Saskie - pozemští andělé (10. díl)

10.
Záře kolem Tadeáše vyprchá dřív, než mi stačí odpovědět.
„To bylo, no, dobrý.“ Pochválím ho.
„Díky.“ Nahodí lehký úsměv.
„Co jsi dělal?“ Vyzvídá Marek zakaboněně.
„Zavíral port.“ Odpoví Tad.
„Jak to myslíš – port?“ Nechápu a Marek evidentně taky ne, protože má pořád stejný výraz.
„To je jen obecný pojmenování. Vlastně ani přesně nevím, jak se tomu říká.“ Zamyslí se. „Každopádně ho někdo, netuším kdo, otevřel a pronikla sem energie.“
„Jako duch?“
„Třeba. Jednoduše řečeno. Ale teďkon už je to ok. Prozatím,“ usměje se. „Budu muset jít. Mám pocit, že se zas brzo potkáme.“ Kývne lehce hlavou, jako se to dělalo dřív, a odejde.
Celou cestu až na intr já i Marek mlčíme. Mám v hlavě tolik myšlenek. O našem poslání a taky trošku o Tadeášovi, no. Ty jeho oči, to je něco.
Cilku najdu na párty hnedka. Ani není překvapená, když mě vidí vejít s Markem. Hodí po mě zamračený pohled. Sedí na židli a vedle ní zrzka. Markova zrzka.
„Jdu žehlit.“ Podotkne můj společník na paranormální věci. Žehlí se snad, jen když jsi v páru, ne? Ušklíbnu se v duchu.
Cilka mi samozřejmě nevěří, že jsme si s Markem byli jen povídat. Sice to není pravda, ale randit jsme taky nebyli, tak co. Jenže jí to stejně nevymluvím. Viděla, jak mě Marek chytnul za ruku a táhnul pryč. Což by jí ani tak nevadilo, jenže pak si ji našla zrzka a vyzvídala info o mě atd. A to mojí milou kamarádku krapet otrávilo.
„Stejně nechápu, proč chodí s ní, když chce Tebe.“ Rozloučí se se mnou Cilka.
„Ale,“ namítnu. „Dobrou noc.“

V sobotu je na intru nuda. Od rána je pod mrakem, takže nepřipadá v úvahu jít třeba do parku udělat piknik, vyrazit na kolo nebo tak. Počasí je prostě na nic a já jsem totálně celé dopoledne znuděná. Nemůžu spát jako ostatní, co večer pařili. Chvíli si zkouším jen tak kreslit, ale ani to mě nebaví. Na oběd se s Cilkou vypravíme na pořádnej hamburger kousek od školy. Ať žije zdravá strava.
„Uaaa, jsem utahaná,“ zívne Cilka a usrkne si light Colu.
„A já znuděná.“ Povzdychnu si a rozhlédnu se kolem.
„Díky,“ nasaje Cilka nápoj brčkem.
„Nemyslela jsem z tvé společnosti.“ Upřesním a zakoukám se k vedlejšímu stolu, kde sedí povědomej klučina. „Tak všeobecně.“
Je to on? Tadeáš? Nespouštím z kluka oči. Je ke mně sice čelem, ale hlavu má sklopenou nad knížkou. Kouknu nepřítomně na Cilku a zvednu se od stolu. Všechno kolem mě je nejasné, jakoby rozmazané. Vydám se pomalu k Tadeášovi. Teda k tomu klukovi. Nejspíš vycítí, že se k němu blížím, protože se zvedne a hbitě se začne proplejtat k východu. Pořád mi nedovolí zahlédnout jeho tvář.
„Sas? Jsi tu stále přítomná?“ Zamává mi kamarádka rukou před očima a já se vrátím zpátky do židle. Co to bylo? Ještě před chvílí jsem byla pryč od stolu. Kouknu směrem, kde seděl Tad. Už tam není. Ach jo.

Večer si jdem s Cilkou zaplavat do našeho školního bazénu. Přemýšlím o zážitku, který se mi odpoledne stal. Byla jsem si jistá, že jsem odešla od stolu, ale podle všeho ne. Tak co se mi to stalo? Mám nehoráznou potřebu popovídat si s Markem.
„Myslíš, že jde cestování mimo tělo?“ Vybalím na něj, jen co mi otevře dveře svého pokoje.
„Taky tě zdravím Saskie.“
„Tak myslíš, že to jde?“ Nenechám se odbýt.
„Saskie, teď se to úplně nehodí.“ Přivře Marek za sebou dveře. „Mám návštěvu.“
„Marku, dneska se mi něco,“ chci mu to vysvětlit. Jenže z jeho pokoje se ozve zrzanda. „Kdo je to?“
„Grrrr. Nemůžeš být aspoň chvilku nezadaný?“ Rejpnu do něj.
„Cože?“ Koukne na mě.
„Nic. Až budeš mít čas, tak se ozvi.“ Řeknu zoufale a naštvaně.
„To je jak, když žárlíš.“ Baví se Marek, ale je úplně mimo. Teda úplně ne, trošku na ní žárlím, ale ne ve smyslu, že chodí s Markem. Ale tenhle kluk je jedinej člověk široko daleko, s kterým můžu mluvit, tak kdo by nežárlil, že.
„Hezkej večer. Žárlivka odchází.“ Popřeju mu celá rudá. Marek se jen usměje a zaleze zpátky k sobě. Co teď? Potřebovala bych si o tom něco najít na internetu, jenže já nemám notebook a počítače ve studovně jsou v tuhle hodinu už zavřený pod zámkem. Brouzdám ztichlou chodbou k sobě do pokoje. Nikde nikdo. Lehnu si k sobě na postel a rozhodnu se vyzkoušet opustit svoje tělo. Jen když si to říkám, připadám si lehce ujetě. Za prvé nevím ani, jestli to jde. A za druhé, jestli to opravdu jde, tak jak? Ideální mi k tomu přijde moje postel. Lehnu si, ruce složím podél těla a zavřu oči. Pomalu se začnu uvolňovat. Myšlenky v hlavě se mi uklidní. Soustředím se pouze na svoje tělo. Je tak lehké. Skoro jako bych ho necítila. Nakonec se uvolním tak moc, až usnu.

S Markem se celkem na škole míjíme. Nepodaří se mi ho za celý týden odchytit na dýl jak tři minuty. Nejenže randí se svojí milou, ale mám valný podezření, že se drží svojí starý, „zlý“ party. Vyhlášený tady na škole jako parta huličů a bůhvíčeho. Ani snad radši nechci vědět, co všechno ve svém volnu dělají.
„Na zítřek si připravíte každý referát o jistém úseku doby kamenné,“ přeruší mě učitelka historie z přemýšlení. „Bude mi stačit jedna A4 stránka.“ Ukončí hodinu. Vymotám se s Cilkou z třídy a mažeme na oběd. Jenže když chci vstoupit do jídelny, prostě to nejde. Jakoby mezi futry ode dveří byla natažená neviditelná síť, která mě nechtěla dovolit vejít. Cilka v pohodě vejde, ale za chvíli se na mě otočí, jako co, že se to děje.
„To nejde.“ Vydechnu.
„Co nejde?“
„Musím ještě na záchod. Počkej na mě u stolu.“
„Dobře.“ Zařadí se kamarádka do fronty na špagety.
Co to sakra je? Proč nemůžu projít dveřmi?
„Proč nejdeš dovnitř, Sas?“ Uslyším za sebou hlas Marka.
„Nejde mi to.“
„Jak to my- “ nadechne se Marek, ale jen,co to zkusí, zjistí, že mu to taky nejde. „Co to je za blbost?“
„Nemám tušení.“
„Zatraceně, to není dobrý.“
„Kdo to mohl udělat?“ Nechápu vůbec nic. „A jak?“
„Saskie, já nevím.“
„Potřebovali bychom Tada.“ Vzdychnu. Samozřejmě, že mě napadl jako první. Nejenže by tenhle problém dobře a bez problémů vyřešil, navíc by se na něj fakt dobře koukalo. No co.
Koukáme s Markem bezradně na sebe.
„Pojďme to zkusit prorazit tou, no, silou.“ Navrhnu. Marek na mě mrkne, jakože jo a oba se začnem pekelně soustředit. Cítím, že se k tomu blížím, k tý energii mezi futry. Daří se mi prorážet díru, jen malinkou skulinu, ale prolejzám ji. Hlava mě šíleně třeští. Už jen kousek. Malinkej a pak najednou zmizí bolest a já jsem na druhý straně. V jídelně. Jenže bez těla. Stojím v jídelně a moje tělo se na druhé straně kácí k zemi. Ups. Vidím, jak si Marek uvědomuje, co se stalo a pohotově moji polovičku zachytí. Mojí fyzickou polovičku, protože ta druhá je tady. V jídelně. Že mám malý problém mi dojde ihned. Ve zmatku a v panice se pokusím vrátit zpátky do svého těla, ale neviditelná energie mě nechce pustit zpátky za dveře. Co to je? Tělem se mi prožene neuvěřitelná úzkost. Jsem mrtvá? Pozoruju Marka, jak mě proplácává po tváři. V obličeji zděšení.
„Co se stalo?“ Seběhne se kolem něj pár lidí. Kontrolují mi tep a dech. Oboje funguje. Takže dobrá zpráva je, že žiju. A taky to, že evidentně jde opustit svoje tělo. Jenže co teď?
Marek se zvedne, že zaběhne pro pomoc a pak mě uvidí.
SAS? Proběhne ke mně jeho myšlenka bez problému. CO TO K ČERTU VYVÁDÍŠ ZA BLBOSTI? VÍŠ, JAK JSEM SE LEKNUL?!
Sjede mě.
MYSLÍŠ, ŽE JÁ NE? VIDĚJ MĚ I OSTATNÍ?
TY SI OPUSTÍŠ SVOJE TĚLO A PRVNÍ CO TĚ ZAJÍMÁ, JESTLI JSI VIDĚT?UTAHUJEŠ SI ZE MĚ? KOUKEJ SE IHNED NAVRÁTIT! Mluví se mnou jak s malou holkou.
JÁ BYCH RÁDA. VĚŘ MI. JEN NEVÍM JAK?
JAK NEVÍŠ JAK? SNAD TAK, JAK JSI ODEŠLA.
JENŽE TEN VCHOD MEZI MNOU A MÝM TĚLEM JE BLOKOVANEJ. NEMŮŽU ZPÁTKY. NESTANE SE MÝMU TĚLU NIC?
SASKIE, JAK TO MÁM ASI VĚDĚT. NIKDY JSEM TAKOVEJHLE VÝLET NEPODSTOUPIL. ODNESU TĚ NA MARODKU A TY KOUKEJ ZATÍM NĚCO VYMYSLET. Ukončí se mnou hovor, pak rozpustí lidi kolem mého těla, vezme mě jakoby nic do rukou(,že by s partou chodil do posilky?) a odnese pryč. Zadumaně se kouknu mezi dveře. Je mezi nima energie. Ale jak ji pokořit? Moc se mi nezamlouvá být duchem a strašit v jídelně. Docela nuda. Složím se do tureckého sedu před vchodem a rozhlídnu se kolem. A pak mě do hlavy udeří bolest. Jakoby mi do ní někdo postupně házel kousky střepů. Bolí to jak sto čertů. Trvá snad věčnost, než se Mark navrátí.
SAS? JSI V POHODĚ?
NÉÉ. MOJE HLAVA. MARKU DĚLEJ NĚCO, PROSÍM.
Marek se na chvílí zamyslí. SAS, NEJSOU TAM NĚKDE TAKOVÉ TY MALÉ KAMÍNKY SE ZNAKAMA? VÍŠ, JAK JSME JE NAŠLI TENRKÁT V CHODBĚ?
JO, VÍM. Kouknu na podlahu. JO, JSOU! NA KAŽDÝ STRANĚ JEDEN.
DEJ JE PRYČ, SASKIE.
NEMŮŽU, MOJE HLAVA, NEPOHNU SE. Zakňučím.
Cítím, jak Marek vyšle myšlenku, která projde branou a následně odhodí kámen pryč. Ten má, ale sílu - je to poslední, co si uvědomím, než se ponořím do hluboké, bezesné tmy.