Kdo ví? (Kapitola 1: Ospalá ves)

KDO VÍ?
Daniel Možnar

Kapitola 1: Ospalá ves

V malém údolí na severu hrabství Monteleckerů nacházela se ještě menší ves, kde žilo ne více než pár desítek rodin. Bylo pochmurné počasí. Teplota se blížila nule a mraky jakoby visely jen několik metrů nad zemí zakrývajíce oblohu bílým pláštěm. Malý chlapec běžící z kopce kolem staré jabloně, na které si zrovna hrály děti ze sousedství, plný radosti vykřikoval: „Už jsou tady! Už jsou tady!“

Když chlapcovo zvolání zaslechly děti, seskákaly z jabloně a rozběhly se za ním. Běžely nahoru na kopec, kde měly výhled na cestu vedoucí do vesnice. Viděly, jak z nedalekého hvozdu vyjíždějí vozy tažené koňmi. Karavana měla namířeno na přilehlý plácek severně od vsi, kde měla každý rok ve zvyku tábořit.

Když komedianti objeli kopec a vjeli do vesnice, všichni lidé je vítali. Nabízeli domácí chléb, pivo i jen doušek horkého kakaa. Každý občan Godforsaken Hollow se těšil na tuto příležitost, kdy do vesnice každoročně přijíždějí herci, hudebníci a tanečníci toulající se po kraji.

Začalo sněžit. Bylo to poprvé, co ten rok sněžilo. Sníh jen dodal třešničku dobré náladě z příjezdu hostů.

Jediný, kdo neměl radost byl stařík žijící míli od vsi v malém srubu na okraji Propasti. Byl to bývalý voják, který přišel ve válce o nohu, snad proto vypadal tak ztrhaně. Jeho vrásčité tváři zakryté šedivým plnovousem vévodily hnědé oči plné žalu. Jmenoval se Cornelius „Legger“ Hoodbringer. Když si všiml, že do vsi přijeli komedianti, zavřel okenice, posadil se do starého křesla ke krbu, zapálil si fajfku a vychutnával chvíle klidu. Myšlenky v hlavě se mu míhaly tak rychle, že je nestíhal sledovat. Jeho pozornost upoutala jediná myšlenka. Myšlenka na dívku, která mu měla změnit život. To však už nestihla.

Když se konvoj dostal na místo, z maringotek vyskákali všichni, co měli volné ruce a dali se do stavění stanů. Trvalo to celé odpoledne, v jehož průběhu se na konstrukci provizorní vesnice chodily dívat hloučky dětí. V jednom takovém hloučku byl i malý Sean Farbett, syn místního kováře. Děti se proplétaly mezi nohama kočovníků a dřevěnými kostrami stanů. Náhle si Sean všiml malého fialového stanu stojícího uprostřed tábora. Okolní hluk zdánlivě utichl a stan Seana přitahoval něčím zvláštním.

„Tady jsi,“ vyrušil jej v soustředění jeho kamarád Josh. „Jdeme se podívat?“ zeptal se Joshe Sean a mírným škubnutím hlavy ukázal směrem k tajemnému stanu.

„Jasně!“ s nadšením odpověděl Josh a vydali se tím směrem.

Sean lehce odhrnul závěs tvořící vstup do stanu. Uvnitř bylo šero. Vlezli a rozhlíželi se kolem. Stan se zdál zevnitř o něco větší než zvenčí. V koutech místnosti stály dřevěné truhly. Josh se rozběhl k jedné z nich a otevřel ji. Byla plná různých neobvyklých předmětů. Našel uvnitř dřevěnou píšťalku zdobenou různobarevnými motivy a ptačími brky.

„Podívej se na to,“ upozornil Josh na svůj objev Seana. Vzápětí zapískal na píšťalu, která nevydala žádný tón.

Sean ale Joshe nevnímal, jelikož jeho pozornost upoutal červený šátek protkaný zlatými nitěmi zakrývající něco na starém dřevěném stolku stojícím ve středu místnosti. Sean se pomalu přibližoval. Když byl šátek na dosah ruky, strhl jej a uviděl kouli z čirého křišťálu.

„Neee!“ křičela cikánská stařena, která bez varovaní vtrhla do stanu a rychle kouli opět přikryla. Její černé vlasy spletené do tenkých copánků byly zahalené poloprůhledným fialovým šátkem. Na uších jí visely velké zlaté náušnice a kolem krku náhrdelníky z korálků. Její tělo bylo omotáno černým pláštěm a na kostnatých rukách se jí třpytily prstýnky s na první pohled drahými kameny.

„Pokud se chceš koule zeptat na budoucnost, musíš vědět, jak na to,“ řekla stařena chraplavým hlasem s tentokrát vlídným tónem. „Jmenuji se Sibyla. Posaďte se mí malí přátelé. Takže – chcete vidět časy budoucí?“ zeptala se Seana a Joshe, kteří si beze slov sedli naproti ní a kývli na znamení souhlasu. „Dobrá tedy,“ usmála se stařena a pokračovala: „Oko Panthopy, žádám tě, ukaž mi, co čeká tento kraj a nemine.“ Při těchto slovech udělala nad koulí rukama zvláštní gesto. V křišťálové prázdnotě se začaly zjevovat vhledy do budoucnosti. Sean viděl svého otce při práci. Viděl, jak je ve vesnici nějaký rozruch, dav lidí stojící v hloučku, v jehož prostředku je něco, co Sean nevidí.

Další obraz vehnal strach do srdcí všech pozorovatelů. Viděli Godforsaken Hollow v plamenech. Lidi zmateně pobíhající a hystericky křičící ve tmě. Sean a Josh se sebrali a utekli zpět do vesnice jak nejrychleji mohli.

„Viděls to taky?“ zeptal se Seana Josh. Sean Měl ještě před očima to, co právě viděl.

„Jo. Viděl,“ usmál se Sean, ale úsměv se mu třepal strachy. Domluvili se, že společně zjistí více informací o tom, co se má stát. U studny se rozloučili a vyrazili ku domovu.

Když Sean dorazil domů, šero, které zahalovalo údolí po celý den, začalo zlehka přeplouvat do soumraku. Bydlel v ne příliš velkém dřevěném stavení s nímž byla spojena kovářská dílna. Z komínu stoupal hustý dým, což bylo znamení toho, že maminka zrovna vaří večeři. Sean otevřel dveře, vyskočil dva schůdky, přeběhl přes chodbu a vletěl do světnice.

V prosvětlené místnosti s příjemnou atmosférou byla zelená pec, u níž stála tmavovlasá žena v nejlepších letech. Při vaření míchala přiměřeně pomalu. Nebylo kam spěchat. Sean objal maminku a usedl ke stolu.

Maminka se otočila od plotny, usmála se, pohladila Seana po jeho kaštanově hnědých vlasech a mile řekla:
„Za chvíli bude večeře. Utíkej pro tatínka.“ Prosit nemusela, stačil její vlídný pohled a Sean se beze slov a s úsměvem ve tváři odebral do pokoje, kde zrovna trávil čas jeho otec.

Místnost osvětloval jen plápolavý plamen v krbu. Nebyla velká, ale měla své kouzlo, teplo domova. Na zemi před krbem ležela vlčí kožešina, vedle níž stálo hnědé křeslo. V křesle seděl zdatný padesátník pokuřujíce svoji dřevěnou fajfku, tvrdě zaslouženou po celodenní práci v kovárně. Vrásky na jeho tváři jakoby nebyly způsobeny pokročilým věkem, ale pohodlným úsměvem, v němž byla vidět otcova spokojenost. Henry Farbett dlouze potáhl ze svojí fajfky a pomalu vyfoukl šedý oblak dýmu, který zlehoučka stoupal ke stropu, kde se rozplynul.

„Ahoj tati. Máma volá k večeři,“ vyřídil vzkaz Sean a čekal na tátu. Ten si beze spěchu dal poslední šluk z fajfky, položil ji na stolek stojící vedle, pomalu vstal a šel směrem k Seanovi. Vzal jej za ramena a společně šli na večeři. Sedli si ke stolu, když v tu chvíli domů přišel starší syn Henryho a Annie Farbettových, Gregory. Sedmnáctiletý tmavovlasý mladík, který pomáhá tátovi v kovárně, pozdravil rodinu a usedl. Maminka prostřela a začala nalévat polévku. Domácí zelňačku, jakou uměla jen ona. Všichni se dali do vynikajícího jídla.

„Dnes jsem dostal zakázku na šest mečů. Pokud vše vyjde tak, jak má, brzy si budeme moct koupit vůz a koně a nebudeme už muset do města pěšky,“ řekl po pár soustech Henry a usmál se na rodinu.Všichni skvělou zprávu ocenili, jen Annie se musela do úsměvu lehce přinutit, jelikož jí v teď hlavou lítaly jiné starosti. V poslední době se necítila dobře. Často zvracela, ale vše se jí doposud dařilo tajit. Zrovna když odnášela prázdné talíře od polévky, pár jich upustila kvůli náhlé křeči v břiše. Henry rychle vstal a podpíral Annie. Greg přiběhl na pomoc a Sean se starostlivě ptal: „Mami, co ti je?“

„To nic. To je v pořádku,“ uklidňovala rodinu maminka. Děti si oddechli, ale Henry věděl, že něco není v pořádku. Radši pomohl roznést talíře se zaječím masem, které jim dnes věnoval Joshův otec a Henryho dlouholetý kamarád, Frank Beanman. Často lovil v okolních lesích a při posledním lovu se mu podařilo chytit hojný počet zajíců.

Po večeři si všichni sedli do místnosti s krbem, kde si dopřáli šálek bylinkového čaje. Během této večerní siesty si často povídali.

„Zítra začneme pracovat na té nové zakázce,“ začal mluvit Henry. „Můžeme pak spolu vyzkoušet naše nové meče, Gregu. Co ty na to?“

„To by bylo skvělé,“ usmál se Greg a představil si, jak se zase o něco zlepší v boji.

Po chvíli povídání se Annie zvedla a odešla spát, cítila se již unavená. Henry ji doprovodil, aby se ujistil, že je vše v pořádku. Mezitím se Sean zmínil svému staršímu bratrovi o tom, co zahlédl v křišťálové kouli.

„Nekecej,“ nevěřícně namítal Greg. „Nic takového se stát nemůže. Kdo by na nás útočil, prosím tě?“

„Nevím, třeba to byla nějaká nehoda. Nebo se vrátili Gimagové,“ nenechal se odbýt Sean.

„Gimagové jsou jen ve starých povídačkách pro děti. Nesmíš věřit všemu, co ti kdo napovídá, můj malý bratříčku,“ vysmíval se Seanovi Greg a pomalu odešel nahoru do pokoje spát. Sean ještě počkal na tatínka, který se za chvíli vrátil, aby Seana také uložil.

Po cestě po schodech do horního pokoje se začal Sean ptát: „Tati, myslíš, že Gimagové opravdu existují?“

Henry se zastavil v půlce kroku, otočil se na Seana a spustil: „Samozřejmě, že existují. Já jsem je sice nikdy neviděl, ale můj praděd o nich píše ve svých vzpomínkách. Ty se ale nemusíš ničeho bát, už přes padesát let se tu jediný Gimag neukázal. Teď žijí daleko odtud, až za zapovězeným lesem. Sem už se nevrátí.“

Sean si spokojeně vlezl do postele a popřál si s tatínkem na dobrou noc. Jakmile odešel, přemítal Sean v hlavě myšlenky o tom, co by se mělo stát. Srdce mu bušilo nadšením, že hned ráno se sejde s Joshem a podniknou pátrání po pravdě. Po chvíli usnul.

V noci vzbudily Seana děsivé zvuky. Slyšel, jak se dole před domem něco děje. Najednou někdo prudce zabušil na dveře. Sean se lekl. Vylezl z postele a pomalu šel ke dveřím pokoje. Když je otevřel, zahlédl tatínka, jak běží dolů po schodech zjistit, co se děje. Sean se tedy připlížil až k zábradlí schodiště, aby dobře viděl. Henry otevřel dveře, v nichž stála tmavá postava s lucernou. Když lucernu zvedla, Sean poznal Franka Beanmana, Joshova otce. Byl vystrašený, jen něco zamumlal a utekl. Sean rozpoznal jen něco jako: „Pojď, potřebujeme tě.“

Henry se otočil pro kabát, který visel hned za dveřmi a vyběhl ven. Dveře se za ním zabouchly. Sean rychle přeběhl k oknu v patře, aby mu nic neuteklo. Byl zvědavý. Z okna viděl několik lidí s lucernami, jak zabíhají do radnice.

„Co tady děláš?“ ozvalo se najednou za Seanovými zády. Greg ještě s rozespalým výrazem zjišťoval, proč jeho bratr chodí po domě uprostřed noci. Když mu Sean vše pověděl, Greg se rozhodl: „Zůstaň tady, dej pozor na mámu. Já půjdu zjistit, co se děje.“ Na to seběhl po schodech, nahodil svůj zimní kabát a vyrazil k radnici.

Venku nikdo nebyl, jen v jednom okně radnice mihotalo světlo. Greg tedy přiběhl k tomuto oknu a zadíval se dovnitř. Uvnitř bylo pět mužů. Jeho otec Henry, Joshův otec Frank, starosta Heathglow, notář Burley a muž, kterého Greg neznal. Tento cizinec měl na sobě tmavě hnědý neudržovaný kožich, natrhnuté plátěné kalhoty a na hlavě beranici. V obličeji byl snědý a vrásčitý, s bradkou. Vypadal jako jeden z cikánů, co táboří za vsí.

„Ani hnout!“ ozvalo se ze tmy a Greg sebou v šoku trhl. „Co tady děláš? Půjdeš se mnou!“, řekl neznámý, chytil Grega za kabát a odvlekl ho do radnice za ostatními.

„Podívejme se, koho jsem našel venku špehovat za oknem,“ a strážný vhodil Grega doprostřed místnosti. Ten se rozhlédl a podíval se na otce.

„Gregory, co tady děláš?“ překvapeně vyjekl Henry. „Běž domů, spát.“

„Co se tady děje? Proč jsou tu všichni ti lidi?“ nenechal se odradit Greg a s trpělivostí poslouchal, jaké odpovědi se mu dostane.

Řeči se chopil neznámý cikánský stařík: „Jmenuji se Samuel, jsem principálem naší malé komunity,“ představil se a uklonil se ve vší zdvořilosti. „Tohle jsme našli před několika minutami v našem táboře,“ a ukázal směrem ke stolu stojícím v rohu místnosti. Teď si Greg všiml něčeho, co zprvu neviděl. Na stole leželo tělo kojota. Bylo roztrháno něčím velkým, s velkými a ostrými drápy. To nebyla jediná zajímavost na této mrtvole. Nebyla zde žádná krev.

„Co to je? Co se stalo?“ ptal se dále nechápavě Greg.

„To právě nevíme,“ pokračoval starosta Heathglow. „Toto je již třetí podobně zdeformované tělo nalezené v okolí vesnice. Tři noci po sobě. A nikde žádná krev. Ani stopy, které by nasvědčovaly, kdo je pachatelem tohoto činu. Dvakrát jsme tomu nevěnovali pozornost, ale vypadá to, že se to děje častěji. A dokud nevíme, kdo nebo co za tím stojí, nemůžeme si být jisti, že to zůstane jen u zvířat.“

„Tak co s tím uděláme?“ ptal se notář Burley. Starosta rozhodl: „Zavolal jsem vás sem proto, že vám věřím nejvíce. Podívejte se na to tělo, než ho pohřbíme. Vy,“ otočil se starosta na strážného a pokračoval: „Zakopejte to, nikomu ani slovo. Nechceme roznášet paniku. Zítra projdeme okolní lesy, jestli něco nenajdeme.“

Všichni muži se sebrali a rozešli se do svých domovů. Po cestě si Greg vzpomněl na to, co mu večer říkal Sean. Na to, co zahlédl v křišťálové kouli. Řekl to tedy otci, který na to nereagoval. Řekl jen, ať zapomene na to, co se dnes v noci stalo: „Není to tvoje věc, my se o vše postaráme.“

Druhý den ráno se Sean vzbudil jako první. Než se však stačil obléct, zbytek vsi byl probuzen hlasitým výkřikem. Všichni běželi ke zdroji. Nebylo to daleko. Uprostřed návsi už stál hlouček lidí. Sean a Greg se protlačili skrz dav. Viděli stařenu, která dříve mluvila se Seanem a Joshem, jak obíhá kolem nápisu napsaného krví na hliněném podloží návsi. Stálo tam „JE ČAS“. Čarodějka stále běhala dokola a křičela: „Už přicházejí. Už přicházejí.“

Ke stařeně přiběhl Frank, chytil ji za její pařáty a ptal se: „Kdo? Kdo už přichází?“

Stařena se zastavila a začala zírat do prázdna. „Démoni,“ hlesla potichu. Najednou se podívala nahoru, natáhla svoji křečovitou ruku k nebi a opakovala, tentokrát hlasitě: „Démoni už přicházejí!“

Při tomto zvolání si přihlížející všimli, že její oči nejsou normální. Místo očí měla temnotu, ryzí zlo. Jakmile oči zavřela, sesula se k zemi a omdlela. Pár chlapů ji odneslo do jejího stanu. Starosta Heathglow se snažil uklidnit situaci: „Prosím, nepanikařte. Vše se dá jistě vysvětlit. Nyní se rozejděte do svých domovů a pokračujte v tom, co děláte každý den. Potřebuju každého chlapa, co má ruce a nohy. Projdeme hvozd, třeba něco najdeme.“

Během několika minut již stála skupina asi dvaceti mužů uprostřed návsi připravena vyrazit pročesávat okolí. Někteří si s sebou přivedli psy, jiní se dostavili ozbrojeni dřevěnými tyčemi, vidlemi či obyčejným pohrabáčem. Henry a Greg Farbettovi se vyzbrojili meči, které spolu nedávno vyrobili pro kupce z města. K Farbettovým se připojili také Frank Beanman s kuší a jeho starší syn, Joshův bratr a Gregův kamarád, Tom.

„Rozdělíme se do dvojic. Kdyby se náhodou někdo odtrhnul, ať se neztratí. Prohlídneme les od západu na východ. Hledáme jakékoliv stopy, které pachatel zanechal. Vybavení, co mohl ztratit po cestě, prosekané keře, stopy v blátě, cokoliv, co by nám jej pomohlo identifikovat a dopadnout,“ pokračoval starosta Heathglow.

Rojnice se dala do pohybu na sever směrem k lesu hledat zdroj neobjasněných incidentů. Frank vedl celou skupinu, neboť v okolních lesích často lovil, znal je tedy lépe než kdokoliv jiný.

„Vy!“ zařval Frank na čtveřici chlapů na levém křídle. „Vezměte to zleva, Timothy, George, Paul a Ben půjdou středem a my s Farbettovými půjdeme pravou stranou. Dodržujte rozestupy pět metrů. Za chvíli dojdeme k laguně, kde se sejdeme. Kupředu!“

Otevřený prostor pláně za vsí byl ohraničen dlouhou řadou vysokých stromů, které měly průměr kmene větší než je délka dospělé pumy. Ty stromy tam stály a rostly stovky let. Díky nim také vznikla Godforsaken Hollow, vždyť na postavení celé vesnice se jich spotřebovalo jen několik. Mezi těmito stromy rostly husté keře, které bránili důkladnému prohledání lesa. Byly zde však vysekané stezky, které používali lovci k přístupu do hlubších částí, kde se vyskytují útočiště jelenů. Frank Beanman tyto stezky dobře znal. Schválně si vybral pravou stranu lesa, kde je cesta nejprostupnější. Nemuseli se tedy prosekávat mačetou tak často jako ostatní.

Po několika minutách chůze a otravného uhýbání větvím a kořenům začínal les řídnout. Již nebylo třeba prosekávat cestu, masivní stromy sice pořád byly všude, neprostupné křoví však zmizelo. Pomalu se přibližovali k pastvině u laguny. Viděli, jak ve škvírách mezi stromy proudí sluneční světlo tlumené souvislým zimním mrakem. Ušli ještě pár desítek metrů a rojnice se objevila na místě, o němž celá vesnice snad ani nevěděla. Všichni se zastavili a zírali na tu krásu. Rozlehlá zelená planina se táhla od lesa až k vysokému útesu, z nějž se řítila dolů řeka padající ze skalnaté plošiny do tyrkysové laguny. V okolí nebylo ani stopy po sněhu. Díky termálním pramenům vyvírajících z jeskynního systému a proudících pod zemí se na travnatém podloží sníh neudrží a tím pádem může tráva růst a poskytovat potravu pro různá zvířata. Kolem laguny se pásli jeleni a daňci následováni pobíhajícími zajíci a dalšími hlodavci. Vypadalo to jako kousek svěžího jara v jinak sychravém zimním světě.

„Musíme se dostat na tu plošinu nahoře. Pokud tu kdokoliv byl, musel přijít odtamtud,“ vysvětloval Frank svůj plán ostatním. „Dostaneme se tam jeskyní, která je schovaná za vodopádem. Půjdeme v řadě za sebou a budeme se jistit. Je to úzká a kluzká cesta několik metrů nad námi. Chlapi se psy zůstanou tady a vydají se na východ, západní cesta je zabarikádovaná. Pokračujte pořád dál, dokud nenarazíte na stezku vedoucí do vesnice. Tam se potom sejdeme.“

Frank mávl rukou směrem, kterým se měli vydat. Všichni se tedy rozešli za ním. Obešli si lagunu zprava, kde není skála tak kolmá jako jinde. Za velkým balvanem byl výstupek, po němž se dalo vyšplhat na římsu táhnoucí se k vodopádu. Frank šel první, hned za ním Tom, Henry, Greg a ostatní. Postupovali jeden za druhým, zády přitisknutí ke skále a pomalu šoupali nohama po římse široké jen jako délka mužského chodidla. Zatím šlo vše hladce, nejhorší je teprve čekalo. Přibližovali se k vodopádu, kde již byla skála porostlá kluzkými řasami.

Frank se zastavil dva metry před vodopádem a otočil se dozadu na Toma. Musel křičet, jelikož padající hektolitry vody burácely o hladinu laguny a dávaly tak najevo svoji sílu: „Teď opatrně, římsa se tu zužuje. Půjdeme po jednom. Dívej se, co dělám a dělej přesně totéž. Vyřiď to ostatním. A hlavně mi věř.“

Tom tak učinil a pozoroval svého otce. Ten se ještě víc přimáčkl k útesu a pokrčil nohy, aby si snížil těžiště. Udělal tři kroky, pak se odrazil a zmizel za vodní stěnou. Tom tedy zopakoval stejný postup a hned za ním Henry. Když přišel na řadu Greg, dostal strach. Podíval se dolů a pod sebou viděl hřmící oblak. Zpět ale nemohl, za ním stálo několik dalších mužů. Musel se tedy odhodlat. První dva kroky zvládl hladce, ale při tom třetím zaváhal, levá noha mu podklouzla a Greg padal dolů. V mžiku oka se však zastavil a díval se pod sebe. Když se pak otočil nahoru, viděl Bena Sullivana, místního truhláře, jak ho drží za ruku. Vystrašený Greg se vytáhl po jeho paži a poděkoval za záchranu svého života. Nedokázal uvěřit, co se právě stalo. Nebo mohlo stát. Na takové úvahy teď ale nebyl čas ani místo a raději bezmyšlenkovitě skočil vstříc svému dopadu. Proletěl vodní stěnou vodopádu a dopadl na vlhkou kamennou podlahu. Rozhlédl se a pochopil, že za vodopádem je skrytá široká průrva, jeskyně táhnoucí se někam do tmy.

„Vstaň a pojď mi pomoct,“ požádal Henry Grega. Zapalovali louče, které tam měl Frank schované pro potřebu průchodu. Mezitím naskákali dovnitř všichni ostatní.

„Mám tu jen dvě louče, takže se o ně budeme muset podělit. Jednu budu mít já, půjdu první. Druhou bude mít Ben vzadu. Dobře Bene?“ kývl Frank a Ben gesto zopakoval. „Jeskyně je dost široká, takže se budeme držet spolu.“

Rozdělili si louče a vyrazili dál, do hlubin tajemné jeskyně.

„Jak jsi to tu našel?“ ptal se Franka Henry.

„Víš, jednou na lovu jsem viděl na skále kamzíka. Stál na té římse, po které jsme šli. Chvíli jsem ho pozoroval. Zaujal mě, protože jsem tu nikdy předtím kamzíka neviděl. Potom si mě všiml, polekal se a začal utíkat. Skočil do vodopádu a už jsem ho neviděl. Nejdřív mě napadlo, že je to nějaké kouzlo, že je to duch lesa. Odjakživa jsem však byl skeptický a tato moje skepse mě přesvědčila, abych riskoval život a lezl po té skále. K mému překvapení jsem pak našel tuhle jeskyni,“ vysvětloval Frank.

„A za jak dlouho vyjdeme na druhé straně?“ přidal se v otázkách Tom.

„To přesně netuším,“ pousmál se Frank. „Nikdy jsem tu jeskyni neprošel.“

„A jak víš, že to vůbec ven vede?“ zarazil se Henry. Frank se však nenechal vyvést z míry: „Ten kamzík. Když zmizel, neviděl jsem ho zase vylézt. Pokud zaběhl do jeskyně, musel z ní někde jinde taky ven.“

Otázka byla tedy prozatím zodpovězena a průzkumníci pokračovali vstříc nepoznanému. V jeskyni bylo chladno a vlhko a byla cítit mechem. Byla sice prostorná, přesto se museli občas vyhýbat krápníkům trčícím všude kolem.

„Co to bylo?“ ozvalo se zezadu. „Slyšeli jste to?“

„Co se děje?“ zastavil se Frank a rozhlédl se.

„Něco jsem zaslechl, Franku,“ šeptal Paul a přikrčil se k zemi, přičemž se kolem sebe rozhlížel s vystrašeným výrazem.

„Ticho,“ rozkázal Frank polohlasem a nastražil uši, aby mu nic neuniklo. Byl slyšet pouze v dáli hřmící vodopád a občasné nárazy kapky vody z krápníku o kamenné podloží jeskyně, hrajíce nějakým způsobem uklidňující melodii. Najednou se ozvalo zapištění shora jeskyně. Frank se otočil a než se kdokoliv stačil nadát, pištění se znásobilo. Kolem hlav jim prolétávalo hejno malých ďáblíků v doprovodu hlasitého šumu tisíců křídel a nepříjemného pištění. Všichni se dali do zběsilého útěku za neustálého křiku. Ben louč dávno zahodil, Frank ji stále držel a snažil se ji udržet zapálenou. Nakonec ale ve vzniklém průvanu zhasla i jemu. Byla tma. Ticho. Všichni zmatení a v šoku, jen Paul stále křičel strachy.

„Netopýři,“ najednou prohodil Frank. „Byli to jen netopýři.“

Paul přestal křičet a snažil se ve tmě podívat na Franka. Frank vytáhl křesadlo, zapálil uhašenou louč, podíval se na dav vystrašených spoluobčanů a začal se smát. Tímto odlehčil ztuhlou atmosféru a ostatní se přidali. Ben našel zahozenou louč, kterou připálil od Franka. Mohli pokračovat v cestě na plošinu.

Čím blíže východu se dostávali, tím více stoupala teplota. Po asi dvou stech krocích, když už viděli světlo na konci jeskyně, se všichni začínali potit. Za nedlouho byli u východu, kde se zastavili a oněměli pohledem. Plošina snad pětkrát větší než jejich rodná ves, která měla překypovat životem a zelení byla proměněna v bohapusté spáleniště. Kam dohlédli, tam popel a prach. Přes ještě dýmající zbytky flóry nebylo ani vidět na celou tu pohromu.

„Kdo jenom mohl něco takového udělat?“ odplivl si Paul a zakroutil hlavou.

„Gimagové,“ prohodil Greg, načež se na něj všichni podívali.

„Co to plácáš, prosím tě. Nikdy jsi žádného Gimaga nepotkal, tak o nich nemluv. Někteří jsme je ještě zažili a to bych ti vážně nepřál,“ rozhořčeně hlesl Ben.

„A co je támhleto?“ ukázal Henry na nějaký velký kámen vztyčený uprostřed plošiny, který se zviditelnil poté, co se dým lehce rozestoupil. Vydali se tedy tím směrem. Jak se blížili a dým se stále více rozestupoval, identifikovali před sebou asi čtyřmetrový obelisk. Když k němu dorazili, začali jej zkoumat. Obelisk byl vytesán ze skály, na níž se nacházel. Ten, kdo jej na místo postavil, do něj vryl nějaké znaky a symboly, kterým nikdo z dotyčných nerozuměl. Velký kámen byl také ozdoben pruhem červené barvy táhnoucím se od vrcholku k podstavě a křížícím se s totožným fialovým pruhem. Paul se dal do překreslování oněch symbolů, aby je dole ve vsi mohl ukázat místnímu lingvistovi a notáři Richardu Burleymu. Ben, Frank a Henry se rozhlíželi po okolí, jestli ještě nezahlédnou nějakou stopu po pachateli. Greg a Tom zůstali u obelisku a prohlíželi si jej.

„Podívej se na to. Co si myslíš, že to je?“ ptal se Tom Grega, ukazujíce na široké vrypy na jedné straně obelisku, které sahaly až nahoru.

„Něco zkusíme,“ mrkl Greg na Toma a začal po nich šplhat. Kupodivu se šplhalo dobře, vrypy od sebe byly vzdáleny akorát tak, aby odpovídali délce kroku. Na vrcholku obelisku byl kruhový prostor asi jen na dva lokty, kde se Greg postavil. Rozhlédl se po okolí a zalekl se. Teď z výšky viděl téměř celé spáleniště a pochopil, co se děje. Na plošině byl vypálen vzkaz. Stálo tam: „JSME ZPĚT“.

Greg okamžitě volal na ostatní, sdělujíce jim svůj objev. Porozhlédl se ještě kolem a všiml si, že na vrcholku obelisku ještě něco je. Uprostřed byl vyrytý malý kruh, kolem sada patnácti symbolů a dírka ve tvaru kříže.

„Paule, hoď mi tvůj blok a pero. Něco vám potřebuju ukázat,“ zavolal Greg, načež Paul tak učinil.

Greg obkreslil znaky a slezl dolů. Tam už všichni netrpělivě čekali, co jim ukáže.

„To ne,“ ozval se Ben poté, co zahlédl Gregův obrázek.

„Co se děje?“ ptal se Greg.

„Tohle už jsem jednou zahlédl,“ odpovídal Ben.

„A kde? Co to znamená?“ naléhali ostatní.
„Teď vám něco povím,“ rozpovídal se Ben. „Někteří to víte, někteří to vědět nemuseli. Když jsem byl ještě mladý, na samém konci války s Gimagy jsem se staral o vězení, kde jsme se je snažili zkoumat a pochopit co jsou zač, odkud pocházejí a jak se jich jednou pro vždy zbavit. To, jak jsme se na to snažili přijít, není důležité, nakonec jsme stejně nic moc nezjistili. To vězení ale bylo po válce zapečetěno a uvnitř zůstalo několik Gimagů. Byl vyroben speciální nedobytný zámek, aby neutekli a také aby se nikdo nedostal dovnitř. Takhle ten zámek vypadal,“ rozpovídal se Ben a ukázal na Gregův náčrtek. Poté pokračoval: „To vězení se nachází ve velké propasti jižně od vsi.“

„A co znamenají ty symboly?“ ozval se Tom.

„To netuším. Poté, co byl zámek vyroben, jeden čaroděj na něj uvalil kletbu. Kletbu takovou, aby zabránil komukoliv, kdo by jej chtěl otevřít. Ty symboly jsou odrazem té kletby, samy se tam vypálily po jeho kouzlu,“ dokončil myšlenku Ben.

„Rychle. Jdeme do vesnice a ostatním řekneme, co jsme našli. Potom se půjdeme podívat do té věznice, jestli tam někdo v nedávné době nebyl,“ rozhodl Frank.

Nikdo neměl námitek, tak se vyrazilo zpět.

Během cesty byli všichni nějak umlčení a přemýšleli nad tím, co se stalo a co se bude dít dál. Nikdo neměl odvahu začít konverzaci na téma Gimagové, jelikož si nikdo nedokázal připustit, že jsou opravdu zpět. Byla-li by to pravda, znamenalo by to veliké problémy nejen pro všechny, kdo žijí v Godforsaken Hollow, ani pro celé království, ale pro celou lidskou rasu. Jen Greg a Tom byli nedotčeni zkušenostmi s Gimagy.

„Odkud tedy Gimagové pocházejí? Co jsou vůbec zač a proč se jich všichni tak bojíte?“ začal Greg, ale bál se odpovědi.

„To je trošku moc otázek najednou, mladej,“ chopil se slova Ben, který má s Gimagy z dotyčných asi nejvíce zkušeností. „Nikdo neví, odkud se Gimagové vzali. Někdo říká, že jsou to zrozenci samotného pekla, které je vyvrhlo zpět na svět, protože byli i na peklo moc zvrácení a krvechtiví. Někdo říká, že to bývali lidé, kterým se stalo něco hrozného, až se z toho zbláznili a začali rozsévat zlo. Já si myslím, že je to rasa stará jako samotná země. Podle mě tu byli dávno před námi a také tu, bohužel, zůstanou mnohem déle. Nepotřebují jíst. Nepotřebují spát. Jediné, po čem touží, je krev. Nemají strach ani společenské cítění. Drží se spolu jen z důvodu, že samotní nejsou zase tak mocní. Jednoho Gimaga dokáží zabít dva chlapi. Když se jich ale seběhne horda o čtyřiceti a víc jednotlivců, je to zkáza pro celé kraje.“

Takovou odpověď nikdo nečekal. Bylo to horší, než si dokázal kdokoliv představit. Povídání je jedna věc, ale zažít je? Teprve teď dostali Greg s Tomem opravdový strach.

Po chvíli došli až na stezku vedoucí do vesnice, kde už je čekali ostatní. Bez jakýchkoliv konkrétních odpovědí se spolu vydali do vesnice. Nechtěli nic říkat, dokud tam nebudou všichni. Ve vesnici je netrpělivě čekali. Začalo se pomalu stmívat. Ani teď nikdo nic neříkal, stále nechtěli vyvolat paniku. Všichni, kdo se zúčastnili pátrání v lesích, se shromáždili na radnici, kde je už očekával starosta Heathglow. Nechali si zavolat ještě notáře Burleyho. Za zavřenými dveřmi pak vše projednávali.

„Tak co jste našli, pánové?“ tázal se Heathglow.

„Richarde,“ povolal notáře ke stolu Ben. „Podívej se na tohle. Co ti to připomíná?“

Richard Burley nevěřil vlastním očím. Vzpomínal si na pečeť na vratech věznice Gimagů.

„Kde jste to našli? To má být nějaký špatný vtip?“ rozhořčil se Burley.

„Co se děje? Co to má znamenat?“ ptal se netrpělivě starosta Heathglow.

Ben tedy začal povídat vše od začátku. Řekl všem o Gimazích, o tom, kde je zkoumali a také o tom, co se s tím místem stalo poté.

„Proč mi o tom nikdo nic neřekl?“ ptal se rozhořčeně starosta Heathglow.

„Poté, co váš předchůdce, starosta Kinley, dostal infarkt měsíc po konci války a vás povolali z města, vše se drželo v tajnosti. Jen pár zasvěcených vědělo, co se zde skutečně dělo a zapřísáhli jsme se, že to tajemstvím zůstane. Nejen proto, že jsme se styděli za to, co jsme dělali. Ne, to by bylo příliš sobecké. Chtěli jsme chránit naše děti, ať nevyrůstají ve strachu, v němž my jsme museli žít,“ pokračoval Ben.

Starosta Heathglow chápavě přikývl a zadal skupině další úkol. Hned ráno se měli vydat do propasti zkontrolovat, zda není pečeť porušena. Richard Burley měl mezitím rozluštit symboly z obelisku a také ty na pečeti, aby věděli, jaká kletba hrozí případnému vetřelci.