, která by se o tebe postarala. Je ti to souzeno.“

„Ale co mi je souzeno? Co se semnou stane? Pořád tu mluvíte o osudu, ale už mi neřeknete, co se mnou provedete.“

Stařena se zhluboka nadechla. Očividně volila slova s obrovskou pečlivostí. „Ještě než pokročíme, měla bys něco vědět. Tam, kam se tě chystám poslat…,“ náhle se stařena odmlčela. Jako mávnutím kouzelného proutku se proměnila z usměvavé staré paní na ustaranou a zachmuřenou stařenu. Kristin se rozhlédla kolem sebe, ale nespatřila nic, co by mohlo vyvolávat neklid.

„Co se děje? Co tam slyšíte?“

„Pssst!“ přerušila ji stařena a prudce se zvedla z lavičky. „Už není čas, je mi líto.“ Působila tak neklidně, až se tím nakazila i Kristin a začala být nervózní. Pořád kolem sebe nic neviděla. Zničehonic zhasla všechna světla v parku a rozhostila se tma. Kristin rozeznala obrys stařeny, která se k ní otočila čelem.

A pak se nedaleko od nich ozvalo zlověstné zavrčení. Nejspíše pocházelo od nějakého zvířete, které ale bylo rozhodně mnohem větší a statnější než obyčejný pes. O pár vteřin později se zavrčení ozvalo znovu. Tentokrát bylo mnohem blíž. Kristin se divoce rozbušilo srdce. Ta tma dělala situaci ještě mnohem děsivější. Stařena i Kristin strnuly. Obě špicovaly uši, jestli zaslechnou další zavrčení. Nic se ale neozývalo.

A pak se to semlelo všechno najednou. Ozvalo se další zavrčení, zasvištění vzduchem a stařenin bolestivý výkřik. Kristin zahlédla obrys nějakého hrozivého zvířete, které bylo dlouhé dobré dva metry a navíc bylo neuvěřitelně dravé. Zahryzlo se stařeně do levé paže a škubalo s ní. Převaděčka řvala bolestí, ale i když zápasila s tím zvířetem, stihla se ukazováčkem druhé ruky dotknout Kristinina čela. Jakmile to udělala, Kristin se začala cítit ospale a všechny končetiny jí ztěžkly. Nakonec se zhroutila na studenou a špinavou zem v parku. Nebyla schopna jediného pohybu. A pak stařenin křik znenadání ustal a rozhostilo se ticho.

Při dopadu na zem měla Kristin výhled do ulice. V některých oknech se rozsvítilo. Kristin vysvitla naděje, že někdo uslyšel křik Převaděčky a přijde jí na pomoc. Jenomže pak většina světel z oken znovu zhasla a s nimi se vytratila i Kristinina naděje.

Temnotou se ozvalo další vzteklé zavrčení té bestie. Podle všeho se nacházela velice blízko Kristin a chystala se k výpadu. A ve stejnou chvíli, kdy bestie skočila, Kristin definitivně ztratila vědomí a dál už nebylo nic.