Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 3, část první

Nastalo nepříjemné ticho. Kristin již sice nabyla vědomí, ale bála se otevřít oči. Obávala se toho, že když je otevře, uvidí nad sebou tu odpornou slintající bestii, která se jí chystala roztrhat na malé kousíčky. Strach jí zkrátka nedovoloval rozhlédnout se kolem sebe. A pak se to najednou stalo. Ozvalo se dlouhé a hlasité zakručení Kristinina žaludku.

„Přestaň!“ nakázala svému břichu, které sice poslechlo, ale to neměnilo nic na tom, že Kristin měla ukrutný hlad. Teprve až teď si uvědomila, že od oběda vůbec nic nejedla. A zrovna ve chvíli, kdy může zahynout strašlivou smrtí, dostala hlad. Celé jí to všechno náhle připadalo strašně směšné. Chtěla být se svým idolem ze školy na chvíli sama a nakonec to dopadlo tak, že jí nějaká stařena, která si říkala Převaděčka, vyprávěla o osudu. A aby toho nebylo málo, tak je napadlo nějaké zvíře a Kristin namísto útěku omdlela. Byl to vážně vydařený večer. Nejprve plno vzrušení a strachu a teď už jenom ticho.

Ticho!

Jak bylo vůbec možné, aby se z vteřiny na vteřinu rozhostilo naprosté ticho, když se někde blízko nacházela ta bestie? Kristin to v hlavě šrotovalo na plné obrátky, ale nakonec jí stejně nezbývalo nic jiného, než otevřít oči. To, co viděla, jí vyrazilo dech.

Ať už se ocitla kdekoli, park to rozhodně nebyl. Všude kolem Kristin, která ležela na zemi, byly stromy. Celá zmatená se posadila a začala se rozhlížet kolem sebe. Byla v nějakém lese, ale přísahala by, že ještě před chviličkou se sesunula na zaprášenou cestičku v parku. Jak by se mohla tak rychle dostat z jednoho místa na druhé? A mnohem důležitější otázkou bylo, kde vlastně přesně je? Jedním si však byla Kristin jistá. Díky všudypřítomnému příšeří poznala, že je stále noc. To mohlo znamenat jen to, že neztratila vědomí na moc dlouho.

Kristin problesklo hlavou, že v tom parku byl ještě někdo a zachránil ji před útokem té bestie. A pak ji odnesl někam do lesa? „Mysli!“ nabádala sama sebe a přitom si mimoděk hrábla do vlasů. Měla je celé rozcuchané, což ji naštvalo, protože předtím jí dalo takovou práci si je alespoň trochu uhladit. Navíc v nich měla něco zamotaného. Když se jí po pár bolestivých škubnutích konečně podařilo vyndat si tu věc z vlasů, podívala se na ni. Měla tam zamotané jehličí. Podívala se na zem a hned jí to dávalo smysl. Všude kolem ní leželo na zemi jehličí, které opadalo ze stromů.

A právě stromy byly Kristininými jedinými společníky. Jenomže ty se jen tiše tyčily do výšky a nedokázaly zmatené dívce poskytnout jakékoli odpovědi. Byla na to úplně sama. Jakmile se ujistila, že nikde v dohledu skutečně není žádná krvelačná bestie a zároveň nikde nebyla ani stopa po Převaděčce, pokusila se postavit na nohy. Šlo to ztuha, protože celé tělo měla rozbolavělé, jakoby ji někdo přejel parním válcem. Vzpomněla si na ten jediný letmý dotek na čelo, kterým ji Převaděčka obdarovala současně s útokem bestie. No a pokud uměla způsobit nehybnost těla, pak nejspíše stála i za tím, že ji všechno bolelo. Pokud to nějakým záhadným způsobem byla opravdu ta stařena, kdo ji zachránil, tak proč to nemohla udělat nějak šetrněji?

Veškeré rozhořčení ji opustilo ve chvíli, kdy si uvědomila, že ta nešetrná stařena se pravděpodobně obětovala, aby Kristin zachránila život. Znovu jí v uších zazněl strašlivý křik staré ženy, který byl naplněn strachem a bolestí. Při té myšlence jí tuhla krev v žilách. Nikdy nevěřila na osud a už vůbec ne na historky o tom, že se člověku může změnit život během jediného okamžiku. A jako naschvál se jí stalo právě to. Osud projevil krutý smysl pro humor, když ji za její nevěřícnost potrestal zrovna tímto způsobem.

„Ne, teď není ta správná chvíle na to, aby ses sesypala. Musíš se vzchopit a zkusit najít nějakou pomoc,“ nabádala sama sebe. Nic jiného jí ani nezbývalo, když nikde v dohledu nebylo ani živáčka. Pokusila se protáhnout si své bolavé tělo, aby se jí mnohem lépe šlo. Hned poté se ze sebe snažila sklepat všechno jehličí, které se na ni nalepilo. Právě to byl jen jeden z mnoha důvodů, proč Kristin neměla ráda lesy. Tím dalším byla specifická vůně borovic, kterou také nemusela. A nejhorší na tom byli mravenci. Ukázalo se, že zatímco se válela po zemi, využilo toho pár těch mrňavých potvůrek k průzkumu Kristininých bílých tenisek. Rychlým potřesením nohy se jí podařilo ty otravné mravence setřást, ale nejspíše je tím akorát tak pořádně rozčílila. Proto se raději dlouho nezdržovala na stejném místě a vydala se prozkoumat okolí.

Po hodině bloudění si Kristin vzpomněla na další důvod, proč neměla ráda lesy. Vždycky to v nich vypadalo úplně stejně. Všude jen samý strom a občas byly slyšet různé podivné zvuky. A k tomu všemu tma lesům přidávala na strašidelnosti. „Do háje!“ ulevila si, když už asi podesáté o něco zakopla. Viditelnost byla téměř nulová, což v už tak neschůdném terénu představovalo obrovský problém. Samozřejmě, že si mohla jen někde sednout a počkat, než se rozední, ale nechtěla se v tom lese dlouho zdržovat. Kdo ví, co za živočichy tam přebývalo? To poslední, co v tu chvíli chtěla, bylo skončit jako večeře pro nějakého medvěda.

Po chvíli se na Kristin začala podepisovat samota. Mnohem snáze by se jí procházelo strašidelným lesem, kdyby nebyla sama. Neměla si s kým popovídat a sama pro sebe mluvit nechtěla, aby nevypadala jako nějaký blázen, který si povídá sám se sebou. Ale i kdyby si začala povídat sama pro sebe, tak by to bylo jedno, protože trčela v nějakém pitomém lese, kde ji stejně nikdo neslyšel.

Mnohem větší starosti jí ale dělalo to, co se stalo v parku. Nevěděla, co se stalo Převaděčce a ani jestli je ještě vůbec naživu. Pochybovala o tom, že by se ta bestie uspokojila s pouhým pokousáním. Přejel ji mráz po zádech, když si představila, jak se zohyzděná stařena plazí po prašné cestičce v parku a zoufale se snaží přežít. A co když to skutečně nepřežila a její případ začne řešit policie? Matt by rozhodně vykecal to, že Kristin byla poslední osoba, se kterou tu stařenu viděl. Potom by vyšetřovatelé přišli na to, že je nezvěstná a možná by si ještě začali myslet, že má něco společného s tou vraždou. Ne, nemohla ztrácet drahocenný čas a proto přidala na tempu. Bála se, že by to všechno vypadalo až moc podezřele. Kdo by věřil obyčejné puberťačce, že je napadla nějaká bestie a že si toho nikdo jiný vůbec nevšiml. Věděla moc dobře, jak policie v takových případech pracuje. Měla nakoukaný dostatek detektivních seriálů, aby věděla, že policie si nebude nic ztěžovat, ba naopak si raději všechno pořádně ulehčí a klidně ji obviní. Možná, že by nakonec i bylo lepší, kdyby zůstala pěkně skrytá v tomhle lese.

S tou myšlenkou se Kristin zastavila a znovu se rozhlédla kolem sebe. „Ne, tady bych nezůstala ani kdyby mi za to zaplatili,“ ušklíbla se. Ale najednou se zarazila. To místo, na kterém se právě nacházela, jí připadalo zvláštně povědomé. Jako by tam už někdy předtím byla, i když si byla jistá, že do tohoto lesa nikdy nevkročila. Byl to úplně ten stejný pocit, jako byste četli nějakou knihu a přitom si uvědomili, že už jste ji už někdy četli, ale nemůžete si na to vzpomenout. A pak si nečekaně vzpomněla, odkud to místo znala. Vracela se tam pokaždé, když usnula. Ocitla se v lese ze svého snu. Najednou si tím byla dokonale jistá.

Ale jak to bylo možné? Jak se jí mohlo zdát o místě, na kterém ještě nikdy předtím nebyla, a pak se v něm najednou ocitla? Ačkoli to nedávalo žádný smysl, Kristin se náhle cítila mnohem jistěji. Věděla, že pokud půjde pořád rovně, ocitne se u studánky, kterou kolem dokola obklopují stromy. Úplně zapomněla na tu část, ve které se její odraz na hladině křišťálově čisté vody zatemní a objeví se postava ve stínech. V ten okamžik jí představa něčeho známého připadala báječná. Musela se k té studánce dostat za každou cenu.