Saskie - pozemští andělé (12.díl)

12.
Dobře.
Přiznávám se dobrovolně bez mučení. Celý následovný den jsem strávila vymýšlením, co si na sebe vezmu. Jo, já vim, že jdem trénovat jen ty moje schopnosti nebo co to je, ale kdy se mi poštěstí být v přítomnosti takovýhleho kluka a sama? To se nestává každej den. Proto mě setkání s ním tak znervózňovalo. A jelikož mé možnosti oblíkání byli omezené, (jsem přece na intru), spokojila jsem se s tmavě modrýma uzkýma kalhotama, botaskama a bílým tríčem. Nic extra na rande. Jenže to moje setkání tak úplně rande nebylo, tak co.
„Ahoj.“ Pozdravím Tadeáše. Stojí přesně na místě, kde řekl. A vypadá tak dobře. To se mi bude špatně uvolňovat tělo.
„Připravená?“ Mrkne na mě a kývne lehce hlavou směrem, kterým půjdeme.
„Jo. Asi.“ Odpovím přiškrceným hlasem. Kam vlastně půjdeme? Vždyť o něm nic nevím.
„Vezmu tě k nám na privát.“ Řekne Tad, jakoby mi četl myšlenky.
„Privát? Ty, co vlastně děláš?“ Dostanu ze sebe.
„Studuju. Nebo to aspoň zkouším.“ Usměje se. Přejdeme přes silnici a zastavíme se na autobusový zastávce.
„Jedeme MHD?“ Podivím se.
„Bude to lepší. Není to zas tak daleko, ale v tomhle počasí?“ Podotkne Tad. Zahledím se na tmavou oblohu. Má pravdu, dneska to vypadá na pěknej slejvák. Nasedneme oba do busu městské hromadné a za pět zastávek absolutního ticha mezi námi dvěma (Tadeáš opravdu není moc ukecanej typ), vylezem ven.
„Tak jsme tu,“ řekne, jen co prolezem úzkou uličkou před divný, starý činžák. „Neboj, nevypadá to tak zle, jak tady.“ Snaží se mě přesvědčit, když vidí můj pohled.
„V poho, nejsem žádná fajnovka.“ Ujistím ho. Stoupáme po schodech nahoru. Žádnej výtah tu není. Samozřejmě. A Tad musí bydlet, až úplně nejvýš. V pátém patře. Odemkne byt a my se dostaneme do malé předsíňky.
„Snad se ani nezouvej. Nevím, kdy tu kdo zametal.“ Přikrčí obočí k sobě. Otevře mi druhé dveře. Nachází se tam jedna postel, skříň, stůl a to je všechno. Vybavení, jak u mě na intru.
„Tohle je tvůj pokoj?“ Zeptám se.
„Přesně. Dáš si čaj nebo tak?“ Nabídne mi a já záporně zakroutím hlavou. Cítím se tak nějak nesvá v tomhle domě. Snad i nepříjemně. Ale proč? Snažím si do hlavy nacpat jen, že jsem tu s Tadem. S Tadem. A Tad je v pohodě. Takže já budu taky v pohodě.
„Začnem?“ Vytrhne mě Tadeáš z pocitů.
„Dobře. Kam si můžu lehnout?“ Rozhlídnu si po místnostce.
„Ke mně do postele? Jetsli ti to nevadí.“
„Ne, vůbec.“ Natáhnu se na jeho pohovku, nohy s botama nechám mimo. Jeho postel krásně voní. Jako Tad. Rozbuší se mi srdce.
„Tak, Saskie,“ osloví mě jménem. „Zavři oči a soustřeď se.“ Udělám přesně, co řekne. Jenže jak se mám soustředit, když je jen kousek ode mě a já ležím v jeho posteli?
„Mám, to no, opustit svoje tělo?“
„Jo, zkus to.“
Trvá mi dobu, než se dokážu uvolnit a do těla se mi dostane ten známej brnící pocit. Dneska to prostě není vůbec jednoduchý. Nakonec se mi to ale povede a já vypluju ven. Vidím Tada a jeho pokoj. Páni, z mého nefyzického pohledu vypadá ještě líp, než normálně. Myslím Tadeáš, ne ten pokoj. Pomalu se k němu začnu přibližovat. Sedí na židli u stolu a pozoruje moje tělo.
„Tak jaké to je?“ Otočí na mě hlavu a já se tak leknu, že jsem vzápětí zpět na posteli. On mě taky vidí?
„Promiň, co se stalo?“ Nechápe Tadeáš.
„Já, nevím, prostě jsem netušila, že mě vidíš.“
„Samozřejmě, že Tě vidím, Sas. Proč bych neměl?“ A na to mu nemám, co říct. Mark mě taky vidí, proč ne Tad.
„A to mě vidí všichni?“
„Co myslíš tím všichni?“
„Jako i normální lidi.“
„Ne, ti, jak jim říkáš normální lidi, ty tě většinou nevidí, Saskie.“
„To je dobře.“ Usměju se. „Zkusím to znovu.“ Řeknu a opět si lehnu. Vyjít ze svýho těla, je teďkon mnohem lehčí. Povede se mi to bez problémů. Usměju se na Tada.
JAKEJ JE TO POCIT? Vyšle ke mně Tad myšlenku.
ZVLÁŠTNÍ. TY TO NEUMÍŠ?
JÁ UMÍM SPOUSTU VĚCÍ SAS. I TUHLE. Pokrčí rameny. ZKUS SE PROJÍT PO BYTĚ.
A JAK SI OTEVŘU DVEŘE? Napadne mě.
TY SI PŘECE VŮBEC NEMUSÍŠ OTVÍRAT DVEŘE. Baví se Tadeáš. JSI NEHMOTNÁ, PŘECI.
Má pravdu. Dveřmi projdu bez problémů. Vlastně jen pomyslím na to, že jsem na druhé straně a je to. Dojdu až do kuchyně, hm, kopa špinavýho nádobí a když se rozhodnu vrátit zpátky, uslyším ten hlas za mnou. Teda spíš hlásek.
„Kdo jsi?“ Osloví mě někdo a já se otočím. Přede mnou stojí děvče, asi tak v mým věku nebo mladší a upřímně se na mě dívá. Nevzmůžu se na odpověď.
„Ptala jsem se, kdo jsi?“ Zopákne mi naprosto jasnou věc a pak se ke mně začne přibližovat. Okamžitě zpanikařím. TADE! Stihnu ještě „vykřiknout“ a jsem zpět. Nemůžu chvíli popadnout dech.
„Co se děje?“ Přisedne si ke mně Tadeáš a vypadá docela vyděšeně.
„Tade, máte v kuchyni ducha.“ Vyhrknu mezi nádechy vystrašeně. A ten kluk se nejdřív na mě podívá zcela vážně a pak se začne chechtat. Ne, nějak zle, ale celá ta situace mu přijde ohromně vtipná. No, prosím. Taky by jste se nechechtali, kdyby jste měli s duchama takovou zkušenost, jak já. Když se vás snažej zabít, tak to není moc k smíchu.
„Fakt tam je.“ Dodám, protože si myslím, že mi nevěří.
„Já vím. Měl jsem ti o ní říct.“
„Ty o ní víš a necháš ji tady?!“ Rozčílím se.
„Nic nedělá.“
„Proč ještě není pryč?!“ Vyhrknu, postavím se na nohy a zamířím k východu.
„Saskie, počkej,“ zachytí mě Tad u vchodovejch dveří za rameno. „Všichni nejsou špatný.“
„Mohl jsi mě aspoň informovat.“ Řeknu uraženě a vyletím z toho bytu. Tak proto jsem měla ten divnej pocit, když jsme přišli. Protože tam maj mrtvou duši. Výborný, tak mě se líbí kluk, co si doma místo psa chová ducha mrtvý holky! No super. Jsem naštvaná sama na sebe. Letím, jak nejvíc můžu na autobusovou zastávku. Mám štěstí, moje číslo přijede ihned. Usadím se na sedačku a zakoukám se z okna. Úžasný. Uznávám, že moje reakce byla možná trochu přehnaná a afektovaná, ale já ty zpropadený mrtvý duše nemůžu vystát.
Dřív než dojedu na mojí zastávku u intru, spustí se z nebe slejvák tak silnej, že během těch pár metrů k naší škole promoknu až na spodní prádlo. To je teda den. V mokrých hadrech, s rozmazanou řasenkou a pochroumanou náladou, potkám Marka.
„Ty vypadáš.“ Zhodnotí můj zjev. Stojí před vchodem na místě, kde neprší, a vychutnává si cigárko.
„Ty o nic líp.“ Setřu ho a proletím kolem něj, jak nejrychleji můžu. Jsem vytočená. Sakra. Co to bylo za zkrat? Takhle zdrhnout? Nenávidím duchy! Ano, to je moje omluva výmluva. Mám Ghostfobii. Asi. Nebo jak to nazvat. Život je nefér.