Vamlup universitum

Pár minut jsem nevěděla, co mám dělat. Skoro každý v místnosti se na mě upřeně díval. Ale ne každý se díval se zájmem nebo ze zaskočením. Všimla jsem si, že každý student z Černé třídy se na mě šklebí a jako bych překážela. Nechápala jsem to. Přece jsem nic neudělala, nebo snad ano? Přece barvu démantu nemůže nikdo ovlivnit, i kdyby byl člověk sebevíc pozitivní, tak to nejde. Démant sám zvolí podle typu člověka a jeho vnitřní síly, do které třídy vás pošle. Na tom jste nemohli nic změnit. To už by jste možná měli větší šanci, kdyby jste si dali závod s dostihovým koněm. Démant sám rozhoduje a teď to udělal znovu. Rozhodl za mě. Rozhodl, že opět budu ta, na kterou se vždy budou všichni dívat. Ale proč?

,,Co to znamená,,? Zeptala jsem se ředitelky Nokte, která si mezitím ode mě převzala křišťál, který zářil tím nejsvětlejším světlem, jakým by snad mohl. Ano, má barva nebyla černá, ani žádná jiná, ale byla bílá, zářivě se lesknoucí.

Ředitelka se na mě bedlivě podívala a jemně pokrčila rameny. ,,To opravdu nevím,, odpověděla, ale znáte ten pocit, když před vámi stojí člověk a vy cítíte, že nemluví pravdu? Tak ten stejný pocit, jsem měla teď. ,,Ještě nikdy v naší historii university, nikdo neměl žádnou jinou barvu, než čtyři základní. Tohle je poprvé, co se tak stalo. Poprvé, co démant, dal tuto křišťálově zářící barvu. Nechápu to,, odpověděla.

Ztěžka jsem polkla. Ale co mám dělat, co? Řvala mi v hlavě otázka, ale vyslovit jsem ji nedokázala. Co teď budu dělat? Jen jsem doufala, že ze mě neudělají nějakého pokusného králíka, nebo tak něco.

Pak se na mě zadívala a jemně mě uchopila za paži. ,,Už odpradávna naši předkové uctívali bílou barvu. Byla to barva smutku, utrpení, blízké smrti, ale také nevinnosti, jemnosti a síly. Ať už se podíváš do jakékoli kultury v jakékoli době, do jakéhokoli odvětví, vždy tu byla a je bílá barva, jen ji později začali stínit jiné barvy. Ale ona nezmizela, ne. Jen se ukrývá a čeká, až ji opět někdo vysvobodí ze zapomnění. Proč by jinak bílou barvu smutku nahradila černá? Bílá barva, byla barva s velikou mocí, která dokázala vše a tak raději ustoupila stranou,,.

Nerozuměla jsem ani jednomu slovu, co mi teď ředitelka říkala. Zdálo se mi, že tím vším, někam směřuje. Ovšem, každý zná symboliku barev, ale proč mi to vysvětluje. ,,A vy myslíte,,? Zeptala jsem se, protože mi pomalu docházelo, co měla na jazyku. Proč by jinak mluvila o bílé barvě jako o barvě síly.

Podívala se mi hluboko do očí, až mi to bylo nepříjemné. ,,Myslím, že moc dobře víš, kam tím směřuji. Sám démant čekal na tuto chvíli. Myslím si, že se v tobě ukrývá ohromná síla, která se v tento den probudila k životu. Máš v sobě sílu, kterou neměl ještě žádný upír, člověk, vlčí žena či muž a nebo dokonce…,, zadívala se na mě. ,,Jsi ta, která rozhodne v poslední bitvě. Za tebou všichni půjdou, za tebou, s ohromující mocí,, řekla a všimla jsem si, že za celou dobu ani jednou nemrkla.

Ustoupila jsem pár kroků do zadu. Nic z toho nebyla pravda. Usmála jsem se. Já a mít nějakou moc a sílu? To sotva. Představuje si mě až moc fantasticky. To ona, je ta, která vládne silou, ne já. ,,Promiňte, je to moc hezké, co tu říkáte, ale určitě to není pravda a nebylo by to ani reálné. Prostě se mi ukázala tato barva, ale nic za tím nebude,, řekla jsem. Popravdě jsem ani moc nevěřila na nějaké barvy a jejich významy.

,,Ale co když je to možné a reálné. Co potom, když v sobě objevíš nenadálou sílu a energii, co potom,,? Zajímala se. Já jsem začínala nervóznět. Celá místnost na nás byla upřená pohledem a mě se to nelíbilo, ani za mák.

Prudce jsem zavrtěla hlavou a napřímila se. Jediné co jsem teď chtěla, bylo připojit se ke Stele do třídy a tím to hasne. Žádná síla, nic takového. Také, kde by se to ve mně vzalo, že? ,,Nevím, co na to ještě říci, ale jen to, že opravdu se ve mně neskrývá žádná síla, ani nic podobného. Jen by mě zajímalo, ke které třídě se připojím,,?

Všimla jsem si, že ředitelka se chtěla dále bavit o mě a moji ,,skryté síle,, ale já jsem nechtěla. Nebylo ani o čem, mluvit. Ředitelka to vzdala, když si po chvíli uvědomila, že neustoupím. Trvala jsem si na svém. Nevím proč, ale můj pohled zabloudil kousek za ředitelku a tam stál. ON. Nevím jestli mě to těšilo, nebo více rozčilovalo, ale jedno bylo jisté, celé tohle malé divadélko viděl. ,,Jak myslíš,, odpověděla stroze a oči se jí trochu zkalněly. ,,Myslím si, že budu mluvit teď za všechny, když řeknu, že si můžeš vybrat jakou chceš třídu. Ještě nikdy se nestalo, že by démant ukázal jinou barvu, než naše čtyři a tak nejvhodnější je, aby sis zvolila sama. Je to poprvé v životě, kdy nějaký student dostane takovou možnost, ale také je to poprvé, co se ukázala tato barva. Byla bych ráda ale, kdyby ses připojila do mé třídy, která má svoji prioritní barvu černou. Je to jedna z nejlepších tříd tady na universitě. Tam se dostanou jen žáci s velikým nadáním na svůj budoucí život a já si myslím, že by si měla, tu šanci také dostat, už hlavně po tom všem,, řekla.

Dívala jsem se na ni a nerozuměla tomu. Nabízí mi snad třídu, která je podle všeho, ta špatná? Ale proč? A je opravdu ta špatná? Co když bych v ní, opravdu konečně vynikala a nebyla tolik jiná. Ohlédla jsem se na studenty a viděla, jak se Stela upřeně dívá na mě. Pak můj pohled sklouzl k těm třech dívkám, které se na mě dívali tak vražedným pohledem, že kdyby to bylo možné, aby pohled mohl zabíjet, už bych tu dávno nebyla. A to jsem se jim ani ještě nepředstavila. Skvělí. Nejdříve jsem si myslela, že je to úplně jasný. Chci do třídy červené, ale najednou teď, si tím nejsem tak jistá. Nemohla jsem se v sobě vyznat.

,,Tak přijímáš,,? Ozvala se nade mnou ředitelka. Její hlas mě vytrhl ze zamyšlení. A dost, řekla jsem si. Už
tu nebudu ztrácet ani jednu minutu. Podívala jsem se na ni s pevným rozhodnutím.

,,Víte, myslela jsem si, že mám jasno, do které třídy chci patřit, ale vaše nabídka mě zaskočila,, odpověděla jsem pravdivě. ,,Ale i tak, ji musím odmítnout. Nepatřím do vaší třídy, ale ráda bych se připojila k třídě červené, jestli by to bylo možné,, řekla jsem.

Opět jsem se otočila na Stelu, ale tentokrát ne ze zamyšleným pohledem, ale s úsměvem. I ona se na mě usmála a zdvihla vztyčený palec na horu. Ta holka mě má přečtenou. ,,Vážně chceš zahodit tuto jedinečnou možnost? Nikdo tu nedostává druhou šanci, to si pamatuj,, řekla a její hlas mírně duněl.

Přikývla jsem. ,,Já nejsem nic než jen obyčejný člověk a proto chci do třídy s červenou barvou.Ta bude ta nejvhodnější. A nebojte se. Rozhodla jsem se správě a nebudu toho litovat, to určitě ne,, řekla jsem. Poprvé po dlouhé době jsem byla na sebe pyšná.

Ještě chvíli mě zkoumala pohledem než promluvila. ,,Dobrá. Jsi právoplatně studentkou třídy Červené,,. Usmála jsem se. Na tohle jsem čekala.

,,Děkuji,, zamumlala jsem a rychle pospíchala za Stelou. Nevšímala jsem si těch zvědavých pohledů všude okolo mě, ani podivného úšklebku ředitelky. Ani jsem nezaregistrovala dvě postavy, v profesorském sboru, stojící těsně u sebe, kde jedna se mírně usmívala a druhá byla rozhořčená a naštvaná.

Pevně jsem objala Stelu. ,,Říkala jsem to, pořád spolu,, řekla jsem a měla jsem co dělat, aby mi neukápla slza. Stela na tom byla stejně jako já.