Saskie - pozemští andělé (díl 11.)

11.
Když otevřu oči, je kolem mě pořád tma. Za ruku mě někdo drží. Jakmile promluvím, pustí se mě. „Marku, jsi to ty?“ V absolutní tmě nikoho nevidím.
„Jsi v poho? Docela jsi mě vyděsila.“
„Promiň.“
„Cos blba Saskie? To máš tak ráda pozornost? Protože se teď o tobě opravdu dost mluví.“
„Nechtěla jsem. Jen prostě, ani nevím, jak se to stalo.“
„Bylo to nebezpečný Sas. Uvědomuješ si, že to tam někdo nastavil naschvál? Někdo, kdo o nás ví? Někdo, kdo věděl, že fyzicky neprojdem?“
„Marku, mluvíš o nějakém spiknutí, či co?“ Vykulím oči.
„Nevím, o čem mluvím. Jen to prostě určitě nebyla náhoda, že nás to zabloklo. To je jedno. Vyřešíme to, až ti bude líp. Koukej teď spát.“
„Ale.“ Jsem plná dojmů.
„Bez debat, máš spát.“
„Ok a díky.“
„Za co?“
„Že jsi mě nenechal spadnout.“ Usměju se do tmy.
„To je snad samozřejmý.“ Poplácá mě v té tmě přátelsky po ramenu a odejde. Ono se lehce řekne, mazej spát, ale jak můžu usnout, potom co se mi stalo? Bloumám v myšlenkách až do úplného rozednění, kdy na ošetřovnu přijde zdravotní sestra, aby mi změřila teplotu a ujistila se, že jsem v naprostém pořádku. Fyzicky jsem, to jí nelžu, ale psychicky? Představa, že má na mě někdo na škole spadeno? Páni. S tím jsem se ještě nesetkala. Ráno jdu normálně do třídy, Cilka s Luckou se hned vyptávají, jak mi je, vlastně celá třída je zvědavá. Navíc kdykoliv vidím na chodbě Marka, zjišťuju, že mě pozoruje upřímným, nenápadným pohledem. Sakryš, to o mě maj všichni takovou starost? Naštěstí je to do odpoledne přejde a já si po obědě můžu v klidu na školní zahradě, natažená na dece ve stínu pod stromama oddechnout. Moje mysl se uvolní, tělo mi začne brnět a pak prostě a jednoduše vyklouznu ze svýho těla. Hustý. Koukám se kolem sebe. Jak jsem tohle dokázala? Když se otočím a vidím na zemi dál nehybně ležet svoje fyzické tělo, je mi z toho trochu nevolno. Tam přece ležím já! Z ničeho nic se vedle mě vynoří Marek a já rychlostí světla zapluju zpět do své hmotné schránky.
„Ahoj Marku.“ Pozdravím ho jakoby nic.
„Saskie, já tě viděl.“
„Jak je to možný?“
„Já přece můžu vidět duše, hm, nebo co to bylo. Proč jsi to dělala? To ti nestačil včerejšek?“
„Ehm. Ono samo.“ Zatvářím se nevinně.
„Jak myslíš. Přišel jsem proto, že bychom se večer měli vydat na nějakou akci.“
„Párty?“
„Praštila ses do hlavy?“
„Vtipnej. Ohromně. Kde? V kolik?“
„Viděl bych to na jedenáctou. Vyzvednu Tě. Jo a, hm, budeš si dávat bacha, jasný?“ Změří mě pohledem.
„Rozkaz, šéfe.“
„Musím jít.“ Mrkne na mě nervózně Marek a očima sjede k zrzandě, která se naštvaně opírá o zdivo naší školy. Rozloučím se s ním a jen sleduji, jak se snaží se svojí milou udobřit. Ta ale ruce, které má složené v sloup, nespustí a vypadá to, že tentokrát je na Marka fakt naštvaná.
„Proč už se konečně nedá dohromady s tebou?“ Vyruší mě Cilka se svojí teorií, kterou mě furt otravuje.
„Protože Marek není můj typ.“ Odpovím ji. Sice trochu lžu, protože na Markovi rozhodně něco je, jenže když si vybavím Tadeáše, uhm, může se jít Marek zakopat. A navíc mám radši hodný kluky. A Marek a jeho partička k nim rozhodně nepatří. Nechci mu křivdit, jistě všechno své zlo napravuje tím naším posláním, ale svatoušek to prostě není.

V jedenáct večer stojím nastoupená před našimi dveřmi. S Juditou nemám nejmenší problém. Nějak si za poslední dny zvykla, na to, že prostě večer ráda odcházím ven. Mám pocit, že mě nejdříve podezřívala, že randím s někým mimo školu. Ale po čase jí došlo, že to spíš tahnu s partou druháků. S Markovou partou. A tuhle teorii jsem jí vymlouvat nenechala. Jediný, na co mě při dnešním odchodu upozornila, bylo, ať sem hlavně netahám ten zpropadenej matroš. Vytřeštila jsem na ní oči a němě polkla. Neměla jsem slov a radši rychle zmizela.
„Kam razíme dnes?“ Začnu se vyptávat Marka, jen co se vydáme do tmy.
„Zbavit se ducha.“
„Ducha? NE, MARKU.“
„Jo, ducha. Saskie.“
„Jak jsi se o něm dozvěděl? Mně dneska přívěšek nesvítil a ani jsem neměla nutkání někam jít nebo co.“
„Víš, Sas, mám pocit, že každej fungujeme trochu jinak. Já jsem dneska před obědem letěl na jedno místo. A tys tam nebyla, ale ta energie jo. Jenže jsem ji nijak nemohl specifikovat. A pak mě hrozně překvapilo, že se v klidu válíš na zahradě před školou a nic netušíš.“
„Myslíš, že přicházím o tu svoji schopnost?“ Řeknu tiše třesoucím se hlasem. Já vím, že mě to všechno otravuje, co musím pro svět vykonat, ale pravda je, že bych o to nechtěla přijít.
„Nevím. Fakt ne. Já zas neumím to co ty. Že najednou nejsi a jsi jinde.“
„Myslíš to opouštění svýho těla?“
„Jo, přesně to. Je to dost děsivý tě vidět dvakrát.“
Prolezeme okýnkem a vydáme se do nočního města. Marek mě vede jen kousek ke staré zdi, kam chodí sprejeři. A čím víc se blížíme, tím líp cítím chlad a mražení a vím, že se k té mrtvé duši blížíme.
„Kde je?“ Zašeptám.
„ Támhle na kraji, sedí.“
„Vidí nás?“
„Asi ne. Má obličej v dlaních.“ Dořekne Marek a vtiskne mi do rukou kamínky. „Rozestavět kolem ní, pamatuješ? Jak minule.“ Jasně, že pamatuju. Kdo by si nepamatoval, když se vás někdo pokoušel zabít? Vezmu to do prava a Marek do leva. Potichu. Jenže asi ne dostatečně, protože lampa nade mnou začne blikat a do ticha se ozve zoufalým hlasem. „Je tu někdo?“
Marek mi pošle myšlenku, ať mlčím a já nemám nejmenší důvod ho neuspolechnout. Dostávám se pomalu ke zdi, a proto položím první kámen.
„Vím, že tu jsi. Vylez.“ Řekne opět hlas. Pak lampa zhasne a něco mi strašně rychle prosviští nad hlavou. Uslyším a ucítím energii a zeď, u které se plížím, nejspíš začne padat. Aspoň to je jediný, na co myslím, než mě kus kamene zasáhne do hlavy. Bolí to a dost, ale lidi jako já, mají větší výdrž. Proto ještě stihnu uslyšet Markův hlas, který vykřikne mý jméno, uvidět kus bílého světla, než mě další šutr srazí k zemi. Když se za pár vteřin proberu, lampa už svítí, negativní energie včudu a přímo ke mně jde, nebo spíš utíká, (nebo se vznáší?) Tadeáš. Opět mi pomůže na nohy a opět je kolem něj slabá záře.
„Díky. Jsi jak můj strážnej anděl.“ Usměju se, ale Tadeáš se na chvilku nad mými slovy zarazí, jako bych řekla něco divnýho. „Ano, jako něco takovýho.“ Vydechne tím sametovým hlasem.
„Saskie, jsi ok?“ Objeví se vedle nás Marek.
„Jasný, nic mi není. Už je to pryč?“
„Myslím, že je.“
„Ano, je.“ Uklidní mě Tad a já z něj nemůžu spustit oči. „Ale měla bys dávat víc pozor.“ Upře na mě pohled. „A ty bys jí sem neměl vůbec tahat.“ Vyčte Markovi.
„Tahat? Šla dobrovolně.“ Hají se Marek. „A vůbec. Co jsi zač?“
Tadeáš ignoruje Markovu otázku a nakloní se lehce ke mně. „Měla bys víc procvičovat tu svojí schopnost.“ Jak o ní ví? Že by to v tý kavárně opravdu byl on?
„Co se sejít, dejme tomu, zítra ve čtyři?“ Navrhne mi. Páni.
„Určitě.“ Vyhrknu bez zamyšlení.
„Dobře, počkám na Tebe před školou. A ty,“ poukáže na Marka, „na ní dej pozor, cestou na intr.“ Rozloučí se s náma a odejde. Supéééér, chce se mi křičet. Já a Tad sami. No páni.
„Jsem snad tvoje chůva?“ Bručí Marek cestou zpět.
„Ne a nikdo se tě o to ani neprosí.“
„Díkybohu.“
„Já se o sebe dokážu postarat sama.“ Ujistím ho.
„To jsem rád, mám sám svých problémů dost. Ještě řešit tebe.“ Rozloučíme se s Markem ve vražedné náladě. Evidentně Tada nemá rád. No co, on s ním zítra rande nemá, ale já? Já jo.