17. kapitola - Uprchlíci (Návrat do Nekonečna)

Az'ra odemkla celu a vyšla ven. Chvíli jsem čekala, pak jsem se vyhrabala na nohy a protáhla se odemčenými vrátky za ní. Sledovala jsem, jak uvolňuje Samuela z okovů. Nejdřív jednu ruku, potom druhou. Jakmile byl volný, svalil se na zem schoulený do klubíčka.
"Same!" rychle jsem přidřepla k němu. Ještě před chvílí vypadal v pořádku. Tedy… v rámci možností.
"To je dobrý…" zamumlal a jeho hlas zněl naprosto vyčerpaně. Zaslechla jsem ale také náznak úlevy.
Stína přisedla a strčila do mě: "Nessseď tu a přinesss pochodeň. Máme málo času." Zatímco jsem se natahovala po pochodni uchycené v kruhovém železném držáku, Az'ra seděla na zemi a držela nad Samuelem natažené ruce.
Konečně se mi podařilo pochodeň vytáhnout a vrátila jsem se k sedící Stíně. Ve světle ohně vypadala její kůže jako tekuté stříbro. Byla tak nějak zvláštně… nestálá. Zatímco jsem se snažila nenápadně zkoumat mimozemšťana sedícího kousek ode mě ( Nebyla ze Země, takže jsem ji logicky klidně mohla nazvat mimozemšťanem ), Az'ra mě naprosto ignorovala a stále držela ruce natažené nad Samuelovým tělem. Měla zavřené oči a vypadalo to skoro jako nějaká zvláštní meditace.
Byla jsem nervózní. Čekala jsem, že každou chvíli sem někdo vpadne a už se odtud nikdy nedostaneme. Pak se vzduchem prohnala tlaková vlna. Ne moc silná, jen mi lehce rozcuchala vlasy. Az'ra otevřela oči a kolem mě se prohnala další vlna. Pak Stína vykreslila ve vzduchu nad Samuelem nějaký klikyhák, Samuel se pohnul a začal se pomalu zvedat. Pomohla mu postavit se na nohy a já zkoprněle vykoktala: "Co… co to udělala?"
Samuel se usmál mému vyjevenému výrazu a Stína (aniž by se na mě podívala) řekla: "Měl moc ztuhlé sssvaly, protože byl moc dlouho v jedné pozici. Musssela jsssem mu je uvolnit."
Pokývala jsem hlavou, jako bych tomu rozuměla.
"Musssíme jít," zasyčela Az'ra, vzala mi pochodeň a svižným poklusem se rozeběhla kolem kobek. Samuel za ní. Musela jsem uznat, že když před malou chvílí ležel na zemi neschopný pohybu, tak teď běžel docela svižně. A mě nezbývalo nic jiného, než přimět moje svaly k akci. A musela jsem pořádně zabrat, protože Stína měla delší nohy než já a běžela mnohem pádem rychleji. A Samuel byl tvrdě vycvičený. Skoro jsem jim nestačila a tentokrát mě Samuel netáhl za ruku za sebou.
Rozeběhla jsem se za světlem pochodně kolem prázdných cel. Tedy, alespoň se zdály prázdné a já neměla čas (a ani jsem nechtěla) to podrobně zjišťovat. Narazili jsme na dveře zamčené masivním řetězem. Az'ra bez rozmýšlení popadla svou kovovou hůl a jedním mávnutím řetěz přeťala. Bodec na konci hole musel být hodně ostrý a neznámý matriál, ze kterého byla hůl vyrobena, zase neuvěřitelně tvrdý.
Malá místnost, kde jsme se ocitli, byla zřejmě používána jako skladiště. Ležela tu spousta beden, sudů, všechno zaprášené velkou vrstvou prachu, což naznačovalo, že sem nikdo moc často nechodí. Nejspíš to bylo jen místo pro odkládání nepotřebných věcí. Ve zdi jsem si všimla ne příliš vysokého průchodu. Po stranách zůstaly zbytky po pantech, takže tu dřív musely být dveře.
"Tady je východ," řekla jsem a nakoukla do úzké chodby. "A vede tu schodiště někam nahoru..."
"Sssamueli, nesssmíme se zdržovat," připomněla Stína, ale on se začal otevírat bedny. Zaslechla jsem cinknutí kovu o kov a pak Samuel vytáhl meč. Velký, jedenapůlruční meč, celý matný od dotírající rzi.
"Potřebujeme zbraně. Tohle jsou meče, co používají Strážci a já tady nehodlám pobíhat jenom s holýma rukama."
Az'ra pokrčila rameny a čekala. Samuel vyndal z bedny ještě druhý meč a než jsem si stačila uvědomit, co zamýšlí, vrazil mi ho do ruky.

--------------------------------------------------------------------------------



"Počkej..." začala jsem protestovat, "Proč mi to dáváš? Já to v životě nedržela v ruce..."
"Přece si nemyslíš, že tě nechám bez možnosti se bránit?"
Nešťastně jsem se podívala na meč delší než moje noha, a pokusila se ho zvednout. "Vždyť ho ani pořádně neunesu."
"Má pravdu," přidala se Stína a zamračeně si mě prohlédla od hlavy až k patě. "Takový hubeňour, ještě ublíží sssama sssobě."
Samuel mi vzal meč. "Tak máš nějaký lepší nápad?" zeptal se jí nevrle.
Neodpověděla, ale zahmátla pás, který jí obepínal kolem boků, vytáhla z úchytu jednu z pěti dýk a podala mi ji se slovy: "Tu sssnad unessseš."
"Tak díky." Překvapeně jsem si dýku vzala. Byla lehoučká. Rukojeť měla vyřezávanou z nějaké kosti a složitý vzor už téměř setřel čas a časté používání. Čepel byla zvláštně tvarovaná, lehce zahnutá a od pohledu ostrá. Rozřízla jsem si u boku kalhoty, abych ji mohla nosit u pasu, a neztratila ji.
"Výborně. Už konečně můžeme jít," řekla Stína a vydala se po schodech vzhůru. Napojili jsme se na chodbu kolmou ke schodišti. Musela jsem běžet skloněná, byl tu nízký strop. Zabočili jsme a narazili na další schodiště. Bylo točité, vytesané ve skále a stoupalo prudce vzhůru.
Stoupala jsem po schodišti a ještě než jsem dohlédla konce, uslyšela jsem hluk a zachroptění. Zrychlila jsem, a když jsem vběhla do místnosti na konci schodiště, na zemi leželi dva Stínové. Jeden s podřezaným krkem a druhý s ránou přes břicho. Ještě žil a tak ho Samuel probodl mečem. Vyjeveně jsem na ně zírala. Stína setřela z nože krev a Samuel se na mě podíval neprostupnýma očima. Pak se obrátil ke Stíně: "Neříkala jsi náhodou, že Stínů je málo?"
"Ano, ale chceme-li ssse odtud dossstat nepozorováni, nesssmíme na nikoho brát ohledy." Znělo to tvrdě a nekompromisně. Pak se otočila a pokračovala dál.
Samuel se znovu otočil ke mně a opatrně mě pobídl: "Sáro, pojď, musíme pryč."
"Jojojo… už jdu… odpověděla jsem nepřítomně a opatrně překročila mrtvá těla. Samuel mě jemně chytil za ruku: "Nic se ti nestane," řekl a v jeho hlubokých šedých očích jsem se skoro topila. Jenomže mě ani nenapadlo se bát o sebe, protože on - můj ochránce - vypadal s tím dlouhým mečem víc než nebezpečně. Lehce mě popostrčil a rozeběhli jsme se za Az'rou.
Ta nás schválně vedla zapadlými a nejméně používanými chodbami. Cestou jsme narazili už jen na jednoho Stína, kterého Az'ra vyřídila dřív, než jsme se k němu dostali. Rychle, elegantně a bezbolestně. Všichni Stínové byli rychlí, nebezpeční a velmi silní, ale ona opravdu vynikala. Nechtěla bych, aby byla proti nám.
Pak jsme se dostali do dlouhé prázdné místnosti. Ve stěně byla okna. Vysoká a na svou výšku nepřiměřeně úzká, teď navíc ještě zabitá velkými masivními prkny. Místnosti panovalo šero a škvírami mezi prkny nepronikalo žádné světlo.
Az'ra se postavila čelem k jednomu z oken. Stála rovně, se zavřenýma očima a dvěma prsty pravé ruky se dotýkala čela. Já se Samuelem jsme mlčky zírali a snažili se ji nijak nerušit. Pak vykreslila levou rukou ve vzduchu kruh. Otevřela oči a pravou rukou udělala prudké gesto směrem k oknu. Do ušních bubínků mi narazila tlaková vlna, až se mi zamotala hlava. Prkna na oknech ale dopadla hůř. Nejdřív to vypadalo, že se nestalo vůbec nic, pak se ale dřevo rozpadlo na jemné třísky. Doslova se sesypalo.
Nechápavě jsem zamrkala, ale to už mi Samuel podal svůj meč a zval mě do náručí.
"Jsssi ssschopný letět?" zeptala se Stína, když se se mnou vyhoupl do okna.
"Samozřejmě. Vždycky jsem schopný letět." Znělo to trochu vychloubačně, ale já v tuto chvíli toužila jen po tom být odtud pryč. Podívala jsem se ven. Pustinu halila tma. Jen hvězdy na obloze dávaly skalám pod námi neurčité obrysy. Teď vládlo Černé slunce.
"Najdu sssi vásss, když bude potřeba. Teď už jděte."
Samuelovi začala růst křídla.
"Děkujeme," zavolala jsem přes Samuelovo rameno za odcházející Stínu. Otočila se, věnovala mi zvláštní neprostupný pohled. Její velké žluté oči svítili v šeru jako oči šelmy. Pak sklonila hlavu v uctivém pozdravu.
Samuel mávl křídly, kolem nás se zvedl prach a vzlétli jsme do noci, nepozorováni.


Pokračování příště ;o)