Změna úhlu-1 Kapitola

1 Kapitola:
Právě svítalo a já si uvědomil, že se válím v odpadcích na lavičce.
Ležel jsem ve špíně a o-kolo mne byly nějaké noviny, napadlo mě, že bych si mohl přečíst, co je nového.
V prvním článku, bylo hned na titulku napsáno, cituji: Mnoho lidí, dnes přišlo o práci, vláda pokročila ve vydělávání si na svých občanech, snaží se je přivést k bankrotu.
„Zřejmě jí to jde, dělat z lidí loutky nebo idioty“ pomyslel jsem si a můj povzdech skončil v útrpném smutku.
Co dál napadlo mne, co bude s mým životem? Na něco snad možná přijdu.
V tom okamžiku, se otevíraly zrovna ranní obchody- se zbožím, kam se ihned nahrnuly masy lidí.
Já stal opodál a v udivení sledoval, co to lidé dělají. Proč tak blázní? Vždyť jenom podporují trh, který se z nich snaží vyždímat to, co může.
Náhle se mě někdo dotkl a zeptal, jestli jsem neviděl zlodějku, jež ukradla jednomu pánovi z vozíku tašku s nákupem, který si koupil. Já odvětil, že nic takového se přede mnou nestalo.
Neznámý se mne znovu zeptal, jestli bych ji nechtěl chytit, já si to chvíli rozmýšlel a pak mne napadlo, že by to mohla být dobrá příležitost, k očištění mé zdejší pověsti.
Moje rozhlížení se po dívce, na kterou neznámý poukazoval, začalo rýsovat zlodějskou postavu s ukradenou taškou, běžící co nejrychleji. Netrvalo dlouho a začal jsem za ní utíkat, snažil se křičet, ale neslyšela mne. Nejdříve rychle prchala parkem, potom zahnula, načež si to po odbočce namířila přímo pod most. Tam se s nikým setkala a podávala si s ním ruce, já se schoval a čekal, čekal, co přijde.
Neznámá postava v černém klobouku, jež si se zlodějkou podávala ruce, si s ní nejspíš něco předávala, potom od ní postava v klobouku odcházela a já si to namířil přímo ke zlodějce. V tom okamžiku, když mne zlodějka uviděla, byla nejspíše rozrušená a vystrašená, takže se mně z opatrnosti vyptávala.
Co chcete? Proč mne sledujete? Kdo vám k tomu dal právo? Já ji odpověděl, „No víte“, jeden muž mi říkal, že jste vzala nějakému staršímu pánovi tašku se zbožím. Ona se divila, chvíli přemýšlela. „Tak pojďte semnou odvětila a někam mne odvedla. “ Otevřela víko a řekla „Vy první“. V té chvíli před námi něco divného rotovalo, jenže já nevěděl co to je, ale ona mi sdělila: nečekejte, vy pitomče, prostě skočte dovnitř! Skočte, jenom se natáhněte a proskočte tou časovou smyčkou! Než čas vyprší!. Moje váhání netrvalo ani vteřinu a já už bez optání skákal do té černé, zdálo se mi, že točící se nekonečné, časové smyčky. Aniž bych zaváhal nebo se jakkoliv obával toho, co semnou bude dál. Svět jako by se přede mnou měnil, ztrácel se , zdálo se mi, že je dokonce i bez ekonomického krachu, který nás zasáhl v době, kdy vláda požadovala na občanech zdanění všeho, co bylo jen možné zdanit. V té chvílí, jsem se někde objevil a netušil kde. Místnost byla potemnělá a přede mnou stála jedna neznáma žena. To bude asi ta zlodějka, pomyslel jsem si. Neutekla ani minuta a položila mi několik otázek.
„Jak se jmenujete? ”
„Erwin”
„-Pane Erwine ta taška, kterou jste zřejmě viděl, byla jen ztvárněním situace něčeho, co se nestalo, vlastně kdo vám řekl, že někdo ukradl tu tašku?”
„ Nevím, nevzpomínám si”
„ Ona se zeptala znovu, Tak kdo?”
Nedala se odbýt, stále se mě vyptávala, jenže já jsem mezitím upadal do letargického spánku, kde jsem přestával vnímat.
Tma se přibližovala a já nevěděl co se děje, upadal jsem do stavu, v němž se mi ztrácelo vědomí, a všechno bylo v onen okamžik najednou jíné, neobvyklé a chladné.