Everal - 1. Kapitola: Vstup do neznáma

Vstup do neznáma

Právě když procházel Matthew na severu Anglie ve městě Roscomman přes křižovatku na rohu High Street a Pailway, dostal zajímavý nápad jak naložit s dnešním dnem a tak následující ulicí zahnul k Jonathanovi.
Stačilo obejít starou textilku, která už po dlouhá léta nesloužila svému účelu, a už zbývalo jen pět minut cesty k Jonathanovu domu. Ve chvíli kdy procházel kolem dětského hřiště tak proti němu vyšla na první pohled okouzlující dívka.
Byla to jeho dobrá kamarádka z gymnasia, kam společně už po dva roky chodili. Připadalo mu, jako by to bylo včera, kdy jí poprvé uviděl přicházet do třídy. Naprosto přestal vnímat okolí a zahleděl se pouze na ní. Na její krásné světle hnědé vlasy, ze kterých odskakovali při každém dopadu slunečního paprsku drobné jiskřičky, a také na její mimořádně zbarvené oči, které vystihovali její jedinečnost. Po nějakém čase zjistil, že její oči mění barvu podle prostředí. Ve škole měl vždy za to, že její oči jsou sytě hnědé. Však při jednom ze školních výletu zpozoroval, že pod určitým úhlem její oči zesvětlají až do jisté nazelenalé barvy. Po deseti minutách v lavici na nové škole mu bylo jasné, kam se jeho mysl bude toulat v dlouhých chvílích nezáživných školních hodin. Dívka ale nebyla zajímavá jenom krásnými vlasy a barvou měnících se očí. I její štíhlá postava stála za to, že i po dvou letech, se před ní s obdivem nad její krásou a půvabem pozastavil.
„Čau Jenifer,“ pozdravil jí lehce rozechvělým hlasem.
„Ahoj Matthew,“ opáčila s úsměvem. „Kam máš namířeno?“ zajímal se. „Ale jdu za Ashley,“ odpověděla, „chceme si užít ještě poslední dny prázdnin, než začne škola. A kam máš namířeno ty?“ zeptala se Jenifer. „Myslel jsem, že bych zaskočil dneska za Jonathanem, včera mi říkal, že by semnou rád probral věci ohledně oslavy, kterou chystá.“
„A nechtěli byste se pak zastavit na chvilku za námi?“ zeptala se. Matthew byl návrhem zprvu zaskočen, ale pak se mu ve tváři objevil jeho obvyklý šibalský úsměv a na souhlas přikývl. „Zkusím mu to navrhnout, ale nemyslím si, že by mohl něco namítat.“ „Tak to by bylo fajn,“ řekla Jenifer. „Budeme na vás čekat.“
Narychlo se rozloučili a každý vyšel opačným směrem. Matthew ovšem zůstal myšlenkami pořád vedle ní a neustále si přehrával chvíli, kdy se jí vítr probíral rozevlátými vlasy.
Sám Matthew rozhodně nebyl ošklivý. Byl středně vysoký, poměrně vysportované postavy, který ovšem úplně neměl na vztahy štěstí, dřív nebo později se vždy něco pokazilo a tak to bylo neustále dokola. Sám si ovšem dal za úkol, že než skončí tyto letní prázdniny, musí tuto okouzlující dívku někam pozvat. Bohužel dokonce zbýval už poslední týden a ještě se k ničemu neodhodlal.
Než přešel do vedlejší ulice, naposledy po dívce hodil okem a dál si v hlavě zkoušel dát dohromady jak a kam by jí mohl v následujících dnech pozvat. Než však stačil úvahu dokončit tak nevědomky dospěl přímo před Jonathanův dům a ten na něj z okna křikl. „Hej já jsem tady.“
Matthew se polekaně vrátil do reality a otočil hlavou směrem k oknu, ze kterého vycházel kamarádův hlas. „Si zapomněl, kde bydlím?“ zeptal se s úšklebkem Jonathan.
„Ale vůbec ne,“ odpověděl stále nepřítomným hlasem Matthew. „Hned budu dole,“ křikl chlapec a ztratil se z okna.
Po několika Matthewových povedených trefách kamením do květináče paní Bailyové otevřel Jonathan, vchodové dveře a s přátelským úsměvem ve tváři vyšel vstříc Matthewovi, který se připravoval k dalšímu přesnému zásahu. „Jsem rád, že ses stavil, doma už to bylo k nevydržení, Matthew.“
Jonathan byl oproti kamarádovi o dobrých 10 centimetrů větší a podstatně mužnější postavy. Chlapec se nedal s nikým zaměnit, jelikož byste hledali jen těžko kluka s tak rozcuchanými vlasy a jasně viditelnou jizvou nad pravým obočím, jež zdobila jeho tvář už hezkou řádkou let.
„Máš něco v plánu?“
„Co zajít pro holky, cestou jsem potkal Jenifer a říkala, ať se za nimi stavíme,“ nadhodil Matthew. „Je tam i Ashley?“ ptal se jakoby náhodou Jonathan. „Ale copak, neříkej, že na ni pořád myslíš?“
Jak se jednou nakouslo téma Ashley, jen stěží se od něj dalo odtrhnout a tak oběma chlapcům vydrželo po celou cestu.
Rozhovor se nachýlil ke konci, právě když kluci vešli do panelového domu číslo 53.
Vyběhli do 3. patra a zabouchali na dveře. Během několika mála vteřin stála na prahu Ashley, mimochodem velice hezká černovláska s modrýma očima a kouzelným úsměvem, na němž mohl Jonathan oči nechat, a zdravila se s Matthewem a Jonathanem.
„Jenifer!“ zavolala černovláska, „to jsou kluci, pojď za námi.“
„Hned jsem u vás,“ zavolala Jenifer z pokoje, „jen domluvím sraz s Andrewem„
„Tak jsem tu,“ objevila se ve dveřích Jenifer, „už máte nějaké plány na odpoledne?“
„Zatím jsme ještě na nic nekápli,“ odpověděl Matthew, „a co ten Andrew, dorazí?“
„Říkal, mi že mu jede za 5 minut autobus tak by tu měl být do půl hodiny. Ještě uvažoval o tom, že se staví pro Noaha, tak uvidíme, kdo všechno přijde.“
O chvíli později se ve třetím patře opět rozdrnčel zvonek a přes něj bylo slyšet Andrewa, doznívající smích, kluka s neobyčejně dlouhým nosem posetým pihami a hustými světle hnědými vlasy.
V tu chvíli se ve dveřích objevila Ashley s káravým výrazem ve tváři, až se ji chlapec v první vteřině lek. „Čemu se tak řehtáš, ty blázne,“ napomenula ho jízlivě černovláska.
„Kdybys ho slyšela tak se taky tak směješ,“ řekl Andrew stále přemáhající smích. „Koho bych měla …,“ V tom se zpoza sloupu vynořil Noah.
Nedalo se říkat už ani kluk, ale spíš lépe mladý muž, kterému táhlo na 21. Noah měl bez mála sto devadesát centimetrů a krátce zastřižené blond vlasy. Od samého počátku byl srdcem i duší celé jejich skupinky, při sebemenším náznaku problému byl právě on první, kdo se snažil vše mezi ostatními urovnat a uvést opět do pořádku.
Ashley hlasitě vypískala a hnala se za kamarádem, kterého celé dlouhé dva měsíce neviděla.
Ve dveřích, se ale v tu chvíli už Noahovi objevily další známé obličeje Matthew, Jonathan i Jenifer, kteří se jako první přivítali s Andrewem a pak všichni pospolu zamířili ke schodům za ním.

Po chvíli dohadování se nakonec všech šest shodlo na tom, že si půjdou zahrát do parku frisbee, jen to vezmou oklikou přes Willsnova zmrzlinářství.
Půl hodiny poté, co přišel Noah s Andrewem, už naše skupinka zacházela na roh Hemiltonové, která mířila přímo k malému náměstíčku, kde měl být prozatímní cíl cesty. Přesně v půli této ulice ve chvíli kdy míjeli malou čajovnu, se ozvalo vyzvánění jednoho z mobilů. Matthew měl ve vteřině mobil u ucha. Rozhovor mezi ním a pro ostatní neznámým volajícím proběhl v celku rychle. Než stačili dojít ke zmrzlinářství, které bylo u vchodu na náměstí, vracel mobil zpět do kapsy. „Kdo to byl?“ vyzvídal okamžitě Jonathan. „Ale volal Jackson, přijde do 15 minut na náměstí. Jo a jde s ním i nějaká Alice.“ „Alice? Odkdy se oni dva spolu baví,?“ divila se Jenifer? Nikdo jí, ale na tuto otázku neodpověděl a tak vyzněla do ztracena.
„Kluci, dáte si s námi zmrzku, když už tu jsme?“ zeptala se jedna z dívek. „Ne, my na vás počkáme na lavičkách,“ odpověděl za všechny čtyři Matthew a zamířili k lavičkám u fontány s malým andělíčkem.

„To jste tam tu zmrzlinu vyráběly,“ houkl Andrew hned, když uviděl holky, jak vycházejí od Willsona s dvojnásobnou porcí zmrzliny po dobrých 10 minutách. „Nemůžeme snad za to, že mu to tak trvalo! Doufám tedy, že jste vymysleli, kam zajdeme na Jonathanovi narozeniny, když jste tu celou dobu vykecávali?!“ „Neměli jsme čas, řešili jsme důležitější věci.“ „No jako obvykle,“ odpověděla napůl smějící a napůl rozhořčená Jenifer.
Jejich další konverzaci narušila až Ashley svou otázkou. „Matthew, kdy přijde ten Jackson?“ „Už jsem přece říkal, kdy přijde,“ reagoval přehnaně. Krátce protočil očima a dál ji popichoval. „To máš tak špatnou paměť? Co v té hlavě nosíš, můžeš mi to říct Ashley?“ „No tak jsem se chtěla ještě zeptat, jenom mám pocit, že už to je víc jak 15 minut!“ Její hlas už nebyl tak přátelský, jako tomu tak často bývalo. „Můžete se aspoň na 5 minut přestat hádat? Jeden by řekl, že vy dva spolu něco máte.“ „Ty máš tak co říkat Noahu.“ Načepýřila se Ashley. „A vůbec nechme toho, támhle jdou.
Noah popošel vstříc Jacksonovi, chlapci kterého jak jednou spatříte tak se Vám jeho podobizna vryje hluboko do paměti, ať už kvůli jeho vypracované postavě nebo zásobě vtípků, a stiskl mu ruku. „Rád tě vidím, kamaráde,“ přivítal ho vesele Noah. „I já tebe,“ oplatil mu úsměv a šel se pozdravit s ostatními.
Matthew přistoupil k pro něho neznámé dívce a představil se. „Ahoj asi se neznáme, já jsem Matthew. A jaké je tvé jméno?“ Alice zaražená, že na ní někdo promluvil, jenom špitla. „Já-á-á jsem Alice.“ Matthew se zarazil nad tím, jak zdráhavě se dívka představila. Dlouho nad tím ovšem nedumal a dal se s ní do řeči. Z rozhovoru bylo zřetelné, že dívka nezná nikoho mimo Jacksona a Jenifer a tak se rozhodl, že jí vše ulehčí a upoutá na chvíli pozornost přátel. „Tak co pozdravíte se někdo s Alicí nebo to musím udělat za vás?“ Na to se okamžitě otočila Ashley zabraná do rozhovoru s Jenifer, „Jistěže nemusíš.“ A ochotně napřahovala ruku k Alici.
„No nic byla bys tu do zítra než by se ti všichni představili,“ ušklíbl se Matthew. ,,Ten hnědovlasý s rozcuchanými vlasy je Jonathan, hned vedle něj stojí Andrew, toho poznáš podle těch jeho pih a ten vysoký, co stojí vedle Jenifer je Noah.“
„No stejnak to hned zapomenu,“ řekla s úsměvem na rtech Alice.
„Jonathane, neříkali jsme náhodou u nás, že půjdeme do parku?“ zeptala se Ashley?
,,Jen chvíli vydrž, něco musím s Jacksonem probrat a hned se vydáme na cestu.“ „No to jsem zvědavá, protože jestli jste si nevšimli, tak se nám pěkně zatáhlo,“ lamentovala Jenifer „Jak to myslíš, zatáhlo?“ podivil se Jonathan. „Tak jak říkám, blboune.“ „Počkat to není možný, vždyť bylo úplně bez mraků.“
„Hmm.., tak to máme dneska asi po plánech, protože na mě už kape,“ chopil se řeči Noah. „Tak se pojďme aspoň schovat k Rodnymu .“
S prvními prudšími kapkami dorazili k oprýskané budově se značně chatrnou spíše provizorní střechou.
Minuta po minutě pomíjela a bouřka se pomalu přesunula až nad jejich úkryt. Asi po 10 minutách začal zvonit Alici mobil. … „Ano mami hned tam jsem.“ „Snad už nemusíš domu,“ zajímala se hned Ashley. Grimasa ve tváři Alice však mluvila za vše. „No, co se dá dělat, tak se tu všichni mějte.“ „Ty taky!“ zavolali sborem a Alice se rozeběhla do začínající průtrže. Po pár metrech se v hustém dešti všem ostatním ztratila nadobro z dohledu.
Matthew a Andrew právě rozebírali za mohutného burácení větru poslední zápas mezi Liverpoolem a Arsenálem, když se ozvala hromová rána.
„Oou!“ vykřikl Noah. „Do háje! Co to bylo?“ Sotva 50 metrů od nich padl za mocného úderu hromu v půli přeražený strom zasažený bleskem. „Docela psycho. Co říkáš Jacksone?“
„Máš recht Noahu.“
Celá skupina se jako na povel semkla k sobě a utvořili jakýsi obraný kruh, ačkoliv to nebyli žádní zbabělci.
Znenadání za jasného záblesku, který našim hrdinům vehnal strach do tváře, prudký výboj energie uvolněný zásahem blesku povolil uzdu hned několika nevídaným jevům.
Vyděšená děvčata začala ječet strachy - kusy střechy padaly z jejich úkrytu. „Kruci neřvěte!“ ozval se dost podrážděně Jackson.

Ve chvíli, kdy se zdálo, že mají to nejhorší za sebou, se v místě, kde před okamžikem stála Jenifer, začala tvořit jakási brána či průchod jakoby utkaná z modrých vláken pavučin. „Nikdo na to nesahejte,“ okamžitě pronesl autoritativně a s vážnou tváří Jackson. „Nebuď takhle podělaný!“ odsekl Matthew.
„Co myslíte, že to je?“ zareagoval hned Jonathan.
Všechna slova však byla naprosto zbytečná, jelikož Matthew po krátkém zaváhání strčil ruku do pavučiny, která ho přitahovala svou krásou a snad i jakousi magickou silou.
„To studí,“ odpověděl prostě.
„Nezmizel ti náhodou kousek ruky?“ pronesla nepřirozeně pisklavě Ashley.
„Neboj, všiml jsem si. Taky tě zajímá, co to vlastně je?“
„To ani ne...“ V tu ránu udělal dva rychlé kroky a vkročil do nedávno vzniklého průchodu.
„Nee!“ vykřikly holky.
Následovala minuta ticha, ve které nikdo ani nedutal. Všichni byli v očekávání, že se Matthew vrátí stejně náhle, jako zmizel. Hrobové ticho protrhnul Jonathan. „Co budeme dělat?“
„To je snad jasný, Jonathane. Myslím, že to víš stejně dobře jako já“, odpověděl Andrew.
Chvíli mlčel a jenom se díval po ostatních do všech těch vystrašených a překvapených obličejů. „Máš pravdu, Andrew, jdeme za ním.“
„Kluci, já nikam nejdu, jste blázni,“ vložila se do hovoru Jenifer. „Dobře tak si tady počkejte.“
Pak v tutéž chvíli Andrew a Jonathan udělali nachlup stejný pohyb. Nejprve do této úchvatné sítě strčili ruce, pak následovalo tělo a náhle byli pryč.
Značně vypjatá situace se začala pomalu ale jistě zklidňovat. „To bude dobrý,“ utěšoval Noah rozklepanou Jenifer. „Ne! Tohle není vůbec dobrý, jak tohle můžeš říct? Vždyť jsou pryč!“
Ashley naopak začala s vážnou tváří uvažovat o tom, že kluky bude následovat. „To si děláš srandu?“ vložil se Jackson do její úvahy. „Teď hlavně musíme zachovat klidnou hlavu a dojít pro pomoc! Nesmíme dělat žádné ukvapené závěry!“
„Co to plácáš, Jacksone? Naopak musíme teď hned jednat. Možná se jim něco stalo, třeba jsou v nebezpečí a potřebují nás. Alespoň tentokrát mi věřte.“ Jackson se nejprve tvářil zamyšleně, jako by mu až teď vlastně svitlo, co se v několika předešlých okamžicích stalo.
Teď bylo potřeba už jen přesvědčit Jenifer, aby šla s nimi. „To ti na nich ani trochu nezáleží?!“ zpražila jí Ashley. „No tak to jsou trochu silná slova, nemyslíš,“ vložil se do hovoru trochu ostřeji Noah, „nevidíš, že je z toho celá vyklepaná?“
Ashley se tvářila trošku uraženě, ale pak ztišila svůj hlas a zeptala se klidněji? „Pojďte semnou nebo půjdu bez vás,“ a rázným posunkem hlavy dala Jacksonovi najevo své odhodlání a udělala krok vstříc pavučině. Jackson ji bez mrknutí oka následoval.
Noah se podívala na Jenifer. „Tak jsme tu sami Jenifer já vím, že se ti nechce, ale neměli bychom tu zůstávat a nechat je plácat se bůh ví kde. Víš, jaký to jsou blázni.“
„Máš pravdu,“ řekla s drobným úsměvem na rtech. Chytla Noahovu nabídnutou dlaň a společně jako poslední vkročili vstříc krásné modro-stříbrné pavučině, ze které po tisících odskakovaly malinkaté jiskřičky.