Magionův příběh (1) Útěk

Bylo vedro, slunce stálo vysoko na obloze a pražilo na příkré štíty Skalnatých hor. Vítr se proháněl kolem a pohrával si s nepoddajnou horskou trávou na úbočích a hřebenech a přitom zpříjemňoval horký letní den Jakobovi, mladému pastýři. Chlapec seděl opřený ve stínu chatrče a už nějakou dobu v klidu podřimoval. Klobouk s širokou střechou měl sklopený do čela.

Byl to ještě kluk, podle pohledu mu bylo sotva šestnáct let, tváře měl bledolící a do čela mu spadaly kadeře delších zrzavých vlasů. Svým vzhledem mezi tmavovlasé pastevce z hor vůbec nezapadal. Ale o jeho původu se dozvíme jindy.

Jeho otec, velmi přísný muž, mu svěřil do péče jejich malé stádečko koz, totiž jejich jedinou obživu, a sám odešel do vesnice sehnat od kováře hřeby na stavbu nové větší ohrady.

Chlapec spal a zvířata se mu pomalu začínala zatoulávat dál a dál po úbočí, kde hledala lepší potravu. Byla zvyklá se toulat – a ne vždy se vracet. Kdyby zrovna teď přišel otec a zastihl Jakoba ve spánku, dozajista by mu za takovou nezodpovědnost uštědřil pěkných pár ran pastýřskou holí.

Ale bylo by nespravedlivé chlapci něco vyčítat, byl znaven z rána, kdy s otcem tahali kameny na stavbu větší ohrady a navíc, ten jižní vítr, něco v něm bylo. Něco opojného, co chlapci přivodilo neklidný spánek plný snů. Snů o hrdinech, snů a slávě a moci a nikdy nekončícím dobrodružství. Ale o tomhle větru se také povídalo, že vane jen zřídka. A když už přijde, tak vždycky přináší změnu. 

 

Jakob by spal snad do večera, kdyby jej neprobralo prudké zatřesení.

Nejdříve si myslel, že to je jeho rozzlobený otec a bude ho chtít seřezat za to, že se mu zatoulaly ovce. Ale bylo to jinak. K chlapcově překvapení jím třásl Pedro, muž z vesnice, a tvářil se vyděšeně. Byl celý zchvácený. Musel celou cestu z vesnice až sem, do kopců, uběhnout.

 „Vstavé ogár! Dějé sa něco špatné!“ vypadlo z muže, který s ním pořád třásl jako šílený. „Modré plašťe jsó ve vse a brzo přijdó tu! Moséme preč!“

Jakob se vyšvihl na nohy.

„Co to říkáš? Kde je otec?“ chtěl vědět Jakob, rozespalý si těžko dával dohromady slova toho nesrozumitelného horalského nářečí. V hrůze stanul s pohledem dolů do údolí. Zrakem pátral po otci, který se už určitě ve spěchu vracel domů.

Pedro však vzápětí vzal chlapci všechny naděje.

„Chetlé ho! Tvój otca padól do pastě a majó ho v řetězách! Ho prodál Starcha, kupčék. Padli na ňhó u jej domá, jak tam spole kulé nejaké kšefte," jedním dechem ze sebe sypal starý Pedro a s každým slovem se stával netrpělivější.

"Jakób, pro ho tu neje spása. Moséš sa ochránět. Prcháj do staréjho monastéra v krpách. Tám té nenajdó. Bojáj sa tehó monastéra.“ řekl chlapci Pedro a neustále pozoroval údolí. Pátral svým zrakem po svazích očekávaje jezdce, kteří se měli brzy objevit.

„Musíme ale zachránit otce!“ zoufale vykřikl chlapec a obrátil svůj prosebný pohled k vesničanovi. Jejich oči se střetly, ale Jakob nenašel v Pedrově pohledu žádnou naději.

„Ogár, tvéjho otcu ochráně jén Bóch. Si rozumný, otěkáj dó krp. Za pár dnů, rano pro té dojdu.“

 

***

 

Slunce právě zapadlo a rychle se šeřilo. Chlapec spěchal po hřebeni hory, přes rameno vak naditý věcmi, co posbíral v chvatu a přes záda meč, rodovou čepel Tarquinů, který vytáhl z úkrytu v podlaze.  Vítr jej šlehal do tváře a dávno osušil slzy. Cítil se prázdný, zbylo v něm snad jen odhodlání. Musel se dostat do starého kláštera v horách. To bylo místo, kde snad mohl najít úkryt před inkvizicí. Věděl, že po něm půjdou. Je poslední z Tarquinů. Oni ho jen tak nenechají utéci.

Šel dál a dál, až hluboko do noci. Naštěstí znal směr. Dorazil až k hoře, na které se klášter tyčil. S vypětím všech sil šplhal po staré pěšině mezi skalami. Bůh mu přál, poněvadž Luna byla veliká jak stříbrňák a osvětlovala mu nebezpečnou cestu nocí. Přesto se nevyhnul několika škobrtnutím, za která by málem zaplatil životem, kdyby poblíž nebylo za co se chytit.

Nakonec stanul před branou, jejíž oblouk se zřítil již kdysi dávno v zapomenutých časech. Dokázal to.

Klášter byly prastaré rozvaliny. Obrovský chrám vytesaný do skály na vrcholku hory. Nedostupný jinak než po úzké stezce nad propastí. Muselo to být dílo pohanských bohů, říkali vesničané, lidská ruka by něco takového nedokázala zbudovat. Nikdo netušil, v jakých dávných dobách chrám vznikl, či jakým bohům na počest. Kdo byli jeho stavitelé? Jeho posledními obyvateli bývali mnichové poustevníci. Podle legendy však poslední z nich zemřel před sto padesáti lety. Od té doby se tomu místu každý vyhnul, obzvláště v noci.  

Pomalu vstoupil na opuštěné nádvoří, ozářené Lunou. Bylo tu chladno a kontrasty stínů a měsíčního světla působily děsivě. Jakob si přitáhl plášť blíž k tělu a rozhlédl se kolem, kde by si našel bezpečný úkryt před nepřízní počasí. Podle sílícího chladného vichru se zdálo, že se brzy přižene bouře.

Neodvažoval se vejít do nějakého z temných otvorů. Schoulil se v závětří v podloubí, vytesaném ve skále. Něco mu říkalo, že v útrobách starých chrámových budov by nebyl vítán. Cítil odsud chlad, smrt a pohled nehybných očí. Byla tam tma a zvláštní ticho.

Uvědomoval si svoje tělo rozlámané dlouhým útěkem. Ušel bez přestávky několik mil. Hnal se od pozdního odpoledne do poloviny noci. Potřeboval si teď alespoň chvíli odpočinout. Inkvizice jej v noci stejně nemohla najít. Navíc za chvíli propukne bouře a oni sem nahoru nebudou moci vyšplhat. Obmotal kolem sebe plášť a usnul. Zdálo se mu o otci.

Ani ne za půl hodiny jej probudil hrom, jako by udeřilo někam poblíž. Blýskalo se. Z oblohy padaly provazce deště. Naštěstí tu pod podloubím byl chráněný od všeho nečasu.  Stejně mu ale byla zima. Musel mít i trochu horečku. Celý prokřehlý ležel pod pláštěm, stočený do klubíčka. Nemohl usnout. Zrovna před chvílí se mu zazdálo, že kolem někdo prošel, slyšel kroky, ale když opatrně odhrnul plášť a vykoukl, blesk zrovna ozářil nádvoří i prostor pod podloubím, ale nikoho tam nespatřil.

Ještě chvíli pozoroval nádvoří. Byla tma. A pak - blesk. Deset kroků od něj stála shrbená silueta člověka. Úlekem se nemohl hnout. Zamrkal. Tma. Blesk. Nikdo tam nebyl.  Rychle se schoval zpátky pod plášť, jako by mu ten mohl poskytnout nějaké bezpečné útočiště.

Legendy nelhaly, vzpomněl si Jakob. Tohle je místo zasvěcené pohanským bohům, místo, kde bloudí prokleté duše, pokřivení duchové, kteří se obětovali démonům. Už zpod pláště nevystrčil ani prst a zůstal tak ležet až do rána.

 

***

Nevěděl, jak se mu podařilo usnout, ale ráno jej vzbudilo světlo a zima. Na východě se chystalo ukázat slunce. Nebe bylo čisté, bez mráčku, bouře byla pryč.

Ruiny teď nepůsobily tak strašidelně, ale Jakob z nich stejně neměl dobrý pocit. Po tom, co včera spatřil, tu nedůvěřoval jedinému kameni.

 Vyšplhal po skále na vyvýšené místo, chrámovou terasu a sledoval východ slunce. Trochu jej to utěšilo. Sluneční paprsky pomalu zalévaly ruiny kláštera.

 Jakob přemýšlel. Zachrání někdo jeho otce? Měl spoustu mocných přátel, ale říkalo se, že koho inkvizice dostane do rukou, toho už nepustí. Náhle jej však cosi vytrhlo z myšlenek.

„Buď pozdraven, mladý muži,“ ozvalo se mu za zády. Stál tam stařík zarostlý bílým vousem v ušmudlané kutně.

Chlapec se zděsil, tady by nikoho nečekal. A přízraky se ve dne přece neobjevují.

 „Chodím sem téměř každý den.“ řekl stařec, obrácen ke Slunci. „Dává mi naději.“

 „Naději?“ otázal se Jakob opatrně.

Stařík se usmál. „Naději, že jednou zemřu.“

Jakob se trochu uklidnil. Zřejmě to byl jen nějaký toulavý blázen.

„Už dlouho jsem tu neměl návštěvu,“ řekl stařec potěšeně. „Ale mám obavy, že ještě další návštěvníci přicházejí. Takoví, které tu spíše nechci,“ dodal a ukázal prstem dolů.

Na horském hřebenu, vedoucímu k hoře, Jakobovy bystré oči spatřily několik teček v pohybu. Nebylo pochyb, vystopovali ho. Inkvizice. Stařík musel mít dobrý zrak, že si jich všiml.

„Musím zmizet,“ řekl Jakob. Ale bylo pozdě. Tady nahoře byl v pasti. Vedla sem jediná stezka a tou by jim nakráčel přímo do náruče.

Stařík si všiml jeho obav. „Neboj se, mládenče. Jsi mým hostem. A já své hosty nevydám. Pojď za mnou.“

Jakob chvíli váhal, ale pak se vydal za starcem. Ten jej provedl dolů skrze zříceninu a stanuli u vchodu do podzemí. Zde stařec vytáhl asi jako jablko velkou křišťálovou kouli a vstoupil po schodech do tmy. Koule se rozzářila čirým světlem.

„Magie!“ zašeptal Jakob poděšeně a sevřel jílec meče. Ten podivný blázen zcela očividně vládl nečistou silou. Ale horší by bylo padnout do rukou inkvizice. Chlapec jej proto následoval.

„Magie, nečistá síla, umění nebo boží dar.“ zasmál se stařík, který Jakoba dobře slyšel. „Různé názvy pro jedno. Nezáleží na tom, jak to nazveš, ale k jakým činům to použiješ.“

Sestupovali holými chodbami, tesanými do skály. Byly tu různé odbočky, vedlejší místnosti. Chlapec měl párkrát dojem, že v nich viděl světlo, ba jednou zaslechl nějaké volání, kterému nerozuměl.

„Jsi tu sám?“ zeptal se starce opatrně.

Stařec se zasmál. „Toho si nevšímej. Nejsou to živí. Jsou to jen otisky. Tohle místo je nabité silou, proto je ještě můžeš postřehnout. Jinak by dávno zmizeli. Se mnou se ti nic nemůže stát.“

Ta řeč chlapce ani trochu neuklidnila. Jen pospíchal, aby za starcem moc nezaostával. Sestupovali hlouběji.