Saskie - pozemští andělé (díl 13.)

13.
„Tak zlatíčka, dejte do toho energii. Jen se podívejte, jak si ty barvy podzimu
hrají. Ooo. To je přeci nádhera. Jen se zakoukejte, dovnitř.“ Rozplývá se naše Zuzana Černá o výtvarce. Snažím se jí vyslechnout a hrát si na papíře s barvami. Ale křídy nikdy nebyly můj oblíbený kreslící prostředek a když na konci hodiny odstoupím od svého dílka o metr a půl do zadu, vidím jen čmáranici. Ano, sice jsem si s barvičkami parádně vyhrála, ale od zátišíčka z ovoce a podzimních listů to má zatraceně daleko. Nejsem s tím spokojená. To ani náhodou. O to víc mě překvapí, když ke mně naše vyučující přijde, zahledí se na můj obrázek a pak mě pochválí, že prý tak nějak si to představovala.
„Jdeš na oběd?“ Připojí se ke mně Marek po zvonění a já kývnu. Vždycky spolu po výtvarce chodíme na oběd. Normálně bych po tomhle předmětu chodívala s Luckou, ale ta má vždycky na pár minut sraz v knihovně se svým literárním kroužkem.
„Nehodláš se ještě k tomu, hm, Tadeášovi zastavit?“ Zeptá se mě Mark. O své zajímavé příhodě jsem se mu samozřejmě nezapomněla zmínit. „Nic proti, ale je to podezřelej kluk.“
„Nevím. Nechce se mi už do toho bytu. Ale měla bych.“ Připustím. Vezmu si tác, naberu polívku a rajskou s kolínky a masem a vyberu nám místečko u zdi. Marek si ke mně za chvíli přisedne.
„Stejně by mě zajímalo na čem to funguje. Víš, jakože já něco umím a ty ne.“
„Jo, to mě taky. Asi to nemá žádný pravidla.“ Usoudí Marek.
„Myslíš, že je možnost, jak odhalit ty co to tu dělaj?“
„Dělaj co?“
„Jako to s těma „portama“, duchama a tak vůbec.“ Přikrčím obočí.
„To jsou věčný otázky, Sas, ale já toho nevím o nic víc, než ty.“
„Hm.“
„Neurážej se, je to pravda.“
„Neurážím se, vím, že je to pravda.“ Usměju se. „Mimochodem, co tvá slečna?“ Podívám se mu zpříma do očí. Všimla jsem si, že nás zrzka celou dobu sleduje a to není moc příjemný. Její pohled je zabijáckej. Teda hlavně vůči mně.
„Slečna? Ehm, no. Jsem volnej. Teda ne úplně.“ Začne se zvedat. „Prostě se ještě občas scházíme.“ Nevinně se usměje, popadne urychleně tác, mrkne na mě a zmizí. Pomalu dojím oběd. Stejně mám hodinovku a pak už jen frájinu a zbytek odpoledne volno. Studijní. Zítra nás čeká pořádnej test z matematiky.

„Umřu, už to dýl nevydržím.“ Zašeptá ke mně Cilka a protáhne si pod lavicí nohy.
„Ty se nudíš?“ Nechápu. Cilka francouzštinu miluje.
„Jo. Nuda. Tohle všechno umím.“ Založí si ruce v bok. Jsem z ní překvapená. Minulý hodiny se vždycky strašně hlásila, správně odpovídala na učitelčiny otázky a jednu hodinu dokonce strávila dvacet minut v debatě s francouzštinářkou a historickém vývoji Pažíže. Kde se v ní bere ta změna?
„Chtěla bych se prostě zlepšovat a ne uvíznout na mrtvém bodě. Tahle hodina mi nic nedává. Je to pro začátečníky.“ Usoudí.
„Už zníš, jak Judita. Děsíš mě.“ Hodím na ní vyděšenej hranej pohled a pak se radši začnu věnovat výkladu, protože já na rozdíl od Cilky, francouzsky neumím.
Po zvonění se s mojí drahou kamarádkou rozloučím, obě se shodneme na tom, že strávit odpoledne s matematikou sice není nejzábavnější plán, ale rozhodně nejdůležitější. Zamířím k mému pokoji. Respektive našem. Bydlím v něm přece s Juditou. Proto mě vůbec nepřekvapí, že dveře k nám do pokoje jsou lehce pootevřeny. Nevidím na tom nic podezřelého. Suverénně vejdu a pak se zastavím a zahledím se na svoji postel.
„Co ty tu děláš?“ Vykulím oči na svojí sestru.
„Malá návštěva.“ Usměje se nevinně Majka.
„Jak malá návštěva?“ Nechápu.
„Tak jsem si říkala, že se za tebou zastavím.“
„Nemáš náhodou zejtra školu?“
„No jo, pátek, to už stejně nikoho nebere.“ Mávne má drahá sestřička rukou a mně začne vřít v žilách krev.
„Jak nikoho nebere? Jseš sice v posledním roku základky, ale je to docela důležitý, moje milá.“
„Sas? Od kdy jseš tak upjatá?“ Rejpne si do mě. Upjatá? Já, že jsem upjatá?
„Hele, mazej domu. Tady stejně zůstat nemůžeš. Mám tu spolubydlící a vůbec. Nesmí tu bejt nikdo cizí.“
„No tak, ségra.“ Zkusí na mě psí oči.
„Vědí to naši?“ Sjedu jí podezřelým pohledem.
„Dalo by se říct.“
„Co to přesně znamená?“
„Myslej si, že jsem se školou na nějaký exkurzi přes noc. Jenže to bude nuda. Chtěla bych vidět, kde se učíš.“ Snaží se mě přesvědčit. „Třeba sem za rok půjdu taky.“ Dorazí tečku za svým vysvětlováním. Vůbec mě tím neuklidní. Chodit s mojí sestrou na jeden gympl mě neláká. Už vidím, jak by mě naši nutili, abych na Majku dohlížela. Jenže nejsem její máma a navíc ,kdo chce mít, za zadkem starší sestru? A kdo chce být tou starší sestrou? Nikdo. Jenže pak by všechny její problémy byly na mě. Aspoň, že jich nedělá tolik, jak já.
„Jak si to teda představuješ? Musím se učit na matiku. Zejtra píšem.“
„Jseš zlatá!“ Usměje se. „Až přijdou vychny, zmizím na záchody nebo tak.“
„Nejseš dole nahlášená na vrátnici, jako návštěva?“
„Nejsem. Připletla jsem se k nějaký partičce.“ Mrkne.
„Šikovná.“ Vynalézavost se jí musí nechat. Aspoň v něčem jsme si podobný. Dovolím jí teda zůstat. Otevřu si učebnici matematiky. Ale že by se mému mozku chtělo učit, to fakt ne. Navíc mě znervózňuje sestra, která se furt musí hejbat. Chvíli sedí na židli a kouká z okna. Pak vedle mě na posteli si čte. Potom si otevře mojí skříň a prohlíží si obsah, apod. Můžu se z ní zbláznit! Hlava mě začíná pekelně bolet. Až tak, že se musím chytnout za spánky. Auuu. A pak uslyším známý hlas. POJĎ PŘED VCHOD. Projede mi hlavou myšlenka a v tu chvíli bolest přestane. Mrknu na hodinky.
„Musím si jít něco zařídit. Sejdeme se za deset minut před vrátnicí, jo? Pak půjdem na večeři.“ Vysvětlím ségře plán a zmizím. K vrátnici je to kousek, bydlím přece v přízemí, takže už za chvíli spatřím stát před vchodem Tada.
„Ahoj.“ Pozdravím ho nejistě.
„Ahoj Sas.“
„Co potřebuješ?“ Tvářím se neutrálně. Ani za milion bych nepřiznala, že mi při pohledu na něj srdce zrychluje.
„Co myslíš?“
„Přišel jsi se omluvit?“
„Omluvit? To bych neřekl. Ale můžeme to tak pojmout.“ Usměje se.
„Hm. Kde máš svojí neživou kamarádku?“
Tadeáš se zazubí. „Měla by jsi se zas stavit.“
„A proč vlastně? Co tohle celé má za smysl?“ Zakroutím hlavou.
„Všechno má nějaký smysl, Saskie. A byla by škoda, kdyby si toho, co umíš, nevyužila.“ Odpoví mi. Občas mluví, až moc rozumě.
„To rozhodně.“
„Takže se stavíš?“
„Nevím. Kdy?“
„Třeba zítra?“
„Jedu na víkend domu.“
„Tak přijď v pondělí, odpoledne. Budu doma.“ Pokrčí rameny.
„Dobře.“ Přikývnu. Chvíli je ticho. Pak se se mnou Tadeáš rozloučí. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“ Ukončí náš rozhovor, lehce mi mávne rukou a odejde.
„Páni, tak už chápu, proč skoro nikdy nejezdíš domu.“ Vynoří se zpoza rohu sestra,která nás asi chvilku sledovala, a já na ní, jak malý dítě, vypláznu jazyk.