Kruh - kapitola dvacátá druhá

Byli na cestě asi necelou půl hodinu, přesněji on a Raven. Podle Arthurovi sestry by chasindův kmen měl být někde poblíž a jeho otec ještě pořád může být s nimi. Musí být s nimi, doufal v to. Skoro prosil, aby ho Raven vzal s sebou, no, teda spíš aby toleroval jeho doprovod. Přísahal si, že už se nikdy před ním takhle neponíží, i když pokud všechno půjde dobře, už k tomu nebude mít ani možnost.
Najednou zafoukal chladný, podvečerní vítr až se Chris oklepal. Možná to nebylo ani tak tím, že by mu byla zima, možná to měl na svědomý ten divný pocit, který v něm kdesi hluboko právě hlodal.
Prašná cesta se dobrých pár minut líně zvedala a vedla je přímo k úpatí hory řídkým lesíkem. Raven byl neustále alespoň dvacet stop před ním, zjevně nestál o jeho společnost, ale mohl být v klidu, on o jeho také ne.

Už nebrečela, prostě nemohla. Bylo tohle to, co očekávala? Ne, rozhodně ne, nebo ano? Jak mohla doufat v to, že najde stále stejný příbytek v odluce, se stále stejnou rodinou. Hřejivou náruč otce a vřelý matčin úsměv. Zavrtěla hlavou a ignorovala to, že právě šlápla do rozbahněné kaluže a pokračovala dál rázně kupředu, až za ní vlál sešlý plášť. Jak vůbec mohla něco takového chtít?! Vždyť je mág, ti jsou přeci prokletí, prokletí samotným Stvořitelem. Může snad ona, elfka, vzdorovat bohu?!
Prudce zahnula do další postraní uličky, která ústila do jednoho z menších dvorů, jenž byl místem, kde hospodyňky sušily prádlo, sousedé drbali jiné (samozřejmě nepřítomné) sousedy, nebo kde lidé prostě nabírali vodu z kamenné studny. Přímo naproti ní teď byl jediný východ v podobě jiné temné uličky.
Nemůže. Možná by se s tím prostě měla smířit a přijmout to, že ani v posledních…
„No ták…“ ozval se z průchodu před ní posměšným tónem hrubý, mužský hlas „copak ti ta nakládačka nestačila?“
Spatřila stín asi pěti postav, z nichž jedna se choulila u špinavé zdi. Nějací lidé zase terorizují elfa, který kvůli tomu aby uživil svou rodinu, vystrčil uši z odluky. A tahle banda se rozhodla okrást ho i o to málo co si vydělal. Jak můžou být lidé tak odlišní? Raven by nikdy nic takového udělal, nebo Christianne… Chris. Ztěžka polkla, jako by krkem chtěla protlačit knedlík.
„Když nám hezky rychle navalíš všechnu škváru, necháme tě jít…možná.“ Dodala medovým, přesto jedem nasáklým hlasem žena, taktéž skrytá za stínem.
Ne! Tentokrát to tak nebude! Očí jí zahžnuly, po pravé ruce s patrným zapraskáním přeběhl modravý výboj. Ještě není odepsaná…

Co asi teď dělá Amawel? Napadlo ho. Bezradně se podrbal ve světlých vlasech a zadíval se do zapadajícího slunce. I když má teď černé vlasy, pořád je stejně krásná jako předtím. Vsadil by svoje boty, že by byla nádherná, i kdyby žádné neměla. Nó, to asi ne, ale vypadalo by to zvláštně. Poťouchle se pousmál nad tou představou a nepozorně zakopl o jeden z kamenů, které se jen tak povalovaly po cestě. Vyplašeně vykvíkl a zamáchal rukama, aby neztratil rovnováhu. Raven se ani neotočil, jen pohoršeně zavrtěl hlavou.
Pan bezchybný, provrtal ho mladík pohledem.
Chasind ale jako by cítil Chrisův zabijácký pohled v zádech, prudce pootočil hlavu a jedním okem se na něj výhružně zadíval. Mladík okamžitě odvrátil pohled.
„Kamínek…“ zašeptal sotva slyšitelně, ale Raven ho slyšel, protože podivně zavrčel, znělo to jako rozzuřený vlk.
Vážně ho nenáviděl. Snad tahle cesta nebude trvat už moc dlouho.

„Andrastiny spoďáry!“ zařval lapka, který předtím vyhrožoval schoulenému elfovi na zemi, když jeho společnice prolétla vzduchem kolem něj, po zásahu kulového blesku.
Amawelina ruka pořád prskala syčivými jiskrami.
„Čarodějnice, čarodějnice!“ řval pořád dokola další bandita a za zběsilého jekotu se dal na útěk.
„Hm?“ zamručela Amawel a významně se podívala na zbývající dva lupiče, v ruce se jí mezitím formoval další blesk.
„Do hajzlu, nechcem problémy, jasný?!“ zamrčel napůl naštvaně, napůl vyděšeně zarostlý, černovlasý muž, zřejmě vedoucí skupiny.
„Vypadněte.“ Zašeptala čarodějka.
Zlodějíčci horlivě přikyvovali, zatímco pomáhali své kňourající společnici na nohy. Cestou pryč se neustále ohlíželi, zda je náhodou elfka nepronásleduje.
Konečně zašli za roh. Blesk v její ruce zablikal a v obláčku páry se syčením zmizel. Dívce se podlomily kolena. Zalapala po dechu a ze všech sil se snažila přemoct narůstající nutkání vydávit vnitřnosti.
„Zbláznila ses?!“ zaznělo jí ostře hlavou. Hlas Slitování jakoby zažehl tyrkysový plamen v runách na jejím těle. Zakašlala a na zem před ní dopadlo několik chuchvalců tmavé krve.
„Zabíjíš nás!“ pokračoval dál duch v jejím těle, cítila, jak to jím otřásla, všechno uvnitř ní jako by se chvělo.
„Není to jedno?!“ ostře odsekla a otřela si pusu hřbetem pravačky, runy pohasly. Nemusela se dívat, aby poznala, že se znovu o malý kousek rozšířily. Teď už jí nejdelší rameno malby zasahovala až k bradě.
„J-jste v pořádku?“ oslovil jí opatrně elf povědomým hlasem, kterému s největší pravděpodobností zachránila přinejmenším měšec drobných. Chytil jí za ruku a pomohl jí postavit se na do teď stále vratké nohy. Odhrnula si pramen lesklých, zpocených vlasů z obličeje aby se mu mohla zadívat do tváře, musela dokonce trochu zaklonit hlavu, protože muž byl dost mohutný, na elfí poměry.
Šokovaně zalapala po dechu a z úst jí uniklo překvapené hlesnutí. Asi by i omdlela, kdyby jí nezachytili silné, lidské paže. Ostře řezaný, usmudlaný obličej, který brázdilo už pár docela hlubokých vrásek, orámovaný několikadenním strništěm s oříškovýma očima, které jí tak dlouho nahrazovali rodičovskou lásku, by poznala kdykoliv.
Zmateně zamrkala.
„Thomasi?!“

Překvapilo ho, jak moc se lišila většina Ravenových lidí od něj samotného. Čekal další zástup studených čumáků, co při návratu ztraceného člena kmene nehnou ani brvou.
Místo toho ihned jak se dostali na dohled tábora, který tvořily převážně velké stany různě rozestavené u úpatí hory, si jich všimla jedna z chasidských žen. Zrovna nesla náruč plnou dřeva do tábora, takže byla zhruba v půlce cesty mezi prvním stanem a jimi. Jen tak mimoděk se ohlédla, jako by věděla, že jí sledují. Rázem se zastavila a otočila se. Přimhouřila oči, mžourala na nově příchozí, pak z ničeho nic upustila dříví a rozběhla se k nim, rukama si přidržovala dlouhou, nařasenou sukni, aby jí tak nezavázela při běhu.
„Bratříčku!“ překvapeně vyjekla a vrhla se stojícímu Ravenovi kolem krku „Tolik jsem se o tebe bála!“ zavzlykala chasindka a dál ho pevně objímala.
„Miro.“ Zašeptal barbar a lehce její obětí opětoval. Jakmile se černovláska do syta naobjímala, vzala Ravenovu tvář do dlaní a usmála se. Rukávem jednoduché halenky si otřela slzy štěstí, které stále kanuly z povědomých, ocelově šedých očí. „Celý kmen tě už oplakal, matka tolik truchlila!“
Chrise to poměrně šokovalo, myslel si, že větší šance by byla vidět usmívat se golema, než Ravena. Konečně si ho dívka všimla.
„Um… kdo je to?“
Už, už chtěl Chris vyseknout parádní, nacvičenou šlechtickou poklonu, kterou se ho matka tak dlouho snažila naučit, nakonec úspěšně. Avšak barbar ho předběhl.
„Christianne Khane, šlechtic z Bannornu, jeden z těch, kteří mi pomohli se vrátit.“
Na to se dívka vřele usmála „Tak to ti patří mé díky a vlastně díky celého našeho kmenu, Christianne.“
Mladík pokrčil rameny a chtěl říct, že není zač, ale tentokrát ho přerušila dívka.
„Počkat…“ přitiskla si ukazováček ke rtům „Khane?“ otočila se opět k bratrovi „Říkal jsi Khane?“
„Ano, proč…“
Mira se zamračila a kývla. „Pojďme do tábora, myslím, že si máme o čem povídat.“

„A-Amawel?!“ vykoktal Thomas, když mu elfka skočila kolem ramen „Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím, holčičko.“
„Já taky.“ Špitla dívka.
„Vypadáš teď… jinak.“
„Hmm.“ Zamručela a ještě o něco víc se ponořila do jeho náruče. „Musím ti toho tolik říct.“
„Lépe bych to ani neřekl.“ opáčil templář a pohladil jí zlehka po vlasech „Pojď, půjdeme se posadit támhle k té studni.“
„Thomasi?“ zašeptala Amawel.
„Ano, dítě?“
„Jsem moc ráda, že tě vidím…“
Templář se pousmál „Já taky Amy, já taky…“

Náčelník chasindů, Ravenův otec, vypadal přesně jako jeho syn. Jen ještě o něco víc mohutnější, s šedivými vlasy, věkem ošlehanou tváří a mnohem masivnějším náhrdelníkem, než byl ten Ravenův, který tvořily zuby, tesáky a drápy všech možných zvířat z pustiny.
„Synu!“ vykřikl šaman, jenž právě rozmlouval s ženou přibližně stejného věku, když Chris, Raven a Mira vstoupili do největšího ze stanů v táboře. On, i Ravenova matka, jak se později Chris dozvěděl, ihned vyrazili ke svému synovi a několik chvil se od něj téměř neodtrhli, zatímco on a Mira stáli ve vchodu.
Nikdy by si ani na vteřinu nepomyslel, že by Ravenovi lidé mohli být jiní než on, vřelí a milující, jako jacíkoliv jiní rodiče. Proč je tedy jejich syn takový? Po kom to asi zdědil? Že by po nerudném dědečkovi?
Mladík se pousmál a sklopil hlavu.
Následoval křížový výslech, který vedli oba chasindští rodičové, přičemž Raven odpovídal jen táhlým mručením, občas slovy a jen zřídka kdy celými větami. Došlo i na představování, které za něj pro tentokrát obstarala Ravenova sestra, tak se alespoň uklonil, hezky po šlechticku.
„Romel o tobě mluvil…“ řekl vážným hlasem vůdce kmene a zamyšleně si promnul bradu. Ani nevěděl proč, ale při vyslovení toho jména bodlo Chrise u srdce.
„Můj otec?“ vyslovil otázku téměř polohlasně.
„Ravene?“ vložila se do rozhovoru náhle náčelníkova žena a Ravenova matka v jedné osobě. „Synáčku, pojď, zbytek kmene tě rád uvidí.“
„Ale matko, vždyť jsme právě…“ namítl Raven, ale ani nestačil dokončit svou myšlenku.
„Řekla jsem…“ zvýšila najednou žena hlas a mladík si všiml, jak sebou chasind i jeho sestra trhli „řekla jsem, pojď…“ pokračovala už o poznání klidněji matka. „Tak prosím pojď. A Miro, ty také.“
Ne že by Chris neposlouchal svou matku, teda když ještě žila, ale respekt, jaký chovali k této ženě její děti, byl udivující.
Dívka poslušně kývla „Jak si přeješ, mami.“
Chris tedy zůstal s náčelníkem ve stanu sám.

„… démon jí ovládl a…“ zarazil se Thomas.
„Hm.“ Kývla Amawel na srozuměnou a upřela tyrkysové oči k několika trsům trávy před sebou „Aspoň je teď Thera už na lepším místě, se Stvořitelem.“
Mezi dívkou a templářem se rozhostilo na několik vteřin ticho, dokud elfka nezamířila pohledem na jeho zašpiněnou tvář.
„Co jsi tam vlastně dělal, Thome? Proč nemáš templářskou zbroj?“
Samotnou jí udivilo, že se na to nezeptala hned.
Thomas se hořce usmál a obličej mu tak prohloubilo několik dalších vrásek „Po tom co jsi utekla, co velitel templářů vyslal oddíl, aby tě našel, ještě ke všemu s Theodorem v čele a… po její smrti…“ Templář se na chvíli odmlčel a jemně stisknul dívčinu dlaň. „Nemohl jsem tam už dál zůstat, musel jsem prostě odejít, jenže jsem neměl kam. Formálně jsem od řádu neodešel, ale musel jsem prodat zbroj, abych…“ pokračoval zlomeným hlasem „měl na jídlo a tak…“
„Je mi to tak líto.“ Vyhrkla elfka a znovu ho pevně objala.
„Nemusí, dceruško. To, že jsem tě našel, stálo za všechny útrapy. Navíc jsem slyšel nějaké drby, že ve věži se stalo něco… podivného.“ Pomalu se od něj odtáhla a zvědavě si ho přeměřila pohledem.
„Podivného?“
„Já… nic určitého o tom nevím, ale ty vypadáš, že sis taky lecčím prošla, nemám pravdu?“
„Máš, ‘tati’“ odvětila „jako vždycky.“ Nervózně se zavrtěla na dřevěné lavičce stojící nedaleko u studny.
„Potkala jsem spoustu nových lidí, kteří mi pomohli a já jim, proto jsem…“ zadrhla se, přemýšlejíc nad správným slovem „taková…“ dodala nakonec a gestem poukázala na své vlasy.
„Hmm…“ zamručel chápavě templář „A co ten kašel, dítě? Vypadalo to, jako by ti snad plíce chtěli vyskočit z těla. Nahnalo mi to docela strach, jsi nemocná?“
„Tak něco, ale nemusíš se bát, není to nic vážného.“ Konejšivě se usmála. „Musím ale kvůli tomu už brzo odejít, mají tam lék, uzdraví mě.“
„Pokud je tomu tak, rád tě doprovodím, holčičko.“ Odpověděl klidně Thomas, jeho tvář ale prozrazovala, že má obavy.
„Ne, musím tam jít sama, víš, jenom… já.“
„Jsi si jistá, dítě? Jak dlouho budeš pryč? Nerad bych… tě zase ztratil, když jsme se teprve před chvíli znovu shledali.“
Pukalo jí srdce z toho, že musí lhát svému „adoptivnímu“ otci, ale bude to tak lepší, lepší pro všechny.
„Vlastně jsem právě byla na cestě pro ten lék, víš.“
„Ach tak, nezdržuji tě, tedy?“
„Ne!“ vyjekla okamžitě Amawel „Ty nikdy, tati.“
Templář se srdečně usmál a odhrnul jí pramen havraních vlasů z obličeje.
Úsměv mu opětovala.
„Myslím, že by ses měl vrátit k Oltáři, tady v Denerimu. Mohl bys tam na mě počkat, než se vrátím? Jen pár dnů.“
Thomas váhal jen malou chvilku „Dobře, uvidíme, jestli mě ještě jednou nechají pozvednout štít…“ odpověděl a opět se pousmál. „Myslel jsem, že na mě Stvořitel rozhněval.“
„Tak to ses pro jednou mýlil, tati.“
„Výjmečně.“
Elfka se zvonivě zasmála a pak z ničeho nic, najednou znovu zvážněla. „Ať stane cokoliv, slib mi, že to nikdy nebudeš dávat za vinu sobě, nebo Stvořiteli a neodejdeš od řádu.“
Templář svraštěl obočí. „Co to říkáš, Amawel?“
„Prosím, slib mi to, tati.“
„Proč bych ti měl slibovat něco takového?“
„Prosím, udělej to.“ Opakovala dívka „Budu pak o moc klidnější, je to jen taková hloupost.“
Několik dlouhých vteřin, které jí připadaly jako hodiny, jí Thomas ustaraně sledoval.
„Dobře, holčičko, slibuji ti to.“
„Díky, myslím že…“
Hlavou jí projela prudká bolest, jako horký nůž máslem. Vyděšeně vykřikla a přitiskla si zdravou ruku k čelu, Thomas se k ní okamžitě starostlivě naklonil.
„Co se děje?! No tak, dceruško, co je ti!“
Amawel pomalu odtáhla dlaň od čela a opatrně zamrkala, bolest byla pryč stejně rychle a nenadále, jako přišla.
„Nevím, jak dlouho to ještě vydržím…“ uslyšela sotva zřetelný šepot.
„Nic, nic… Jenom, něco mě zatahalo za vlasy…“
Tuhle lež by jí snad nespolklo ani malé dítě, v čemž jí víc než utvrzoval jeho výraz.
„Musím už jít.“
„Dobře, najdeš mě tedy v kapli, dítě.“ Odvětil a stále se na ni díval ustaraným pohledem.
„Nedělej si starosti, opravdu, budu v pořádku. Uvidíme se tedy za pár dnů, ano?“
Templář kývnul a postavil se. „Budu se těšit, Amawel.“
„Já taky, tati.“
Thomas jí ještě pohladil po tváři a už se chtěl vydat na odchod, když ho elfka chytla za ruku a silně ho objala, stěží se zmohl na to jí lehce poplácat po zádech.
„Strašně jsi mi chyběl, tatínku.“
„Vždyť ty mě taky…“
Dívka uvolnila nekompromisní sevření a potlačila vzlyk deroucí se na povrch.
„Tak, zatím, tati.“
„Ať Stvořitel vede tvoje kroky, dceruško.“
Otočila se a rychle se vydala zpátky k rezidenci paní De Noir… plakala, ale tentokrát to ale byly slzy štěstí, protože jí Stvořitel dopřál ještě poslední Thomasovo obětí.