Vamlup universitum

Jakmile jsme se blížili ke škole, i když popravdě jako škola to vůbec nevypadalo, pociťovala jsem zvláštní pocit. Připadalo mi, jako kdyby do mě chtěla vstoupit nějaká síla. Po chvíli jsem tomu přestala věnovat pozornost. ,,Pojďte,, zavolala na nás dáma v šatech a mi ji následovali. Když jsme přecházeli most, neodolala jsem a musela nakouknout přes okraj. Ta výška mě dostala. Takhle vysoko jsem neočekávala, že budeme. Pod námi se rozprostírala divoká řeka, která svými jazyky pohlcovala vše, co v ní plulo.

Za chvíli jsme stanuli na širokém nádvoří a přímo před námi jsem si všimla obrovských masivních z dubu vytesaných dveří. Oněměla jsem a k mé radosti jsme mířili k nim. ,,Už se nemohu dočkat,, pošeptala mi kamarádka a ani jsem se na ni nepodívala, jak jsem byla napnutá, co nás čeká.

Dáma zvedla ruce a nám se otevřel pohled do prostorné místnosti připomínající středověký hrad. Všude po stěnách byli obrazy z názorňující bitvy. Zaujalo mě obrovské černé schodiště a hned vedle něho vévodil kamenný krb, před kterým na zemi byla rozložená kožešina a na ní sedačka potahovaná černou koženkou se dvěma křesli. ,,Vítám vás,, po celé místnosti se ozval velmi tvrdý hlas, ale přesto v něm bylo i něco vlídného. Vzhlédla jsem ke schodišti a na něm stála žena, oděná opět do černých šatů, ale téhle mohlo být něco kolem čtyřiceti a podle mě, byla i velmi pohledná. Její rudé vlasy ji splývali s obličejem a hnědé oči ji dávali dojem šlechtické paní. ,,Doufám, že jste všichni dojeli v pořádku. Jmenuji se Eliana Nokte a jsem ředitelkou zdejší university. A teď mě prosím následujte do hodovní síně, kde již čekají ostatní studenti a profesoři. O svá zavazadla si nedělejte starosti, později je vám přenesou,, a rukou ukázala na tři postarší muže, opět v černém, postávající kousek od nás, ,, na vaše pokoje,,. Jakmile domluvila, otočila se na vysokém podpatku, což jsem jen udiveně koukala, já bych už dávno spadla a rozplácla se na zemi. Sešla schody a zahnula za mohutné schodiště do leva.

Všichni jsme se hrnuli za ní. Až teď jsem si všimla, že je zde ukryt malý vchod. ,,To je něco,, vydechla jsem. Pokračovali jsme úzkou chodbou, kterou osvětlovali pouze pochodně. Po chvíli jsem zahlédla světlo a hned na to jsme se vynořili v obrovském sále. Především zde vévodila obrovská socha, řekla bych, až kýčovitá, nacházející se uprostřed toho všeho. Když jsem si ji pozorněji prohlédla všimla jsem si, že znázorňuje sochu ženy a na každé straně hlavy má ještě jednu tvář. Na pravé straně znázorňuje krvelačnou upírku a na druhé vlkodlaka s tesáky. Celá socha stála na podstavci, ale socha ženy se vyjímala na kouli, která mi připadala, že je to naše planeta Země. Podivné.

Ale neměla jsem už více času, abych si ji prostudovala. Ale slíbila jsem si, že na ni také dojde. Až teď jsem si všimla, že celá místnost je plná studentů, sedící za kulatými stoly, které zaplňovali celou jídelnu, jestli by se tomu tak dalo říkat. Pomyslela jsem si, kde sedávají učitelé a hned se mi dostalo odpovědi. Vzhlédla jsem a přímo u oken stálo malé schodiště vedoucí na menší patro nad jídelnou. Všimla jsem si, že je tam pár stolů. Ale nejvíce se mi líbila terasa, do které byli otevřené prosklené dveře, hned vedle schodiště.

,,Pojďte,, pobídla nás ředitelka.

,,To je něco úžasného, nemyslíš Angelo,,? Ohlédla jsem se na Stelu.

,,To víš, že je. Už se nemohu dočkat, až to tu všechno poznáme, jen nevím, zda všechno bude tak perfektní, jak se vše jeví na první dojem. Popravdě všichni lidé zde, se mi zdají jakoby něco skrývali,,.

Stela se na mě zamračila. ,,Ty taky všechno hned vidíš černě. Je to tu perfektní,, a tím ukončila náš rozhovor. Stejně nám Eliana naznačila, abychom se posadili k zadním stolům, které skýtali prázdnotou.