Oči mlčenlivých VII.

Zaslechla jsem něco o válce. Zejména poslední týden, který jsem v Yuge strávila, se o ní mluvilo. Jen jsem nikdy nevěděla komu co mám věřit. Každý říkal něco jiného, ale dle mého názoru, jsem mohla nejvíce věřit zdrojům, kteří mluvili nejtišeji. Většinou to byli starší muži v dobrém oblečení, nebo o něco mladší muži s mečem u boku.

Z mnoha dialogů, které jsem vyslechla jsem si sestavila takový nějaký obrázek o nynější situaci. Tahle země, ať už se jmenovala jakkoliv, byla napadnuta Keadeřany. Nikdo z jejich strany útok nečekal. Neměli s touto zemí společné hranice a mysleli si že ani zvědy zde nemají, ale to se zmýlili. Museli se dozvědět o tom co chystají, neboť se spojili se Serientem, který se momentálně vzpamatovával ze ztráty krále. Keader převzal velení na armádami obou zemí a způsoboval, mým pánům, velké těžkosti.

Jedinou záhadou pro mě zůstával důvod této války. Neustále jsem tu slyšela narážky na nějaký „velký plán“. Lidi této země něco chystali, jen jsem se ještě nedozvěděla co. Pořád mi to vrtalo hlavou a vždy jsem zbystřila, když jsem zaslechla bavit se někoho o nějakých plánech. Nic jsem však nevyzvěděla.

***

Neměla jsem lorda Kerpyho v lásce. Choval se ke mně jako k autu, jako bych byla kus plechu, ale za jedno jsem mu byla vděčná. Dostal mě z té prokletě nudné stáje, kde jsem musela pobývat, když si vyřizoval záležitosti ve městě. Teď jsem se konečně opět dostala za hradby do těch nádherných luk plné, čerstvé trávy, květin a motýlů. Kolem byla jen ničím nezničená příroda, bez žádných elektrických drátů na každém kroku, či silnic a budov. Teď když jsem na tom byla fyzicky dobře jsem to mohla konečně všechno pořádně vnímat. To propojení. Příroda a já. Ta nádherná harmonie plná vůní trávy, hlíny a stromů. Tak pronikavá, jemná a při tom intenzivní, jako bota, toho zmetka, co se mi právě zaryla do boků.

Podrážděně jsem si odfrkla. Odpoutala jsem se od toho meditativního stavu v kterém jsem se nacházela a poslušně zrychlila krok. Ne že by se mi chtělo, ale dostat bičíkem přes zadek jsem taky nechtěla. Mrkla jsem za nás a viděla jak se za námi plahočí dalších asi třicet koní. Udupávali okolní krajinu a dokonale mi ničili můj idealistický obrázek přírody kolem. Bylo to stejné jako když malé dětsko rozmazává dětskou přesnídávku po novém svátečním ubruse. Lidi byli prostě prasata a já byla ráda, že k nim už nepatřím.

Nikdy by mě nenapadlo, že putování po svých bude někdy tak nudné. Po pár dnech jsem toho měla plné zuby a dávala jsem to jasně najevo. Každých deset minut jsem se věšela do otěží, pokoušela se utrhnout nějakou trávu, nebo jinak poškádlit toho co seděl na mě. Lepší zábavu jsem neměla k dispozici. Brzy jsem měla zadek tak zmlácený, že úplně znecitlivěl. Měla jsem z toho škodolibou radost.

Občas jsem zas hrála splašenou. Vystřelila jsem hlavu. Napjala celé tělo a než si stačil uvědomit Kerpy co se chystá rozeběhla jsem se někam úplně pryč. Samozřejmě že se hned začalo plašit i celé stádo. Byla jen škoda, že nás bylo tolik. Koně se takhle nerozutekly a zůstávali u sebe. Poslušně u svých pánů. Ale za to jsem slyšela pár posměšků na Kerpyho jezdeckém umění.

Tím že jsem udělala z lorda úplného pitomce, jsem se mu příliš nezavděčila. Dělal mi různé naschvály. Většinou na mě používal hrubé síly, ale já jsem byla na něj příliš velká a silná. Lidi na nás koně prostě neměli. Potíž byla v tom, že si ostatní neuvědomovali jak silní vlastně jsou. Byly kořistí. Nechávali se ovládat instinkty, které jsem už dostala pod kontrolu.
„Prásk.“ škubla jsem sebou a odskočila do strany od zvuku který jsem slyšela. Sousednímu jezdci se přetrhla přezka a spadla mu sedlová brašna. *Dobrá. Uznávám, že své instinkty ještě plně neovládám, ale bývalo to mnohem horší!*

***

Nevím jak dlouho jsme jeli. Čtrnáct dní? Patnáct? Šestnáct? No nevím. Kdo by to počítal? Dny už nedávali smysl tolik jako dříve. Neměla jsem žádný cíl, který bych musela co nejdříve splnit. Nikam jsem nespěchala. Celý můj život momentálně řídil můj jezdec. Je to smutné ale je to tak. Můj život neměl žádný cíl a nejhorší na tom bylo, že mi to už přestávalo vadit. Je jednoduché poslouchat příkazy a žít jen dneškem.

To jsem zas trochu odbočila. Tak prostě, nevím po kolika dnech a ani mě to nezajímá, jsme dorazili do takového malého města, nebo spíš vesnice. Jmenovala se Wasp, alespoň myslím. Nemám moc dobrou paměť na jména. Byla to vesnice jako každá jiná. Celý život se tu točil kolem práce na statku či na poli a samozřejmě hospody, kde muži utráceli své těžce vydřené prachy za chlast, karty a především za sázky na koně, mezitím co ženy na ně hulákali ze dveří ať se koukají vrátit a děcka řvala hned za nimi.

Tahle vesnice měla zhruba kolem padesáti baráků a nacházela se poblíž široké, ale za to divoké řeky, která nedaleko překračovala hranice do nepřátelského území, kam jsme mířili. Tady jsem už začínala být nervózní. Tady poblíž se má odehrát bitva o které všichni mluví. Podle informací, které jsem získala odposloucháváním, nepřátelské vojsko dorazí za týden a naše za tři dny. Budeme mít čtyři dny abychom se na ně pořádně připravili a vymysleli nějaké geniální pasti a dva dny na jejich zrealizování.

Do Waspu jsme dorazili po setmění. Všude byl klid a z oken domů se linulo konejšivé světlo. Člověk takhle po tmě klidně mohl podlehnout iluzi že je opět na Zemi. Třeba na chalupě s rodiči. Srdce se mi sevřelo úzkostí a steskem. Tentokrát jsem byla ráda za škubnutí udila v tlamě způsobené neohleduplným jezdcem vracející do reality.

Poslušně jsem zastavila. Stáli jsme před místním hostincem. Vypadala slušně, žádné zbytečné předražené dekorace a omítka také nebyla nejnovější, ale za to bylo vidět, že dům je dobře udržovaný, o čemž svědčili svěží kytky za okny a ven nepronikalo žádné povykování, či zvuky rvačky. Přesto lord Kerpy opovržlivě povzdechl a otočil se k ostatním.
„Obávám se, že v těchto koncích nic lepšího neseženeme, pánové. Budeme se s tímto muset spokojit. Aretone…“ obrátil se na muže na koni v zadní části našeho průvodu. „Mohl byste zajít dovnitř a zeptat se zda pro nás mají nějaké volné pokoje?“
„Ano, pane.“ takový asi dvacetiletý mladík rychle seskočil z koně, až zavrávoral a spadl přímo na zadek. Rychle vyskočil ze země a celý červený pospíchal ke dveřím od hostince div je nevyrazil. Byl tam sotva dvě vteřiny a už vyletěl zase ven jako raketa. Zastavil se před námi s mírnou poklonou.
„Mají pouze šest volných pokojů, pane.“ řekl pokorně a očima při tom těkal ze strany do strany. Jak se někdo může chovat tak uctivě k takovému arogantnímu paňákovi? Buď byl tak hloupí, nebo vlezdoprdelka a nebo jej pouze dost dobře neznal. Vsadila bych na to první. Nemyslete si, že jsem jím hned kvůli tomu opovrhovala, byl roztomilí a určitě to byl i moc hodný kluk, ale každý kdo projevil jen částeček sympatií či nějaké úcty ke Kerpymu u mě prostě definitivně skončil. Nemohla jsem si pomoct, prostě jsem na něj byla alergická.
„To bude stačit. Teď jděte.“ kluk odklopýtal zpět ke svému koni. Ke Kerpymu se otočili čtyři postarší muži v dobrém oblečení, kteří mu dělali společnost celé naše putování. Museli mít nějakou vysokou hodnost, asi velitelé nebo tak něco. Jinak by se s nimi nebavil. „Ubytujeme se tady. Mužstvo ať se ubytuje kde chce, ale v šest ráno tady budou nastoupeni.“ vešli dovnitř a oknem jsem mohla pozorovat, jak Krepy mluví s buclatou zarděnou ženou, která se může přetrhnout aby svým bohatým klientům vyhověla a odvedla je někam, kam jsem už neviděla. Ostatní se s koňmi pomalu rozcházeli s úsměvem na tváři. Tušila jsem, že zítra asi moc dobře vypadat nebudou.

Z hostince vyšel malý kluk. Zvedla jsem hlavu a zvědavě si ho prohlížela. Přicupital ke mně a skákal mi u předních nohou a mával rukama. Byla jsem trochu polekaná, snažil se mě splašit, že tu tak poskakoval? Chvíli mi trvalo než mi došlo o co se snaží. Smilovala jsem se nad ním a sklonila hlavu aby mě mohl vzít za otěže. Chňapl po nich, jako po největším pokladě až mě celkem bolestivě cukl v tlamě. Copak ti lidi nemůžou být trochu opatrnější? Odfrkla jsem si podrážděně a nechala se tím malým červem odvést do stáje. Celkem mě zajímalo jak mě dokáže odsedlat.

Ve stodole, kde se nacházeli stáje, stáli dva o něco větší pacholci, kteří dali přátelskou facku tomu prckovi, co mě odvedl do boxu a při hovoru mě odsedlali a čistili.
„Jak se těšíš na zejtřek, vole?“ zeptal se jeden z těch dvou s vidlemi a zapálil si cigaretu.
„Ale, vole. Magola začala včera kulhat a fotr mi zakázal závodit dokud se neuzdraví.“ naštvaně kopl do zdi až odpadl kus omítky. Jen se tomu zasmáli.
„To je fakt smůla, kámo. Já sice závodit budu, ale na tý herce.“ ušklíbl se a popotáhl z cigarety a dým mi vyfoukl přímo do nosu. Roztáhla jsem nozdry odporem a kousla po něm. Leknutím ucukl až mu málem cigáro spadlo na zem. Srdce mi vynechalo jeden tep, když jsem si uvědomila, že má podestýlka je ze slámy. Pěkně by mě tu ten hňup ugriloval.
„Típni to! Jestli tě uvidí starej Henzlik, tak se posere.“ mladík s vidlemi sebral kamarádovi cigaretu a típnul ji o zeď a vyhodil malým okýnkem, které se nacházelo téměř až u stropu mého nynějšího království.
„Ta svině mě chtěla kousnout! Kdybych měl ty vidle já, tak jí píchnu do prdele.“ frajersky se usmál. Sklopila jsem uši a za odměnu jsem ho kousla do zadku já. Jen jsem ho trochu štípla, ale asi to dost bolelo, neboť vyjekl a vyskočil metr do vzduchu. Rychle jsem vztyčila hlavu co nejvýš kdyby mi chtěl jednu vrazit. Taky že chtěl ale na hlavu mi nedosáhl a do krku mě to tolik nebolelo. *Určitě ne tak jako jeho.* Pomyslela jsem si škodolibě.

***

Následující den byl víc než dost nudný, alespoň jeho ranní část. Většinu času jsme chodily po okolí a mapovali území kolem údolí jenž se nacházelo kousek za hranicemi. Právě tímto údolím měli, podle zvědů, postupovat nepřátelská vojska. Bylo skoro nemožné představit si bitvu na tomto místě plné šťavnaté trávy, které spásalo stádo zvířat podobným srnkám, krom hlavy která byla podivně prasečí. Všude kolem se rozpínala jen mírumilovná krajina.

Do „Okruh“, tak se jmenoval hostinec, kde jsme byli ubytovaní jsme dorazili kolem druhé hodiny. Byl čas na oběd. Tedy pro ně. Já jsem dostávala nažrat jen ráno a večer. Mohla jsem rovnou zapomenout na to, že by mě pustili někam na pastvu kde bych si mohla dát taky do nosu. Místo toho mě zavřeli do boxu abych si odpočinula a hladověla. Jako by mě ta slimáčí procházka mohla unavit. Jen jsem od ní měla ztuhlé nohy, které potřebovali protáhnout.

Ve stáji se to hemžilo lidmi a koňmi. Když mě tma přiváděli mohli mi jen oči vypadnout z důlku z toho co se tam dělo. Bylo tu spousta mladíků s koňmi, které jsem tu nikdy neviděla a povykovali všichni na sebe a měli tolik práce, že jsem si začínala myslet, že tu hoří. Skoro jsem se strefila. O něco později jsem se dozvěděla, že se konají dostihy a závodní okruh začíná a končí přímo tady u hostince.

Stála jsem v boxe s hlavou zvědavě vykukující a pozorovala jsem ten totální chaos s lehkým pobavením. Konečně se něco zajímavého dělo v mém jinak zoufale nudným koňským životě. Všichni tu pobíhali, jak smyslů zbavený až na jednoho. Ten kluk co mě přivedl do boxu, ten co tu se mnou byl i včera s tím jeho kuřáckým, přihlouplým kamarádíčkem, se opíral o zeď mého boxu. Chvílemi vzdychal, pak se mračil na dění kolem. Bylo mi ho trochu líto, že tu musí stát se mnou. Určitě si chtěl polámat všechny kosti s ostatníma.
„Čau, brácho.“ plácl ho po zádech jeho kamarád ze včera, tak silně až jsem se lekla. „Co tady tak čučíš?“ řekl zvesela. Neodpověděl. Ale bylo na něm vidět jak se ho to dotklo. „No jo!“ plácl se přehnaným gestem do čela. „Jsem zapomněl. Vždyť ty nemáš koně!“ tahle věta byla jak dobře mířený kopanec do vosího úlu.

Nekuřácký kamarádíček se odrazil od stěny boxu a vystřelil ven ze stájí. Já překvapená, že už to neudělal dávno a jeho kamarád ohromen, co to do něj vjelo, jsem se za ním dlouze koukali.
„Nepřeskočilo mu?“ prohodil ten velice „chytrý“ mladík. Odpověděla jsem mu dlouhým pohledem a pak jsem zatáhla hlavu zpátky do boxu.

***

Když se vrátil, můj dosavadní klid a znudění bylo ta tam. Nejen že se usmíval od uchu k uchu, ještě k tomu nesl v ruce moje sedlo a přes rameno měl hozenou moji uzdečku. Jakmile jsem si uvědomila o co jde, hlavu jsem vystřelila nahoru s ušima napnutýma dopředu a málem jsem neodolala instinktu pokusit se přeskočit dveře a utéct.
„Ššššš holka.“ položil sedlo na hák u boxu a uzdečkou a šel pro čištění. To je konec! Bylo mi jedno že si chce zlámat všechny kosti, ale já bych ráda zůstala živá a zdravá. Vzal kartáč a začal mě čistit. Čištění moc v oblibě nemám, ale musím uznat že je to někdy i příjemný. Taková masáž, pokud se tedy nevyválím v bahně. To je pak nepříjemné, jak všude lítá ten prach a člověk to ze mě drhne a je naštvaný. Ale válení je fajn, hlavně když chcete toho co vás bude čistit naštvat.

Bohužel dneska jsem byla čistá. Neměla jsem ani příležitost se do výběhu na nějaké bláto podívat. Stejně bylo sucho a netušila jsem co se na mě chystá. Poslušně jsem držela a na jediné co jsem si dovolila, bylo že jsem nechtěla podat nohu a pak jsem se mu opírala do ruky. Funěl, ale zvládl to se stejným rozjařením. Byl to ztracený případ. Dostihu se nevyhnu.

Pyšně a nadšeně mě vyvedl z boxu. Závod měl začít už co nevidět. Všichni koně, převážně tažní, nebo alespoň mohutní, byli venku a jezdci na nich. Krokovali je po úplně přeplněném placu za hospodou, kde se dalo sotva hnout. Atmosféra zde až člověka dusila jak byla napnutá očekáváním. Kolem polní cesty, která vedla kolem velkého pole, stáli stánky s buřty a jinými pochoutkami a okolo bylo tolik lidí, že to snad nebylo možné. Tolik lidí by se totiž do celé této vesnici, dle mého názoru, nemohlo za boha vejít.

Můj jezdec nasedl, lehce a obratně tak, že byl nahoře dřív než jsem se mohla nadát. Překvapilo mě to a potěšilo. Tenhle mladíček očividně už na koni někdy seděl. Byla tu nepatrná naděje, že ho nezabiji a on mě. Jemnou, ale důraznou pobídkou mě přiměl rozejít se. Bylo to tak přirozené. Ne jako s Kerpym, který si všechno vynucoval násilím. Poctivě jsem šlapala do kolečka jak blbeček, stejně jak ostatní a sledovala dění kolem rozšířenýma očima a nozdrami. Kůň ve mně se plašil při každém šustění pytle, či ulétlím šátkem dámy s červeným kloboukem, jen díky lidskosti jsem dokázala být více méně v klidu.

Foukal silný vítr a obloha se začala zatahovat. Vypadalo to na pěkný slejvák. Jen jsem se modlila aby začalo pršet až po závodu. Z pomyšlení, že bych musela v dešti a bahně hnát se jak blbá, se mi dělalo mdlo. I když jsem měla čtyři nohy, byli tak vratké a křehké, že natlouci si nos bylo opravdu velice snadné. Přeci jsem čtyři nohy měla teprve pár měsíců.

Zazněl gong, který tvořil velký hrnec a palička byla naběračka. Musím uznat, kuchař na dostihové dráze mě trochu děsil. Měla jsem chuť ho jít prohledat, jestli u sebe schovává také dost velký nůž, aby mě rovnou do toho hrnce mohl nakrájet až si zlomím vaz. Pustila jsem tyto veselé myšlenky z hlavy. Právě začala nepříjemná strkanice o místa na startovní čáře. Můj jezdec se také chtěl narvat do přední řady. Já jsem to však odmítla, tak jsme nakonec zůstali v zadní a hlavně mnohem volnější řadě. Nehodlala jsem se nikam hnát.

Ale to nadšení kolem, jezdcovo jemné nedočkavé chvění. Tomu se nedá jen tak odolat.
„Duuum.“ gong zazněl podruhé a než jsem se stihla nadát, měla jsem jezdcovi paty zaryté v žebrech a hnala jsem se dopředu společně s ostatními. Chvíli vůbec trvalo než jsem si uvědomila co se děje a že se dopředu řítím jako raketa. A ještě déle mi trvalo než jsem si uvědomila, jak se mi to líbí. Automaticky jsem poslouchala jezdcovi pokyny. Uhýbala jsem ostatním závodníkům. Předbíhala je a užívala si pocitu že zas po dlouhé době běžím. Jen mě mrzelo, že to nemůžu pořádně naprat. Toužila jsem se rozeběhnout cítit jak letím. Ostatní koně mi to však nedovolovali. Mačkali jsme se na sebe a země duněla.

Dva mohutní chladnokrevníci mě obklíčili z obou stran. Cítila jsem jak můj jezdec ztuhl. Tohle nebylo dobré. Byli mnohem vyšší než já a o jejich síle ani nemluvě. Zpanikařila jsem a udělala první co mě napadlo. Dupla jsem na plyn. Se strachem staženým žaludkem jsem vystřelila. Nedbajíc koně před sebou. Prorazila jsem si cestičku mezi pravím mým věznitelem a koněm přede mnou. Bílý valach, jenž mě brzdil a kterému jsem nemilosrdně nabourala do zadku vykopl. Jen tak tak se mi povedlo uhnout.

Já jsem přežila a můj jezdec, i když dost vrávoral, mi na hřbetě seděl také, za to slečna, která jela na bílém valachovi nevyseděla ten nečekaný výkop svého koně, který jsem způsobila a spadla. Spadla přímo mě pod kopyta. Snažila jsem se jí vyhnout. Jenže v tom zmatku a rychlosti jsem nestihla dost rychle uhnou. Cítila jsem jak jsem svým zadním levým kopytem o něco zavadila. Dost tvrdě. Mohla jsem jen doufat, že to nebyla hlava. Dost mě to děsilo. Ráda bych se ujistila, že je v pořádku, že jsem ji nezabila, ale nemohla jsem. Slyšela jsem a cítila jak se za mnou řítí zbytek závodníků. Tady nebylo místo pro milosrdnost. A tak jsem běžela a přede mnou už byla jen volná dráha. Měla jsem tak plnou hlavu myšlenek na tu holku, která ležící někde na dráze, možná už rozdupanou, až mě ta prázdnota vyděsila přede mnou.

Koutkem oka jsem mohla vidět za sebou jak se závodníci strkají a koně vztekají. Všichni mě honili. Můj instinkt koně poručil a já jednala. Natáhla jsem energicky krok a pelášila. Letěla jsem tak jak nikdy v životě. Ač jsem měla srdce strachy až v krku, byla to nádhera. Můj jezdec, který stál ve třemenech čímž mě nechával krásnou volnost pro práci hřbetem se jemně opíral do mých otěží a já věděla, že to tak má být. Byli jsme jak jedna bytost. Cítila jsem jeho radost, nadšení a adrenalin. Bylo to vzájemné a to nás spojovalo.

Hliněná cesta pode mnou byla jen jedna velká šmouha, pole ubíhala jak ve zrychleném filmu. Vítr chladil mé tělo, odfukoval kštici z čela a hříva mi vlála. Mé rozšířené nozdry plnili mé obrovské plíce tak velkým množstvím vzduchu o kterém se mi jako člověku mohlo jedině tak zdát. Nejkrásnější však byli kopyta dopadající na cestu. Ta síla, kterou jsem v nich cítila s kterou se dokázali odrazit. A pak se sen rozplynul.

Nevím odkud se to vzalo. Jednu chvíli běžím. S cílem v dohledu. S jezdcem chtivě mě pobízejícím a pak se ozvalo „tsssuum“, v mém pravém zorném poli jsem ještě zahlédla čmouhu, pak jezdec ztuhl. Cukl mi za otěže. Jeho váha se přesunula doleva. Převažoval mě i otěž mě nepříjemně tahal. Pak spadl. Bolela mě tlama, když jsem vytrhla otěže z jeho křečovitě sevřených prstů. Zastavila jsem a hlavu instinktivně zdvihla nahoru ve snaze uniknout bolesti.

Jezdec ležel na zemi a konec šípu mu trčel z hrudi. Zachvátila mě panika. Nechápala jsem jak se to mohlo stát. Rozum strnul hrůzou a má mysl byla ovládnuta instinkty. V první chvíli jsem nevěděla co dělat. Byla jsem zvyklá, že mě někdo řídil. Co s nabytou svobodou? Rozhodování netrvalo dlouho. Závodníci byli už nadosah. Vyrazila jsem do cíle, ke stájím, do bezpečí. Jezdce jsem nechala ležet tam kde byl. Výčitky svědomí přišly mnohem později. A to už byl určitě mrtví. Jestli ho nezabil dřív šíp tak křupání z přelámaných kostí mi potvrdilo, že jeho tělo bylo rozdupáno.

Všechno se odehrávalo ve vteřinách, ale mě to přišlo jak hodiny. Než jsem dorazila k cíli z lesa kolem pole vyrazili jezdci na koních, ale převážili pěšci. Šípy stříleli po jezdcích a ne jednou se nestrefili a stříleli do koní. Mezi diváky to zavřelo. Někteří utíkali do vesnice, ale většina mužů sebralo vidle nebo co zrovna měli po ruce a vydali vstříc smrtící oceli mečů útočníků.

V prvním okamžiku jsem se bádal, že si budu muset cestu jimi vydupat. Naštěstí to byly sedláci. Věděli o koních své a bázlivě mi uhýbali. Bez problémů jsem mohla prchat od místa krve a násilí. Neohlížela jsem se. Nechtěla jsem vědět co se za mnou děje. Jediné po čem jsem toužila, bylo být pryč.

Vše se odehrávalo jako ve snu. Viděla jsem co se kolem dělo, ale můj mozek to nepobíral. Nemyslel jen s úžasem přihlížel. Klusala jsem zmateně po placi před stájemi a nevěděla co dělat. Všude se rozléhali bojové pokřiky smíšené s bolestným sténáním. Vojáci se nořili odevšad ale snad odnikud. Bylo jich čím dál víc a zmasakrovat pár vesničanům jim netrvalo ani pět minut. Země polykala krev a s ní i životy raněných.

Byla jsem zmatená, vyděšená ale především blbá když jsem se nechala odchytit a to nikým jiným jak lordem Kerpym. Ve své splašenosti jsem se připoutala k jedinému člověku, kterého nenávidím, k jedinému člověku, kterého jsem znala. Instinktivně jsem přepokládala bezpečí u všeho známého.

Ze stájí vyšla celá naše malá družina. Když na mě Kerpy nasedl a obrátil mě směrem k vojákům, projel mnou strach tak silný až se mi rozklepala kolena. Tohle nemohl myslet vážně. Bylo jich minimálně desetkrát víc.

Spatřili nás. Předpokládám, že to byl jejich velitel, ten na černým koni, s krátkýma tmavě hnědými vlasy. Jeho oči na chvíli lapili ty moje. Stalo se mi to poprvé v životě a srdce mi vyskočilo pomalu až do krku. Nemohla jsem se od nich odtrhnout. Až lordovo trhnutí za otěž mě probralo z hypnózy.

Kerpy mě přinutil na místě udělat otočku a kopnul do žeber. Poslušně jsem natryskala. V žilách mi pumpovalo tolik adrenalinu, že běh bylo jediné po čem jsem toužila. Potřebovala jsem vybýt tu energii, to jemné chvění v celém těle a roztěkanost mysli. Za námi zazněl výkřik a zem se pod námi otřásla, jak nás začali pronásledovat.

S mým jezdcem jsme vůbec nebrali ohledy na naší družinu, která než se vzpamatovala, tak mi jsme byly daleko před nimi. Letěla jsem vpřed, jak o život. *Proč jak? Vždyť běžím o život!* Záblesk jasné myšlenky v totálním chaosu a tmě mého mozku. Těšilo mě, že jsem dokázala trochu myslet, ale víc optimistická myšlenka by mě potěšila ještě víc.

Zařehtání. Hlasité, naříkavé, vyděšené. Srdce mi poskočilo a kdybych byla člověkem, tak by se mi oči zalili slzami. Po tomto překvapeném posledním bezmocném a marném vykřiknutí do prázdna následovala jen rána o zem. Doufala jsem, že to ten jezdec nepřežil. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale zmocnila se mě zloba. Zloba na ty ohavné bytosti, kterou jsem dřív bývala, na to že dokázali zabíjet nevinné, bezmocné a tak čisté na rozdíl od lidí. Jak se opovažuje člověk prohlásit se nejvyššího z bytostí? Neumí nic jiného, než rozsévat bolest, smrt a ničit rovnováhu přírody. Pocítila jsem k lidstvu odpor a částečně i k sobě samé.

Napadlo mě co kdybych Kerpyho sundala? Ulevilo by se zemi, že je o jednoho parazita míň a mě by už nikdo nepronásledoval. Jestli začnou střílet šípy, schytám to určitě tak akorát já. Bylo to lákavé ale neměla jsem odvahu ani to srdce co udělat. Toužila jsem ho setřást ze zad, ale přitom jsem věděla, že je to špatné. O co víc bych byla lepší než člověk? Intrikánská, manipulační, sobecká mrcha, kterou nezajímá nic jiného než sama sebe. Takový jsou lidé a já taková rozhodně být už nechtěla.

Nevím zda to bylo řízení osudu, náhoda, nebo čin podvědomí. Ale zakopla jsem. A to tak, že pořádně. Víte co znamená zakopnutí v trysku? Ten jeden špatný krok? Pád. Velký pád. Dost bolestivý a ne jen pro mě. Mé tělo bylo stavěné na větší nárazy, ale lidské tělo ne. Možná by to člověk přežil, ale to by na něj nesměl ještě spadnou čtyři sta padesáti kilové zvíře. Slyšela jsem i cítila jak kosti pode mnou praskají. Bylo to nechutné a naskakovala mi z toho husí kůže.

Byla jsem v šoku a strach mi zatemňoval hlavu. Chvíli jsem ležela a s hlasitě tlukoucím srdcem jsem poslouchala jak se nepřátelé blíží. S námahou jsem se vyškrábala na nohy. Levá noha mě bolela, ale dalo se to vydržet. Nejspíš natažený sval. Podívala jsem se pod sebe. Ležel tam Kerpy s očima odvrácenými k nebi a pusou mírně pootevřenou. Pod hlavou se mu pomalu rozšiřovala kaluže krve, musel spadnout na kámen, nebo tak něco, a nohy měl v podivném nepřirozeném úhlu. To bylo asi to křupnutí. Kdyby žil asi by byl ochrnul.

Z toho pohledu se mi zvedal žaludek. Neměla jsem ho ráda, ale ani to mi nezabránilo pocítit ostrý bodec vinny. *Za to můžu já, jen já. Kdybych dávala větší pozor…* Pronásledovatelé byli už jen pár metrů ode mě. Hrklo ve mně. Rozklusala jsem se pryč. Noha bolela a tak jsem kulhala. Kdyby se rozhodli mě chytit tak bych neměla šanci. Ale takhle jsem momentálně uvažovat nedokázala. Převládal nade mnou kůň a ten velel pryč. Tak jsem klusala. Naštěstí mě nikdo nepronásledovat. Proč taky? Byla jsem jen hloupé zvíře. Nebyla jsem důležitá.

Klusala jsem takhle asi deset minut a dech se mi postupně uklidňoval a s ním i mysl. Mohla jsem zase uvažovat. Bolest v noze, kterou otupoval adrenalin, se ozvala v plné parádě. Zpomalila jsem do kroku. Nyní jsem byla vděčná, že mám další tři nohy, které mě mohli nést a tak jsem nohu nemusela tolik zatěžovat, jako kdybych měla dvě.

Měla jsem hlad a žízeň. Strašnou žízeň. Zastavila jsem se. Nevěděla jsem kde jsem ani kudy se vrátit zpátky, ale co by mě tam čekalo? Smrt a utrpení. Pěkně děkuji, ale o to jsem nestála. Teď jsem potřebovala vodu.

Nacházela jsem se v lese. Dost velkém, předpokládala jsem, podle toho, že zde bylo málo světla, jak les byl hustý a žádné cesty. Tudy nikdo nechodil. Což nebylo moc dobré. Neuměla jsem se o sebe postarat. Byla jsem zvyklá celý život jed podle předem daného řádu. Podle toho co se očekávalo, co jsem měla dělat, co jsem musela. Ale teď? Jediné čemu jsem děkovala bylo, že jsem kůň, opět. Cestou jsem oždibovala malé větvičky, které nebyli vůbec špatné. A pokud najdu vodu, tak mám alespoň jistotu, že neumřu hladem a žízní. Představila jsem si, že bych byla člověk. Oklepala jsem se hrůzou. Větvičkami nebo lesní trávou bych se fakt neuživila.