Kronika Keronie 35. kapitola

Přibližně třicetiletý muž, oděný v šarlatovém hávu, rozčíleně pochodoval po místnosti od krbu k protější stěně. Jeho jindy docela pohledný obličej byl zkřiven zlostí a svou barvou začínal připomínat mužovo oblečení. Prsty zarýval do dlaní složených za zády a skřípal zuby.
Očima, přivřenýma do úzkých štěrbin, se znovu podíval na kus pergamenu, který ležel na velkém dubovém stole, a jeho rty se zkřivily znechucením.
Odvrátil zrak od textu, napsaného archaickým písmem plným kudrlinek, na vysušeném pergamenu a raději ho upřel na plameny v mohutném krbu, jehož rozměry zabíraly půlku jedné strany místnosti.
Zůstal před ním stát a už po několikáté měl chuť udeřit pěstí do umně opracovaných krbových sloupků. Místo toho se dal opět do chůze a zastavil se u vysokých vitrážových oken a vyhlédl ven.
Přes barevná sklíčka měl z okna krásný pohled na nádvoří paláce i několikery hradby, za nimiž se rozprostíralo hlavní město Keronie - Zorina.
Ve spodní části okna otevřel malá nenápadná dvířka a ihned k němu dolehly zvuky z okolí. Byla to směsice šermířských povelů od skupiny cvičící s meči na nedalekém cvičišti, klapot koňských podkov na kamenné cestě a frkání zvířat, povyk pobíhajícího služebnictva a odbíjení z nedaleké zvonice.
Dolehl k němu i hlahol hlasů z tržiště, které sem tam přibarvily i hlasy strážných na hradbách, zvlášť z těch, které obepínaly jeho palác, ale i ze vzdálenějších, které obklopovaly celé město.
On však nic z toho nevnímal. Celou jeho mysl vyplňoval text na onom starém pergamenu. Kvůli němu už skoro tři týdny neměl lehké spaní a vybraná jídla, která mu byla předkládaná, mu chutnala jako piliny.
Všechno bylo v pořádku, dokud nenastalo to prokleté zatmění. Doneslo se mu, že od té doby se už objevilo několik rebelů, kteří začali lidem vypravovat o věštbě a nastolení vlády pravoplatných dědiců trůnu.
Měl za to, že znalosti o věštbě nikdo z poddaných už dávno neměl mít. Jeho předkové, stejně jako on sám, se snažili vymýtit byť jen male tušení o proroctví. Jeho znění znal pouze on a několik jeho nejbližších rádců. Věděl však, že oni nic prozradit nemohli. Uvědomovali si, co by se stalo s jejich rodinami, kdyby něco řekli.
Kolovaly ovšem řeči, že existuje odbojná skupina, která se ho snaží svrhnout z trůnu. Musela to být ona, kdo znal pravdu o proroctví a teď ho šířil mezi lidmi.
Tento rozruch přišel v tu nejméně vhodnou chvíli. Zanedlouho se jeho ženou měla stát dcera posledního odpůrce, jehož země Pertus ještě nebyla součástí Keronie. Pokud by od sňatku odstoupili, byl by nucen do jejich země vtrhnout se svou armádou a přičlenit ji ke Keronii násilím. Dával však přednost svatbě, vyjde ho daleko levněji.
Také osoba, která před třinácti lety zmizela, mu nedopřávala klidu. Jeho sice přímo ohrozit nemohla, byl by však raději, kdyby nežila, než se někde potulovala a plánovala svou pomstu.
Pomstu na vlastní rodině.
Roztržitě dvířka zabouchl a jal se znovu přecházet po komnatě.



Sledovala paprsky slunce, jak se derou přes listoví stromů a dopadají na zem porostlou mechem. Všude kolem ní se nacházely vysoké stromy, ať už smrky, lípy, břízy či buky.
Jak se prodírala tímto lesem, nacházela i stromy, které svým vzhledem do okolí nezapadaly. Jejich listy měly kulatý tvar, modrofialovou barvu a dřevo úplně černé.
Nevěděla proč, ale vyhýbala se jim velkým obloukem.
Pod bosými chodidly cítila spadlé větvičky, žaludy spolu s kaštany a také jemnou mechovou pokrývku, po které se jí šlo nejsnadněji.
Na sobě měla oblečené jednoduché dlouhé lněné šaty s dlouhým rukávem, jejichž spodní část byla světle zelená a vrchní šat měl nádhernou tyrkysovou barvu a končil v úrovni kolen a u rukávů v lokti.
Procházela se mezi kmeny, sem tam vzhlédla a obdivovala sluncem ozářené zelené lístečky v korunách stromů.
Slyšela cvrlikat ptáčky všeho druhu a sem tam i praskot suchých větviček.
Najednou ale vše utichlo a Veronika se zarazila uprostřed kroku. Našpicovala uši a mírně pokrčila kolena, aby byla připravena utíkat, kdyby se ukázalo, že to ticho značí hrozbu.
Prostorem se k ní nesl vzdálený šum, který postupně sílil. Nejprve neuměla určit, co ten zvuk znamenal. Posléze v něm však jasně rozpoznala smích. A to smích krutý, zlověstně bolestný, který ji donutil couvnout několik kroků zpět a divoce se přitom rozhlížet. Nedokázala poznat, z které strany ten surový chechtot přicházel.
Zády narazila do kmene stromu, a když vzhlédla, uviděla nad sebou pohybující se černé větve s modrofialovými listy, které se k ní nakláněly.
Odskočila od stromu a bez ohlédnutí utíkala lesem, nedbaje toho, že si na ostrých kamenech a špičatých větvích zraňuje kůži na nohou. Stále slyšela onen smích, zněl jí v uších jako ozvěna a strach se jí začal plížit do mysli.
Poznala ten hlas. Už ho předtím několikrát slyšela.
Přidala na tempu.
Zakopla a dokrvava si sedřela dlaně, jak se snažila zbrzdit pád na kamenitou zem. Pracně se zase vyškrabala na nohy a utíkala dál.
Prodírala se nízkými větvemi, až ji několik z nich udeřilo do obličeje a udělalo šrámy na lících.
Nemohla popadnout dech.
Kromě toho neustávajícího smíchu slyšela v uších i vlastní zběsilý tep. Píchalo ji v boku, ale věděla, že se nemůže zastavit. Nesmí.
Náhle za svými zády zaslechla dunění. Země se jí otřásala pod nohama a ona se bála otočit, aby zjistila, jaké stvoření to může způsobit. Nepřekvapilo by ji, kdyby viděla nějakého obra. Nechtěla to vědět.
Dunění se přiblížilo a znělo jako dusot kopyt. Zalykala se strachy a své nohy přinutila ještě k rychlejšímu pohybu.
Ovšem jak tak zběsile běžela, nevšimla si, že směřovala do úzké rokle, která končila příkrou skalnatou stěnou, obklopující i celé úzké prostranství. Jediné přístupové místo bylo to, jímž právě vběhla. Nyní měla pronásledovatele přímo za zády a žádnou cestu k úniku.
Pokusila se vyšplhat na strmou skálu, jen si však odřela své bosé a už tak dost krvavé nohy. Dostala se jen na mírně vyvýšený skalní výstupek.
Pomalu se tedy otočila, aby konečně čelila svému protivníkovi.
Ovšem to, co uviděla, žádný protivník nebyl natožpak nějaký obr.
Stál před ní, v celé své nádherné kráse, bělostný jednorožec. Plece se mu mírně pohybovaly od námahy, kterou musel vynaložit, aby ji dostihl.
Udělal pár kroků vpřed, přičemž na něj dopadl paprsek slunce, jenž se třpytivě odrazil od jeho stříbřitého rohu.
Dívka stála u stěny a bála se pohnout. Jen ho vyděšeně sledovala ze svého vyvýšeného místa.
Znovu se dal do pohybu. Zastavil se, až se svým rohem málem dotýkal místa, kde měla Veronika své stále rychle bušící srdce.
Hleděli si z očí do očí a ona se v jeho temném pohledu začala ztrácet. Kupodivu se uklidňovala a pomaleji dýchala.
Po pár minutách, kdy se na sebe jen dívali, zvedla pozvolna ruku a odvážila se ho pohladit po jeho dlouhé hřívě. Byla hebká jak pavučina utkaná z hedvábí.
Měla velmi zvláštní pocit, když se ho dotýkala - jakoby jí dodával ztracenou energii, protože se už necítila tak unavená, jako před pár okamžiky.
Přítomnost onoho jednorožce úplně vytěsnila z její mysli ten divný smích. Už ho neslyšela. Co však slyšela určitě, byl melodický mužský hlas, jehož zvuk k ní doléhal jakoby z velké dálky. Netušila, odkud se ozýval, ale nabýval na síle, až vyplňoval každičkou buňku v jejím těle.
Naposledy pohlédla do jednorožcových moudrých klidných očí a poté zavřela víčka.



V pokoji nepanovalo žádné přítmí, či noc. Za okny jasně svítilo slunce a zalévalo svou září i Verunčin pokoj. Domyslela si, že zřejmě bude po poledni. Cítila se podivně odpočatá, i když nemohla z hlavy dostat ozvěnu toho strašidelného smíchu.
Dívala se na modrou oblohu za oknem a hlasitě si povzdechla.
,Tolik divných snů jsem už dlouho neměla.‘
Z jejího zamyšlení ji vytrhl pohyb na okraji zorného pole. Když se probudila, byla obrácena čelem k oknům a předpokládala, že v pokoji nikdo není. Proto se trochu poplašeně otočila.
V křesle seděl Richard a tvářil se mírně ustaraně.
„Jsi v pořádku, má paní?“ řekl sametovým hlasem a upřel na ni svůj temně bedlivý pohled.
Připadala si jako pod rentgenem. Aby aspoň trochu vyrovnala jejich rozdíl ve výšce, neboť stále ležela, mírně se na posteli nadzvedla a posunula se více k pelesti, urovnávajíc přitom za zády několik polštářů.
Díky těžké a málo pohyblivé ruce jí to trvalo podstatně déle, ale aspoň měla trochu času srovnat si myšlenky. Přece jen, když se s Richardem viděla naposled, vypadalo to na další hádku. Neměla chuť si to zopakovat. Jen doufala, že si už nekladl vinu za její zranění. Necítila by se příjemně, kdyby ho opět viděla tak sklíčeného.
„Jistě že jsem v pořádku. Pročpak?“
„Připadalo mi, že se ti nezdálo právě něco pěkného. Házela jsi sebou a neustále něco mumlala. Znělo to, jako bys nechtěla něco slyšet. Nevím, možná se pletu,“ dokončil zamyšleně.
Přišel v půlce dopoledne, aby vystřídal Anabel, a celou dobu svou paní sledoval. Odpověděl jí bezstarostně, ovšem přesto měl stále před očima její tvář, když se jí začal zdát ten sen - krčila své rovné čelo čím dál víc, až se jí vytvářely hluboké vrásky, zpod dlouhých černých řas vyteklo pár slaných kapek a svými zuby se kousala do spodního rtu, až se obával, zda si neublíží.
Přitom všem sebou na posteli zmítala, divoce pohybovala hlavou a prudce oddychovala - jakoby někam běžela a nemohla uniknout tomu, co jí ve snu pronásledovalo.
Začínal mít obavy. Už jednou byl u toho, když se jí zdál takovýto sen. Jen doufal, že to byly obyčejné sny a ne manipulace mysli.
„Byl to jen velmi živý sen, nic víc,“ utnula nevědomky jeho myšlenkové pochody.
Nesnažila se svým snům přikládat větší význam, než by měly mít. Věřila tomu, že ve spánku jí její podvědomí pomocí snů dávalo jiný náhled na každodenní situace a zážitky předešlého dne. Nechtěla v tom vidět něco víc, přesto musela připustit, že její sny byly poslední dobou velmi zvláštní.
„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se.
Nechtěla už řešit své snění, ale každodenní realitu.
„Pár hodin, má paní. Komorná ti za chvíli donese oběd,“ odmlčel se a dál ji sledoval.
Necítila se pod jeho přímým a zkoumavým pohledem dobře. Připomínal jí však toho starého Richarda a nezabránila tomu, aby se jí líčka nezačala červenat.
Opět si vedle něj připadala nejistě a zranitelně. Navíc si uvědomovala to, jak musela vypadat - několik dnů nemyté vlasy jí vytvářely ne nepěknou, ale přímo odpudivou kompozici kolem tváře. Bylo jí kvůli tomu trapně a ještě víc se zabořila do polštářů, aby své mastné vlasy co nejvíce zakryla.
Z jejích myšlenek ji vysvobodil Anabelin příchod. Jen co otevřela dveře, k Veronice zavála vůně jemně kořeněné ryby a čerstvě upečeného chleba, až se jí začaly zbíhat sliny a v žaludku jí bolestivě zakručelo, jakoby ráno vůbec nesnídala.
Richard se odporoučel z pokoje bez jediného slova, jak už se stávalo jeho zvykem. Nechtěla přemýšlet nad jeho chováním, a proto se ihned pustila do svého vydatného oběda.
Levačkou nabírala malé kousíčky ryby, které jí komorná předtím nakrájela a zajídala to nalámanými kousky chleba.
Pořádně jí od rána vyhládlo a spořádala skoro celou rybu. Sama se tomu trochu divila, když prakticky téměř celé dopoledne prospala, ale dál to neřešila. Nepotřebovala přesně vědět, proč měla tak velký hlad, jen jí stačilo, že jí chutnalo. Během těch dvou dnů, co byla úplně mimo, do žaludku jistě nic nedostala a tak si to teď musela vynahradit.
Nakonec vše zapila tou nasládlou vodou, po níž se zase cítila o trochu čilejší, než když se před obědem probudila.
Když si očistila prsty, a Anabel odnesla tác na komodu, a poté se usadila do křesla vedle postele, zeptala se jí Veronika na věc, která ji napadla až teď, a divila se, že jí na mysl nepřišla už dříve.
„Pár věcí mi ještě není zcela jasných, hlavně to, jak se mi mohla ta rána zanítit? Vždyť ji Artur ihned vyčistil, tak proč?“
Komorná s rozpaky upírala oči na svá kolena a trochu se v křesle přikrčila. Trvalo dlouho, než promluvila slabým a trochu ustrašeným hlasem.
„Všichni jsme předpokládali, že v ráně nebyly žádné nečistoty, a i kdyby byly, poté co jsme vám ji potřeli pastou z bylin, vytáhla by je spolehlivě ven. Jenže Mág nejprve vaši ránu vymyl jen dezinfekčním roztokem a ihned zavázal, neboť i přesto, že nebyla široká, dost krvácela a on nejprve potřeboval zastavit krvácení.
Když jste pak usnula a zanedlouho dostala horečku, potřeli jsme paži bylinkami, vám se však ještě přitížilo. Museli jsme začít provádět mokré zábaly, abychom snížili teplotu. Mága totiž napadlo, že vaše teplota nemusela být z toho, že se do rány dostaly nečistoty, ale z toho, že jste byla citlivá na ten roztok, kterým prvně ránu vymýval a na bylinky, jimiž vás poté natíral,“ vyhrkla ze sebe rychle.
Párkrát se zhluboka nadechla a pokračovala.
„Ihned jsme z rány odstranili zbytky bylinek a Mág dál přemýšlel, čím by ji vyčistil. Na nic však nepřicházel, protože se obával, že každá z bylin by vám ublížila a provést na vás kouzlo také nemohl.
Přikláněl se k názoru, že vaše prudká reakce byla odpověď na magii, která byla obsažena v roztoku a v bylinkách. Vaše oslabené tělo bojovalo proti magii horečkou. Problém byl však v tom, že v Keronii vše obsahuje aspoň jiskřičku magie a tak Mág netušil, jak vás ošetřit.“
Opět přestala mluvit. Tentokrát prudce zrudla, jakoby jí bylo nemilé dál pokračovat, přesto však začala hovořit.
„Já jsem si ovšem, má paní, vzpomněla na vaše první zranění mečem. Tehdy jsem vám dlaň taktéž potřela směsí bylinek, jenže žádnou prudkou reakci to nevyvolalo. Řekla jsem o tom Mágovi a ihned jsme připravili stejnou směs. Horečka po pár hodinách začala ustupovat, až zmizela úplně.“ Ke konci skoro šeptala a byla červená jako rak.
,Překvapení neberou konce.‘
„To je zajímavé. Richard mi říkal, že magii budu postupně vstřebávat a to, cos mi řekla, mě proto dost překvapuje.“
„Mág také zprvu nechápal, proč se to takhle přihodilo,“ rozpovídala se znovu Anabel. „Ale poté přišel na to, že ty bylinky, které jsem vám na ránu dávala prvně já, byly ty samé, které znáte ze svého světa, a vaše tělo se s nimi již setkalo. Vzpomínáte si?“
„Ano,“ odpověděla zamyšleně a krčila čelo, jak se snažila vše si vybavit. „Připomínalo mi to svou vůní heřmánek a kopřivu, ovšem další bylinky jsem nerozeznala.“
„Kromě těch dvou tam byl ještě řebříček a třezalka.“
„Když jste mi to vypláchli dezinfekčním roztokem, a poté na to přiložili bylinky, a to vše obsahovalo část magie, tak jsem dostala horečku z infekce, která se mi vytvořila jako reakce mého těla na magii?“
„Ano, má paní, tím se magie dostala přímo do vaší krve a proto byla reakce tak intenzivní.“
„Byla jsi u mě, viď?“ otázala se jí na další věc, se kterou si nebyla tak úplně jistá.
„Ano, má paní,“ opět byla červená jako ředkvička, ale už nemluvila potichu a netvářila se bázlivě. Dívala se jí zpříma do očí a usmívala se.
„Jsem ráda, že jsi o mě pečovala Anabel, moc ti děkuji,“
„Nebyla jsem však sama, má paní, také Mág Artur a Richard bděli u tvého lůžka stejnou dobu jako já,“ snažila se vše zamluvit.
„Po celé dva dny?“ nevycházela z údivu Veronika.
Richardovo oblečení té noci, co se prvně probudila, teď aspoň dávalo větší smysl.
„Ano, má paní. Já sama jsem spala pár hodin, Mág také, ale Richard ne - byl s vámi pořád,“ malinko se pousmála a pokračovala. „Je vám velmi oddán, má paní,“ mrkla na ni.
Veronika se musela zatvářit nějak divně, protože Anabel ihned vyhrkla: „Nic jsem tím však nechtěla naznačovat, má paní, vůbec nic.“
Trochu ustrašeně se na ni dívala a neklidně se v křesle zavrtěla.
„V pořádku, nic se nestalo,“ odpověděla mírně zaraženě Veronika a upřela svůj pohled na vzory propletenců a spirál, které byly vyšité po celé délce přikrývky.
Přejížděla po malých výstupcích ukazováčkem levé ruky a myšlenkami byla na míle daleko.
,Byl stále se mnou,‘ pomyslela si a její duše se zatetelila radostí. ,Může se ke mně chovat, jak chce, ale stejně budu vždy vědět, že mi bude na blízku.‘
Tato myšlenka ji vnitřně uklidnila a dodala pocit, že není sama. Že i přes všechno zlé, co se mezi ní a Richardem stalo, a co bylo řečeno, ji nenechá samotnou a bude stát po jejím boku, ať se bude dít cokoliv.
Na tváři se jí objevil nepřítomný, ale zato velmi radostný úsměv. Po dlouhé době se opět cítila aspoň trochu šťastná.
Povídání s Anabel ji však trochu vyčerpalo a proto zavřela oči a nechala se unášet přicházejícím spánkem. Doufala, že se jí bude zdát o muži s černýma očima a sametovým hlasem.
Než upadla do snění, cítila, jak jí Anabel urovnala přikrývku a poté slyšela, jak odešla a nechala ji samotnou.



Naštvaně sekal mečem do dřevěné konstrukce vycpané tak, aby připomínala lidský trup.
Oháněl se zbraní tak silně, až z protivníka odlétaly kusy slámy. Doufal, že ho tato činnost zbaví vzteku, který v sobě dusil už několik dní. Bohužel, dřevěných panáků zde nebylo tolik, aby to stačilo na jeho hněv.
Provedl prudkou otočku a máchnutím meče dřevěné atrapě zlomil páteř. Zůstal stát, prudce oddechujíc a sledoval vycpaninu, která se kolem něj snášela na kamenitou zem.
„To už byl pátý za tento měsíc,“ promluvil za jeho zády Artur.
Richard se prudce otočil, neboť se domníval, že byl celou dobu na cvičišti sám. Bratři věděli, kdy se mu měli klidit z cesty, Mág zřejmě ne.
„Co chceš?!“ utrhl se na něj naštvaně a otočil se k němu zády.
„Já? Nic,“ odmlčel se na chvíli a poté zamyšleně pokračoval, zíraje na Richarda, jak sbíral kusy, co zbyly z cvičného panáka.
„Nechtěl by sis o něčem promluvit?“
„Nemám o čem!“ odsekl a odnesl rozseknuté kusy pryč z prostranství, aby je později někdo z mladších bratrů dal zase dohromady.
Mág ho sledoval mírně ustaraným pohledem a následoval ho do stájí a poté přes nádvoří, až vešli do skalního bludiště.
Richard chtěl pokračovat do svého pokoje, ale zabránila mu v tom dlaň na jeho rameni.
„Pojď se mnou,“ promluvil Mág rázně, vrhaje jeho směrem přísný pohled, jemuž se nedalo vzepřít. Richardovi nezbývalo nic jiného, než jej následovat dál skrze úzké a temné chodby, až k Arturově laboratoři.
„Tak spusť,“ vyzval ho Mág, aby začal mluvit a pokynul mu ke křeslu umístěnému blízko krbu.
Sám si sedl naproti němu a čekal, až začne. Ten jen upřeně hleděl do krbu.
Vrchní mág si povzdechl a vykouzlil dvě číše plné kouřící medoviny. Richard ji bez reptání přijal a zhluboka se napil, nedbaje toho, že si spálí jazyk a hrdlo.
Artur jeho počínání mlčky přešel, pohodlně se ve svém křesle rozvalil a volnou rukou si roztržitě prohrabával svůj krátký plnovous.
„Něco tě trápí,“ začal starší muž. „Pověz mi, co to je, pak to trápení bude poloviční,“ vybídl ho a upil se své číše.
Richard se nepohodlně zavrtěl a vypil na jeden zátah zbytek medoviny.
„Mé myšlenky mi způsobují trápení,“ promluvil velmi tiše hledě na dno své číše.
„Jaké myšlenky máš na mysli?“
„Nedávají mi spát,“ pokračoval, aniž by mu odpověděl. „Stravují mě jako kyselina, zvlášť pokud se jedná o-“ zasekl se a oči upřel na plameny, až se mu v nich odrážely jejich odlesky.
„Ach tak,“ zamumlal Mág a zahleděl se na něj pozorněji.
Kdyby se na něho mladší muž podíval, viděl by v jeho pohledu stopy smutku a lítosti.
„Obáváš se nějakého jiného nebezpečí, které by jí mohlo hrozit kromě Gorana?“
„Ano,“ vyhrkl ihned, ale poté se zarazil. „Chtěl jsem… Myslel jsem… O čem jsi to vlastně mluvil?“ vysoukal ze sebe překvapeně.
„Mluvíme přece o Veronice, nebo ne?“ mrkl na něj Artur a neunikl mu děs, který se na chvíli mihl v Richardově pohledu, než jím uhnul a opět se zadíval na vesele plápolající oheň. Jeho tvář i to, jak seděl v křesle, však vypovídalo o napětí, které cítil.
„Nevím, o čem mluvíš,“ zavrčel hrozivě a jeho ruce se zaťaly v pěst.
„Ale jistěže víš, o čem mluvím. Nedělej ze mě hlupáka,“ zvýšil Mág mírně hlas.
Mladší muž jen zarytě mlčel a vyhýbal se jeho pohledu.
„Myslíš, že jsem si nevšiml, co se tady děje? Tvé výkyvy nálad od příchodu Veroniky do Keronie jsou už skoro nesnesitelné. Divím se jen tomu, že to s tebou zatím vydržela a nikomu si nestěžovala. Můžeš mi vysvětlit, proč se tak chováš?“
Veronika mu nemusela nic říkat, doneslo se mu od sloužících i od jiných bratří, že se několikrát hádali a ti, co byli přítomni někde v blízkosti cvičiště v době, kdy ji Richard cvičil mečem, slyšeli jeho nadávky a sekýrování. Doufal, že mu to Veronika sdělí sama, ale toho by se zřejmě nikdy nedočkal.
Richard neodpovídal, protože to, co by musel říct, se neshodovalo s jeho úlohou Ochránce. Měl ji chránit a to také dělal. Neměl zapotřebí někomu vysvětlovat, proč k tomu použil zrovna tento způsob. To, že k ní cítil i něco jiného než úctu, byl jen jeho problém, s kterým se vypořádá po svém.
Nakonec nevydržel mlčet a vzpírat se Mágově autoritě. Navíc tušil, že by ho s dalšími otázkami trápil i následující dny.
„Je nezodpovědná a naivní,“ pronesl tiše a krátce na Artura pohlédl, aby se vzápětí opět zadíval na hořící oheň. „Má kuráž, to ano, ale nemá sílu k tomu, aby se ubránila. Snaží se, ale za tu krátkou dobu, co nám zbývá, budu rád, když ten meč udrží v ruce po prvním výpadu protivníka, než ji stihnu odtáhnout do bezpečí. Další vysvětlení nepotřebuješ,“ řekl mrazivě a nečekaje na odpověď, odložil prázdnou číši a opustil Mágovu laboratoř.
Ten ho vyprovázel zachmuřeným a mírně zoufalým pohledem.



Děkuji Anne Leyyd za odbornou spolupráci, zvlášť co se týká bylinek ;).