9. Klíč

Stál na kraji ulice, jež vedla na náměstí, na kterém se měl s chlapcem setkat. Viděl, jak kluk ve školní uniformě obchází fontánu. Naprosto nevinné dětské vyjádření nudy. Muži z něj zatrnulo. Strčil si do pusy cigaretu a prohrábl kapsy. I přes to, že žádný vítr nefoukal, instinktivně před ním chránil plamen. Vdechl kouř a nechal nikotin, aby uklidnil jeho rozklepané ruce. Samozřejmě, že to nepomohlo. Muž jen těžko mohl vědět, jaké poznatky má o cigaretách moderní medicína. Nikdy se nedostal k tomu, aby četl jakoukoli odbornou literaturu. Vlastně jediná kniha, kterou kdy přečetl, byla Bible. Bibli by se jeho plány vůbec nelíbily. Bible ale byla muži v podstatě ukradená. Počtení hezké, kdysi ji používal jako knížku pohádek, detektivku i oddechovou literaturu. Teď už přes měsíc ležela sama v prázdném dřezu. V kuchyni, kam už celé týdny nevkročil. Proč taky? Když potřeboval něco jíst, řekl si Amandě, ženě svého nejlepšího přítele. Vždycky měla kousek něčeho, co by mu mohla dát. Znovu potáhl a vyklonil hlavu o něco víc z uličky. Kluk tam byl pořád. Kroužil kolem kašny jako nějaký absurdně spokojený sup. Muže zamrazilo v zádech. Najednou se mu do toho vůbec nechtělo. Měl by se otočit, jít domů, po cestě sehnat nějakou pálenku a opít se. Hodil nedopalek na zem a podrážkou boty ho rozdrtil v tabákový prach.
„To je přesně ten důvod, proč nesnáším republikány. Copak je nějaké řešení vracet jim práva? Měli by se všichni vystřílet, jsou nebezpeční,“ vyprávěl okolo jdoucí. Muž na něj beze slova civět. Chodec pokrčil rameny a na muže spiklenecky mrkl. Muž neodpověděl. Místo toho vyšel na náměstí a sáhl do kapsy pro další cigaretu.

Osmiletý chlapec ve školní uniformě a s koženou aktovkou v ruce chodil dokola po kraji fontány. Chvílemi zvedl hlavu a rozhlédl se, jestli neuvidí svého přítele. Kromě něj a několika dalších dětí ale na náměstí nikdo nebyl. Ben mrkl na hodinky. Už čekal skoro půl hodiny. Znovu obkroužil fontánu a rozhlédl se po náměstí. Z jedné z ulic vyšel muž v kabátě a klobouku, zastavil u hloučku dětí a něco jim říkal. Několik rukou namířilo k Benovi. Muž zvedl hlavu a zamával. Chlapec seskočil z fontány a vyrazil k němu. Téměř se třásl nedočkavostí a stálo ho hodně přemáhání, aby se nerozběhl. Muž si zapálil cigaretu. Ben se rozzářil. Už roky se vědělo, jak je kouření nezdravé. Přesto si chlapec nedokázal představit dospělejší gesto.
„Ty jsi Ben?“ zeptal se muž, když konečně došli k sobě.
„Ty jsi Alec?“ zajímal se chlapec. Odpovědí mu bylo zazubení a nabídnutá ruka.
„Řekl jsi někomu, kde jsi?“ pokračoval muž v otázkách. Ben se zasmál.
„Samozřejmě, že ne, otec vždycky říká, že nikam nesmíme sami, že je to nebezpečné. Nepustil by mě!“
„To má pravdu. Měl bys ho poslouchat, svět je plný nebezpečných lidí,“ pokyvoval zamyšleně Alec. Chlapec se nepřestával usmívat.
„Kde máš dcerku? Myslel jsem, že s ní půjdeme do parku.“
„Je nemocná. Nemůže z postele. Ale jestli chceš, můžeme se jí podívat za ní…“ navrhl muž ledabyle. Ben nadšeně souhlasil. Společně se vydali z náměstí hlouběji do města.

Kráčeli vedle sebe, chlapec nadšeně vyprávěl o všem, co mu přišlo na jazyk, o rodině, o kamarádech, o škole, o zájmech. O čemkoli. Muž občas zabručel na důkaz, že poslouchá, občas se na něco zeptal, ale jinak jen šel a kouřil jednu cigaretu za druhou. Špačky zašlapával do spárů mezi dlaždicemi.
„Kde vůbec bydlíš?“ zeptal se ho Ben, když mu došly náměty k hovoru. Šli už pěkně dlouho.
„Už je to jen kousek,“ pousmál se muž. Chlapec se upokojil a začal vyprávět o filmu, na kterém byl nedávno v kině. Muž zaujatě poslouchal. Viděl v životě jen jeden film. Když byl malý kluk. Nepamatoval si příběh, ani jak se ten film jmenoval. Pamatoval si jen, že se tam zpívalo, že tam byla hrozně hezká běloška a že ten film na něj působil extrémně optimisticky. Byl to starý film. Už tehdy. Člověku se nabízela otázka, co to bylo za podivnou dobu, kdy se natáčely filmy, u kterých se lidé usmívali. Film, o kterém vyprávěl Ben, byl typicky moderní. Bylo v něm spoustu zlých mimozemšťanů, proti kterým bojovali stateční vojáci americké armády. Mimozemšťani ve snaze vyhubit lidstvo, ho nakazili nějakou zákeřnou chorobou.
„Je to paralela počátků Pesteho syndromu,“ vysvětloval Ben. Muž se nad faktem, že chlapec používá takové výrazy, jako je paralela, nepozastavil. Pozastavil se nad tím, o čem se točí filmy.
„Je to dobrý film?“ zajímal se. Chlapec se zasmál a zavrtěl hlavou.
„Typická propaganda,“ poznamenal znalecky. Muž přikývl a zastavil u domovních dveří. Chlapec, kterého až do teď zaměstnávalo vyprávění, se zvědavě rozhlédl. Tuhle část města neznal. Dál ulicí zahlédl vysoké železné brány ghetta. Otřásl se. Slyšel o tom místě vyprávět spoustu příběhů, ale nikdy tu nebyl, aby ho sám prozkoumal. Na to za ním příliš často slídili otcovi strážci. Muž se hrabal v kapsách, až vytáhl svazek klíčů. Ben se rozzářil.
„To jsou klíče? Skutečné klíče?“ zajímal se. Alec přikývl a natáhl ruku. Klíče byly jako historická relikvie. Ben nikdy opravdové klíče v ruce neměl, viděl je jen v muzeu, ve většině světa se už dávno používaly zámky na otisky prstů nebo skeny sítnic.
„Můžu to zkusit?“ otočil se na muže. Ten jen pokrčil rameny a ukázal chlapci, který klíč pasuje do zámku. Ben se sklonil ke klíčové dírce, aby si ji lépe prohlédl.
„Jak je možné, že jsou tady pořád ještě zámky na klíče?“ zeptal se.
„Je to blízko ghetta. Tady žádná technika moc dlouho nevydrží,“ odpověděl mu Alec. Chlapec pokýval hlavou a soustředěně strčil klíč do dírky. Ozvalo se cvaknutí, jak klíč zapadl. Ben se okouzleně usmál. Pomalu otočil klíčem, přesně, jak si to pamatoval ze starých filmů. Ve chvíli, kdy západka cvakla, ucítil chlapec mdlý pach a zatmělo se mu před očima. Muž ho zachytil při pádu, aby si neublížil. Potom přes bezvládné tělo přehodil bundu, aby mu nebylo vidět do obličeje a s takovýmto balíkem v náruči se klidným krokem vydal ke ghettu.