Vamlup universitum

I když jsem se snažila věnovat se jenom jídlu, nešlo to. Stále jsem se ohlížela na horní patro, kde měli stoly profesoři. Těkala jsem očima po profesorech a hledala JEHO. Ale nemohla jsem ho mezi nimi nalézt. Ale pak jsem ho uviděla. Seděl sám, u posledního stolu u oken. Když jsem se na něho zadívala, zatajila jsem dech. Sledoval mě. Probodával mě svými temnými oči. Cítila jsem to. Chtěla jsem uhnout pohledem, ale jakoby mě svázal. Dívala jsem se do těch očí a vnímala, jak se snaží do mě vstoupit. V tu chvíli jakoby mezi námi byla silná neviditelná čára. V tom, ale sklopil pohled a ten pocit byl pryč. Protřela jsem si oči a raději jsem se už hlídala, abych se směrem na horu nedívala. Ale když jsem si právě nabírala ještě jednu porci moučníku, zavadila jsem pohledem, samozřejmě kam jinam, než ke stolům profesorům a všimla jsem si, že na mě přímo visí pohledem. Oči jsem hned zaměstnala jídlem na talíři a neodvážila se podívat ani na Stelu.

Když jsem se postavila myslela jsem si, že snad prasknu. ,,Stelo, hele, promiň, ale už se do mě nevejde ani kousek. Nejraději bych se šla natáhnout. Půjdeš,,?

Ale když jsem viděla, jak se horlivě zapojila do debaty se třemi staršími kluky, odpověď jsem znala ještě dřív, než něco řekla. ,,Hele, vadilo by ti, kdybys šla napřed sama? Já tu mám něco na práci,,.

Přikývla jsem. Popravdě jsem neměla ani jinou možnost. Všimla jsem si, že i ostatní studenti pomalu odcházejí, ale největší problém byl v tom, že jsem absolutně nevěděla kam mám jít. Vrátila jsem se do vstupní haly a rozkoukávala se kudy dál. Vracet se mi popravdě nechtělo a tak když jsem si všimla toho schodiště neváhala jsem a vydala jsem se po něm. Popravdě takový pocit, jako bych šla někam, kam bych neměla, jsem ještě neměla.

Vystoupala jsem do prvního patra a pořádně se rozkoukávala. Prošla jsem chodbou a zastavila se. Okolo mě byli samé dveře, ale nějak vnitřně jsem tušila, že to nejsou naše, studentské pokoje. Dveře byli ze zvláštního dřeva, neptejte se mě, jak to můžu vědět, ale nějak to vím. A v tom jsem to pocítila. Ten známí pocit, to přeběhnutí mrazu po zádech, že někdo stojí za vámi. Nejdříve jsem se nechtěla otočit, ale nejsem strašpytel a tak jsem se pomalu otočila, ke svému strachu.

Kdybych se nedržela, tak bych tam stála ještě teď s pusou dokořán. Pro ti mě stál, ten božský muž, ta postava, která byla jakoby ze snu vytržena. Abych to uvedla na správnou míru, náš božský profesor, alespoň myslím, že to bude, ale když jsem se zadívala do jeho očí, viděla jsem v nich chaos a strach. Díky tomu jsem se vrátila na zem a také díky tomu, že nejsem jako patnáctileté holčičky, nebo dokonce jako některé studentky(promiň Stelo), abych se rozplývala nad profesorem. Stojím nohama pevně na zemi.

,,Co tu děláš,,? Promluvil po dlouhé době ticha. Jeho hlas, jakoby zhmotněl do ostrého nože, který prořízl to ticho. I když to byl hlas hluboký, přesto v něm bylo něco vlídného.

,,Promiňte, ale asi jsem zabloudila… Popravdě jsem určitě zabloudila. Tuším, že tohle nejsou koleje,,. Řekla jsem to na rovinu, věděla jsem, že mě seřve a po dlouhém kárání mi ukáže cestu.

,,Ano, máš pravdu. Tohle jsou pokoje profesorů. Studenti je mají hned pod schodišti, vpravo. Tam je také sál a schodiště. Na levé straně mají pokoje dívky a na pravé chlapci,, řekl. Zaskočilo mě to. Takovou odpověď i s mapou pokojů jsem nečekala. A co bylo více překvapivé, profesor se začal ke mně pomalými kroky přibližovat. I když to byl kus chlapa, nebo spíš upíra, byla jsem tu s ním sama a tak jsem ustupovala pomalu do zadu, až jsem se dotýkala chladné zdi. V blikajícím světle jsem si všimla jeho dvou, bílých špičáků. Ano, byl to upír. Polkla jsem a skoro jsem nedýchala. Bála jsem se, že mě kousne. I když jsem byla zde, nikomu jsem to ještě neřekla. Nechci, být upír ani vlkodlak.