Vamlup universitum

Pokoj byl sladěn v červeno černých barvách a dával dojem, tajnůstkářství a pocitu, že se člověk ocitl ve světě fantazie a snění. Naproti mě se nacházeli obrovská okna s černými závěsy a u nich byli dvě postele s nebesy. Ty byli jak jinak s červené látky protkané černo stříbrnou podšívkou. Vypadalo to úchvatně. Na každé straně postele byl pak malý noční stolek a křeslo. Na levé straně ode mě stál obrovský kamenný krb u kterého na zemi leželi černé kůže. Hned vedle něho stála menší knihovna a z druhé strany obrovský černý stůl s polstrovanými židlemi a lampou. Hned napravo ode dveří stála obrovská skříň a u ní menší stolek a nad ním visel podivný obraz. Otočila jsem se na něho. Byla na něm noční krajina a snad příliv moře. Ale celkový pohled byl zvláštní. Připadalo mi to, jako kdyby ten obraz byl smutný a všechny pochmurné pocity vytlačoval ven. Nejvíce se mi líbil prostor uprostřed pokoje. Na zemi se nacházel kulatý, barevně protkaný hustý koberec. Sundala jsem si boty a musela jsem vyzkoušet jeho jemnost. Uvědomila jsem si, že zde musí být nějaká koupelna a hned na levé straně byli malé černé dveře.

Přešla jsem k nim a vešla do koupelny. Oči mi opět jen zářili. Celá byla v tónem světlých, převážně bílých, zelených a občas modrých. Bylo tu umyvadlo s obrovským zrcadlem, sprchový kout a u něho hned záchod a pak tu byla ještě kulatá vana, která mi spíše připomínala mešní vířivku. Bomba, radovala jsem se v duchu a když jsem se otočila, všimla jsem si střešního okna, ze kterého jsme viděla tisíce a tisíce zářících hvězd a temnou oblohu.

Vrátila jsem se do pokoje a všechny naše zavazadla přesunula vedle skříně. Vyndala jsem si pyžamo a hned zalezla do koupelny. Musela jsem zkusit tu sprchu, kterou jsme neměli doma. Po strašně dlouhé době jsem líně vylezla a začala jsem hledat ve svých věcech mobil. Musela jsem se ozvat rodičům. Už tak měli o mě obrovský strach, ale nějak mi věřili, více než jsem očekávala. Stále opakovali, že mě budou skoro pořád navštěvovat, nevím jestli naneštěstí, ale nebydleli jsme nějak daleko od této univerzity. Pár desítek kilometrů, autem hodinu? No jo, pět nepřijatých hovorů.

Mobil jsem odložila na stolek a zadívala se na obě dvě postele. Vypadali stejně úchvatně, ale mě spíše lákala ta levá, blíže ke krbu. S radostným výkřikem jsem do ní skočila a začala se v tom hedvábí převalovat. Cítila jsem úlevu a radost. Hlavně také proto, že jsem tu konečně nebyla sama. Měla jsem spoustu přátel, ale nějak jsem se celý život cítila sama. Ano, všude semnou byla i Stela, má nejlepší přítelkyně s poloviční duší, ale i tak, mi připadalo, že všechny věci jsem stejně musela řešit sama. Uvnitř sebe jsem cítila podivnou a svírající prázdnotu.

A v tom jsem si vzpomněla na profesora upíra. Ten incident byl tak zvláštní. Nikdy jsem neviděla profesora takhle se naklánět ke studentce. Ale popravdě, jsem musela uznat, že se mi to líbilo. Jakoby plamínek ohně uvnitř se mi rozhořel a cítila, jsem příjemné teplo. Díky němu. Musela jsem se okřiknout. Myslet takhle na pár století starého profesora. Kdyby mě slyšela Stela, pomyslela jsem si a zahrabala se v peřinách. Chtělo se mi spát, tak jsem nechala spánek, ať mě celí pohltí.

Ve snu jsem stále viděla tmavé postavy a světlo, které se stále zvětšovalo jen co jsem se k němu přiblížila. Cítila jsem se neuvěřitelně silně a odvážně. Na vše jsem dosáhla a vše jsem uměla. Byl to blažený pocit. Pak ale všechno zmizelo a přede mnou se objevili dvě tmavé siluety a za nimi dvě cesty. I když byli obě dvě cesty černé, z jedné, vyzařovalo něco světlého, až bílého. A já jsem se s ohněm v ruce přibližovala. Stále blíž a blíž a pak se vše ztratilo a mě se až do probuzení nic nezdálo.