Kronika Keronie 37. kapitola

Netrvalo ani příliš dlouho a zastavil se u ní také Malcolm.
Z jeho zamračené tváře ihned poznala, že ji nečeká snadná debata. Ostatně ani ona sama nechtěla zůstat klidná.
,Rozhodně sebou nenechám manipulovat a budu si stát za svým názorem.‘
Také si povšimla ruličky pergamenů, které svíral v pravé ruce, a dravě se pousmála.
,Chce válku? Má ji mít!‘
„Slyšel jsem, že jsi zdráva,“ řekl, aniž by ji pozdravil, čí se poklonil, jak vyžadovalo dekorum. Zřejmě to vůbec nepovažoval za důležité.
,Válka začala.‘
„Ano,“ jednoduše odpověděla a mlčela.
Po pár chvílích ticha, kdy se jen navzájem přeměřovali pohledy, Malcolm promluvil.
„Chtěla jsi mne vidět?“
Stál pořád tam, kam se prvně postavil a využíval toho, že nad ní měl, i díky své výšce, pomyslnou psychologickou převahu. Ovšem netušil, že Veronika na takovéto chování byla zvyklá už ze svého světa, a tak na ni jeho výhoda nepůsobila.
„Jistě víš, kvůli čemu.“
„Opravdu?“
„Tuhle frašku si můžeš odpustit. Nedělej ze mě nějakou hloupou husu!“
„To bych si nedovolil,“ odvětil, přičemž ironie z jeho hlasu skoro odkapávala.
„Uráčil ses mi je vrátit?“ otázala se Veronika hlasem studícím jako mráz.
Dělal, jakoby si jich povšiml až teď – zmateně na pergameny ve své dlani zíral a pak je znechuceně odhodil na přikrývku k Veroničiným nohám.
,Z fleku může dostat cenu Alfréda Radoka,‘ pomyslela si otráveně.
„Je to jen snůška nesmyslů, a jestli jim věříš, tak můžeme rovnou vzdát celý boj a pozvat Gorana na Melhoku. Když si pomyslím, že jsi místo toho blábolu mohla studovat ověřená fakta z jiných knih…“ řekl posměšně, s úšklebkem na tváři, a odešel z pokoje.
Zírala na zavřené dveře a přesvědčovala samu sebe, že se jí to nezdálo. Nejen že se jí neomluvil, ale dokonce zpochybnil její práci. Mírně vykolejená jeho chováním takto uvažovala několik minut. Poté ji však vyrušilo zaklepání na dveře.
Pozvala klepajícího dál. Byla to Anabel, nesoucí snídani na velkém podnose, který jí položila na postel.
Veronika neměla na nic chuť. Vypila jen pohár s vínem, které už nebylo ničím ředěné, a mírně se jí zatočila hlava, jak si na něj za tu dobu odvykla. Zároveň se jí zastesklo po té nasládlé vodě.
Požádala Anabel, aby jídlo zase odnesla a jakmile její kroky za dveřmi utichly, vykoukla na chodbu a rychlým krokem přešla do převlékárny.
Nejprve si odskočila na toaletu a pak se vrhla na výběr oblečení.
Už ji unavovalo mít na sobě jen noční košili a připadala si trochu nedůstojně, když takto oděná seděla na posteli.
Nakonec si vybrala černé kožené kalhoty, nachovou tuniku s dlouhým rukávem, která měla poměrně dost vykrojený výstřih a také i černou koženou vestu, která ji obepínala jako korzet a dávala vyniknout jejím ženským tvarům.
Toto oblečení si vybrala schválně, neboť se už nechtěla oblékat do neforemných tunik, které více schovávaly, než ukazovaly. Toužila se cítit víc žensky, ale zároveň nechtěla nosit šaty a proto zvolila tento typ oblečení.
Vlasy si zapletla do francouzského copu a pár krátkých pramínků, spadajících jí do obličeje, zastrčila za ucho.
Držíc v ruce boty, vykoukla na chodbu, a urychleně ji přeběhla do svého pokoje, kde si sedla na postel a jala si obouvat vysokou černou koženou obuv, jejíž horní konec byl lemován purpurovou výšivkou.
Když byla hotova, sebrala pergameny s překladem a zamířila do malé jídelny, protože v pokoji si už připadala jako ve vězení a potřebovala z něho uniknout.
Na chodbě nikoho neviděla, a tak pokračovala k vedlejším dveřím, které nebyly úplně zavřené. Mezerou mezi nimi prosvítalo denní světlo spolu se svitem ohně z krbu.
Potichu se k nim přiblížila, protože zpoza nich slyšela dva známé hlasy – Malcolmův a Sebastiánův.
„…musíme jednat rychle, přípravy jsou v plném proudu,“ řekl právě Sebastian.
„A princezna Nareen*?“ promluvil Malcolm.
„Ví, co by se stalo, kdyby ho odmítla.“
„Jsi si jistý tím, co mi zde říkáš?“
„Ano, Malcolme, během pár týdnů bude mít na své straně další stoupence, už nám proto nezbývá mnoho času.“
„Svou paži však ještě nemůže úplně zatěžovat.“
Představený Rady starších se na chvíli odmlčel a Veronika ještě více přiblížila obličej k malé mezeře.
„Vyrazí pozítří, nedá se nic dělat,“ rozhodl nakonec Malcolm.
V místnosti pak bylo slyšet už jen vrzání židlí, jak se oba začali zvedat ze svých míst.
Veronika na nic nečekala a vzdálila se od dveří rychlým krokem a zamířila knihovny.
Naštěstí cestou nikoho nepotkala.
V knihovně přešla ihned ke krbu.
Začala jí být pořádná zima. Třásla se jako osika a nedokázala to zastavit.
Položila pergameny na krajní křeslo a sedla si do prostředního. Objímala se pažemi, ale třas nepřestával.
,Blíže k ohni mi bude jistě tepleji,‘ napadlo ji.
Vstala a chtěla své křeslo posunout, avšak moc se jí to nedařilo. Musela nejprve odsunout ty okolní. Sice si mohla sednout i na ně, ale ona chtěla sedět umíněně jen v tom svém.
Soustředila se na tento malý úkol, aby nemusela myslet na to, co před chvíli vyslechla.
Jak tak po kouscích odtahovala křeslo, které stálo po levici toho jejího, všimla si malého svazku vázaného v černé kůži, který byl zapadlý mezi oběma křesly.
Přestala odtahovat těžký kus nábytku a mírně zaprášený svazek zvedla a přistoupila s ním k ohni, aby se na něj lépe podívala.
Otevřela ho na první stránce a vzrušením jí srdce začalo bít rychleji.
,To snad není možné,‘ pomyslela si v duchu ohromeně a zírala na ten malý kus pergamenu, který byl celý popsán runami.
,Jak se sem dostal?‘
Přemítala v duchu a vzpomínala na den, kdy objevila runové svazky.
,Vzala jsem je z poličky a přenesla ke stolku. Asi jsem vzala o jeden navíc a ten mi pak vypadl z rukou a zapadl mezi křesla.‘
V duchu si projížděla abecedu a pomalu z hlavy překládala úvodní stránku.
Stálo tam:



Průvodce Keronií

Sepsán poutníkem Agatonem před třemi sty lety,

přeložen Morcantem Velesem, Mágem a kronikářem na Melhoce, v třicátém roce panování Gudruna Uchvatitele.



,To se mi snad jen zdá,‘ nevycházela z údivu a listovala zaprášeným svazkem.
Byla tam popsaná různá místa nacházející se po celé Keronii.
,Jistě tady bude i vodítko k nalezení skříňky,‘ zadoufala.
Zběsile otáčela stránkami. Pořád nemohla uvěřit svému štěstí. Malcolmova slova nebrala vážně, ona sama těm legendám z větší části věřila, protože každá pověst má pravdivý základ. Problém byl v tom, určit pravdu a odsunout od ní nepodstatná přikreslení.
Uvědomila si však jednu důležitou věc – o tomto svazku by neměl nikdo vědět.
Opatrně se proto ohlédla a přejela pohledem po místnosti. Nikoho však neviděla a úlevou si oddechla.
Znovu pohlédla na malý svazek a rozhodla se ho někam schovat. Nejprve ale musela vymyslet, jak ho dostane k sobě do pokoje, aniž by si někdo všiml toho, že ho držela v ruce.
Povolila si šněrování vpředu na vestě a svazek ukryla pod ni. Pak stuhy znovu stáhla, aby ji náhodou po cestě nevypadl. Sice tam vznikla malá boule, ale dalo se to zakrýt překřížením rukou. Sešitek navíc nebyl ani moc velký a široký.
Opět se nenápadně rozhlédla po místnosti a klidným krokem zamířila zpátky do pokoje. Nezapomněla si vzít stočené pergameny, které nechala ležet v jednom z křesel.
Jen co za sebou zavřela dveře svého pokoje a zajistila je závorou, vytáhla malou knížečku a přešla k jednomu z oken, u něhož stálo křeslo a usedla do něj.
Rozevřela svazek a jala se ho znovu celý prohlížet.
Obsahoval patnáct hustě popsaných stran z pergamenu. Runy byly nahuštěny co nejvíce k sobě, až jí dělalo problém některé z nich rozeznat.
Musela ten svazek nakonec zkoumat několik hodin, protože když se ozvalo zaklepání na dveře, vyděšeně na křesle povyskočila a její krční páteř protestovala bolestí, jakmile se za tím zvukem otočila.
Horečně začala přemýšlet, kam ten text ukryje a přitom se rozhlížela po pokoji. Zrak jí padl na jednu z truhlic, stojící u protější zdi blízko dveří.
Neváhala dlouho.
Rychlým krokem přešla k truhlici, otevřela ji – přičemž ji napadlo, proč se do ní nepodívala už dříve – a knížečku spolu s pergameny s překladem vložila pod nějakou těžkou tmavou látku, která tam byla uložena.
Uhladila ji, zavřela dřevěné, v rohách okované, víko a odsunula závoru, aby urychleně vpustila komornou dovnitř, protože na ni začala zpoza dveří volat a dožadovala se vstupu, jen co zjistila, že je na dveřích zasunuta závora.
„Co se děje?“ pravila trochu zadýchaně Veronika a snažila se tvářit pokud možno co nejméně nápadně.
„Za chvíli se bude podávat oběd. Napadlo mě, jestli byste si ho nechtěla sníst raději v malé jídelně, než tady,“ odpověděla trochu zaraženě, jak si prohlížela její nové oblečení. Po chvíli se však tvářila opět normálně.
„Dobrý nápad, děkuji ti.“
Komorná se s úklonou odporoučela a Veronika za ní s úlevou zavřela dveře a zády se o ně opřela.
Zhluboka vydechla a pobaveně se pousmála.
,Začínám být paranoidní.‘
Znovu se podívala na onu truhlici a všimla si, že mezi víkem a rámem je malá mezera.
Odklopila víko a rovnoměrněji urovnala tu těžkou látku, aby víko plně doléhalo k rámu. Poté, spokojená s tím, jak to zatím vyřešila, se vydala na oběd.
Při pohledu na prostřený stůl jí mělo ihned dojít, že nebude jíst sama. Jenže ona si vzpomínala na to, co ráno z téhle místnosti vyslechla, a tak si toho, že je na stole o dva talíře navíc, nevšimla.
Procházela se po obvodu místnosti a očima bloudila po tapisériích znázorňující rozkvetlé louky, zvířenu, hluboké strže a vodní toky.
Zastavila se u jednoho gobelínu, který měl vetkaný obraz nějakého velkého chlupatého zvířete, jež bylo obklopeno sobě podobnými a stálo na nějakém lesním paloučku, který ozařoval měsíc v úplňku.
Nepřítomně si ho prohlížela a myšlenkami byla u svého odjezdu, na který celé dopoledne úspěšně zapomněla.
Pomalu ji začínal ovládat strach.
Před pár týdny chtěla z tohoto místa odejít, ale nebyla možnost jak. A když se tato eventualita doopravdy naskytla, děsila se jí a toužila zde zůstat a někde se schovat. Neměla však kam.
Plně na ni dolehl fakt, že bude muset doopravdy odejít a jít vstříc svému osudu.
Zmocnila se jí panika.
Srdce jí začalo tlouct rychleji a rychleji, zároveň dýchala v krátkých intervalech za sebou.
Nedokázala se přimět ke klidu. Cítila splašený tlukot svého srdce, i jak se její tělo zalévalo adrenalinem.
Bylo jí také špatně od žaludku a myslela si, že snad omdlí.
Takto nervózně a vyděšeně se snad ještě nikdy necítila. Nevěděla, jak to zastavit.
Pak se dostavilo uvolnění.
Najednou měla pocit, že všechno trápení a bolest z jejího těla odplouvá a ona je volná jako sněhová vločka – vznášející se a užívající si volnost a žádné trápení.
Otevřela oči, které instinktivně zavřela, už když pociťovala zrychlené bušení srdce.
Co jí přišlo zvláštní, bylo to, že tomu velkému chlupatému zvířeti, na které se prve dívala, hledí zpříma do očí, přitom předtím musela zaklonit hlavu, aby na něj pohlédla, tak vysoko se nacházel.
Zmateně na něj zírala a vůbec nic nechápala. Chtěla se k němu přiblížit, ale ještě než stačila udělat byť jen jeden krok, doslova za ním vzduchem připlula.
Zajíkla se překvapením, celá se napjala a pomaloučku se podívala směrem ke svým nohám.
Její nejhorší obavy se potvrdily – vznášela se dobrý metr nad zemí.
,Co se to zase, kruci, děje? Co mám teď jako dělat?‘
Nevěděla, co si počít.
V koutku vyděšené mysli jí však vytanula vzpomínka na její předchozí kouzlení – tehdy se uklidnila tím, že začala zhluboka a pomalu dýchat.
Snažila se o to i teď a pro lepší soustředění zavřela raději oči.
Po pár desítkách sekund, které jí připadaly jako věčnost, pocítila pod svýma nohama zase pevnou zem.
Úlevně si oddychla a trochu hystericky se zasmála své panice.
,Za chvíli se zblázním, to je jasná věc.‘
Neměla však čas nad svým novým kouskem uvažovat, protože do jídelny vstoupil Richard se Sebastianem.
Oba se něčemu smáli a jí si zprvu vůbec nevšimli. Jakmile se ovšem rozešla k nim, přestali se smát, obdivně si ji prohlédli a vysmekli hlubokou poklonu.
Opět se cítila trochu divně. Sebastiana viděla naposledy tehdy, když bojovala s Richardem. A nezapomněla ani na to, co ráno z téhle místnosti vyslechla.
,Budu muset nějak nenápadně zjistit, kde celou tu dobu byl a kdo je princezna Nareen.‘
Usadili se kolem stolu, který byl zanedlouho plný jídla, jež přinesli sloužící.
Chtěla si nalít do poháru víno a už se skoro dotýkala rukou konvice, když se jejích prstů dotkla Richardova hřejivá dlaň.
Měla pocit, jakoby ji zasáhl výboj statické elektřiny a její srdce se na pár tepů zastavilo, aby se pak rozběhlo jako splašené.
„Měla bys, má paní, dávat pozor na svou paži,“ jemně ji pokáral a položil její ruku na stůl.
Sám se pak chopil nádoby a všem postupně naplnil číše.
Neunikl jí však pohled, který Sebastian vrhl na svého přítele – jakoby ho probodával očima.
Napadla ji děsivá myšlenka - ,snad nežárlí?‘
„Jak se cítíš po tolika dnech, co jsi ležela v posteli?“ ptal se jí Sebastian, po očku ovšem dál sledoval Richarda.
,Tady něco nehraje. Proč se k němu tak chová?‘
„Přímo skvěle. Už jsem se nemohla dočkat, až budu jinde, než tam. Co jsi dělal ty po celý ten čas?“ zeptala se a doufala, že otázka vyzněla nenápadně.
Nenuceně si začala nabírat na talíř svůj oběd pro jistotu levou rukou. Sice jí Richardovo obskakování nebylo zrovna nepříjemné, ale cítila se před Sebastianem trochu trapně.
„Musel jsem odcestovat a dnes brzy ráno jsem se vrátil,“ odpověděl a zakousnul se do opečeného stehna nějakého opeřence.
„Doufám, že tvá cesta proběhla v pořádku a nenarazil jsi na žádné nepříjemnosti.“
„Ne, má paní,“ odpověděl, jen co polkl velký kus masa. „Vše proběhlo bez problémů.“
„Kam jsi měl vlastně namířeno?“
„Rada potřebovala ověřit jednu informaci, pro kterou jsem nemusel jet příliš daleko,“ řekl vyhýbavě a Veroniku napadlo, že byl asi na výzvědách a proto s ní o tom nechce mluvit.
Richard po celou dobu konverzace potichu jedl, ale nepřestával sledovat Sebastianův obličej.
Po veselé náladě, která provázela jejich příchod sem, nic nezbylo. Jakoby v místnosti pomalu stoupalo napětí a Veronika absolutně netušila, proč tomu tak je.
,Řekla jsem zase něco nevhodného?‘
Sice oba obědvali v poklidu, ale jejich skryté pohledy, které každý upíral na toho druhého, dodávaly klidné atmosféře výbušný náboj.
Také si myslela, že se už konečně doví o jejím odjezdu, ale nikdo se o tom ani slůvkem nezmínil, z čehož dostávala velmi nepříjemný pocit.
Přestala jíst, jen v ruce žmoulala kousek chleba a pozorovala tváře obou mužů.
Nepodíval se na ni ani jeden - jakoby pro ně přestala existovat a soustředili se jen na sebe.
Viděla, jak Richardovy prsty pevně sevřely pohár, když z něho pil. Zpozorovala i zaťatou pěst, jež měl Sebastián položenou vedle svého talíře.
Aby náladu v místnosti trochu uklidnila, vypustila do éteru první věc, která jí přišla na mysl. Kdyby tušila, co touto jednoduchou otázkou vyvolá, jistě by si příště rozmyslela, na co se zeptá.
„Kdy budu pokračovat v šermu?“
Slova se chopil Richard: „Dnes ještě ne, možná zítra - “
„Možná nikdy,“ skočil mu do řeči rozkazovačně Sebastian.
Richard se na něj zamračil, ale pokračoval v odpovědi. V jeho hlase byla přesto znát rozladěnost a hněv na Sebastianovo chování.
„Začneme s tím, že se projedeš na Aladarovi. Meč přijde na řadu později.“ Řekl kontrolovaným hlasem, osten výhružky přítelovým směrem však Veronice neušel.
Docházela jí s nimi trpělivost. Netoužila po tom, aby se zase opakovala hádka. Rozhodla se zakročit a velmi razantním způsobem.
„To by už stačilo! Nejsem žádná vzácná květinka, co se musí pořád opatrovat. Rána je vyléčena a mám dost rozumu, abych věděla, co zvládnu a co ne. Přestaňte se ke mně chovat, jako k porcelánové panence!“
Rozhořčením celá zrudla a bojovně zatnula své dlaně do pěstí.
Sebastian vypadal, jakoby ho její proslov zaskočil a jakoby vůbec nechápal, co říkala.
,To snad mluvím svahilsky?‘
Richard působil stále stejně. Díval se na ni s kamennou tváří a nedával na sobě znát jakékoliv překvapení či nepochopení jako Sebastian. Po chvilce se však jeho ústa zkroutila do úsměvu a jeho oči nabraly trochu vřelejší odstín.
Kdoví proč ji to velmi potěšilo.
„O tvém zdravém rozumu přece nikdo nepochybuje, má paní. Jen si nemyslím, že bys s tím měla začít tak brzo. Možná až za pár dnů,“ vyhrkl ze sebe Sebastian, jen co se probral z překvapení.
„Tak já ti něco povím. Jsem v pořádku - kdy to vy chlapi konečně pochopíte?! Nestojím o vaše ochraňování a hýčkání!“ řekla prudčeji, než sama zamýšlela a trochu litovala svých tvrdých slov.
Lítost jí však vzápětí přešla.
„Takže si se vším poradíš? To se teprve uvidí. Jsem velmi zvědav, jak zvládneš ten svůj úkol a také na to, co si počneš tam venku,“ se zlostnými jiskřičkami v očích promluvil přezíravě Sebastian.
Střelil pohledem po Richardovi, který se ani nesnažil zakrýt svůj úsměv, vstal z křesla a naštvaně odešel z místnosti, nezapomínaje za sebou pořádně bouchnout dveřmi.
„Chudák, ani nestačil dojíst svůj oběd,“ promluvila stoicky Veronika a mírně sebou trhla, když se po její pravici ozval Richardův hurónský smích.
„Řekla jsi to opravdu výstižně, má paní,“ promluvil, jen co chytil dech.
„Ten si příště rozmyslí, jestli tě bude kritizovat.“
Zírala na něj, jakoby právě spadl z nebe. Takhle uvolněného ho snad nikdy neviděla. Zahřálo ji to na duši a vytvořilo na tváři malý úsměv.
„Přemýšlela jsem - “ začala mluvit, byla však ihned přerušena.
„Divil bych se, kdyby ne,“ utahoval si z ní Richard.
Přešla jeho poznámku bez komentáře a pokračovala: „O mé cestě za skříňkou. Jen mě tak napadlo, kdy za ní asi vyrazím? Nevíš o tom něco?“
Jeho tvář rázem zvážněla.
,Tak on to ví taky, jen mě se tady opět nic neřekne,‘ durdila se v duchu.
„Když byl Sebastian pryč, vyzvěděl velmi důležitou informaci o Goranových plánech,“ řekl už opět s kamenným výrazem v obličeji a předešlé veselí se z místnosti doslova vypařilo.
Přesto, že věděla o svém odjezdu, naplnila ji neblahá předtucha, když hleděla na jeho masku bez emocí, jež si nasadil na svůj hezký obličej. Jako by byl opět někým jiným.
,Asi se budu se Sebastiánem hádat častěji, abych mohla vidět Richardův úsměv.‘
„Z tvého předešlého studia naší historie už jistě víš, že Keronii obklopuje pět zemí – Mara, Agdam, Vallara, Asmar a Pertus. V průběhu pěti staletí se rod Uchvatitelů jednou za sto let chopil vlády v jedné z nich. Zbývá poslední svobodná země a tou je Pertus. Je také nejdůležitější, protože jako jediná má přístup k moři a tedy i k dalším zemím, které leží za ním.“
Odmlčel se, aby se napil z číše.
Veronika mezitím uvažovala o tom, že tyto znalosti vlastně vůbec nemá, protože skoro ihned začala s luštěním run a neměla tak čas studovat zdejší poměry.
,Mám toho hodně co dohánět,‘ pomyslela si sklesle a začala opět věnovat pozornost Richardovi, který pokračoval.
„Jejich vládce si je vědom své osamocené pozice a proto přijal Goranův návrh. Jeho dcera, princezna Nareen, se za pár týdnů stane Goranovou ženou. Proto nemáme mnoho času. Což znamená, že z Melhoky brzo odjedeme. Pravděpodobně pozítří.“
Na jediný zátah vypil zbytek vína a ihned si dolil další, nezapomínaje přitom naplnit ani její číši.
Kupodivu zůstala klidná. Možná za to mohl i fakt, že už aspoň věděla jistě, co ji v nejbližších dnech čeká, nebo to bylo tím, že vypila až příliš vína. Bylo jí to fuk a s chutí se znovu napila.
Neušel jí pohled, kterým si ji Richard přeměřoval. Opět se cítila, jakoby vedle něj seděla nahá. Donutilo jí to se začervenat, a proto si opět lokla vína, aby aspoň trochu skryla své rozpaky.
„To nemám mnoho času na přípravu,“ konstatovala suše po nějaké době a opět si přihnula z číše.
Napadla ji totiž bláznivá myšlenka – ,povezeme si toto velmi dobroučké víno sebou? Pokud ne, měla bych si ho užít, dokud to půjde.‘
Vypila najednou skoro celý pohár a chtěla si dolít další. Opět jí v tom ale zabránila Richardova dlaň, která se natáhla na její prsty pravé ruky a mírně je sevřela.
„Mohu tě obsloužit, má paní?“ mrkl na ni uličnicky.
„Ty můžeš všechno,“ odpověděla rozverně a zachichotala se.
Richard se pousmál koutkem úst a naplnil jí pohár až po okraj.
Její mírně ovíněný mozek nechtěl uvažovat nad osudem princezny Nareen, ani nad tím jejím, natož pak nad magií. Rozhodla se pro jednou nad ničím nepřemýšlet a jen si užívat uvolněnou náladu, kterou jí víno navodilo.
„Proč se pořád mračíš? Mám tě radši, když se směješ,“ řekla její pusa dřív, než ji stačil zpomalený mozek zastavit.
„Proč pořád kladeš samé otázky?“ odpověděl pobaveně a zatvářil se mírně rozpačitě, jakoby přesně nevěděl, jak má správně reagovat.
Nahnula se k němu a dotkla se svislé vrásky, která se mu rýsovala u kořene nosu. Přejížděla po ni jemně ukazováčkem a studovala ji, jakoby to bylo nějaké mistrovské dílo. Na ni tak ovšem působilo - nemohla od ní odtrhnout oči a opět řekla první věc, která ji napadla.
„Nemrač se, vypadáš pak starší a jde z tebe strach.“
Zpomaleně jí začínalo docházet, že její chování nebylo vhodné a udělala tu chybu, že se mu podívala do očí.
Z té malé vzdálenosti viděla detailně každou vrásku a opět ji překvapila hloubka jeho tmavých duhovek.
Zvýšil se jí tep a vyschlo v ústech.
Ukazováčkem přejela po jeho obočí, přes tvář až se zatavila na bradě. Palcem pohladila spodní ret a pak svou ruku rychle stáhla a trochu s obavami se opět zadívala do jeho očí.
„Nemám moc důvodů k radosti, má paní,“ promluvil mírně chraptivě a lítostivě se na ni zadíval.
Poté se od ní odtáhl a chystal se vstát, zabránila mu v tom však její ruka, kterou ho chytila za předloktí.
„Omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo. Asi jsem toho vína vypila příliš…“
„Neomlouvej se, má paní, nic se přeci nestalo.“
Pomalu spustila svou dlaň z jeho ruky, až mu nakonec nic nebránilo v odchodu.
Pociťoval však celou dobu její upřený pohled, jež na něho upírala do té doby, než zmizel za dveřmi.



* jméno Nareen čti jako Narín


Děkuji Anne Leyyd za korekci.