Vamlup universitum

Konečně. Zadívám se ven z vlaku a vidím mihotavé záblesky zapadajícího slunce. Na tuhle cestu jsem tak dlouho čekala. A kam vlastně jedu? Dalo by se říci, že na internát, ale není to jen tak obyčejná škola. Je to škola, kde se z vás za čtyři roky, buď zrodí, upír nebo vlkodlak, a v některých případech i mág, ale to jen velice zřídka. Jak, že se jí říká? Nikdy si na ten název nemohu vzpomenout. Vamlup universitum. Zvláštní že? Jsem nedočkavá z toho, co mě čeká. Vlastně já se nechci stát ani jedním ani druhým, ale už odjakživa jsem pociťovala nesmírnou touhu k něčemu temnému a nadpřirozenému. A stejně. Pokud vás vyhledá Stopař ze školy, není úniku. Už dopředu si vás vyhlídne a jedním dotykem ihned pozná, zda je ve vás starodávná síla, či nikoli.

,,Halo Angelo, jsi tu mezi námi,,? Ozve se má nejlepší kamarádka a já se zprudka otočím na vedlejší sedadlo, kde se roztahuje.

,,Jasně že jo. A co ty, už se těšíš,,? Nadhodila jsem tuhle otázku, protože mě nic lepšího nenapadlo. Všichni jsme netrpěliví a podráždění, z neznámého.

,,No asi jo. Ty ne? A k tomu ještě vypadneme z domu,,. Přikývla jsem.

Asi jsem usnula, protože když jsem otevřela oči, venku již panovala naprostá tma a Stela mě už vytahovala na nohy. ,,Stávej ty ospalče, nebo všechno zmeškáme,,.

Protřela jsem si ospalé oči a cupitala za ní. Hlavně, že si pokaždé říkám, že nesmím v žádném dopravním prostředku spát. To probuzení, je něco otřesného.

Ostatní účastnící ve vlaku, pospíchali stejně jako mi k východu. Když jsem dopadla na poměrně písečnou zem, zvedla jsem hlavu. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, než jsem se vůbec pohnula, ale tenhle pohled si budu nadosmrti pamatovat. Dokonce mi bylo i úplně jedno, jak u toho vypadám. Dívala jsem se na tu nejsložitější konstrukční stavbu, ale přitom tak jednotvárnou. Byla to v celku jedna vysoká věž, a k ní byli připojeny další a další postraní věže ze schodišti. Něco jako královské sídlo, které každým dalším patrem je stále větší a vyšší. Bylo to neuvěřitelné. Tak složitě vytesané záhyby, i ty věže, jakoby dýchali svým vlastním životem. Všimla jsem si, že vlastně celý komplex, je postavený na skále, přes kterou vede kamenný most, přímo vedoucí na nádvoří, toho všeho. Chtěla jsem se ohlédnout, co se skýtá za tím vším, ale v tom se vedle mě ozvala má kamarádka.

,,No to mě podrž. To je úžasné. Ty světla všude okolo, skoro jakoby to hořelo,, začala vykřikovat Stela a já jsem se nad tím musela jen pousmát.

V tom jsem si všimla, jak se kousek od nás objevila postarší dáma v dlouhých černých šatech. Když jsem se na ni podívala zblízka, musím říct, s touhle bych se teda do křížku dostat nechtěla. Až teď jsem si uvědomila, že všichni stihli.

,,Vítám vás zde, na naší univerzitě. Doufám, že jste dojeli všichni v pořádku a teď mě prosím následujte. Všichni na vás už čekají,, řekla velmi nepřirozeným hlasem. Otočila se a nám nezbývalo nic jiného než ji následovat.