Andělem proti své vůli II.

Nekonal se žádný mimotělní zážitek jak ho lidé běžně mohou vidět ve filmech. Neviděla z výšky své tělo. Neproběhl jí před očima celý její život ani neviděla světlo na konci tunelu. Tohle bylo jiné než si kdokoli z nás dokáže představit.

Věřila, že se na druhé straně setká s Petrem. Věřila, že budou spolu navždy beze všech strachů a pochybností, které prožívali poslední dobou. Ani tohle se, ale nestalo.

Chvíli bloudila ve tmě. Ne v takové té jako je ve zhasnuté místnosti, kde se sem tam dá zahlédnout obrys něčeho známého, ne tohle byla tma jako v hrobce, kterou čas zavál natolik, že o nikdo na světě neví. Jak dlouho bloumala v nicotě nevěděla. Čas přestal platil, stal se ještě abstraktnějším než byl za doby kdy žila.
¨
Z ničeho nic se cítila strašně unavená, tak unavená jako kdyby poslední tisíc nocí nespala. Lehla si na zem a okamžitě se propadla do neznáma. Ne tohle nebyl spánek, spíš něco jako bezvědomí, naprosto beze snů a bez pocitů.

Když znovu přišla k sobě, nebyla už v nicotě, ale v nějaké bílé místnosti, která působila na všechny její smysly. Klamala je. Místnost vypadala prázdná, ale ona cítila tisíce různých vůní, které zdánlivě neměli původ. Byl tam hluk, který by ale s klidným svědomím mohla popsat jako ticho. Nebylo tam naprosto nic a při tom by se tam dalo najít všechno.

Cítila jako by neměla tělo, ale když se pokusila zvednout svou paži, zřetelně ji uviděla, i s rudými pruhy táhnoucími se po celé spodní straně zápěstí.

Dlouho se rozhlížela kolem sebe a doufala, že tam někde Petra uvidí. V místnosti, ale svítila podivná záře, která jí nedovolovala pořádně prohlédnout. Zkusila zakřičet, ale z jejího hrdla nevyšel žádný zvuk. Tápala kolem sebe rukama, nemohla nic nahmatat a přesto jasně cítila jak se její ruka vždy na okamžik o něco zarazí. AŤ už to bylo cokoli pod jejím dotykem to vždy okamžitě zmizelo. Nevěděla jestli je tam sama, mohla se jen domnívat, že kolem ní jsou další lidé, kteří stejně jako ona netuší co stalo.

Nakonec to vzdala a posadila se zpět na zem. Čekala i když nevěděla na co. Pomalu se jí zmocňovala strach, že tu snad zůstane navždy, sama. Nemohla nic dělat. Od tud už nemohla jen tak zbaběle utéct jako od života na zemi. Seděla tam snad celou věčnost než se konečně něco začalo dít.

Celou místnost zaplnily třpytivé tečky, které se shlukovali do podivných tvarů a byly neustále v pohybu. Vypadal to jako kdyby se zrnění v televizi rozhodlo, že opustí rám a začne svobodně létat prostorem. Mohli jich být miliardy, ale taky jen pár. Rozárka už pomalu nevěděla co je pravda, ze začátku ji napadlo že svoji sebevraždu přežila a teď do ní někde v nemocnici nacpali tolik prášků, že z toho má halucinace.

Přesto se, ale rychle zvedla a v návalu paniky kolem sebe začala mlátit rukama a snažila se ty částečky rozehnat. Její ruce jimi, ale procházely tak jako by tam vůbec nebyly. Bylo to jako s ostatními věcmi na tomhle místě. Na chvíli ucítila jejich dotek, hned zmizely načež se po chvilce znovu objevovaly. Začala pochybovat, že je vůbec vidí. Myslela si, že se z té záře definitivně zblázní.

Najednou do ní všechny ty částečky vlétli. Ucítila uvnitř sebe příjemné teplo. Podívala se na své ruce a rány, které tam ještě před chvílí zářily a připomínali jí co se stalo, se začaly sami zacelovat. Zůstaly po nich jen dlouhé bílé jizvy. Najednou ucítila zvláštní tah a škubání v kůži, svalech i kostech. Její tělo se bez nějaké větší bolesti měnilo. Prodlužovaly a a zase zkracovaly se jí prsty, obě končetiny, tvar měnila i její hlava a obličej. Házela sebou na zemi a nemohla to nijak ovládat. Po několika nekonečných minutách částečky vylétly z jejího těla a zmizely stejně rychle jako se objevily. Podívala se na své tělo a vůbec se nepoznávala. Zmenšila se minimálně o deset centimetrů, byla mnohem štíhlejší. Vlasy měla až někam do půli zad. Všechno bylo jinak, pomyslela si, že vůbec není ve své kůži a měla naprostou pravdu.

Nevzpomínala si jestli na tohle místo přišla oblečená, ale teď byla úplně nahá a zvláštní bylo, že normálně byla velmi stydlivá, ale teď žádný stud necítila.

Znovu byl nějakou dobu klid a Rozárka už začínala být neklidná. Nevěděla co bude a chtěla už konečně vidět Petra, Vždyť kvůli němu je tady na tom podivném místě beze jména. Pocítila mučivý příval úzkosti, který ji skoro strhl na kolena. Hrozně se jí chtělo plakat, ale její oči nebyly schopny slz. V jejím mrtvém těle už nic nefungovalo jako dřív.

Tak prostě seděla na zemi a čekala. V celé své nahotě působila dojmem bytosti z jiné planetě. Bíle osvětlená místnost jí do tváře vrhal nadpozemské světlo.

Ztratila snad všechno na zemi kvůli tomuhle? Kvůli tomu aby proseděla celou věčnost zde, nahá a s jiným tělem. Tomu nechtěla uvěřit.

Po nekonečné době se jí v hlavě ozval hlas. Bylo to násilné, někdo se jí dostal do hlavy a prohledával její myšlenky a vzpomínky. Ten hlas si něco mumlal pro sebe. Bylo to hrozně nepříjemné. Připadala si jako by nahá přišla do místnosti plné oblečených lidí. Čím déle byl ten hlas v její hlavě, tím byla unavenější. Netrvalo to dlouho a omdlela vyčerpáním. Od té doby si nic nepamatovala.

Když se probrala, uviděla před sebou černé dveře. Rozhlédla se kolem sebe, ale nic jiného tu nebylo. Jen ty dveře, jejichž černá barva byla v té bílé záři tak intenzivní. Neměla co ztratit, doufala, že na druhé straně ji konečně čeká Petr. I když v to už snad ani nedoufala. Pomalu a opatrně došla ke dveřím. Nejdříve se jich chtěla jen dotknout, ale jakmile její dlaň ucítila jejich pevnost, dveře se otevřely a nějaká neznámá síla ji vtáhla přímo skrz ně.

Ocitla se úplně na jiném místě. Byla potemnělá a všude kam se podívala ve vzduchu vysely oranžové, bílé a rudé koule. Byla součástí oblohy. Možná kdyby na zemi někdo zamířil teleskop tím správným směrem uviděl by ji. Ale nejen ji, když se probrala z šoku rozhlédla se kolem sebe a uviděla všude spoustu lidí. Všichni byly nazí jako ona a nikomu už to nepřišlo zvláštní. Všichni také měli na tvářích zmatený výraz, který přesně vystihoval její pocity. Začala se rychle otáčet kolem sebe a hledat Petra, pobíhala mezi nahými lidmi a z plných plic vykřikovala jeho jméno. Byla si totiž celkem jistá, že jestli tu někde Petr je bude vypadat úplně jinak, vždyť i ona se celá změnila.

Několik desítek minut pobíhala mezi lidmi, kteří se pomalu začali usazovat na bílé disky plovoucí prázdnotou, které byly seřazeny do řad jako v divadle. Nakonec to, ale vzdala a posadila se také.

Za celou dobu, kdy tam tak běhala a vykřikovala jeho jméno na ni nikdo nepromluvil. Všichni se jen dál zmateně dívali kolem sebe. Ani ona neslyšela nikoho mluvit a to nebyla zdaleka jediná kdo tam pobíhal a zřejmě někoho hledal nebo žádal vysvětlení.

Když se usadil i poslední váhavec, vpluly do místnosti ty zářivé částečky, které ji tehdy (snad před milionem let) proměnily a i stejným způsobem začaly mluvit. Do každého nyní přešla jen část z nich a tak to nebylo ani tolik nepříjemné jako poprvé. Nikdo nevypadal moc překvapeně, všichni nejspíš zažili to samé co Rozárka.

Najednou se v její hlavě ozval silný a zřetelný hlas, všichni trochu nadskočili. Mozkem se jí nesla osudová slova: „Vítejte všichni, jste prokletí, jste duše, duše které dostaly nová těla, aby pomáhali druhým. Nevážili jste si svého života a proto si snad budete vážit někoho jiného. „ Když hlas promlouval nebyla Rozárka schopná žádného uvažování, v mozku neměla ani jedinou myšlenku. A hlas neúprosně pokračoval dál: „Jste tady všichni, všichni ti, kteří se sami a dobrovolně vzdali svého života. Jste lidé, kteří se ani nepokusili bojovat za svou lepší budoucnost. Pro takové jako jste vy není cesty do nebes nebo jak to každý z vás nazývá. Takže vítejte v pekle.“ V tónu toho hlasu nebylo vůbec nic příjemného, byl to hrubý a nenávistný hlas, který by naháněl hrůzu pokud by jeho posluchači byly schopni uvažování. „Váš trest by mnohým lidem, kteří mají svůj život rádi a kteří si života váží připadal jako odměna. Vrátíte se zpět na zem a už nikdy nebudete moci zemřít. Budete navždy připoutáni k místu, ze kterého jste, často z velmi malicherných důvodů, dobrovolně odešli. Jaký může být horší trest pro sebevraha než žít tam kde být nechce. Každý z vás dostane pod svá ochranná křídla jedno novorozeně, bude to dítě, které má jednoho dne vykonat něco velkého. Budete ho ochraňovat. Nikdo vás neuvidí, jen to dítě a to pouze první rok svého života, postupem času si na vaši přítomnost zvykne a bude vás pouze cítit. Ochraňovat ho budete dokud to uznáme za vhodné. Poté vás přeložíme k jinému dítěti. Na závěr bych vám přeji mnoho štěstí, právě jste se stali anděli proti vaší vůli.“ Celým prostorem se ozval neuvěřitelně nepříjemný smích a částečky začali vylétávat ze všech kolem. Když tělo opustilo poslední světélko upadl člověk do bezvědomí, sesunul se z provizorní židle a padal do temnoty která byla všude kolem.