Pán Smrti - 2.

4.
Ten večer jsem poprvé vyrazil na své hrdinské turné. Navlékl jsem černý oblek, černou kuklu a vylezl jsem na vrch baráku. "Tak a je to..." mumlal jsem si pro sebe. Věděl jsem, že zemi monitorují kamery, takže jsem musel vylézt z jiného baráku. A tak jsem přelézal z jednoho baráku na druhý, až jsem nakonec dospěl k názoru, že jsem dost daleko. Pak jsem seběhl dolů po železném vnějším schodišti. Procházel jsem se nočním městem a potkával spoustu podivných individuí, od naprosto opilých, přes zdrogované, minul jsem několik bezdomovců spících na lavičkách. Abych řekl pravdu, cítil jsem se nejistě, když jsem kolem nich procházel. Navíc mi jich bylo líto, narozdíl od lidí opilých a sfetovaných. Nevšimli si mé černé kukly, neb byli zabráni do svých neštěstí.
Došel jsem do parku nechvalně známé pověsti, kde prý v noci řádil gang násilníků. To měl být můj první cíl. Policie tam nechodila ani přes den, natož přes noc. Každý, kdo měl v hlavě něco jiného než vákuum, se tomu místu již vyhýbal. Poprvé udeřili před půl rokem, celým půl rokem. A od té doby se tam, v tom parku, drží. Zabíjejí, znásilňují, okrádají. A nezanechávají důkazy. Respektive nezanechávají použitelné důkazy. Jsou velmi důkladní, co se tohoto týče.
Šel jsem pomalu do centra parku. Zpozorovali mne již z dáli. Vyrazili mi vstříc... V jejich čele šel chlápek s motorkářskou vizáží bez motorky, za pasem měl pistoli a v rukách dvě dýky. Mohlo mu být asi padesát a byl skoro plešatý. Za ním stálo osm dalších mužů, ve věku osmnácti, možná méně, až třiceti let.
"Ty, vole..." zamumlal jeden ze zadáků "...nějakej sebevrah. Co si jako myslí? Tohle je naše půda!" Šéf ho umlčel znamením. "Má kuklu. To si asi ten debil myslí, že se ho bojíme?" vykřikl šéf. "Jsi mrtvej." prohodil ke mně. "Mrtvý budeš za chvíli ty. Máš dvacet vteřin se vypařit." odvětil jsem. Rozesmál se. A pak vrhl nůž. Rotoval a letěl ke mně, avšak rychle zpomaloval a zastavil asi půl metru ode mne, neb jsem na něj využíval svou schopnost. A pak vyrazil zpět. Plnou silou.
Jejich šéfíkovi se nepodařilo dobře uhnout, nůž ho škrábl do boku, navíc během toho upadl. Přiskočil jsem k němu. "Čas vypršel." zamumlal jsem a pak mu neviditelná síla prorazila ze předu lebku. Teprve v tento okamžik mi došlo, co se stalo. Že jsem ho zabil. Rozhlédl jsem se a čekal, že se na mne vrhnou. Nepochopili však, že se jich bojím, nejspíše si mysleli, že uvažuji o tom, kdo bude další, koho zabiju. A tak vzali nohy na ramena. Sotva se vytratili, vytáhl jsem mu zpoza pasu pistoli, přiložil jsem ji k místu, kde jsem mu zničil lebku a vystřelil jsem. Chtěl jsem se zbavit důkazů.
Jako mladík jsem si občas představoval některé sadistické praktiky, když jsem myslel na dívky, možná až příliš často, ale potlačoval jsem to a měl jsem za to, že úspěšně. Co když to ale bylo zbytečné? Co když jsem uvnitř zrůda a jen to popírám... zabil jsem člověka. Nemusel jsem ho zabít... Co když mne má schopnost ovládne? Co když začnu dychtit po krvi? Náhle mi došlo, jak dlouho tam už stojím, přestal jsem filosofovat a vzal jsem, po vzoru těch kriminálníků, nohy na ramena.

5.
Soukromý detektiv Šimon Schneider bral tenhle případ od počátku osobně. Bylo mu dvaapadesát, měl krátký blond střih a v tento okamžik především ohnivou záři v očích. Ten gang v Novém parku mu totiž znásilnil a zabil jeho čtrnáctiletou dceru před půl rokem, tak jejich kriminální činost začala. Od počátku doufal, že těm hajzlům bude moci zakroutit krkem a proto pomáhal policii s vyšetřováním. Ta ho kupodivu přijala k práci na celém případu. Nicméně takový zvrat nečekal. Hleděl na mrtvolu padesátiletého bývalého poručíka Cikorky, který s prací pro policii sekl a dal se na zločin. Ten parchant se naučil u policie dobře zakrývat stopy. Jen proto nebyl už dávno ve vězení. Vůdce celé té party.
"Někdo už asi neměl nervy to snášet, přišel včera do parku, a oddělal ho." zamumlal kapitán Krysák, který se z ničeho nic vynořil za ním. Detektiv Schneider se otočil. "Pochybuji." pravil klidně. "Co vás k tomu vede?" tázal se kapitán dotčeně. "Že by to, že ho ten někdo zabil jeho vlastní pistolí?" řekl Schneider. Jeho mozek jel na plné obrátky, ale nedokázal přijít na to, jak to rozřešit. Možnost, že ho zabil někdo z jeho party se přímo nabízela... Ale Schneiderovi se na té teorii cosi nelíbilo. "Zajdeme za Adamem Gordem a vyslechneme si jeho verzi." navrhl policista. Adam Gord byl další člen gangu, na kterého policie neměla důkazy. Byl velmi slabý, co se ducha týče, tohle by jim snad mohl vysvětlit.
Přenechali zajišťování důkazů odborníkům, nasedli do Krysákova vozu a odjeli k domu toho parchanta Gorda. Gord byl dvacetitří letý mladík, kterého už policie párkrát vyslechla. Nechtěl jim zřejmě otevřít, neodpovídal na výzvu a tak mu vykopli dveře. Když došli do obýváku, Gord tam seděl jako by se nic nedělo, zcela klidný a uvolněný. Až na to, že když mu Krysák dal ruku na rameno, Gord se ze své labilní polohy zřítil. Byl mrtvý. Přesto zavolali záchranku. Policista nemůže prohlásit smrt a soukromý detektiv tuplem ne, k tomu je potřeba lékař.
"Co se to sakra děje? Tohle se mi ani trochu v mém městě nelíbí." mumlal kapitán Krysák. "Až skončíte, zvu vás na panáka. To vás zahřeje u srdce." nabídl mu Schneider. Náhle sebou Krysák trhl. A pak vyrazil k mrtvému Gordovi. Nasadil rukavice a opatrně mu rozepnul košili. Na levé straně hrudníku byla velká, černě spálená skvrna. "A do háje... Propalovač opět udeřil. Je to čím dál šílenější a šílenější. Já se z toho asi zblázním!" vykřikl.
Šimon Schneider byl z toho zcela mimo. Netušil o čem to Krysák mluví. "Kdo je to Propalovač?" zeptal se. Krysák na něj pohlédl s děsem v očích. "Neříkej mi, že jsi neslyšel o Propalovači. Je to nedopadnutelný masový vrah, řádí tu už tři roky. Má na svědomí asi čtyřict vražd, sakra. Zabíjí tak, že zastaví srdce. Jediné co zanechá je spálená skvrna. Nikdo neví, jak to dělá, ale dělá to tak." rozčileně ze sebe dostat. "A jakou má spojitost s tímto případem, že zasáhl?" zamýšlel se nad problémem Schneider. "Nemám ponětí. Věřím, že to, dříve či později, rozlouskneme." dokončil Krysák a šel ven navigovat záchranku. Schneider vytáhl doutník a zapálil si. Dnešek už ho asi nemohl více překvapit.

6.
Mezitím, co oni řešili problém, který jsem jim způsobil, já jsem pracoval na univerzitě. Anna měla zřejmě dneska volno, neboť jsem ji nikde neviděl, což však neubralo mému nadšení z práce, narozdíl od nedostatku spánku, zlých nočních můr a obav. Nicméně i tak jsem si to nějak odpracoval. Sotva jsem zapadl domů, lehl jsem a spal.
Probudil jsem se okolo deváté večer. Měl jsem náladu pod psa a tak jsem si řekl, že zapadnu do nějakého baru a vyčistím si mysl. Alespoň na chvíli. Osprchovat se, upravit, a mohl jsem jít. Zapadl jsem do první putiky, na kterou jsem narazil. Byla tam spousta kouře, a vzduch byl navíc na tolik plný alkoholu, že se ním dalo naráz zhulit a opít.
Usadil jsem se vedle staršího blonďáka na baru. "Jacka Danielse." poručil jsem si a hned jsem panáka hodil do sebe. Můj spolusedící se ke mně otočil. "Vítejte. Vás jsem tu ještě neviděl." zamumlal. Rozesmál jsem se. "Zřejmě jste častým návštěvníkem..." odvětil jsem. Podíval se mi do očí. "Před pěti lety mi zemřela manželka. Nějaký magor ji tu zastřelil. A asi před půl rokem mi ten gang z Nového parku oddělal dceru. Od té doby to tu skutečně pravidelně navštěvuji."
Usmál jsem se. "Ten gang už asi nikomu neublíží, co?" položil jsem řečnickou otázku. "Jak to víte?" zeptal se. "Mám své zdroje." odvětil jsem záhadně. "Někdo oddělal jejich šéfa." řekl zcela klidně, načež jsem i já zůstal klidný. "A pak se někdo vplížil do domů těch poskoků a všechny je zabil." dodal. To jsem již sebou trhnul, neb jsem o tom neměl ani ponětí. Zvědavě se na mne díval. Měl jsem pocit, že bych měl odejít, ale došlo mi, že by to bylo příliš nápadné. Ale on sám mi to navrhl. "Nevypadáte nejlépe. Asi byste si dneska mohl ten alkohol odpustit." řekl. Využil jsem toho, rozloučil jsem se a vypadl jsem.
Detektiv Schneider se díval za odcházejícím mladíkem. Bylo mu to divné... Stihl mu z občanky vyčíst jméno Martin Konrád. Zapsal si ho na papírek a spolu s tím i datum narození. "Zdá se, že by mi o tom mohl říci více... Proklepnu si ho." zamumlal si pro sebe. Věděl, že to může být důležitá stopa. Barman mu donesl whiskey. Šimon Schneider zaplatil, a whisku vylil do koše. "Začíná to být zajímavé." zašeptal. Došlo mu, že tahle hra má více hráčů. A vypadala velmi zajímavě. Jeho detektivní instinkty, oddělané půlročním alkoholismem se začaly znovu probouzet. Už mu bylo jasné, že tohle si nemůže nechat ujít.

"Nemusel jsi toho násilníka zabít." řekl stařec, ten exorcista. "To nechápeš." řekl jsem. "Byl jsem v naprostém amoku. Nedokázal jsem se ovládnout..." "Dobrá. Řekněme, že se tomu nešlo vyhnout... Pokračuj ve svém vyprávění. Cítím jak slábnu a rád bych se dožil konce." odvětil stařec. "Dobrá starče, budu pokračovat." souhlasil jsem a jal jsem se znovu vyprávět.