Saskie - pozemští andělé (díl 9.)

9.
Duše mrtvých? To jako vážně? Já totiž duchy nemám ráda. A od tý doby, co se mě ta ženská tady snažila zabít, jsou mi ještě víc nesympatičtí. A navíc je nevidím a popravdě řešit něco, co nevidíte? To není úplná sranda.
Musím o tom furt přemýšlet. Duchové, divný světlo a..Tadeáš. Poslední dobou se mi o něm zdály dva sny. Jen se tam tak mihnul. Jenže vzpomínku a krásný pocit to ve mně zanechalo.
Celý týden se nic neděje a já se pomalu začnu uvolňovat a můj strach, nebo co to je, z duší mrtvých pomalu mizí. Marek je taky naprosto v klidu, pořád ho potkávám na chodbě se zrzkou. S tou zrzkou, co si myslí, že s jejím frajerem něco mám. Ha, ha. Jediné co mi dva máme společného, jsou duchové a jiné maličkosti, paninko, takže to nestojí ani za řeč.
„Sas?“ Vyruší mě Cilka z přemýšlení. „Zůstáváš tu o víkendu?“
„Asi jo. Naši jedou k mamčiný sestře.“
„To je dobře. Protože druháci chtěj na třetím patře pořádat snad večírek.“
„Fakt? A ty tam chceš jít?“
„Ráda bych. Ale nikoho z druháku neznám a je mi blbý se tam jen tak vetřít. Ale ty znáš někoho.“
„Jo? A koho?“ Zeptám se a vzápětí si uvědomím koho znám. „Myslíš Marka?“
„Mohla bys to s ním domluvit, co?“
„Ani nevím, jestli se mi chce na nějakej večírek.“
„Bude to sranda. Aspoň se s někým seznámíme.“ Září Cilka.
„No tak jo.“ Přislíbím kamarádce a hned po obědě se vydám hledat Marka, abych měla svůj úkol z krku. Není to tak těžký. Mark sedí před jídelnou na lavičce, na uších sluchátka a hraje si s červeným jo-jo. Automaticky si k němu přisednu.
„Vím, že bych se takhle na veřejnosti neměla vyskytovat v tvé společnosti.“ Spustím hned pěknou větu plnou sarkasmu.
„Proč?“ Nechápe Mark.
„Kvůli tvé,“ zamyslím se, jak označit zrzovlasou slečnu, „přítelkyni?“
„To není moje holka.“ Ujistí mě.
„Ona si to ale myslí. A zbytek školy taky. A dle toho, co jsem viděla, to tak vypadá.“
„To je mi fuk.“ Sklouzne Marek očima na jo – jo, které se už bez zadrhnutí točí na provázku pěknou dobu.
„To ty používáš svou..moc?“
„Ne, svůj talent.“ Zazubí se. „Přišla jsi si povídat o jo – jo nebo mě moralizovat ohledně mého chování k holkám?“
„Ne. Vlastně jsem přišla kvůli tomu večírku, co pořádáte.“
„Já nic nepořádám.“
„Ale účastníš se ne?“
„Ty tam chceš?“
„Dostanu pozvání? Možná dvě?“
„Vlastně jsem myslel, že bych se spíš v pátek večer mrknul po okolí.“
„Už je dlouho klid.“
„Právě a to je podezřelý.“ Začne se zvedat z lavičky. „Jo, ale jestli chceš, tak jste zvaný ty a ten někdo druhý na tu párty. Řekněte, že to máte ode mě. Měj se.“ Mávne mi lehce rukou a odejde.
Odpoledne zavítáme s Luckou a Cilkou do knihovny. Cilka má na francouzštinu referát na téma mezilidské vztahy a já s Luckou spoustu práce do výtvarky. Vytvoříme si rádoby zátišíčko z knížek, tužky a gumy, vytáhneme menší čtvrtky a pustíme se do práce.
„Zajistila jsem nám pozvánky.“ Zmíním se Cilce a ona je naprosto nejšťastnější.
„Jakou pozvánku?“ Zajímá se Lůca.
„Na párty k druhákům. Tenhle víkend.“ Vysvětlím.
„Aha. A na mě jste nemyslely, co.“ Zakaboní se. „Stejně jedu zítra domu.“ Dodá a pak mi ukáže svůj výtvor.
„Páni, jsi dobrá. Lepší než moje.“ Pohlídnu na svojí zvláštní práci. „Musím tomu ještě aspoň půl hoďky dát.“
„Jasný. Už jdu na pokoj, pa.“ Sbalí si Lucka své věci a odejde.
„Myslíš, že se zlobí?“ Zeptá se Cilka.
„Ne.“ Zakoukám se na svůj výtvor a přemýšlím, jak vylepšit odlesky.
„To doufám. Bylo to blbý. Mělas mi to říct, až pak.“
„Hm.“
„Asi za ní radši zajdu.“ Rozhodne se.
„Jo, běž.“ Souhlasím s jejím nápadem. Aspoň se budu líp soustředit. Cilka zmizí a já mám do třiceti minut hotovo. Paráda. Založím čtvrtku do desek, přehodím kabelu přes rameno, nahlásím svůj odchod z knihovny a jdu do svého pokojíku.
Judita leží na posteli, kouká do stropu a nic nedělá.
„To je báječnej nápad.“ Žasnu, když jí vidím a ihned se natáhnu na svou postel.
„Relax. Potřebuju vždycky krapet oddychnout mezi učením, pak to jde líp.“ Vysvětlí mi.
„Aha.“ Zavřu oči a začnu přemýšlet. A samozřejmě usnu. Probudím se, až když do mě drkne Judita, že je večeře. Poslední dobou mám nějakou spavou. Nejradši bych totiž vůbec nevstala a zůstala ležet v pelechu. Jenže můj žaludek má svůj rozum a za ustavičného hrčení mě donutí vstát. Zpívá nám celou cestu až do jídelny, kde je naštěstí dost hluku na to, aby byl slyšet můj hladovějící orgán. Požádám kuchařku o víc knedlíků, ta se mile usměje a naloží mi jich rovnou pět. Páni. S tácem zamířím k „našemu“ holčičímu stolu. Už jsme si na něj nějak zvykly. Lucka sedí vedle Cilky a baví se, jakoby nic. Cilka na mě radostně mrkne, že je vše ok. Asi se jí dost ulevilo. Je dost citlivá a neshoda s kamarádkou by jí nejspíš hodně trápila.
Když vracím zpátky tác s prázdným talířem, potkám se s Markem.
„Jak to vidíš v tu sobotu? Připojíš se?“ Zeptá se mě.
„Chceš mě ve své společnosti? To je pěkný.“ Rýpnu do něj.
„Ve dvou se to líp táhne.“ Objasní mi.
„Proto asi půjdu spíš na mejdlo.“
„Jak nevyspělé.“
„Říkáš ty?“ Rozesměje mě.
„Jak chceš.“
„Každopádně dalo by se zvládnout oboje, co?“ Navrhnu mu a pak se po Markově boku objeví zrzka.
„Co oboje?“ Zeptá se zvědavě a s úsměvem položí Markovi ruku na rameno. Hodím rozpačitý pohled a raději se rychle rozloučím a přidám se k Cilce a Lucce, které na mě čekají opodál.
„Jak takováhle holka může chodit s Berkou?“ Nechápe Cilka.
„Jak on může chodit s ní.“ Doplní ji Lucka. „Ona je hotová stíhačka.“
„Musí si ho hlídat, aby ji neutek.“ Zasměje se Cilka.
„Ale oni spolu prý nechoděj.“ Usměju se.
„To ti řekl? Rozhodně to tak nevypadá.“ Kývne Lucka hlavou k muchlujícímu se párečku. Tím debatu o těch dvou ukončíme a radši přejdeme na jiné téma.

Jelikož se opravdu dlouho nic nestalo, všude klid a i když Mark říká, že je to podezřelé, rozhodnu se, že s Cilkou vyrazím pařit. Přece jenom by se asi cítila blbě, kdyby tam měla jít sama. Já bych sama tedy nešla. A zkazit jí zábavu taky nechci. Navíc o víkendu je to na intru trošku volnější. Zůstávají tu jen žáci, kteří jsou plnoletí a nebo ti kteří mají písemný souhlas od rodičů. Sice se na vrátnici hlídá, kdo třeba v noci odchází a tak, ale vychovatel je tu za celou dobu jen jeden a to je na tolik pokojů opravdu málo. A nedělá se ani večerka a kontroly.
V devět mi Cilka zaklepe na dveře. Zrovna stojím před zrcadlem, v ruce žmoulám přívěsek a přemýšlím, co s ním. Není to zrovna univerzální doplněk, tak ho strčím pod tričko.
„Neměli jsme s sebou vzít alkohol nebo tak?“ Zašeptá Cilka a posvítí mi do obličeje baterkou.
„Au. Moje oči.“ Sklopím ji baterku. „Nevím. Možná. Já vlastně ani nijak moc zkušeností s alkoholem nemám.“ Zamknu pokoj. „Proč ta baterka?“
„Až se budem vracet. Bylo by podezřelé svítit na chodbě.“ Vysvětlí.
„Jasný. Hlavně nenápadně.“
I když je teprve devět večer, na pátém patře a obzvláště v pokojích čísla 24, to opravdu žije. Před společnými dveřmi sedí dvě holky a něco si potichu povídají. Jakmile nás uvidí stát přede nimi, pustí nás dovnitř.
„Sem jsme ani pozvání nepotřebovaly.“ Podotknu. Projdeme hlavním vstupem do o trochu větší chodbičky, než má náš „apartmán“. Pokoje jsou tu totiž tři a ne dva. Čili víc prostoru. Hned u vstupu mě do nosu uhodí kouř. Vychází nejspíš z první místnosti vlevo, na dveřích je totiž vylepený lísteček s obrázkem a pod ním napsáno SMOKING ZONE. Zůstaneme nervózně stát u zdi.
„Co teď?“
„Nevím, ale smoking zónu ne, prosím.“
„Samozřejmě.“ Přikývnu.
„Ach jo, měli jsme vzít flašku. Připadám si trapně, nezkušeně.“ Zakňučí Cilka.
„V klidu.“ Podpořím ji. „Jsme tu, tak si to užijem. A kdykoliv můžeme utéct.“
Cilka souhlasí a vypadá, že jsem jí trošku uklidnila. Odvážně se nabídne, že nám zajde hledat něco k pití. Sama, nebudeme přece chodit ve dvou. Zůstanu proto opřená o zeď naproti dveřím kuřácké zóny. Cilce to trvá nějak dlouho, tak jsem šťastná, když uvidím, že ze smoking pokoje vyjde Marek. Konečně známá tvář. A tak se s ním dnes už potřetí dám do řeči.
„Šálí mě zrak a nebo jsi to ty?“
Marek se na sebe podívá. „Asi opravdu já.“ Zkonstatuje.
„Jaktože nehlídáš?“
„Říkala jsi, že to jde spojit, tak čekám na tebe, až se vyřádíš a můžeme se jít věnovat trošku vyšším činnostem.“
„Čekáš a u toho si dopřáváš cigárko nebo něco víc?“
„Pouze šíšu.“
„Šíšu?“
„Vodní dýmku.“ Vysvětlí. Jsem prostě lama. „Kde máš doprovod?“ Pokračuje.
„Hledá nám pití. Ale už nějak podezřele dlouho.“ Pozvednu rukama a pak to opět ucítím. Kouknu na Marka, pak na svou hruď, kde je vidět zpod trička jen nepatrné světélko. Marek mě chytne za zápěstí a protáhne mě ven na chodbu, kde mě pustí, ale nezastaví se. Jsem mu těsně v patách. Fyzičku mám z takovýchto akcí dobrou. U vrátnice máme štěstí, nikdo tam zrovna není, hlásit svoje jména by bylo krapet zdlouhavé, jediný problém jsou zamknuté dveře. Marek automaticky otevře okno, jakoby to nedělal poprvé, vyškrábe se nahoru a skočí. Já ho jen následuji. Je to docela vysoko, takže si při dopadu pěkně zašpiním kalhoty. Z Marka už toho moc nevidím, přece jenom je tma a já jsem ta druhá. Proto zkusím zrychlit. Cítím, kam mám běžet. Nemůžu se ztratit. Přeběhnu ulici, provoz téměř žádný. Odbočka vlevo, pár metrů rovně, Markovi záda, už jen kousek. Zabočím za roh a do očí mě oslní zářivé bílé světlo. Překryju si obličej rukou a chvíli nic nevidím. Během pár vteřin světlo zmizí. Kousek ode mě stojí překvapený Marek a před ním, zády k nám, Tadeáš. Když se k nám otočí, vidím kolem něj furt slabé proužky záře. Němě polknu. „Vau, jak jsi tohle udělal?“