New age - 1. kapitola: Bouře

Ještě večer se zdálo, že druhý den bude bez mráčku a lidé budou moci vyjít ven, aniž by se skrývali pod bundami. Bohužel se ukázalo, že plno lidí mělo špatný úsudek. Druhý den se opravdu nevyvedl. Pršelo jako z konve a foukal prudký nárazový vítr, pod nímž se tráva bezmocně prohýbala. I všechny kytky a další všemožné traviny ulehly. Stromy se jen tak tak držely, ale vypadalo to, že to zvládnou. Bouře prostě neměla konce…
Stejného konce neměl ani hněv profesora Daniela Novaskijho, který seděl ve své kožené sedačce, popíjel brandy a opravoval písemky svých studentů. To je vážně tak mizerný kantor? Jak někdo může napsat, že vrcholné dílo Johnatana Backera je Život v pavučinách? Nebo tohle… Otto K. se narodil v Tennerhow! Oni umístí fotografa, který se narodil na desítky světelných let daleko do svého vlastního města, kam chodí na jeho přednášky. No je tohle možné? Nejraději by všechny písemky vzal a zahodil do plápolajícího ohně v krbu.
„Jen počkejte zítra!“ pohrozil nahlas a odhodil písemky na stolek. Opřel se a nahmatal ovladač od televize. V trojrozměrném obrazu se mu zjevily ty nejhorší výjevy. Padající stromy, rozbořené domy, lidé, co nemají kam jít. Vypadalo to, že bouře přibrala na síle.
„Pane bože! Jestli tohle dojte sem…“ zakroutil Daniel hlavou a vyprázdnil sklenici. Vstal a přešel k oknu. Odhrnul závěsy a podíval se ven. Obloha se pomalu, ale jistě zatahovala do temné šedi, která poslední dva týdny sužovala svět. Co si pamatoval, tak každý rok co rok přicházela a ukazovala, co v ní je. Ovšem letos se předvedla pořádně. Jednou v nějaké knize četl, že jednou za několik let Bouře přidá na síle, a pak se zase vrátí na svou normální hodnotu. Daniel pomyslel, že ta chvíle nastala letos, protože jak jinak by bylo možné, že právě letos je to horší, než obvykle? Možná také proto se studenti tolik pohoršili. Nebo zklamal on? Daniel okamžitě zavrtěl hlavou a přiložil do krbu. Jedním stisknutím tlačítka na ovladači vypnul televizi a sedl na gauč. Musel opravit tyhle písemky. Musel? Pak se přistihl, že dobrou minutu zírá na stejné místo uprostřed písemky. Že by i na něj působilo počasí?
Daniel před měsícem oslavil své třicáté narozeniny. Ovšem slovo „oslavil“ musíte brát s rezervou. Pozval svého nejlepšího přítele Patricka Baye a trochu víc popili. Postěžovali si na všechno, co viděli, co znali a co měli. Dokonce si Daniel postěžoval na to, co nemá. Bylo mu třicet let a pořád žil úplně sám. Jediným příbuzným byla jeho matka, která ale podle Danielových slov měla na kahánku a byla to jen otázka času. Nedokázal za žádnou cenu přijít na to, proč… proč je tak sám? Nezjistili to. Pokud ano, tak si to druhý den nepamatovali. Ovšem představa, že by měl do konce života zůstat sám, ho upřímně děsila. V jeho nočních můrách se zjevovali jeho nejhorší představy. A nemohl kvůli tomu spát. Nikdy také neměl mnoho kamarádů. Tento fakt se neblaze projevuje právě i v jeho snech, kde vidí sám sebe na pohřbu, kam nikdo nepřišel… i Patrick ne. Když se to tak vezme, tak Patrick, byl jediný člověk, kterému Daniel důvěřoval (kromě své matky, samozřejmě). Otec mu vždy říkával – důvěřuj, ale prověřuj. Důvěřoval a narazil. Zatímco všichni v jeho třídě byly kamarádi a tvářili se tak i k němu, jenom ho využívali a přetvařovali se. Od té doby nedůvěřuje nikomu a všechno si musí sám zkusit, než aby dal na něčí radu. Proto se raději vykašlal na „kamarády“ a začal se věnovat učení. Jeho matka mu tenhle názor chtěla vyvrátit a tvrdila, že prostě narazil na špatnou třídu, ale Daniel ji neposlouchal. Den co den ležel v knížkách (které mimochodem jeho vrstevníci odsuzovali, protože nedokázali překousnout, že to nemá myš a klávesnici), dělal radost svým rodičům, ale všechno se to podepsalo na jeho psychice. A i když měl své studenty nade vše rád, ještě víc miloval to, co učí – dějiny, protože ty ho nikdy nezklamaly. Všechny odpovědi na skoro všechny otázky se dají naleznout v dějinách. Jenom stačí vytáhnout tu správnou knihu, jak říkával třídě, která ho vždy se zájmem v očích pozorovala a dělala si poznámky. Zdálo se, že celý jeho život je jako prázdná lahev od Coca coly. Navenek pěkná, ale uvnitř prázdná… jenom čeká, až jí někdo naplní oním sladkým lahodným nápojem.

Profesor se podíval na velké hodiny vedle televize. Bylo za devět minut osm hodin. Osm hodin a už mu to připadá jako věčnost, co tam seděl. Vždyť začal sotva před hodinou! Obloha se dál zatahovala a pokoj se nořil do tmy víc a víc. Nakonec se Daniel natáhl a na chvíli zavřel oči. Z chvíle se stala věčnost. Spustil se déšť a pršelo mu do tváře. Otevřel oči. Ležel v rakvi na prázdném hřbitově. Nad sebou uslyšel tlumený hlas kněze, kterému vůbec nerozuměl. Ani se o to nesnažil. Hlavu měl prázdnou a strašně lehkou. Na nic nemyslel a jen poslouchal déšť. Potom jako by se všechno dalo do pohybu a pak už jenom viděl tmavé dřevo. Asi už zavřeli víko. Ale že se jim ta víka povedla! Řekl si.
V tom mu svitlo. Nekoukal se na víko rakve, ale na svůj strop. Tato myšlenka ho prudce vytrhla z již známého snu. Promnul si oči a posadil se. Chvíli mu trvalo, než pochopil, co stalo. Hodiny ukazovaly pět hodin ráno a kapky deště dunivě dopadaly na okenní parapety. Všude po stole leželi napůl opravené písemky a prázdná sklenice od brandy.
„Sakra,“ zabědoval profesor a vstal. Přešel do kuchyně a dal vařit vodu. Pořádně se nadechl a jako by se mu ulevilo. Opřel se o linku a zauvažoval. Má se ve škole omluvit? To by ale nemohl udělat… takový přece není. Radši se pokusí opravit písemky a připravit se. Pak zapřemýšlel - dnes je pondělí a má tři přednášky.
„Hm…“ pokývl Daniel a vytáhl ze skříňky skleničku.
Udělal si kafe, které položil na stolek a šel se přesvědčit, zda jsou všechna okna zavřená. Byla… vždyť je zavřel už včera. Není nemocný? Usadil se k písemkám a napil se kávy. Hned mu šlo všechno lépe. Za půl hodiny už měl opraveny písemky pro druhý ročník. Srovnal je stranou a vytáhl z brašny u stolku své poznámky. Na další půl hodinu nevěděl o světě, když ho probudila strašlivá rána.
Vzhlédl. Oknem pronikla oslepující záře, která vzápětí pominula. Blesk uhodil hodně blízko. Daniel odjakživa měl bouřky rád, ale jak mile přišli blesky, nejradši by se schoval.
Zaklapl poznámky a všechno narval do brašny. Řekl si, že si ještě lehne, ale nějak se mu už nechtělo. Pil tedy kávu za mocného burácení hromu, když se ozvala další rána… silnější než ty předchozí. Danielovi se rázem sevřel žaludek. Okamžitě zvedl oči a zadíval se směrem, odkud rána přišla, i když si byl jist, že nic neuvidí. Nakonec zahodil všechny zábrany a přešel k hlavním dveřím. Opatrně je otevřel a vyhlédl ven.
Nikdy v životě neviděl oblohu tak černou, jako teď. Touhle dobou mělo být už světlo, ale místo toho nebylo vidět ani na krok. A ještě chvíli co chvíli prorážely oblohu blesky, které se zdály být opravdu nebezpečné. A silnicemi se valila voda, která brala s sebou všechno, co jí stálo v cestě
„Běžte dovnitř, pane!“
Daniel se otočil. Z druhého konce ulice na něho křičel policista, který měl co dělat, aby ho zběsilá voda neodnesla. Daniel pokývl a zabouchl dveře.
Šel pustit televizi, ale vypnuly proud. Je snad konec světa? Tomu ale nikdy nevěřil. Rozhodl se tedy, že posedí. Sedl si do svého křesla v rohu místnosti a čekal, až nastane čas jít do práce.

Daniel proseděl celé dvě hodiny tím, že si při baterce ještě pročítal své poznámky a připisoval si různé vsuvky. Mezi tím se Bouře dala na ústup a vypadalo to, že se všechno vrátí do normálu.
Profesor pohlédl na hodiny a zjistil, že je čas jet. Ještě vyšel ven, aby zjistil, jestli bude možné vyjet, což se ukázalo jako možné, a pak už seděl ve svém autě a mířil k universitě s myšlenkami zabořenými do úvah jen a jen o historii.