Vamlup universitum

Došel až těsně ke mně. Cítila jsem na sobě jeho dech. Naklonil se ke mně a začal mi něco šeptat do ucha. Ztuhla jsem. ,,Bojíš se mě,,? Jeho otázka mě zaskočila.

Zadívala jsem se na něho a najednou jsem si uvědomila, že nevím. Ano, bála jsem se, ale dalo se tomu říkat strach? Vážně jsem se tolik třásla a klepala? Ne. ,,Já nevím,, odpověděla jsem. Jen se tiše zasmál, ale stále zůstával v mé těsné blízkosti. Znervózňovalo mě to. Vás by to nechalo chladnými? Mě teda rozhodně ne. ,,Měla bych se bát,,? Dostala sem ze sebe, ani nevím jak. Ihned jak jsem vyslovila moji otázku, zadíval se na mě pronikavým pohledem.

,,Jsi zvláštní a tajemná a to se mi líbí,, a v tom se narovnal a to kouzlo, které jsem cítila mezi námi se náhle rozplynulo. Ten zvláštní pocit, byl ten tam. ,,Měla by sis dávat pozor. Příště nemusíš potkat mě, ale někoho horšího. A ten třeba nebude tak mírný,, řekl roztřepaným hlasem, zprudka se otočil, až mu kabát prosvištěl kolem těla a odešel. Ještě chvíli po tom, jsem slyšela klapot jeho vysokých bot a pak nastalo mrtvolné ticho. Zůstala jsem zde sama. Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. Mnoho kluků jsem nepoznala, popravdě žádnou pravou lásku, nebo toho PRAVÉHO, ale dala bych vše za to, že jeho oči se na mě dívali dychtivě až chtivě.

Rychle jsem, ale tyhle myšlenky zahnala a pospíchala jsem do Hlavního sálu. Schody jsem brala po dvou a opravdu, hned napravo od schodiště, byl malý výklenek. Když jsem jím prošla, ocitla jsem se na menším, za to úchvatnějším sále, ze kterého také vedlo schodiště. Pomalu jsem ho vyšla a pozorně jsem si prohlížela zdejší obrazy, řekla bych upírů a na druhé straně vlkodlaků. Jako bych jim na malý moment záviděla tu jejich krásu a sílu. Já jsem jen obyčejný člověk a tím také zůstanu, ale oni byli NĚKDO. Musela jsem se nad sebou zasmát. Když jsem vyšla schody, zprudka jsem se otočila. Měla jsem opět pocit, že mě někdo sleduje. I když jsem se dlouhou dobu rozhlížela, ještě že tam nikdo nebyl, protože jsem u toho musela vypadat jako cvok, nikoho jsem si nevšimla. Už mám halucinace.

Zahnula jsem ihned nalevo, a ocitla jsem se na dlouhé chodbě. Podivilo mě, že u každých dveří, jsou položené naše zavazadla. Všimla jsem si, že hned u prvních je růžová taška, která patřila jedné dívce, které jsem si všimla ve vlaku, když jsme vystupovali. Pomalu sem jí procházela a hledala naše zavazadla. Domnívala jsem se, že budu mít zavazadla společně se Stelinými, očekávala jsem, že budeme mít společný pokoj. Modlila jsem se za to. To že nás Stopař označil obě dvě, byl zázrak. Ze Stelou jsme byli nerozlučné dvojky snad už od narození a báli jsme se, že nás něco rozdělí, ale kupodivu je nám snad souzeno být spolu. Byla jsem za to ohromně ráda a i kdy to Stela neřekla na hlas, cítila to stejně jako já. Prohlížela jsem si i pečlivě dveře, nevím proč, ale všimla jsem si, že ani jedné nebyli stejné. Buď byli tmavší nebo světlejší, nebo zase ornamenty na nich byli trochu jinačí.

Pomalu jsem se blížila až ke konci a měla jsem podivný tísnivý pocit. Naše zavazadla jsem nikde neviděla a v tom jsem se zarazila. Viděla jsem je. Byli položené u nejtmavších dveří z černě, jaké to jen šlo a na nich byli bílé znaky a všemožné ornamenty. A nejzvláštnější bylo, že dveře se nacházeli úplně na konci chodby. Byli to liché. Každé dveře měli naproti sobě jedny, ale naše ne. Usmála jsem se. Stále jsem musela nějak vyčnívat. Popadla jsem všechny tašky, teda Stela ta jich měla a zkusila otevřít dveře. Doufala jsem, že budou otevřeny, a také že ano. Ulevilo se mi. Ihned jsem vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře.

Všechny tašky jsem pustila na zem a opřela se o dveře. Pomalu jsme se rozkoukávala po pokoji a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Ten pokoj byl ohromující. Něco na něm bylo zvláštní, kouzelné a přitom tajemné. Nebyl nijak honosný ani obrovský, ale jako by jste se ocitli úplně v jiném světě.