Vamlup universitum

Už to budou tři dny, ode dne rozdělování. Od té doby se toho moc nezměnilo. Jen to, že se mě skoro každý vyhýbal. Nevím proč, ale bylo tomu tak, kromě mích pěti přátel. Ani nemusím říkat jejich jména, že? A nejvíce mi je podporou Stela, ale stejně, na co mít falešné přátelé. Chci se obklopovat jen těmi, kterým naprosto důvěřuji a tak i činím. Také jsem se něco málo dozvěděla o naši trojici krasavic. Jména jsem nějak pozapomněla, ale jsou to prý takzvaný šéfový, studentů. Rozhodují za každého a nikdo se jim nechce postavit. Laura říkala, že se zapletli s černou stranou a s pár špatnými upíry. Proto, se na mě tak dívali. Oni chtějí být ti, co budou mít ohromující sílu. Prý koluje nějaká legenda o člověku, který bude obdařen nadlidskou sílou, ale o to se nezajímám. Na pohádky si myslím, že už jsem velká a pokud tomu holky věří, tak ať. Je to jejich věc. Jen, alespoň vím, proč mě nesnášejí. Prý jen žárlí. Ale to já nechápu. Oni, skoro bohyně krásy, žárlí na mě. Tomu se jenom dá zasmát. I když mi Stela stále opakuje, že klidně bych se jim také mohla rovnat, kdybych se upravila, nalíčila jako oni, ale proč? Abych vypadala spíše než jako studenta, jako upíří
společnice? Ne díky.

Jakmile nás rozdělili, hned začalo učení. Ale nebylo to, jako ve škole. Učili nás, všemožné věci, co se týkali pouze upírů a vlčích lidí. Abych byla přesnější, učili nás jejich historii, všechny největší předky obou ras, jejich dospívání, rozpoznání, také jsme se učili bojovým technikám, abychom se uměli v případě nouze bránit a také nás učili vše možné o krvi. Bylo to zvláštní, ale ta rudá tekutina, tekutina života mě přitahovala. I když jsem byla ještě člověk, měla na mě prapodivný vliv. Nejvíce jsem si, ale oblíbila hodiny čtení mysli, kdy jsme se učili proniknout jinému do mysli a číst mu myšlenky, nebo naopak zablokovat svoji mysl, před druhým. Zdálo se to snadné, ale opak byl pravdou. Ta zatracená koncentrace při pronikání do mysli, byla nejtěžší a nejsložitější . A pak mě také bavili bojové techniky. Aspoň jsem si vybila všechnu svoji nenávist k okolnímu světu.

Možná bych měla také zmínit, kdo je našim kurátorem. Nebyl to nikdo jiný než ON. A konečně jsem se dozvěděla jeho celé jméno. Byl to Thomas von Dragon. Právě nám končila dnešní poslední hodina. Měli jsme za pár dní odevzdat projekt týkající se evolučního řetězce upírů. Když jsme se dozvěděli název projektu, málem to semnou švihlo. ,,Hele Stelo, vadilo by ti moc, kdy by jsi šla na večeři sama? Musím ještě do knihovny pro pár knih. Ale mohla by si mi vzít nějaké to jablko, kdyby bylo,,? poprosila jsem ji a udělala na ni ten dobře známí psí pohled. Odmítnout ani nemohla.

,,Ale ať ti to dlouho netrvá, jasný? Dnes se koná v pokoji u Laury a Dity večírek, pokud si nezapomněla,, a zkoumavě si mě začala prohlížet.

,,Jasně že ne,,. Jak bych mohla. Ale místo večírku, by se tomu mělo začít říkat drbárna. ,,Díky,, houkla jsem na ni už z cesty vedoucí ven z university. Pokud jste chtěli nějaké knihy, bylo pár menších místností uvnitř university, ale pokud jste chtěli opravdu skvostně kousky, museli jste do nejstarší knihovny nacházející se tady. Byla to spíš menší kaple hned za universitou. Prošla jsem zadním vchodem a po úzkém chodníku si to kráčelo k ní. Když jsem otevřela těžké a dobou zchátralé dveře, ovanul mě vzduch plný chladu a zatuchliny. Hned u vchodu jsem se musela zapsat. Seděla tu nějaká starší paní, nevím, zda upírka, či vlčí žena. To jsem ještě nepoznala. Usmála jsem se na ni a vydala se do džungle regálů plných knih. Kdybych tak věděla, jaké knihy to hledám.

Pečlivě jsem si prohlížela staré svazky, když v tom jsem pocítila, že mě někdo sleduje. Byla jsem si s tím naprosto jistá. Opatrně jsem zasunula knihu, co jsem svírala v rukách a otočila se. Musela jsem začít dýchat. Naproti mně opět stál profesor Dragon. ,,Pane Dragone,, to bylo jediné, co ze mě vypadlo. Nechápu proč. Nikdy jsem neměla potíže se s někým bavit, ale on byl záhada. Ale neměla by. Je to můj profesor. Ale něco tajemného mě k němu přitahovalo, ale snažila, musela jsem to potlačit.

,,Hledáš tu něco,,? Zeptal se mě drsným, ale tak přesně dokonalým tónem hlasu, že mi chvíli trvalo, než jsem odpověděla.

,,Knihu,, zakoktala jsem se.

Zasmál se a přitom poodhalil dva, přesně symetrické, bílé špičáky. Já husa, nadávala jsem si. Co jiného by jste chtěli dělat v knihovně, než si půjčit knihu. Než stačil na moji doopravdy chytrou odpověď něco říct, raději jsem ho předběhla. ,,Ale ještě nemám vybraný, žádný specifický svazek,, řekla jsem a snažila se, aby moje odpověď byla adekvátní k jeho postavení. I když to byl profesor, dozvěděla jsem se, že pochází ze vznešeného rodu upírů, který je skryt pod rouškou tajemství a záhad.

Kývl na odpověď a opět se začal velmi pomalu přibližovat. I kdybych chtěla, nemohla jsem nikam ustupovat. Byla jsem namáčknutá na regálu s knihami. Ale naštěstí se zastavil pár kroků ode mě a chvíli mě pozoroval svými hluboce černými očima. ,,Proč si nešla do třídy profesorky Nokte,,? Zeptal se. Chvíli jsem nechápala, proč se ptá.


,,Nevím, odpověděla jsem, bezmyšlenkovitě. Nastalo mezi námi ticho. Nic neříkal, jen stál a pozoroval mě. Sama sebe jsem se musela zeptat ještě jednou. ,,Nechtěla jsem. Proč bych měla jít někam, kam mě strkají jiní. Chci jít tam, kam se rozhodnu já a do třídy profesorky Nokte jsem nechtěla,,.

,,Ale proč,,? Ptal se dál. Viděla jsem mu v očích, jak se mu zračí zvědavost a nezkrotná touha. Ale touha na co? Kdyby to nebyl profesor, odpověděla bych, co mu je do toho, ale to jsem samozřejmě nemohla.

,,Proč,,? Zopakovala jsem po něm. ,,Chtěla jsem být s přáteli a ty byli ve vaší třídě. Proto. Kdyby oni byli ve třídě profesorky Nokte, zvolila bych tu,,.

Zadíval se na mě a udělal ke mně dva kroky. Jednu ruku natáhl kolem mě a opřel se o regál. Propaloval mě svým pohledem. Kolik mu tak může být? Ptala sem se. Kdyby byl člověk, řekla bych dvacet tři, dvacet čtyři? Jenže je upír, tak kolikrát mu už mohlo být dvacet čtyři? Klidně stokrát. ,,Já… měla bych už jít,, řekla jsem, ale popravdě jsem se od něho nechtěla hnout ani o milimetr. Cítila jsem z něho prapodivný pocit bezpečí.

Naklonil se ke mně, až se mi skoro dotýkal ústy mého ucha. ,,Dávej si pozor. Jsou tu věci, o kterých nevíš, ale někoho by jsi mohla zajímat. Kdyby se ten někdo
objevil, dej si od něho odstup,, řekl mi výhružně. Polekalo mě to. Co mě tu má strašit. I když je můj profesor, nezakročuje za svá práva?

,,Nebojte se. Já se dokážu o sebe postarat,, řekla jsem pevným hlasem. Jako bych profesora probudila k životu. Ihned se ode mě odtáhl a probodával mě vzteklým pohledem. Bylo to zvláštní. Jakoby snad v něm zápasili dvě strany usilující o převahu. Strana dobra a strana zla.

Tiše se zasmál a ještě chvíli mě pozoroval. ,,Cítím, tvoji krev. Měla by sis na mě dávat pozor,, řekl mi a s těmi slovy se otočil a odešel. Vyjeveně jsem se za ním opět dívala. Co ta jeho poslední slova měla znamenat? Absolutně jsem se v něm nemohla vyznat. Jednou jakoby snad ho něco ke mně přitahovalo a pak mi vyhrožoval smrtí? Je to možný, nebo se mi to všechno zdá? Zavrtěla jsem hlavou, popadla tři knihy, co se mi zrovna dostali pod ruku, zapsala jsem je a rychlými kroky zamířila do svého pokoje. Stále se mi v mysli objevoval. Vyháněla jsem ho, co to šlo. Na profesora Dragona mysleli skoro všechny zdejší studentky. Byl to sexy symbol upíra. Ze všech stran byl dokonalí. Ne jenom postavou, oblékáním, chováním, ale také svým charakterem. Už jenom jeho existence byla něco okouzlující ho. Musela jsem to konečně říct Stele. Už podruhé jsme se sami osobně setkali s profesorem Dragonem. Už slyším její otázky, zda bylo něco intimního a tak dál, ale na tyhle věci jsem neměla čas. Mě spíše zajímali ty jeho náznaky na nějaké nebezpečí a pak náznak z jeho strany, abych si dávala pozor. Pozor na co? A měla jsem se o to starat?