Začátek konce (kapitola 1.)

"Sakra!" zaklela Savannah a rozkašlala se. S rukou před ústy se v sobě snažila udusit ten trhavý kašel, ale moc to nepomáhalo. V Dlani ucítila cosi vlhkého. Se slzami v očích, způsobenými tím náhlým záchvatem kašle, se konečně uklidnila a pohlédla do dlaně. Byla tam... krev? Ano krev. Savannah věděla, že kašlání krve je jasnou známkou tuberkulózy, ale také dobře věděla, že tu nikde chytit nemohla, jelikož tahle nemoc už byla zlikvidována a v jejím světě ani neexistovala. Byla si jistá, že jakožto kouzelnice je imunní vůči skoro všem chorobám ve Farrah, ale přecejen cítila v duši zvláštní neklid. Proto se radši okamžitě vydala na zdravotní ošetřovnu její školy.



*



"Dobrý den, paní Thornová." řekla Savannah zároveň se svým zaklepáním na otevřené dveře do ošetřovny.

"Dobrý den, slečno. Copak vás trápí?" usmála se na ni srdečně postarší žena v modrých škrobených šatech.

"Já... Mám jeden problém, snad to nebude nic vážného. Stalo se mi to teď poprvé, ale... Byla jsem venku, potřebovala jsem se uklidnit před zkouškami, ale najednou jsem dostala nekontrolovatelný záchvat kašle a... kašlala jsem krev. Možná to bylo proto, že jsem předtím hodně běžela, protože jsem potřebovala něco rychle vyřídit, nevím. Každopádně mi to nepřipadá úplně v pořádku."

Paní Thornová se zarazila a pak mírně zbledla. "Říkáš, že jsi byla ve stresu a po fyzické námaze?" zeptala se rozechvělým hlasem.

"Ano, souvisí to s tím nějak? A proč jste tak neklidná? Děje se něco?"

"Savanno, musím ti okamžitě provést některá vyšetření, ano? Počkej tady." řekla s panicky se chvějícím hlasem roztřesená žena a zmizela z místnosti. Savannah se zmateně dívala na dveře, ze kterých žena vyběhla. Netušila, co se děje, ale začala se strachovat. Stres a panika jí zaplňovaly každičkou buňku těla. Nikdy nebyla žádný strašpytel, ale panický výstup vždy veselé a milé paní Thornové ji totálně odrovnal. Za chvíli byla žena zpět.

"Tak, drahoušku, potřebuji tvoji krev. Podej mi ruku." natáhla se po ní žena roztržitě, s předstíraným klidem. Savannah k ní ruku natáhla a žena jí jemným přejetím po zápěstí vytvořila malou tržnou ránu, že které se vyvalila krev. Až moc krve, na tak malou ránu, jak připadalo Savanně. Paní Thornová si její krev napustila do skleněné skleničky a další přejetím palcem po zápěstí jí ránu uzavřela. Nějakou dobu něco hledala v ohromné skříni s jedy, ale nakonec asi našla to, co hledala, protože jedné z lahviček odšroubovala víčko a malou lžičkou nabrala trochu rudého prášku. Obsah lžičky pak vysypala do skleničky s krví a čekala na reakci. Nic se nestalo. Prášek se rychle v krvi rozpustil. Žena zalapala po dechu. Rychle uklidila lahvičku s práškem a krev postříkala jakousi vodičkou, díky níž krev ve skleničce okamžitě zmizela. Po té se váhavě posadila naproti Savanně.



"Drahoušku, slyšela jsi někdy o "Woundově chorobě"?

"Ehm.. ne."

"Možná ji znáš pod jinými názvy, říká se jí různě. Woundův mor? Zkáza Farrah? Pošetilá smrt? Smlouva s krví?"

"Nejsem si jistá, paní. Někde jsem to zaslechla, ale nevím, o co jde. Proč se mě na to ptáte? Podle názvů hádám, že to není nic pěkného. Nemám to snad já?!"

"Drahoušku, obávám se, že máš... Nechápu, kde ses Woundovou chorobou mohla nakazit, je velice vzácná. Což je jedině dobře. V minulosti zabila mnoho lidí. Proto se jí také říká "Zkáza Farrah". Zlatíčko, hrozně mě to mrzí."

"Co váš mrzí? Tedy, je mi jasné, že to asi není nic příjemného, ale snad se to dá léčit, ne?"

Ticho.

"Dá se to léčit, že ano?!"

"Savanno." začala ztěžka paní Thornová a v očích se jí zaleskly slzy.



"Woundova choroba je smrtelná nemoc. Bohužel, ani za roky zkoumání se na ni nenašel protilék, protijed, nic. Nedá se to vyléčit. Jediné, jak se můžeš bránit, je nebýt ve stresu a nemít fyzickou námahu. Ale dříve či později, dříve, než je spravedlivé, zemřeš. Je mi to strašně líto." stékaly ženě po tvářích slzy.

"Jak dlouho?" zeptala se letargicky Savannah.

"Pokud budež bez stresu a zátěže, možná i deset let. Pokud budeš mít částěčnou zátěž a také stres, může se to o něco snížit. Pokud budeš stresu a zátěži vystavena neustále, může se doba tvého života rapidně snížit. Klidně i víc jak o polovinu." zašeptala žena.

"Jak ta nemoc probíhá?"

"Je to velmi náročné a zhoršuje se to při jakékoli námaze či stresu. Začíná to kašláním krve, ale později se to rozšíří na občasné ztráty hlasu a paměti, samovolné tvoření ran ze kterých ti bude téct krev. Když budeš plakat, místo slz ti z očí poteče krev. Budeš velice blednout, opravdu hodně. Nevím, jestli si pamatuji všchny příznaky, ale můžeš si o tom někde přečíst... Nejpodivnější na této nemoci je fakt, že při ní člověk neumírá na ztrátu krve. Spíše naopak."

"Naopak?"

"Krev se mu sice nijak nemnoží či tak něco, ale začíná žít jakoby vlastním životem a bere si potřebné látky pro své tvoření úplně ze všeho. Z kostí, svalů, masa... Infikovaného zabije to, když nemoc přejde do posledního stadia a krev mu zaplní plíce. To je konec..."

"Aha.Když mi bude téct krev, jak to mám zastavit?"

Paní Thornová se na Savannu zmateně zadívala. Neplakala, nekřičela, neomdlévala. Vyrovnaně tam seděla, i když právě slyšela, že její tělo se mění na samotnou krev.

"Ehm.. nezastavuj to, to nejde. Přestane to samo, po nějaké době."

"Dobře."

"Jsi v pořádku Savanno?"

"Jistě. Umře přece každý." řekla Savannah prostě a pomalu odcházela z místnosti. Paní Thornová si ovšem nemohla nevšimnout, že se jí ze zápěstí spustil pramínek krve.