Oči mlčenlivých IX.

Můj nový domov byl úžasný. I přes počáteční pochybnosti o mém novém majiteli, jsem musela uznat, že tady se mít špatně opravdu nebudu. Dům, nebo spíš sídlo, kde můj pán žil, byl sám o sobě malý ráj. Nacházel se kousek za městem, takže tu byli krásné a rozlehlé pastviny a ovocnými stromy.

Panství, stálo na kopci. Byla to nádherná stará kamenná budova s chrliči, porostlá popínavou rostlinou s velkými rudými květy a malými tmavě zelenými lístky. Zahrada před domem byla kaskádovitá s okrasnými keři, stromky, sochami a fontánkami. Cesta k domu byla dlážděná a upravená, jako snad všechno.

Jelikož dům se svou rozlehlou zahradou nacházel na kopci, mohla jsem jeho krásu obdivovat pohodlně z pastvi, která se rozkládala pod kopcem. Zde také byli úžasné venkovní dřevěný stáje, rozlehlé, čisté, vzdušné a světlé, mnohem lepší než zděné. Písková krytá jízdárna a samozřejmě i menší dostihová dráha. Můj pán musel být velice zámožný a proto se moje obavy o něm začali rozplývat, alespoň do té doby než na mě poprvé nasedl.

Nejen že byl strašné vysoký a já si vedle něj připadala jak nějaký poník, ale byl to příšerný jezdec. Jediné štěstí bylo, že při své výšce byl hodně hubený, a tak nebyl zas tak těžký, jak jsem se ze začátku obávala. Jeho jezdecký um, by nebyl tak děsivý, kdyby nebyl tak nerozhodný a nesebevědomí. Jednu chvíli mi přikazoval jednu věc, pak se najednou splašil, že chce vlastně něco jiného a já jsem se mohla přetrhnout.

I přesto, že dával nesmyslné a protiřečený pokyny začínala jsem ho mít ráda. Chodil ob den ke mně do stáje a vždy mi přinesl i něco dobrého na zub. Prvně jsem ho ignorovala, ale když na mě vždycky upíral ten nešťastný pohled, uvědomila jsem si, že ke mně vlastně utíká. Časem, když si mě podplatil jablky, hruškami a tvrdým chlebem jsem dokonce měla i chuť zjistit co ho tak trápí. Dívala jsem se na něj, ale víc jsem nezmohla. Jen si povzdech, smutně se pousmál a odešel.

První týden byl celkem klidný. Tři dny mě nechali odpočívat na pastvě. Měla jsem dost trávy, večer a ráno jsem dostávala ještě oves nebo otruby a tak jsem se začala cítit mnohem lépe a energie se mi pomalu začala obnovovat. I noha se mnohem zlepšila. Nebylo to nic vážného jen to chtělo na chvíli klid a dobrou stravu.

Od čtvrtého dne se mnou začali pracovat. Pracovala jsem celkem ráda. Ze začátku jsem byla dost nejistá a chvíli mi trvalo než jsem pochopila co po mě vlastně chtějí, ale celkem mě to bavilo. Nejlepší bylo, když se rozčílily, protože jsem nemohla pochopit nějaké jejich povely, a tak mi začali nadávat, proč jsem tak blbá a místo abych ty zvednuté kavalety přešla, tak je skáču. Jaké bylo pak překvapení, že jsem je hned poté jako hodný koník přešla. Proto se trenér naučil se mnou komunikovat i slovy. Měla jsem tušení, že mě i někdy podezříval, že mu rozumím. Ale vždycky to hodil za hlavu.

Po dvou týdnech, kdy jsem jezdila už se svým pánem. Jsem pochopila proč je pořád tak smutný. Byl to totiž strašný nešika a každý mu to vytýkal. Jako například při ježdění. Něco se nám nepovedlo a trenér si ho vzal hned do parády.
„Pane Gesare, to snad není možný. Už jsem vás to učil tolikrát, že to ani nespočítám. Jak je možný že to děláte neustále špatně? Jak váš otec na dalších dostizích, nebo koňské přehlídce vysvětlí, že jeho syn, syn druhého nejvýše postaveného rodu v Keaderii neumí jezdit na koni?“ trenér soptil. Byl téměř na každé hodině nepříčetný. Ani jsem se mu nedivila, ale Gesar zas tak špatně nejezdil, jenže jakmile byl pod vedením trenéra a ještě v horším případě na něj začal řvát, tak ztratil i tu špetku sebevědomí a klidu, který měl a to je snad to nejhorší co se může stát.

Já jsem byla kůň, plachý a nejistý tvor. Pokud mě má někdo ovládnou, tak musí být vůdčí. Musím v něm mít oporu a jistotu. Jenže to u něj kůň najít nemohl a tak jsem po dvou týdnech naší neschopnosti sebrala odvahu já. Z lítosti k němu, za ty dobroty co mi nosí, jsem sebrala svou lidskou část a začala vést já jeho. Naučila jsem se co znamená diagonálou změnit směr a ze středu. Naučila jsem se, kde je jaké písmenko na drezurním obdélníku a držela se trenérových pokynů a na Gesara kašlala.

Můj pán z toho byl ze začátku dost vyplašený, že ho neposlouchám, ale když viděl úsměv na tváři trenéra, tak se uklidnil. Netrvalo dlouho a Gesar se přestal děsit jezdeckých lekcí a i pro mě přestali být noční můrou, neboť když se začal ztrácet Gesarův strach, začal si trochu věřit. Znal všechny pobídky, jen prostě potřeboval trochu sebevědomí, které jsem mu dodala.

Za měsíc jsme byli už parádně sehraný tým. Ještě to samozřejmě sem tam vrzalo, něco se nám občas nepovedlo, ale trenér byl naprosto spokojený. Myslela jsem, že ke mně Gesar přestane chodit. Ale chodil za mnou stále. Jen ne s tím bolestným úsměvem ale spokojeným. Jak málo stačilo ke štěstí a jak hodně znamená jezdectví v této nádherné zemi.

Myslím, že si mě opravdu oblíbil. Čas od času, když přišel ke mně do stáje, si sedl na balík sena, co stál vedle a začal si se mnou povídat. Poprvé když to udělal, jsem z toho byla celkem dost vyplašená a zmatená. Dostala jsem strach. *Co když zjistil, že jsem svou lidskost neztratila? Co se mnou udělají?* Ale mé obavy byli plané. Gesar si prostě povídal sám pro sebe, jen ty slova směřoval na mě. Když jsem si to uvědomila, dost se mi to líbilo. Bylo to po dlouhé době, kdy na mě někdo mluvil. Připadala jsem si alespoň trochu zase jako člověk.

Vyprávěl mi o své rodině, jak na něj neustále kladou tlak, kvůli společenské etiketě. Jak se děsí každé společenské akce, kde se mu pokaždé stane nějaký trapas a otec s matkou pak zuří. O jeho tajné lásce Serín, jenž kouká spíš po jeho bratrovy, velkým lamačem dívčím srdcí, o tom, jak je šťastný, že se mu alespoň v jezdectví daří, i když si myslí, že je to hlavně moje zásluha. Omlouval se mi, že o mě řekl tátovi, že jsem stará herka a jak mě má rád a nikdy by mě nedal do salámu, jak mi často tvrdil, když jsem ho trochu pozlobila.

***

Byla jsem zde spokojena. Ne šťastná, ale v to jsem už ani nedoufala. Částečně, i když to nerada přiznávám, jsem zapomněla i na svého bratra a rodiče. Všechno se mi zdálo být tak vzdálené a nedosažitelné. Můj život teď byl spjat s tímto místem a mým pánem. Neměla jsem kam jinam jít. Mohla jsem utéct, ale s největší pravděpodobností by mě zas někdo chytil a prodal. K tomu jsem vůbec netušila jak bych se k Ondrovi dostala. Neznala jsem tuto zemi a tak mi nezbývalo, než se smířit s osudem a vyčkávat, zda mi on sám nehodí pomocné lano.

Tyhle myšlenky mě rozesmutňovali a tak jsem raději svou pozornost stočila k Gesarovi. Měli jsme právě po dost namáhavém tréninku. Trénovali jsme překážkový dostih. Jelikož byl Gesar dost vysoký, tak mi dělalo problémy s ním skočit a neshodit, ještě k tomu nikdy nedokázal správně odhadnout kdy skočím. Neustále zůstával za skokem a to je pak těžké neshodit, když vám jezdec neuvolní záda.

No, ale tak nějak jsme to ke konci už zvládali, tak trenér byl spokojený a mi s Gesarem celkem taky. Právě mě hřebelcoval a vyprávěl mi o tom včerejším plesu, co se konal. Věděla jsem o něm, neboť to byl randál! Nemohla jsem spát, jak celou noc někdo přijížděl a odjížděl.
„Serín si se mnou dvakrát zatancovala! Bylo to úžasné.“ vypadal směšně jak mu oči zářili a mluvil rychle. „Dokonce se mi podařilo jí nepošlapat boty a tak krásně se smála. Vypadala nádherně. Měla světlé žluté šaty, které vypadali prostě úžasně s těma jejími zrzavými vlasy.“ Gesar s zasnil. Byla jsem ráda, neboť tohle vzdychání mě moc nebralo. Mohl by mluvit o něčem smysluplnějším. Najednou mu blažený úsměv zmizel ze rtů a jak mávnutím hůlkou z něj vyzařovala sklíčenost. „Pak ale narazila na bráchu. Stačí aby se jednou usmál a všechny holky mu ležej u nohou.“ ušklíbl se. „Vůbec to nechápu!“ podívala jsem se na něj. Chvíli se mi díval do očí a pak odvrátil zrak. „No dobrá! Tak to chápu. Je hezkej, dobrej tanečník a na koni jezdí taky slušně, ale je to idiot! Přefikne každou kterou potká i když se mu nelíbí. Jen aby se měl s čím vytahovat před ostatníma.“ Zase se zamyslel. Povzdechl si a v očích se mu opět objevil ten tupí výraz. „Co asi tak dělá.“ Pane bože! Měla jsem ho ráda, ale z téhle zamilovanosti už se mi zvedal kufr. „Myslíš že ji zítra na ceremoniálu potkáme?“ tak tohle mě zaujalo. Ani ne proto že by jsme tam mohli potkat nějakou holku, která jak se zdá je spíš na frajírky, ale protože jsem měli někam jet. Ještě jsem odtud nevytáhla paty a co to vůbec mělo být za ceremoniál? Slavnost? To bude nuda. Budu stát někde u kůlu přivázaná a nohy mi z toho stání natečou.

***

Ceremoniál se mi vlastně zdál jako trapné zveličování výběru školy. Tedy, až na to, že lidi si školy vybrat nemohli. Což jsem jim moc nezáviděla. Gesar, spolu s ostatními chlapci, bylo kolem sedmnácti let, stáli uprostřed náměstí ve čtyřech řadách. Bylo jich celkem dost, až jsem se divila kolik dětí tohle město dokáže zplodit. A já? Samozřejmě že jsem stála na okraji, se spoustou spolutrpitelů, přivázána ke kůlu. Naštěstí jsem měla parkoviště alespoň ve stínu a tak k možným oteklým nohou se mi nemohl přidat ještě úpal nebo něco podobného. Další výhoda tohoto místa byla, že jsem dobře viděla na tu šaškárnu co se tam uprostřed náměstí děla a také jsem si nemohla nevšimnout jak je můj pán nervózní. Oči měl sklopené do země, až jsem začínala mít pocit, že se snad do ní chce propadnout a dlaně, zřejmě zpocené, si třel o kalhoty.

Ti, co rozhodovali o osudech těchto nebožáků, stáli nahoře nad shodami od nějaké velice důležitě vypadající budovy, asi magistrátu nebo tak něco. Byla to nádherná čtyřpatrová budova, která trochu připomínala svým zjevem chrám. Jediné co mě ujišťovalo, že to asi svatostánek nebude, byly muži a ženy, kteří v honosných šatech a špercích stáli a shlížely na chlapce, jako na poddané.
„Vítám Vás v tento významný den! Nyní se rozhodne o vaší budoucnosti. Doufám, že nikoho nezklame a bude taková jakou si vysnil a pokud ne, tak se s ní musí smířit, neboť dnešní den je nezvratitelný.“ to mluvil vysoký, kostnatý a důležitě vypadající chlápek s prošedivělými vlasy. „Až bude vaše jméno vyřčeno i s vaším budoucím povolání, tak přistoupíte a určený pracovník, zdejšího městského úřadu, vám předá dopis a pokyny.“ při těchto slovech jsem se zděsila. Bylo mi jasné že tu ztvrdnu pěkně dlouho.

Nakonec to nebylo tak strašné. Povolila jsem se jednu zadní nohu. Hezky jsem si ji položila na špičku kopyta a tak hezky jsem si ji tam „zacvakla“, že se mi krásně povolila celá noha. Hlavu jsem si pěkně svěsila dolů, čím jsem si protahovala krk a svaly na zádech. Nespala jsem, ale ani jsme nevnímala. Z otupělosti mě probudila až rána a smích.

Překvapeně jsem trhla hlavou nahoru a přelétla pohledem náměstí. První co jsem zaregistrovala bylo, že Gesar už nestojí v řadě a hned poté, když jsem přelétla pohledem se chodům jsem si uvědomila komu se smějí. Můj jezdec opět ukázal svou šikovnost a natáhl se jak dlouhý tak široký na schodech. Bylo mi ho líto a trochu jsem se styděla za to, že jsem nedávala pozor a nezaslechla co mu vybrali za zaměstnání. Jen jsem mohla doufat aby to nebylo povolání spjato s tělesným pohybem a mluvením.

Celý rudý a roztřesený se vrátil na své místo. Když byl takhle vynervovaný, tak jsem neměla šanci poznat, zda je spokojen se svou školou nebo zklamán. Chtěla jsem už aby ta šaškárna skončila a já se dozvěděla kam půjde. Na malý okamžik mě nepřipravenou zasáhlo vědomí, že se ho nemůžu zeptat. Na jednu vteřinu jsem se zajímala o lidské záležitosti a hned na to přišel překvapující pocit, ponížení. Byla jsem němá, jak kdyby mi vytrhli jazyk. Ceremoniál byl naštěstí dost dlouhý na to abych opět upadla do své apatie.

***

Byla tma a já spokojeně ležela ve stáji na měkkých a čistých pilinách. Moc toho nenaležím, neboť mě bolí vždycky celé tělo z té mé váhy, ale tak dvě hodinky si každý den ráda poležím. Hlavně když mě na noc zavřou do stáje. To je pak strašná nuda. Ani jsem se nedivila těm mým sousedům, že okusují dveře.

Zaslechla jsem kroky. Nebyl to ale typický klapot podpatku od jezdeckých bot a stájník měl už dávno spát, proto jsem zpozorněla, ale neodvažovala jsem se vstát. Jestli je to zloděj, tak si třeba bude myslet, že je tenhle box prázdný.

Kroky ustali. Zarachotila kovová západka a dveře od mého boxu se otevřeli. Ztuhla jsem. V měsíčním svitu jsem viděla siluetu vysokého a hubeného muže. Přešel ke mně. Klekl si a pohladil mě na krku. Trochu mě to uchlácholilo. Odvážila jsem se zvednout hlavu a očuchat dotyčného. Nedá se říct, že by dotyčný voněl, ale jeho pach mi byl povědomí.
„Ahoj, zlato.“ s těmito slovy a trochu skřípavým hlasem, jsem se zcela uklidnila a připadala si tak trochu hloupě, jako když jsem byla malá a bála se vytáhnou nohy zpod peřiny aby mi je náhodou neukousla příšera co se schovávala pod postelí. Gesar mě objal levou rukou a opřel se o mě. „Vím, už je pozdě, ale nemůžu spát.“ povzdechl si. „Celý náš rod, jsou samý udatní válečníci, ti nejlepší generálové. Dokonce i Degan, můj starší bratr, kterého neznáš neboť nyní učí na vojenské škole, ve svých dvaceti pěti letech, pouhé dva roky po skončení školy, je nejznámější stratég v zemi!“ složil si nešťastně hlavu do dlaní. „A ze mě má být nicař…“ zamumlal do dlaní. „Nemůžu tomu uvěřit, ale mohl jsem to tušit. Jsem úplné tele. Nic nedokážu udělat správně. Vůbec ani nechápu, že mě mohli vzít na nicářskou školu. Dokážeš si mě představit, jak dělám ty jejich hokusypokusy s velice nebezpečnou hmotou? Že bych měl dost vůle na to abych ji vůbec donutil všechno nezničit?“ zničeně si ně mě lehl. Nebyla jsem si jistá zda brečí, ale jedno jsem věděla. Byla jsem ráda, že nejsem člověk. Fakt nevím co bych mu teď měla vykládat za lži. V utěšování jsem opravdu nevynikala.

Chápala jsem, že je nešťastný, ale přesto jsem se v koutku duše zaradovala. Nicař, to slovo jsem neznala, ale podle jeho popisu hádám, že to bude něco jako ten mág co mě proměnil. Možná, když budu mít štěstí, mě přemění v člověka. Třeba i náhodou. *Nebo spíš nehodou.* Uvědomila jsem si, že pokud mě někdy Gesar přemění zpátky v člověka, tak rozhodně ne úmyslně, to by totiž pravděpodobně nesvedl. Byli to bláznivé naděje, ale bylo to něco, co mě opět probralo k životu. Nemohla jsem se dočkat, až vyrazíme.