Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 3, část druhá

Vydala se na cestu. Šla pořád rovně, jen občas se vyhnula stromům, které jí stály v cestě. Ve svém snu nic takového dělat nemusela, protože tam jí stromy nikdy nestály v cestě. Ale asi ne všechno může být tak dokonalé jako ve snech. Úplně zapomněla na to, že by se z toho lesa měla co nejrychleji dostat. Konečně dostala příležitost ke skutečnému prožití svého snu. Pro jistotu se ale raději štípla do paže, aby se ujistila, že se jí to celé jen nezdá. Bolest v paži ji ale přesvědčila o tom, že je to opravdu skutečnost. Aniž by si to uvědomovala, tak se jí na rtech objevil potěšený úsměv. Téměř celý život se jí zdál jeden jediný sen, který nikdy nedosnila úplně do konce. Vždy se probudila těsně předtím, než stihla uchopit ruku té neznámé osoby ve stínech. I když si to nikdy nepřiznala, tajně doufala, že ta osoba je její matka. Pořád na ni byla naštvaná za to, že je s otcem opustila, ale přesto by ráda viděla její tvář. Doufala, že si ji jako nemluvně dokázala zapamatovat a ona se jí zjeví v jejím snu. Neměla jinou možnost, protože Kristinin otec všechny matčiny fotografie spálil. Zřejmě to pro něj bylo příliš bolestivé. Už si ale neuvědomil, že se zachoval jako sobec a že by jeho dcera třeba jednou ráda svou matku viděla alespoň na fotografii. Jediné, co Kristin zbývalo byla víra. Víra, která ji teď poháněla hlouběji do lesa.

A kdo ví? Možná by Kristin skutečně objevila studánku ze svého snu a konečně by se chopila nabízené ruky od tajemné postavy, kdyby tehdy nezakopla a neupadla na chladnou zem. „Do háje!“ zaklela a znovu se vyškrábala na nohy. Kdyby tak sebou měla alespoň baterku, aby si mohla posvítit na cestu a vyhnula se tak všemožným hrbolům a popadaným větvím. Škoda, že si neuměla posvítit očima.

A zrovna když ze sebe znovu oklepávala jehličí a špínu a přitom přemýšlela nad tím, jak skvělé by bylo mít místo očí reflektory, něco se po její pravé straně pohnulo. Kristin sebou okamžitě škubla a začala neklidně těkat očima. V té tmě by ale stejně neviděla ani draka, dokud by ze svého chřtánu nevychrlil oheň a trochu to tam nerozsvítil. To jediné, na co se mohla spoléhat, byly její uši. Snažila se poslouchat dění kolem sebe, ale nikde nic. Kristin se ulevilo. Zřejmě se jí to jenom zdálo.

A pak se znovu ozval nějaký zvuk. Kristin v něm poznala křupání větviček na zemi pod něčíma nohama. Znovu se to ozývalo z pravé strany a co bylo mnohem horší, přibližovalo se to. Kristin ihned začala vyděšeně couvat. „K-kdo je tam?“ vykoktala. Bylo obdivuhodné, že vůbec něco řekla, protože se jí strachem začaly třást kolena. Její strach byl možná umocněn i prostředím, ve kterém se nacházela. Představa toho, že zahyne v tomhle lese, jí nepřipadala moc lákává.

Jak tak ostražitě couvala, všimla si na zemi ležící větve. Sice to nebyla bůhvíjaká zbraň, ale stejně ji sebrala. Dodalo jí to malinkatý pocit bezpečí. Pokud se na ní něco vrhne, odnese si to pořádné modřiny.

Dusání těžkých nohou se pořád přibližovalo. Teď se k tomu ještě přidalo hlasité odfukování, které připomínalo oddechování extrémně tlustého chlapa, který si dopřál k obědu půlku prasete. Kristin pořád couvala, ale zároveň se snažila zůstat ve střehu. Jenomže její pronásledovatel očividně přidal na tempu a zničehonic se objevil nějakých patnáct metrů od ní. Ukázalo se, že její stopu zachytilo nějaké zvíře, které bylo i přes tmu lehce rozeznatelné. Byl to obrovský šedivý živočich postavený na dvou objemných chlupatých tlapách. Rozhodně měřil více než dva metry a pořád se blížil k vyděšené Kristin. Ta ještě nikdy v životě takové zvíře neviděla.

Jeho hustou srstí pokryté zavalité tělo připomínalo medvěda, čemuž nasvědčovaly i dvě chlupaté přední tlapy, kterými mával kolem sebe, jakoby rozháněl otravné mouchy. Ale na jeho štíhlém šedém krku nebyla medvědí hlava. Mnohem více vypadala jako hlava vlčí. Jindy by se možná komicky vypadající vlčí hlavě na rozměrném medvědím těle smála, ale v tu chvíli Kristin do smíchu vůbec nebylo. Tvorovy oranžové oči si Kristin měřily zlým pohledem. Ta tušila, že tvor nebude s útokem dlouho otálet. Najednou jí větev v ruce připadala jako párátko. I kdyby jí toho tvora udeřila, pravděpodobně by se jen přelomila na dvě půlky a jemu by to ani neublížilo. Její jedinou šancí byl útěk.

Zatímco neustále couvala, chystala se každou chvílí obrátit a dát se na zoufalý úprk. S jedním ale nepočítala. Už dávno nebyla ve snu, kde jí po cestě nepřekážel ani jeden jediný strom. Srdce se jí málem zastavilo, když zády vrazila do kmene mohutného stromu. Její plán na útěk se rozplynul., protože ona nemohla dál couvat a ten tvor byl od ní už jen nějakých osm kroků.

V uších jí znělo vítězoslavné zavrčení té směšné kreatury, která vycítila, že její kořist nemá kam utéct. A měla naprostou pravdu. I kdyby Kristin chtěla někam utéct, nemohla, protože jí nohy vypověděly službu. Stála přitisknutá na strom a tajil se jí dech. Očima pořád sledovala tvora, který stál necelých pět kroků od ní a prohlížel si ji. Vypadalo to, jako by si vychutnával její strach. Věděl, že nemusí nikam spěchat. V jeho očích byla Kristin jen vyzáblá a navíc vyplašená kořist, která se strachovala o svůj život a nebyla schopná přemýšlet.

Jak tam tak stáli a hleděli na sebe, Kristin si přála, aby už to všechno skončilo. Už toho měla opravdu plné zuby. Nic z toho si nepřála. Klidně by se dokázala obejít bez noční debaty se stařenou, kterou napadla neznámá bestie; probuzení v tomhle zpropadeném lese a klidně by se obešla i bez toho tvora, který na ni jen civěl, čímž Kristin akorát tak popudil.

„Tak dělej!“ vykřikla. Už chtěla mít všechno za sebou. Nebavilo jí to neustálé vyhýbání jejího otce, řeči o morálce staré Millsové a už vůbec nechtěla narazit na toho blbečka Matta. Zdálo se, že svým výkřikem uspěla, protože tvor zavrčel, vycenil tesáky a zaútočil. Jenomže v okamžiku, kdy tvor máchl svou mohutnou tlapou po Kristin, najednou se jí vrátila chuť k životu. Všechno jí začalo připadat tak malicherné a rozhodně kvůli tomu nechtěla zemřít. Proto na poslední chvíli uskočila stranou a dala se na útěk. Tvorova tlapa tak minula Kristininu hlavu a místo toho tvrdě narazila do stromu.

Kristinina záda zasypala sprška třísek, které odlétly od kmene. Chvilku potom se ozval kácivý zvuk stromu, který se začal řítit k zemi. Ten tvor dal do úderu takovou sílu, že dokázal přerazit téměř metr široký strom. A ten se začal kácet na Kristin. Ta se jen stačila za běhu ohlédnout a následně s křikem uskočit stranou. Ve stejné chvíli, kdy dopadla tvrdě na zem, jen pár centimetrů od jejích natažených nohou přistál přeražený strom. Při jeho dopadu se nepatrně zachvěla země. To Kristin se chvěla celá už dobrých pár minut a rozhodně to nebylo způsobeno pádem stromu.

Vyškrábala se na nohy právě včas, protože u pařezu stromu, který se ještě před chvílí tyčil do výše, stál rozzuřený tvor, kterého zřejmě nepotěšilo, že mu jeho kořist vyklouzla. Vztekle zařval, spustil se na všechny čtyři a rozběhl se ke Kristin. Na to, jak byl mohutný, se pohyboval nečekaně mrštně. Svá oranžově žhnoucí očka upíral na kořist, která před ním začal utíkat. Zpočátku se to pro tvora jevilo velice snadně, ale najednou se z toho vyklubal nefalšovaný lov.