Oči mlčenlivých VIII.

Nakonec to v lese nebylo tak strašné. Byl opravdu veliký. Asi den po tom útoku, jsem se rozhodla vrátit. Byl to můj jediný záchytný bod, který mě mohl dovést zpátky k Ondrovi. Teď když jsem byla volná, jsem si připadala strašně sama. Stýskalo se mi po něm. Neměla jsem nic moc na práci, krom žraní, pití a občasném utíkání před zvířaty podobným vlkům, až na to že měli křídla a podivně pařáty místo nohou. Naštěstí jim utéct nebyl problém. Trvalo jen dva dny než se mi noha dala více méně do pořádku abych ji mohla používat bez větších problémů.

Strávila jsem v lese pět dní, během nich jsem se marně snažila najít cestu zpět. Po pěti dnech, celkem pohodových, až na to že mě neustále pronásledovali Kerpyho mrtvé oči a to křupnutí, když jsem mu zlámala nohy, to sklouznutí ze sedla, když ten mladík ze mě spadl a rozpoutalo se peklo.

Nechtěla jsem na to myslet, ale vzpomínky se mi v hlavě bouřili. Nejhorší byli první dva dny, ale pak intenzita vzpomínek vyprchávala. Srdce mi už tak prudce nebušilo a žaludek se mi nesvíral úzkostí. Myslela jsem na to, to jo, ale dalo se to překousnout. Nejhorší asi byli ty Kerpyho oči, ten nevidoucí výraz. Byl to první mrtvý, kterého jsem viděla, a doufala že i poslední.

Po pěti dnech jsem konečně došla k okraji lesa. Do velkého travnatého údolí, a k mé radosti i znepokojení, jím vedla cesta. Kamenná a široká. Nebyla mi ani zdaleka povědomá. Do Waspu jsme došli po hliněné cestičce, maximálně široké na jeden vůz, ale bylo to něco čeho jsem se mohla držet. Lepší než bezcílně se toulat.

Sešla jsem na cestu a rozhlédla se doprava a do leva. Tak kudy? Neměla jsem ani tušení. Můj orientační smysl byl k ničemu. Dala jsem se do leva a doufala, že mě to někam dovede. Co bude pak. To jsem netušila, ale potřebovala jsem si dát nějaký cíl. Chodit si jen tak volně je sice pěkné, ale po pár dnech vám to bezcílné bloudění začne lézt na nervy.

Jediné čeho jsem se bála bylo, že potkám nějaké lidi. Určitě mě budou chtít chytit, ale doufala jsem, že stihnu včas utéct. Přeci jsem jen byla rychlejší než oni a i kdyby byli na koních, tak s jezdcem na mě nemůžou mít. Fyzicky jsem na tom nebyla vůbec špatně. Měla jsem dost potravy, vody i pohybu. Neměli šanci a tak jsem si vesele vykračovala po cestě s ušima našponovanýma a ostražitě pozorovala okolí.

Po pár hodinách už jsem šla s hlavou svěšenou, nezajímajíc se o okolí. Zdálo se, že tato cesta není asi moc využívaná. I když byla v dobrém stavu tak jsem tu nikoho nepotakala. Kráčela jsem zvolna dál a slunce se pomalu chýlilo k západu. Nesnažila jsem se určitě směr, kterým jdu. Světové strany mi nic neříkaly a hlavně ani nevím odkud jsem přišla.

Bylo šero a oblohou se rýsovaly červené šmouhy, červánky. Zastavila jsem se. V údolí nebylo možnost se ukrýt, ale byl tu shluk stromů, které by mě mohli ochránit před deštěm, kdyby začalo pršet a nebudu tak nápadná, jako kdybych se válela uprostřed zeleně. Únavou se mi už podlamovali kolena. Potřebovala jsem se na chvíli lehnout a tak jsem se pohodlně uvelebila na boku. Na chvíli mě přemohli obavy zda bych měla spát tak blízko u cesty, ale nikoho jsem za celý den nepotkala a snad i ostatní cestující někdy spí ne? Netrvalo dlouho a usnula jsem.

Probudil mě hluk. Rachocení kol. Vztyčila jsem hlavu zmateně do výšky. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, kde jsem. Někdy po probuzení jsem měla pocit, že jsem na zemi a strašně mě udivilo, když jsem zjistila, že jsem jinde než ve svém pokoji. Bylo to tak dávno, ale zrovna teď nebyla vhodná chvíle na nostalgii.

Vyškrábala jsem se na všechny čtyři kopyta. Neměla jsem ráda, jak bylo mé tělo těžkopádné. Ta tíha mých kil byla strašná. Měsíc byl zahalen hustými mraky a tak byla tma jak v pytli. Neviděla jsem ani na krok. Jen světýlko a hlasy se blížili cestou. Byli ještě dost daleko abych mohla nepozorovaně utéct. Nešla jsem však daleko. Byla pořádně hustá tma a když nebudu dělat hluk nemůžou si mě zdaleka všimnout a tak jsem se přikrčila v ostrůvku stromů a keřů.

K mé smůle vůz zastavil. Vozka, nebo někdo kdo seděl na korbě, něco zakřičel. Z vozu vyskočili dva stíny a začali vybalovat. To snad ne! Nebyla jsem to já sama, která tvrdila, že by nikdo nebyl tak hloupí aby v noci cestoval? Měla jsem pravdu. Až na to, že tito poutníci parkovali o něco později.

Za vozem se ozvalo dupání a frkání. Moc dobře jsem poznala že jsou tam dva koně, i když jsem je v té tmě neviděla. Vystrčila jsem hlavu neopatrně z křoví. Chtěla jsem vidět je vidět. Nevím, nepřipadala jsem si jako kůň tedy, alespoň ne úplně, ale táhlo mě to k nim. Ať jsem chtěla nebo ne, byl to můj živočišný druh.

Naštěstí ve mně stále zbývalo dost člověka abych si vynadala do hloupých krav a schovala hlavu zpátky. Na okamžik jsem měla dojem, že mě jeden z těch dvou co vyskočili z vozu zahlédli, ale naštěstí se zdálo, že mě nakonec považoval za nějakou laň nebo větev a dal se zpátky do práce.

Z vozu vytahovali různé pytle a rozkládali je na trávu. Bylo jasné, že zde hodlají přenocovat. Mě oči si trochu přivykli na svit lamp a tak jsem zahlédla jak si na zemi připravují lůžka. Moc nevoněla, až sem jsem cítila její pach, nebo to byli ti volové co táhli vůz? Ne.Takhle může smrdět jen člověk.

Nevěděla jsem co dělat. Mezitím co si vybalovali jsem se neodvážila hnout z místa. Nebyli zas tak daleko aby nemohli popadnout ten luk, co držel jeden z nich a prostě mě zastřelit. Udělali by ze mě pečínku. Jestli někdy skončím někomu v břiše, tak doufám, že mu způsobím zácpu nebo tak něco.
„Slyšeli jste o Waspu? Prej tam jennašli vyzvědače, ale armáda nikde. To to zase Šupel zvoral.“ zasmál se ten s tím lukem.
„Je to idiot. Tahle válka ničí obchody. Co je nám po tom, jestli si Yugčtí mágové hrají s Mořem nicoty? Ať si tam těží a dělají ty svoje hokusi-pokusy. Když je zničí, tak chcípnu hlady, protože nebudu mít ani dost prachů abych si koupil hrách.“ hořkost ve vozatajově hlase byla evidentní. A podle toho jak si vykračoval a mluvil, jsem tipovala, že to on to tady velí.
„Jenže to se netýká jen nás, pane. Ale všech světů. Niwerie je pramáti všech světů. Jen díky Moři nicoty jsme vznikli a taky ono nás může klidně zničit. Pokud se rozbouří, tak ani úprk na Zemi nás nezachrání. Všechno je se vším spjaté.“ to promluvil ten co mě asi zahlídl. Právě chystal ohniště.
„Helemese, nejsi ty nějak chytrej, co? Podle mě to jsou žvásty. Jsme hodně malý svět a vládci si dost dobře uvědomují, že ho dokáže ovládnout i jeden vládce. To je všechno o co tu de. Tak si nech ty kecy o konci světa a makej pro dřevo!“

Olovený se zvedl a mířil k jedinému dřevu široko daleko, nebo-li ke mně. Nejdřív mě zaplavil šok. V nohách mi zacukalo. První co instinkt zavelel bylo „prchej!“. Ale to jsem nemohla dovolit. Nestihla bych dost rychle utéct. Možná kdybych neležela, ale takhle než bych se vyškrábala na nohy, bych byla prostřílená jak cedník.

Myšlenky jsem měla splašené a vířili mi hlavou jak v tornádu, ale aby ta moje koňská hlava taky něco vymyslela, tak to ne. A ten muž se neodvratně blížil. Zmrzla jsem na místě. Být nenápadná, když máte dva metry skoro dva metry do délky a do výšky, to je sakra těžké, ale snažila jsem se. I to se snad počítá.

Naštěstí sbíral větve na druhém konci stromového ostrůvku a já se zamyslela nad tím co jsem právě slyšela. Bavili se o Waspu a evidentně je vůbec netrápilo, že tam lidi umírali. Museli to být tedy ti co Wasp napadli. Asi jsem šla opravdu špatným směrem a musela jsem překročit hranice. Na druhou stranu to byli obchodníci a říkali že s Yugou obchodují. Co když jedou za nějakým obchodem? Čím víc jsem o tom přemýšlela tím dál jsem byl od nějakého výsledku mého přemýšlení.

Byla to vteřina, vteřina nepozornosti, která mě mohla stát život. Drsný provaz se mi zařízl do krku. Vyskočila jsem na nohy a vzepjala se na zadní. Muž mě pevně a jistě držel. Cukl za provaz a strhl mě dolů.
„Hej, pojďte mi pomoc! Mám dalšího koně!“ vztekala jsem se, ale ve stísněném prostoru mezi stromy to nebylo moc možné. Netrvalo dlouho a už mě drželi i ostatní. Nemělo to cenu. Neztratila jsem sice svůj život, ale má svoboda odvála jak poslední podzimní listí. *Ach jo, proč musím být tak blbá?*

***

Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že tito obchodníci právě cestují z Yugi, takže štěstí si mě stále nenacházelo a mířili jsme na veletrh do Gasy, což bylo hlavní město země zvané Serientus, která byla dřív mým nepřítele a nyní mým novým domovem a pánem.

Moc dobře se o nás nestarali. Nějaké čištění jim vůbec nic neříkalo. Nažrat nám dali, jen když jsme zastavili na noc, což bylo dost málo, když vezmete v potaz jak velké tělo musím naživit. Za ty dva týdny co jsme byli na cestě jsem zhubla, a to hodně. Každý den, když jsem se viděla v třpytivé hladině vody říčky, jsem se polekala, ale ještě zdaleka jsem na tom nebyla tak špatně, jako ti dva koně co šli se mnou. Jejich nohy byli jen kosti obalené kůží. V srsti měli holá místa a všechny kosti jim vylézali z těla, z nichž nejhorší asi byli pánve a propadlá záda. Naskočila mi husí kůže pokaždé, když jsem na ně pohlédla.

Gas, bylo větší město než Yuga, ale za to zde nevládl žádný řád. Domy zde byli chaoticky postaveny zrovna tak jak to vyšlo a lidi do sebe se smíchem vráželi, děti povykovali a jen jsem odhadovala, že i hodně kradli. Dokonce jsem zde zahlédla i několik žebráků. To by se upjatým Yuganům stát nemohlo. Ti by žebráky popravili.

Trh byl z celého města nejhorší. Zvířata zde byli zavřena v malých dřevěných ohrádkách, i nás do ní zavřeli a museli jsme stát na výkalech po svých předchůdcích, kdybych neměla zkušenosti s Jámou asi bych to tu nesla těžce. Vzpomínky na Jámu a ten náš dělnický tábor v kterém pracuje Ondra, alespoň doufám, že se mu nic nestalo, byli tak vzdálené. Jako kdyby uběhlo milion let.

Bylo tu spousta koní na prodej. Zdaleka jsme nebyli jediný a zdaleka jsme nebyli v nejhorším stavu. Vedle nás stál valach, který měl jen tři nohy a těžce sípal. Ležel na zemi a už se nedokázal ani zvednout. Břicho měl podivně nafouklé a oteklé. Pravděpodobně kolika. Chudák to měl už spočítané.

Každopádně jsem některé z koní poznávala, nebo jsem si to alespoň myslela. Měla jsem neodbytný pocit totiž, že většina koní patřila bývalé družině lorda Kerpyho a vesničanům. Zvedl se mi žaludek, naštěstí byl prázdný, když jsem si představila jak tito „obchodníci“ okrádají mrtvá těla a teď prodávají jejich věci.

Měla jsem hlad a žízeň. Nohy a záda mě boleli od celodenního stání na tvrdých dlaždicích a trh se zdál být nekonečný. S nedočkavostí jsem pozorovala jak slunce zapadá za domy, až z něj nezbylo nic a špinavými ulicemi se začalo rozlévat šero. Runda, tak se jmenoval obchodník, kterému jsme patřili, s nadávkami nás vyvedl ven za město, kde jsme mohli na trochu hnusné, suché a udusané trávy.
„To se mi snad zdá. Za celý den se u nás nikdo ani nezastavil. Všichni nás předběhli.“ Runda chodil v kruhu a vztekal se. Docela jsem se divila. Kdybych já byla zákazník tak bych se v životě nekoupila.
„Co budem dělat?“ optal se náš strážce, ten co jsem se bála, že mě zastřelí, když jsem ho viděla poprvé.
„Předběhli nás tady a my je předběhneme v Tuze! Mezitím co oni se budou mačkat tady v tom smradu, tak se musíme co nejrychleji dostat do Keaderie. Vyrazíme hned za úsvitu.“

***

Keaderie, bylo možné aby tři tak rozdílné národy obývali jeden kontinent? Jestli pro Yugany byl typický pořádek, krása a arogance a pro Serienťany chaos s nezodpovědností, tak Keadeřané se vyznačovali konzervatizmem a přísnou etiketou. Nejdřív jsem se jich bála, jak upírali na nás své ledové zraky, ale jakmile jsem zjistila, že ta nevraživost patří jen naším průvodcům, hodila jsem se do klidu.

Lidi zde neměli rádi zboží získané válčením. Neboť bylo nekvalitní a nebylo získané pílí, ale náhodou. Každopádně se zdálo, že náš obchodník má kamaráda na radnici, neboť nás k nelibosti Keadeřanů nechali jít na jejich trh. To že nás pomlouvali jen jak nás uviděli, bylo jasné. Ale vlastně to nebyli ani pomluvy, většinou šířili jen pravdu, o což horší to bylo. Mělo to ale i světlé stránky. Keadeřané byli ve skrytu duše soucitný národ a nejednou se nějaká malá holčička nebo chlapeček prosmýklo kolem Rundy a jeho kumpánů a dali nám jablko či jen pampelišky, byli jsme však vděčný za všechno. Já jsem většinou nedostala nic, neboť se mí dva spoluvězni do sebe vždycky pustili a já raději utekla, někdy i dítě když mělo rozum.

Nemůžu samozřejmě říct, že všichni Keadeřané byli tak hodní. Byli tu nějaká výjimky, no, po pravdě jich tu byla celá řada. Díky tomu, taky měli tak nádherné město. Podplácelo se tu totiž denně. Stačilo jen otočit hlavu a už jste mohli vidět jak sousední obchodník vkládá cinkající měšec do ruky důležitě vypadajícího člověka. Za chvíli se ten obchodník přestěhoval i se svými kozami blíž do středu trhu. Tato korupce zajišťovala dobré hygienické prostředí na tržišti a krásně udržované ulice a domy. Hlavní čtvrť se skládala z třípatrových domků z nějakého šedého kamene a býlími spárami. Domy také zdobili překrásné rytiny a sochy.

Mezitím co jsem se kochala tímto pohledem, abych alespoň na chvíli nemyslela tak usilovně na ten strašný hlad, jsem si nemohla nevšimnout, že se u nás zastavil muž v draze vypadající košili s vestou, která měla asi částečně zakrýt jeho velký pupek, a asi o dvě hlavy větší a mnohem mladší mladíkem, který se pomalu ztrácel ve své košili, jak byl hubený. Byl to takový ten typ, samá ruka a samá noha. Možná by nevypadal tak komicky, kdyby zde nebyli v módě volné košile, které jeho vychrtlost podtrhovali.

Prohrábl si své rozčepýřené vlasy v barvě slámy a upřel prosebný pohled dolů na staršího muže, jenž ho doprovázel.
„To snad nemyslíte vážně, otče!“ hlas byl ještě snad komičtější než jeho tělo. Čekala jsem nějaký vysoký křiklavý hlas, ale měl pro uši příjemný basový tón, který se k němu ale vůbec nehodil.
„Ale ano. Tyhle jsou na tom tak špatně, že možná i uděláme dobrý skutek, když je jednoho z nich dáme tobě do péče, nebo přinejmenším to nebude zas taková škoda až ho zase zamorduješ.“ tak teď jsem málem vyprskla smíchy, kdyby to samozřejmě kůň uměl. Jeho otec byl sice malý podsaditý chlapík, ale hlas měl přesně takový, jaký jsem očekávala u syna. Vtipná rodinka. To co říkal mě ale trochu trápilo. Tohle pako se očividně o koně postarat nedokázalo.
„Já za to nemůžu! Já nechtěl aby Mourito skočil tu lavici. Snažil jsem se aby ten svah dolů hezky sešel až dolů, ale ten blbec se odrazil a skočil dřív než jsem mohl něco udělat. Zabil se vlastně sám.“ tak to zní moc dobře. Ušklíbla jsem se v duchu ironicky.
„Kdybys nebyl tak špatný jezdec tak bys mu v tom klidně zabránil. Mourito byl poslušný kůň. Věřil bych spíš jemu než tobě co se ježdění týče.“
Jak jsem je tak poslouchala, docházela jsem k názoru, že nechci aby si koupili mě. Tak jsem raději zalezla za ty dva moje koňský kamarády.
„Dobrý den, pane. Můžu nějak posloužit? Měl by jste zájem o nějakou zbroj, nebo tady máme tři úchvatné oře.“ všiml si jich konečně Runda.
„Ano, chtěli bychom koně. Pokud možno toho nejposlušnějšího.“ tlouštíkův hlas byl najednou chladný jak ocel a jeho oči říkali něco o nenávisti k obchodníkům jako byl Runda.
„Všecičky tito koníkové jsou naprosto zdravý a hodný! To přísahám.“ Runda byl špatný lhář. Už jen proto, že na první pohled bylo patrné, že ani jeden z nás na tom není vůbec zdravotně dobře. Taky si otec jen posměšně ušklíbl.
„Chci si je prohlédnout.“ Rundovi trochu zamrzl úsměv na tváři, ale přesto otevřel naší ohradu a vpustil muže i se synem k nám dovnitř. Oba mí spoluvězni se samozřejmě začali kousat a dostat se k nim co nejblíže, doufajíc v nějaký žrádlo. Měli jsme takový hlad, že by jsme dali cokoliv jen za jedno zvadlé stéblo trávy.

Já jsem se skryla za tím humbukem a snažila se tvářit nenápadně. Což moc nejde, když máte téměř dva metry do šířky i do výšky. Kdyby měli něco k žrádlu, tak bych se asi taky prala, ale očividně nic neměli. Ale stejně mi automaticky sklouzával zrak na jejich kapsy.

Otec s nespokojením a brumláním prohlédl mé společníky. Ani jsem se nedivila, že se mu nelíbili. Jen jsem doufala, že jsem na tom stejně tak hrozně jako oni. Bohužel, jakmile mě uviděl, tak mu obočí stouplo nahoru. Moc jsem nechápala co na mě viděl. Projel mi rukou páteř a nohy. Trošku jsem kladla odpor, když mi otevřel tlamu a div mi tam nestrčil celou hlavu. Bylo to fakt nepříjemné. Chvíli se zastavil na té noze, kterou jsem si pochroumala při útěku s Kerpym.
„Kolik chcete za tuhle klisnu?“ zeptal se po chvíli váhání.
„No, jelikož má takovou vzácnou barvu a krásné ornamenty. Pravděpodobně patřila nějakému vysoce postavenému mágovi, který se o ní dobře staral. Bude cena patnáct tisíc keaderů, protože vypadáte jako solidní člověk. Jinak by byla cena šestnáct tisíc.“ vyděla jsem na Rundovi jak sám se sebou spokojen. Cenu natáhl asi pěkně vysoko. Já jsem zas tak spokojená nebyla. Zapomněla jsem, jak hezkou mě Kerpy udělal. Nikdy jsem si nemyslela, že krása může být tak na škodu.
„Jste se zbláznil! Tenhle kůň je ve špatné kondici, podvyživený a k tomu má na jedné noze špatné šlachy. Nedám vám víc jak pět tisíc.“ a tak začala klasické handrkování o ceně. Připadala jsem si trochu jako bych byla zpět na Zemi na trhu někde v Egyptě. Hned co jsem si vzpomněla na domov se ve mně probudil podivný pocit odcizení. Už jsem si nepřipadala, že bych se měla vrátit domů. Jako kdybych tam už nepatřila, ale nepatřila jsem ani sem. Neměla jsem tu žádnou spřízněnou duši. Byla jsem téměř neviditelná.

I když moje nitro bylo téměř neviditelné, tak můj zevnějšek byl dost výrazný. A proto si nakonec pan kupující s panem prodávajícím plácli. Shodli se k tak nějaké spokojenosti obou na deseti tisících. Jo, teď jsem byla jen zboží. Žádná jedinečná bytost nevyčíslitelné hodnoty, stála jsem jen deset mizerných tisíc.